ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2280.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2280/2021-424
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce Z. B. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Miroslavem Ťupou, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská č. 75/4, proti žalované M. Š. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolovská č. 1788/60, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2021, č. j. 21 Co 353, 354/2020-383, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalovaná podala dne 24.5.2021 dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.2.2021, č.j. 21 Co 353, 354/2020-383, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25.8.2020, č.j. 26 C 420/2016-341, ve znění usnesení ze dne 21.9.2020, č.j. 26 C 420/2016-355, jímž obvodní soud určil, že závěť, pořízená dne 10.6.2015 A K, zemřelým dne 13.6.2015 (dále jen „zůstavitel“), je neplatná. Odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, a to především na základě odborných stanovisek vyslovených oběma znaleckými posudky, které byly potvrzeny i výpovědí revizního znalce, v níž logickým způsobem vysvětlil, jak ke znaleckému závěru dospěl a na základě čeho a proč jeho závěr nemohly jakkoliv ovlivnit výpovědi svědků sepisu závěti. Podle názoru odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru, že závěť zůstavitele ze dne 10.6.2015 je neplatná s tím, že zůstavitel v době jejího pořízení nebyl schopen kriticky nezávisle zhodnotit smysl a důsledky zásadní změny své (dosavadní) závěti, protože jeho schopnost rozpoznat důsledky svého jednání byla velmi podstatně omezená, schopnost nezávislého jednání byla prakticky vymizelá, takže jednal především pod vlivem cizí vůle. Uzavřel, že oba znalecké posudky jsou vnitřně konzistentní, a proto nebyl žádný rozumný důvod z nich nevycházet, a že videozáznam pořízení závěti zcela koresponduje se závěry soudních znalců, kteří dospěli k tomu, že zůstavitel při pořízení závěti nebyl schopen pro duševní poruchu posoudit následky svého jednání.
Dovolání žalované není podle ustanovení §237 přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce posouzení závěti, pořízené zůstavitelem dne 10.6.2015, jako neplatné v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž k závěru o neplatnosti právního úkonu (závěti) učiněného v duševní poruše není třeba, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti zůstavitele byly zcela vymizelé, ale postačí, byly-li podstatně sníženy [srov. např. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.1.2018, sp. zn. 21 Cdo 5331/2016, v jehož odůvodnění se rovněž podává, že judikatura dovolacího soudu nikdy nebyla postavena na závěru, že k aplikaci §38 odst. 2 obč. zák. (ve znění do 31.12.2013) lze přistoupit pouze na základě „stoprocentně“ zjištěného skutku (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.5.2015, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.5.2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.5.2015, sp. zn. 30 Cdo 844/2015)], a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak (ani za stávající obdobné hmotněprávní úpravy dle ust. §581 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Jakkoliv se tedy dovolatelka domnívá, že „se odvolací soud odklonil od judikatorních závěrů“, a odkazuje-li v této souvislosti zejména na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.2.2018, sp. zn. 30 Cdo 2224/2017, dovolací soud její názor nesdílí. Naopak i v tomto usnesení se (mimo jiné) uvádí, že v řízení je především zapotřebí zjistit existenci duševní poruchy a zda tato duševní porucha měla vliv na schopnost jednající osoby posoudit následky svého jednání a ovládnout svou vůli. Zjišťování těchto právně významných skutečností (z povahy věci) vyžaduje znalecké posouzení. Znalecký posudek by tedy měl být (z hlediska odborného posouzení zdravotního stavu osoby, jež v předmětném období měla učinit právní úkon v duševní poruše) odborným podkladem ve formě důkazu, který ve spojitosti s dalšími důkazy by měl soud vést k tvorbě jeho závěru o tom, zda posuzovaná osoba v inkriminovaný okamžik při uzavírání předmětného právního úkonu jednala v duševní poruše či nikoli.
V projednávané věci soud prvního stupně rozhodl již v pořadí druhým rozsudkem, když jeho předchozí rozhodnutí ze dne 9.10.2018, č.j. 26 C 420/2016-188, bylo k odvolání žalované zrušeno a odvolacím soudem mu bylo (v souladu s výše uvedeným zcela správně) uloženo, aby provedl rovněž výslechy svědků, kteří byli přítomni sepisu závěti, a aby teprve na základě zjištění všech skutkových okolností přistoupil ke zhodnocení znaleckého posudku ohledně duševního zdraví zůstavitele v době pořízení předmětné závěti, majíce na zřeteli, že znalecký posudek nemůže být izolován od ostatního potřebného dokazování. Odvolací soud poté v dovoláním napadeném rozhodnutí hodnotil výpovědi svědků přítomných pořízení závěti jako nevěrohodné, a to především s ohledem na jejich vzájemné vztahy. Uvedl, že taktéž revizní soudní znalec ve své výpovědi dne 25.8.2020 akcentoval, proč nepřihlédl k výpovědím svědků. Shrnul, že to bylo právě z toho důvodu, že nemohly vyvrátit údaje, které vyplývaly z podrobné zdravotní dokumentace zůstavitele, jež přesně popisuje jeho zdravotní stav bezprostředně předcházející pořízení závěti. Zmínil, že revizní soudní znalec současně uvedl, že pokud by neměl k dispozici podrobná psychiatrická vyšetření, tak by se více opíral o laický popis zůstavitele, který poskytli svědci závěti (v této věci měl však k dispozici podrobnou psychiatrickou dokumentaci, vyjádření neurologa i středního personálu). Konstatoval, že znalec rovněž vyloučil možnost tzv. světlého okamžiku s tím, že u zůstavitele byla masová dezorientace a že z tohoto důvodu u něj nějaký světlý okamžik nemohl nastat.
Případná není ani dovolací argumentace žalované s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi v otázce opomenutých důkazů. O důkazy, o nichž v řízení nebylo rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, se v posuzované věci nejedná. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí zákonu odpovídajícím způsobem (§157 odst. 2 o.s.ř.) vypořádal se všemi v řízení provedenými důkazy a dostatečně jasně a přesvědčivě vyložil, proč považoval za stěžejní znalecké zkoumání a z jakých důvodů neprovedl žalovanou navržené důkazy mobilním telefonem zůstavitele a výpisem uskutečněných hovorů, odeslaných SMS a datových spojení a doplněním znaleckého posudku o konfrontaci výpovědí svědků se zdravotnickou dokumentací, když (podle názoru žalované) znalec při zpracování znaleckého posudku nevycházel ze všech jemu dostupných zápisů ve zdravotnické dokumentaci (k tomu srov. již řečené výše a dále též zejména body 28. a 29. napadeného rozsudku odvolacího soudu).
V této souvislosti nemůže být proto důvodná ani námitka porušení práva žalované na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Pokud pak dovolatelka ve svém dovolání v tomto směru nadále zpochybňuje i správnost a úplnost skutkových zjištění a opakovaně vznáší výhrady proti provedení a hodnocení důkazů, namítá-li zejména, že odvolací soud napadené rozhodnutí založil téměř výhradně na znaleckých posudcích, které trpí vadami, a že neakceptoval jí navržené důkazy, a dovozuje-li na základě svých vlastních skutkových zjištění odlišný právní názor, že zůstavitel v době sepisu sporné závěti netrpěl duševní poruchou, uplatňuje tím jiný dovolací důvod než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který je – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. – jediným důvodem, jímž je možné dovolání odůvodnit, a dovolání tak v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolací soud pro úplnost dodává, že se nezabýval správností vymezení předmětu sporného řízení (namísto určení dědického práva po zůstaviteli se v posuzované věci jedná pouze o sporné skutečnosti pro určení tohoto dědického práva významné), jakož ani tím, že z obsahu spisu nevyplývá, že by soudy ve sporném řízení napravily v tomto ohledu nedostatečný odkaz pozůstalostního soudu k podání žaloby a samy poučily žalobce
o náležitostech řádné žaloby. Konečně, dovolatelka ani žádné výhrady v tomto smyslu nevznáší. Navíc, dovolací soud přihlédne k případné vadě řízení jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu