ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2104.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2104/2021-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce A. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Crhou, advokátem se sídlem v Mostě, Obchodní č. 41, a žalované I. N., narozené XY, bytem XY, o určení neplatnosti právního jednání, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 33 C 122/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2020, č. j. 11 Co 162/2020-249, takto:
I. Návrh žalobce na odklad vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 5. května 2020, č. j. 33 C 122/2018-19, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2020, č. j. 11 Co 162/2020-249, se zamítá .
II. Dovolání se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5.5.2020, č.j. 33 C 122/2018-190, zamítl žalobu na určení neplatnosti právního jednání žalované, kterým odmítla dědictví po R. D., zemřelé dne 25.7.2014, a uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení žalované. Vycházel ze závěru, že na žalobcem požadovaném určení chybí naléhavý právní zájem, neboť právní otázka, o níž by mělo být rozhodováno, je otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který by měl být tímto právním úkonem založen (existence vlastnického práva žalované k nemovitostem patřícím do dědictví po R. D.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6.11.2020, č.j. 11 Co 162/2020-249, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zavázal žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované. Ztotožnil se s tím, že v posuzované věci nebyla prokázána existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Právní jednání, o kterém žalobce tvrdil, že je neplatné, je právním jednáním učiněným v pozůstalostním řízení, které bylo pravomocně skončeno usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14.3.2018, č.j. 29 D 1210/2014-182, jímž bylo potvrzeno nabytí dědictví po zemřelé R. D. dědici M. N., a podle ustanovení §159a odst. 4 o.s.ř. nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozhodnutí pro účastníky a popř. jiné osoby věc projednána znovu. Správným shledal také konstatování soudu prvního stupně, že jedinou možností žalobce bylo podání odpůrčí žaloby, která by mu dávala možnost uspokojit se z majetku dědice, pokud prokáže neúčinnost právního jednání žalované ve smyslu ustanovení §589 o.z. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.4.2014, sp. zn. 21 Cdo 3400/2013, které řeší problematiku aplikace ustanovení §44a odst. 1 exekučního řádu, a připomněl, že do pozůstalostního řízení může vyjma dědiců, popř. státu, zasahovat v určité fázi řízení pouze věřitel zůstavitele, nikoliv však věřitel dědice.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že odvolací soud zjištěný skutkový stav po právní stránce nesprávně právně posoudil, při tom se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, který například v rozhodnutích sp. zn. 21 Cdo 7/2006 nebo sp. zn. 24 Cdo 2832/2018 připustil žalobu na určení neplatnosti odmítnutí dědictví, v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 5136/2014 pak dokonce připustil, že se lze domáhat neplatnosti dohody o vypořádání dědictví pro omyl. Soudy obou stupňů se v dané věci nezabývaly pro věc podstatnými okolnostmi, na které byly upozorněny, a to, že se žalobce, jako oprávněný v exekučním řízení vedeném proti žalované aktivně zajímal o stav dědického řízení po R. D. a prostřednictvím soudního exekutora inicioval podání řádného návrhu k Okresnímu soudu Plzeň-město, kterým se dovolal relativní neplatnosti odmítnutí dědictví žalovanou, o kterém však Okresní soud Plzeň-město nijak nerozhodl, jen v rozhodnutí o dědictví sdělil, že netřeba o návrhu exekutora rozhodovat, žalobci, ani Okresnímu soudu v Třebíči (který návrh exekutora podal), toto sdělení nedoručil a žalobce až po uplynutí dvouleté lhůty k podání „návrhu na určení relativní účinnosti“ zjistil dle zápisu v katastru nemovitostí, že zřejmě o návrhu exekutora na rozhodnutí o neúčinnosti odmítnutí dědictví Okresní soud Plzeň-město nerozhodl kladně; nezbylo tak, než reagovat podáním žaloby na určení absolutní neplatnosti. Pokud nebylo o návrhu v pozůstalostním řízení dosud rozhodnuto, je podle názoru žalobce stále dána překážka zahájeného řízení a dvouletá lhůta je tak ve vztahu k němu přerušena. V této souvislosti poukazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu, který opakovaně zdůrazňuje zásadu, že v právním státě může každý očekávat efektivní ochranu základních práv ze strany státu, aby tato práva nebyla pouze teoretická či iluzorní, a na to, že v souzené věci očekával, že o návrhu exekutora vystupujícího v pozici orgánu státní moci druhý státní orgán, Okresní soud Plzeň-město, rozhodne, ať už jakkoli, aby bylo možno dále věc řešit. Pokud Okresní soud Plzeň-město věděl, že je proti žalované vedena exekuce, měl zkoumat ex offo, zda odmítnutí dědictví je či není absolutně neplatným právním jednáním pro rozpor s účelem exekučního řízení či alespoň s dobrými mravy. Žalobce je přesvědčen, že naléhavý právní zájem na určení je v dané věci dán právě kvůli pochybení soudu v pozůstalostním řízení, když nerozhodl rozhodnutím o návrhu exekutora, a žalobce tak byl zbaven možnosti podat odpůrčí žalobu. Má také za to, že o tom, zda musí soud o takovém návrhu exekutora rozhodnout v rozhodnutí pozůstalostního soudu, ani o tom, zda se s takovou námitkou nemusí soud v řízení o žalobě na určení neplatnosti právního jednání vypořádat, ani o tom, zda nevyužitím podání odpůrčí žaloby oprávněným v exekučním řízení je vyloučen naléhavý právní zájem na určení absolutní neplatnosti právního jednání dlužníka v dědickém řízení, Nejvyšší soud dosud nerozhodoval. Proto navrhuje, aby dovolací soud v dané věci rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Sokolově k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání je nedůvodné, z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že věc byla posouzena po právní stránce správně. Žalobce uplatnil své právo chybným způsobem a promeškal lhůty i možnosti, které jsou upraveny v příslušných ustanoveních občanského zákoníku, to však nemůže jít k její tíži. Navrhuje, aby dovolání bylo dovolacím soudem odmítnuto, popř. zamítnuto.
Podle ustanovení §237 o.s.ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, dospěl k závěru, že v dané věci není dovolání přípustné, neboť vyřešení otázky naléhavého právního zájmu na žalobcem požadovaném určení (neplatnost odmítnutí dědictví žalovanou) odvolacím soudem, na které dovoláním napadený rozsudek závisí, není v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a není žádného důvodu k tomu, aby již vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak.
Pro závěr, že na neplatnosti právního jednání žalované (odmítnutí dědictví) chybí naléhavý právní zájem, je rozhodující skutečnost, že toto právní jednání učinila žalovaná v řízení o pozůstalosti po R. D., jehož účastníkem žalobce nebyl (a nic ani nenasvědčuje tomu, že by jím měl být), řízení bylo pravomocně skončeno rozhodnutím soudu o potvrzení nabytí dědictví M. N., a výrok tohoto rozhodnutí je tak podle ustanovení §159a odst. 1, 3 a 4 o.s.ř., ve spojení s ustanovením §1 odst. 3 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, závazný pro účastníky řízení i pro všechny orgány (tedy i soudy a soudní exekutory) a věc nemůže být v tomto rozsahu projednána znovu. Žalobcem požadované určení neplatnosti odmítnutí dědictví žalovanou by tak nemohlo naplnit ustálenou soudní praxí definovaný obsah „naléhavého právního zájmu“ (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 1972, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1997), když zde není zákonná možnost opětovného posouzení uvedeného právního jednání žalované učiněného v již skončeném řízení o pozůstalosti, požadované určení by nemohlo založit, změnit či zrušit právní vztah mezi žalobcem a žalovanou či alespoň základ k tomu, a absentuje i judikaturou zdůrazňovaná preventivní povaha určovací žaloby. Žaloba podaná v dané věci proto nemá žádné opodstatnění.
Pokud žalobce v dovolání namítal, že dovolací soud rozhodl v rozporu s rozhodnutími dovolacího soudu sp. zn. 21 Cdo 7/2006, sp. zn. 24 Cdo 2832/2018 a sp. zn. 21 Cdo 5136/2014, z nichž dovozuje, že se žaloba na určení neplatnosti odmítnutí dědictví, resp. neplatnosti uzavřené dohody o vypořádání dědictví, připouští, je třeba uvést, že v těchto rozhodnutích nebyla řešena shodná problematika. Ve věci 21 Cdo 7/2006 šlo o žalobu dcery zůstavitelky, která dědictví po ní odmítla a po několika letech po skončení řízení o dědictví, v němž bylo potvrzeno nabytí dědictví jejím dětem, požaduje určení neplatnosti odmítnutí dědictví s tím, že se k ní tito dědici chovají v rozporu s dobrými mravy; dovolaní žalobkyně proti zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud odmítl jako nepřípustné (pro chybějící dovolací důvod), aniž se vyslovil k (ne)možnosti podání žaloby na určení neplatnosti právního úkonu odmítnutí dědictví. Další dvě uvedené věci jsou zcela nepřípadné, neboť neplatnost odmítnutí dědictví, resp. neplatnost dohody o vypořádání dědictví pro omyl, nebyla posuzována v řízení o žalobě (v řízení sporném), ale přímo v řízení o pozůstalosti (v rozhodnutí o tom, s kým bude v řízení dále pokračováno, resp. v rozhodnutí o schválení dohody o vypořádání dědictví) za účasti účastníků tohoto řízení.
Vzhledem k tomu, že správnost rozhodnutí soudu nelze posuzovat v jiném řízení, než ve kterém bylo vydáno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, nebo ze dne 8.4.2014, sp. zn. 21 Cdo 3400/2013), je nepřípadný i požadavek žalobce v dovolání, aby dovolací soud rozhodl o dosud neřešené otázce, zda měl soud v řízení o pozůstalosti o návrhu exekutora na neplatnost odmítnutí dědictví žalovanou rozhodnout rozhodnutím a zda se měl touto otázkou zabývat soud v řízení o žalobě.
Není-li dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 10. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu