ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2507.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2507/2021-438
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně L. J. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, proti žalované E. L. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ivou Frömlovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Legerova 39, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 125/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2020, č. j. 54 Co 38, 39/2020-356, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Dana Dvořáčka, advokáta se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. října 2019, č. j. 17 C 125/2014-325, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 16. prosince 2019, č. j. 17 C 125/2014-345, určil, že: „E. P., nar. XY, zemřelá dne 13. 3. 2014, naposledy bytem XY (dále již ‚zůstavitelka‘) , byla ke dni své smrti vlastnicí“ označených nemovitých věcí (specifikované bytové jednotky s příslušným spoluvlastnickým podílem na označené budově a pozemku, a dále specifikovaných pozemků), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že zůstavitelka dne 23. ledna 2014, tj. v době, kdy uzavřela darovací smlouvu s žalovanou, na základě které darovala žalované označený nemovitý majetek, „v důsledku svého duševního stavu, pro duševní poruchu (rozvinutá demence, Parkinsonova choroba) nebyla schopna uvědomit si následky svého jednání, její rozpoznávací schopnosti byly podstatnou mírou snížené.“ Zůstavitelka tak „učinila právní jednání dne 23. 1. 2014 v duševní poruše, která ji činila neschopnou právně jednat. Byly tak splněny podmínky uvedené v ust. §581, věta druhá o. z.. Soud proto žalobě vyhověl a určil, že zůstavitelka byla ke dni své smrti dne 13. 3. 2014 vlastnicí shora označených nemovitostí, které byly předmětem darovací smlouvy podepsané zůstavitelkou 23. 1. 2014. Zároveň rozhodl, že tyto nemovitosti patří do pozůstalosti po zůstavitelce.“
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. března 2020, č. j. 54 Co 38, 39/2020-356, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci – jako věcně správné rozhodnutí - potvrdil a v nákladových výrocích jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně posléze rozhodl.
Proti tomuto rozsudku (do jeho meritorního výroku) odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) včasné dovolání, které však není – jak bude dále rozvedeno – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelka v dovolání převážně uplatňuje nepřípustnou skutkovou (protože v dovolacím řízení nelze v žádném ohledu revidovat skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud) a z ní pak plynoucí prostou právní polemiku, která sama o sobě přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř . nezakládá.
V kontextu tvrzené „oponentní“ skutkové verze, z níž dovolatelka v dovolání vyvozuje (oproti odvolacímu soudu) odlišný právní názor (vytěsňující žalobní argumentaci žalobkyně), a na podporu toho pak odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz ), nutno uvést, že odvolací soud se v žádném ohledu nedostal do rozporu s uvedeným rozsudkem dovolacího soudu, respektive s judikaturou vztahující se k poměrům nové civilní úpravy neplatnosti právního jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat dle §581 o. z.
V dovolatelkou shora označeném rozsudku Nejvyšší soud mj. vyložil, že: „poněvadž neplatnost právního úkonu podle §38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník IV, ročník 1970, str. 456), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci soudu ve smyslu §132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení §38 odst. 2 obč. zák. Jakkoli esenciálním důkazním podkladem v řízení, v němž je posuzováno, zda předmětné právní jednání fyzické osoby bylo učiněno v duševní poruše či nikoliv, je znalecký posudek z příslušného oboru, nezbavuje to ještě soud povinností, aby se při hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. zabýval úplností a přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek - způsobem předvídaným v ustanovení §132 o. s. ř. - hodnotil s dalšími důkazními prostředky a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008).“
V usnesení ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, pak Nejvyšší soud připomenul, že má-li být učiněn právní závěr, že právní úkon je podle §38 odst. 2 obč. zák. neplatný, musí být bez pochybností prokázáno (učiněno jistým v procesním smyslu), že předmětná osoba jednala v duševní poruše alespoň přechodné povahy, která by ji činila k tomuto předmětnému právnímu úkonu neschopnou.
V rozsudku ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, dovolací soud k problematice tzv. „důkazního standardu“ , tedy již v přímé reakci na nález Ústavního soudu ze dne ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. září 2014, mj. vyložil: „Lze tedy na podkladě ustálené rozhodovací praxe, reflektující závěry české doktríny civilního procesního práva, ještě jednou vyzvednout právní závěr Nejvyššího soudu vztahující se k procesu důkazní verifikace v tom směru, že výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jen tehdy, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém případě soud musí rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost. K tomu možno dodat, že ve výsledku - při použití toho kterého doktrinálního směru - se mohou dostavit stejné závěry, avšak způsob, jak k nim rozhodující soud dospěl (zda na podkladě aplikované objektivní teorie míry důkazu vycházející z vysoké míry pravděpodobnosti prokazované skutečnosti anebo na podkladě subjektivní teorie míry důkazu prezentované shora připomenutou judikaturou a tuzemskou právní doktrínou) je zásadní, neboť v poměrech českého civilního procesu je soud povinen hodnotit důkazy ve smyslu §132 o. s. ř., přičemž jakýkoliv odklon od uvedené zásady představuje exces, který způsobuje defekt na poli důkazní verifikace.“
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020, bylo mj. uvedeno, že k posouzení neplatnosti právního úkonu učiněného v duševní poruše ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. postačí, aby ovládací nebo (a) rozpoznávací schopnosti jednajícího byly podstatně sníženy, a tudíž nemusejí být zcela vymizelé.
Jestliže odvolací soud při rozhodování vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně o tom, že rozpoznávací schopnosti zůstavitelky byly v době uzavření předmětné darovací smlouvy podstatnou mírou snížené, pak právně kvalifikační závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti daného právního jednání (darovací smlouvy ze dne 23. ledna 2014) ve smyslu §581 o. z. je plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Kromě toho Nejvyšší soud připomíná, že může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004; in http://nsoud.cz ).
Na základě shora uvedeného lze tedy uzavřít, že prostřednictvím vyložené dovolací argumentace se dovolatelce přípustnost jejího dovolání nepodařilo založit.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 10. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu