ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2779.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 2779/2020-177
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobce K. P. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing. Jakubem Zubáněm, advokátem se sídlem v Ostravě, Francouzská 6167/5, proti žalovaným 1) A. M. , narozenému dne XY, a 2) M. M. , narozené dne XY, oběma společně bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Sokolská třída 936/21, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 79/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. března 2020, č. j. 11 Co 378/2019-142, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. března 2020, č. j. 11 Co 378/2019-142, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. června 2019, č. j. 54 C 79/2018-91, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. června 2019, č. j. 54 C 79/2018-91, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně nepřisvědčil žalobci, který v řízení namítal, že (ve stručnosti shrnuto) kupní smlouva, která „je opatřena ověřovací doložkou podpisů prodávajících a kupujících s tím, že prodávající (žalobce) podepsal kupní smlouvu dne 25. 5. 2016 a kupující (žalovaní) dne 10. 1. 2018“ , představuje disimulované jednání (neboť ve skutečnosti měla kupní smlouva zajišťovat poskytnuté peněžní prostředky žalobci) a kromě toho má znaky lichevní smlouvy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. března 2020, č. j. 11 Co 378/2019-142, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně) k závěru, že: „žalobcem tvrzený skutek, tj. poskytnutí finančních prostředků žalovanými žalobci a jako zajištění uzavřením kupní smlouvy ‚na oko‘ nenastal. Naopak je možno vzít za prokázáno, že žalobce s žalovanými uzavřel řádnou kupní smlouvu.“
K odvolací námitce žalobce, který v odvolacím řízení zpochybňoval uzavření kupní smlouvy, odvolací soud mj. uvedl, že: „jestliže však žalovaní podepsali kupní smlouvu právě dne 10. 1. 2018, je nutno jejich vůli posoudit právě k tomuto datu, neboť uvedeného dne byly dovršeny obligační účinky uzavřené kupní smlouvy. A zde i žalobce připouští, že byla dána vůle žalovaných nemovitost nabýt do jejich vlastnictví.“
K další odvolací námitce žalobce, že: „kupní smlouva byla žalovanými podepsána až 19 měsíců poté, co ji podepsal žalobce“ , odvolací soud s odkazem na §1734 o. z. vyložil následující: „Jak je zřejmé z citovaného ustanovení, v případě písemné smlouvy by měla být smlouva podepsána druhým z účastníků ‚bezodkladně‘, poté co ji podepsal první kontrahent, v daném případě po podpisu předmětné kupní smlouvy žalobcem jako prodávajícím by měla být bezodkladně smlouva podepsána žalovanými jako kupujícími. Odvolací soud je však toho názoru, že zde jsou okolnosti, za kterých byla smlouva uzavřena, které odůvodňují její pozdější podepsání kupujícími. Bylo prokázáno, že ke dni podepsání smlouvy žalobcem, kdy zároveň žalovaní se zavázali a také následně splnili svou povinnost plynoucí z kupní smlouvy zaplatit kupní cenu na účty jednotlivých soudních exekutorů, byly nemovitosti zatíženy zástavními právy a předkupním právem obchodní firmy Clear Invest s. r. o…Předkupní právo bylo jako právo věcné zapsáno dle výpisu z katastru nemovitostí k datu 19. 4. 2016, k datu 6. 3. 2017, k datu 17. 5. 2017 a k datu 12. 7. 2017. Žalobce sice uzavřel s firmou Clear Invest s. r. o. dohodu o narovnání dne 7. 11. 2016, avšak v mezidobí byla dne 10. 10. 2016 zahájena další exekuce na předmětné nemovitosti vůči žalobci a následně další exekuce dne 23. 4. 2017. Poté, co předkupní právo a exekuce (byly) vymazány, došlo k podpisu předmětné kupní smlouvy kupujícími – žalovanými 1. a 2. a k návrhu na vklad jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí, právní účinky zápisu nastaly dne 11. 1. 2018. Je vcelku pochopitelné, že žalovaní nepodepsali kupní smlouvu v době, kdy nemovitosti byly zatíženy nejen zástavním právem smluvním, ale především předkupním právem ve prospěch obchodní firmy Clear Invest s. r. o. a dalšími 2 exekucemi. Částku představující kupní cenu, která byla kupujícímu zaplacena po podpisu kupní smlouvy žalobcem jako prodávajícím, je tak možno považovat za zálohu na kupní cenu, která byla řádně zaplacena.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, jež se týká závěru o platnosti, respektive uzavření předmětné kupní smlouvy.
Přípustnost dovolání žalobce vymezuje s tím, že:
1. „Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky týkající se přípustnosti použití zvukového záznamu, který se týká člověka a jeho projevů osobní povahy, pořízeného soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby, jako důkazu. Dle žalobce se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, či nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14.“
K výše uvedenému žalobce v dovolání sumarizuje výčet skutkových okolností, jež měly předcházet pořizování předmětných záznamů, a vysvětluje důvody, proč k takovému jednání přistoupil. „Žalobce si je vědom, že na straně žalovaného 1) stojí zájem na ochranu jeho soukromí. Současně však na straně žalovaného 1) stojí zájem na utajení protiprávního jednání, případně jednání, které lze označit minimálně jako jednání zjevně zneužívající právo či příčící se dobrým mravům. Na druhé straně pak stojí zájem na ochraně práva žalobce na spravedlivý proces a ochraně jeho majetku. Zájmy žalobce by proto za daných okolností měly převážit nad zájmy žalovaného 1).“
2. „Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu také při posuzování otázky týkající se včasnosti přijetí písemného návrhu na uzavření níže specifikované kupní smlouvy (toto pochybení odvolacího soudu považuje žalobce za zásadní). Dle žalobce se odvolací soud odchýlil minimálně od rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 368/99, rozhodnutí ze dne 14. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 114/99, či rozhodnutí ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3520/2008.“
Dovolatel opět provádí výčet skutkových okolností, jež se mají vztahovat k předmětné kupní smlouvě, a zdůrazňuje, že žalovaní 1) a 2) (dále též „žalovaní“) dosud dovolateli neoznámili, že návrh kupní smlouvy přijali a ani mu přijatý návrh kupní smlouvy nedoručili.
3. „Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i při posuzování kupní smlouvy jako lichevního jednání ve smyslu §1796 občanského zákoníku. Dle žalobce se odvolací soud odchýlil minimálně od rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4664/2009.“
K této (podle dovolatele) nesprávně odvolacím soudem vyřešené právní otázce dovolatel opět předkládá svou skutkovou verzi případu, která podle jeho názoru svědčí o lichevním charakteru předmětné kupní smlouvy.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém písemném vyjádření (podaném prostřednictvím jejich advokáta) odmítli uplatněnou dovolací argumentaci. V prvé řadě mají pochybnosti o včasnosti podaného dovolání s ohledem na údaj sdělený žalobcem v jeho dovolání, že mu byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 27. dubna 2020; bylo-li by toto tvrzení pravdivé, pak by poslední den pro podání dovolání žalobcem připadl na sobotu dne 27. června 2020 a běh lhůty by skončil v pondělí dne 29. června 2020. Dovolání je opatřeno elektronickým podpisem s uvedením data podepsání dne 29. června 2020. Žalovaným však není známo, kdy bylo dovolání žalobce doručeno soudu prvního stupně; pokud se tak stalo později než 29. června 2020, bylo dovolání podáno opožděně a pro takový případ by jej měl Nejvyšší soud pro opožděnost odmítnout.
Ke shora vymezeným předpokladům přípustnosti dovolání žalovaní v posloupnosti uvedli následující výhrady.
K otázce (ne)přípustnosti použití zvukového záznamu žalovaní zdůraznili, že odvolací soud v napadeném rozsudku zcela přesvědčivě vysvětlil, proč se jedná o důkaz nepřípustný, pročež žalovaní za tím účelem předkládají výčet skutkových okolností a poukazují na to, že žalobce zcela jistě nebyl v daném případě „žádnou slabší stranou, naopak je zřejmé, že se v používání takových praktik velice silně orientuje, a ve světle těchto skutečností pak ani není překvapivé, že se žalobce uchýlil k něčemu tak podlému, jako je tajné pořizování zvukových nahrávek, a to nikoli jen žalovaného 1., ale také třetí osoby (svědka M. V.).“
K žalobcem zpochybňované včasnosti přijetí návrhu kupní smlouvy žalovaní sdílejí právní závěr odvolacího soudu a dále uvádějí, že: „žalobce podepsal návrh na vklad vlastnického práva, v průběhu vkladového řízení u katastrálního úřadu nijak uzavřenou kupní smlouvu nerozporoval, nevyužil oné tzv. ochranné dvacetidenní lhůty, během které nesmí katastrální úřad vklad povolit, a nesnažil se v té době zmařit povolení vkladu vlastnického práva (např. tím, že by k soudu podal návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by soud zakázal převod nemovitostí na žalované). I kdyby tedy nabídka nebyla přijata včas (ačkoli byla, jak správně uvádí odvolací soud v bodě 20 napadeného rozsudku), pak by toto přijetí návrhu na uzavření kupní smlouvy mělo účinky včasného přijetí.“
Konečně žalovaní nesdílejí ani dovolací argumentaci žalobce ohledně lichevního charakteru předmětné kupní smlouvy. Předně žádné rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 4664/2009, které dovolatel cituje v dovolání, vydáno nebylo, a dovolatel tak nesplnil svou zákonnou povinnost uvést přesně, od kterého konkrétního rozhodnutí dovolacího soudu se odvolací soud (při řešení dovolatelem vymezené právní otázky) odchýlil. Z uvedeného důvodu by se tedy dovolací soud touto částí dovolání neměl zabývat. Přesto z opatrnosti žalovaní poukazují na skutkové okolnosti případu a z nich pak dovozují, že kupní smlouva nezakládá důvod pro závěr, že jde o lichevní smlouvu.
Žalovaní závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce, které bylo podáno včas (z obsahu procesního spisu vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci prostřednictvím jeho advokáta dne 27. dubna 2020, konec dvouměsíční dovolací lhůty připadl na sobotu dne 27. června 2020, přičemž dovolání žalobce bylo doručeno soudu prvního stupně v pondělí dne 29. června 2020, tj. ve smyslu §57 odst. 2 o. s. ř. poslední den této lhůty pro podání dovolání) nelze upřít – jak bude dále vyloženo – jisté opodstatnění.
Nejvyšší soud především poukazuje na zcela nevhodnou úpravu odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně, která povětšinou představuje jednostránkové tzv. „splývající“ odstavce, v němž jsou obsažena skutková zjištění (často pojatá jako opis ze spisu), bez jejich odlišení v rámci jednotlivých odstavců, a to z hlediska relevance skutkových okolností, které jsou podle soudu prvního stupně zásadně významné pro právní posouzení věci, a při absenci závěru o skutkovém stavu, jenž by byl (jako takový coby vyústění sumarizace skutkových zjištění zásadně významných pro meritorní rozhodnutí) podroben právnímu posouzení.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud na tato skutková zjištění a na nich navazující právní závěry při svém rozhodování navázal, považuje Nejvyšší soud za nezbytné na určité skutkové momenty a učiněné právní závěry plynoucí z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku (dále již „odůvodnění rozsudku“) soudu prvního stupně poukázat.
1. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku mj. uvádí, že: „Z kupní smlouvy podepsané žalobcem dne 25. 5. 2016 a žalovanými dne 10. 1. 2018 bylo zjištěno, že K. P.…a manželé A. M.…a M. M.…uzavřeli kupní smlouvu, v níž prodávající K. P. prodává kupujícím manželům M. nemovité věci…“ , aniž by si vyjasnil, v jaký časový okamžik tedy tato smlouva podle jeho názoru byla uzavřena.
2. „Z žádosti K. P. podané u Raiffesenbank a. s. dne 7. 12. 2017 bylo (soudem prvního stupně) zjištěno, že požádal banku o úvěr, jako účel byl zaškrtnut neúčelový investiční úvěr ve výši 3 500 000 Kč. Z poznámky o vyřízení této žádosti bylo zjištěno, že dne 8. 12. 2017 byla žádost zamítnuta.“
3. Z výslechu svědkyně B. K. soud prvního stupně mj. zjistil, že: „Když se pan P. vyhrabal z exekucí, přišel za panem M., že by si tu nemovitost koupil zpátky…To bylo v roce 2016, kdy věděl, za jakou cenu to prodával…pan P. měl unáhlené návrhy a výsledkem toho bylo, že chtěl pořád ty nemovitosti zpátky koupit a ještě svědkyni žádal, jestli by mu nepomohla zařídit úvěr…“
4. „Z výslechu svědka M. V. soud (prvního stupně) zjistil, že…v roce 2018, až když byl pan M. zapsán jako nový majitel, začal k nim do firmy docházet pan P. a nabízet, že by chtěl ty nemovitosti koupit zpátky na sebe…“
5. Ač soud prvního stupně podle protokolu o jednání ze dne 30. ledna 2019 provedl důkaz také e-mailovou korespondencí žalobce s žalovaným 1) ze dne 21. prosince 2017, v odůvodnění svého rozsudku nevyložil, proč z tohoto listinného důkazu neučinil žádné dílčí skutkové zjištění. Dovolatel přitom v tomto e-mailu (odeslaném dne 21. prosince 2017 ve 13:56 hod.) sděluje žalovanému 1) mj.: „dělal jsem zrovna včera jakýsi celkový výpočet té naší záležitosti…v příloze je celkový soupis toho, co bylo zapůjčeno a toho, co má být vráceno. Je to uděláno ke konci ledna 2018. Udělal jsem to z toho důvodu, protože mám nabídku úvěru ve výši 3.000.000,- Kč, které bych Vám byl schopen, pokud se vše podaří, zrealizovat, vrátit do konce ledna 2018. Podívejte se, prosím, na to a zašlete mi své stanovisko…“ V připojené listině k tomu e-mailu je pak mj. uvedeno: „zapůjčená částka …celkem 2 883 600 Kč. Bylo zaplaceno nájemné 30 000 za 6. měsíc 2016. Zbývá doplatit nájemné 180 000 7-12 2016, 360 000 Kč 1-12 2017, 30 000 1-2018. Celkem 570 00 Kč. K zaplacení 3 453 600 celková částka ke konci ledna 2018.“
6. Obsah uvedeného e-mailu ad 5 je v rozporu se zjištěním soudu prvního stupně v ad 4, které je zase v rozporu se zjištěními soudu v ad 2 a 3, podle kterých dovolatel ještě před podpisem kupní smlouvy žalovanými 1) a 2) usiloval o „koupi“ předmětných nemovitostí, když tak činil v době, kdy žalovaní 1) a 2) listinu označenou jako kupní smlouva ještě nepodepsali. Jak bude dále vyloženo, odstranění tohoto rozporu v dílčích skutkových zjištěních, též s přihlédnutím k absenci vypořádání se rozhodujícím soudem s obsahem
e-mailu ad 5, je pro rozsouzení této věci klíčové.
Pokud jde o zjištění učiněná v odvolacím řízení, z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu mj. vyplývá, že:
7. Odvolací soud z výslechu svědkyně M. S. mj. zjistil, že: „V XY se po dohodě setkala svědkyně s žalovaným 1. a žalobcem, který řekl, že si chce předmětnou nemovitost koupit, že je v ní nájemcem, měl v ní kancelář…úvěr měl být žalobci poskytnut přes nějakou firmu, on měl poslat doklady firmy…svědkyně se zkontaktovala s příslušnou pracovnicí Raiffeisenbanky, poslala žalobci listiny k vyplnění ohledně žádosti o úvěr. Poté se s žalobcem dostavila jako svědkyně na osobní schůzku s bankéřkou…Poté volala svědkyni s tím, že úvěr byl zamítnutý…Od počátku žalobce hovořil o koupi předmětné nemovitosti s tím, že je nemovitost v nájmu a chce ji koupit. Hovořili o kupní ceně a výši úvěru, on požadoval ještě nějaké peníze navíc, takže původní požadavek úvěru 3.000.000 Kč zvýšili na 3.500.000 Kč…K této situaci došlo buď v roce 2017, nebo v roce 2018…“
Odvolací soud mj. za výše zreferovaných skutkových zjištění dospěl k závěru, že v situaci, kdy žalobce listinu označenou jako kupní smlouva, jejímž předmětem měl být prodej nyní žalobou dotčeného nemovitého majetku žalovaným, podepsal dne 25. května 2016, zatímco žalovaní až dne 10. ledna 2018, došlo k uzavření této smlouvy ve smyslu §1734 o. z. při již shora vyložené aplikační úvaze.
Odvolací soud tedy v daném případě přistoupil k aplikaci §1734 o. z., který stanoví: „Nabídka učiněná ústně musí být přijata bezodkladně, ledaže něco jiného plyne z jejího obsahu nebo z okolností, za nichž se stala. To platí i tehdy, byla-li přítomné osobě předložena nabídka učiněná v písemné formě.“
Odvolací soud s ohledem na výše vyložená rozporná dílčí skutková zjištění a absenci (zákonem vyžadovaného – srov. §157 odst. 2 o. s. ř.) závěru o skutkovém stavu v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 541/2008, nebo ze dne 24. dubna 2020, sp. zn. 24 Cdo 39/2020; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ) neměl ovšem vůbec soustředěny podklady, jež by jej mohly vést k úvaze o aplikaci §1734 o. z. A nutno dodat, že případné zjištění, že dovolatel jím podepsaný návrh na uzavření kupní smlouvy neučinil v přítomnosti (obou) žalovaných, by užití §1734 o. z. - s ohledem na poslední větu tohoto paragrafu (arg.: „byla-li přítomné osobě předložena nabídka…“ ) – znemožňovalo, nehledě na některé (výše uvedené) dílčí závěry soudu prvního stupně (které odvolací soud nijak nerevidoval), jež vypovídají o tom, že do okamžiku podpisu listiny označené jako kupní smlouva žalovanými, žalobce usiloval o „koupi“ předmětných nemovitostí, respektive usiloval o vrácení předmětného peněžitého plnění žalovaným v době, kdy předmětné nemovitosti ještě vlastnil, neboť podle zjištění soudu prvního stupně právní účinky vkladu nastaly ke dni 11. ledna 2018; za takové situace by bylo nezbytné vyjasnit, zda, a pokud ano, pak podle jakého právního režimu vlastně došlo k uzavření předmětné kupní smlouvy.
K posledně uvedené eventualitě Nejvyšší soud odkazuje např. na svůj rozsudek ze dne 30. září 2020, sp. zn. 24 Cdo 1749/2020, v němž vyložil a odůvodnil závěr, že při zjištění, že převodní (věcná) smlouva měla být uzavírána mezi nepřítomnými účastníky, nelze bez dalšího vycházet ze závěru, že podpisem návrhu smlouvy posledním účastníkem je již smlouva uzavřena, což ovšem ani v poměrech nové civilní úpravy (občanského zákoníku) kategoricky neplatí. Neuplatní-li se totiž sjednaný režim pro uzavírání smlouvy ve smyslu §1770 o. z. a jde-li o uzavírání smlouvy o převodu nemovitostí, pak s přihlédnutím k §560 a 561 odst. 1 o. z., je třeba posuzovat přijetí nabídky ve smyslu §1740 o. z., avšak nikoliv s tím, že připojí-li adresát návrhu k návrhu smlouvy svůj podpis, smlouva je tak bez dalšího uzavřena, nýbrž (až) tehdy, projeví-li adresát návrhu s takovou nabídkou vůči navrhovateli souhlas; ve smyslu §1745 o. z. je pak smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti; k tomu ve smyslu §1740 odst. 1 o. z. dochází dojitím přijetí navrhovateli (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 21 Cdo 3066/2017, nebo ze dne 4. září 2019, sp. zn. 24 Cdo 4622/2018). V tomto směru se tak přiměřeně uplatní závěry, které Nejvyšší soud přijal v rozsudku ze dne 27. března 2020, sp. zn. 24 Cdo 3278/2019, v němž vyložil a odůvodnil právní názor, že jestliže účastníci listinu označenou jako kupní smlouva (jejímž předmětem měl být převod vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí) v jeden den na zcela jiných místech sice podepsali, avšak adresát návrhu (oblát) písemně neoznámil navrhovateli smlouvy (oferentovi) přijetí návrhu, přičemž mezi účastníky nebyla účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy určena k jinému okamžiku, než k okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli smlouvy (oferentovi), pak je třeba za těchto skutkových poměrů uzavřít, že podle dosavadní civilní úpravy (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), platné k datu podepisování této smlouvy, mezi těmito účastníky nedošlo k uzavření převodní smlouvy.
Z vyloženého vyplývá, že prostřednictvím dovolací argumentace ad 2 (dovolacího důvodu a vymezeného předpokladu přípustnosti dovolání) se dovolateli podařilo založit přípustnost i důvodnost podaného dovolání.
Předpoklad přípustnosti dovolání ad 1) naopak dovolacím soudem přípustným shledán nebyl, jelikož v dovolatelem vytýkaném směru se odvolací soud nijak neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, ani se neocitl v kolizi s předmětnou nálezovou judikaturou. Odvolací soud zcela přesvědčivě odůvodnil, proč nelze přistoupit k provedení takového důkazu. Nejvyšší soud neshledává žádný deficit v této úvaze odvolacího soudu v situaci, kdy k inkriminovaným jednáním došlo coby mezi podnikateli, tedy v poměrech, v nichž v žádném případě žalobce nebylo možné označit za „slabší stranu“, a kdy navíc dovolatel nevyužil možnosti předem informovat žalovaného 1), respektive dotčené osoby, že – např. z důvodu pozdějšího přepisu jednání do zápisu, který bude jednajícím předán – bude zvukový záznam pořizován. Nejednalo se přitom o situaci sjednávání např. standardní telefonické objednávky, vyřizování reklamace atd., nýbrž o vyjasňování vzniknuvší specifické situace, kdy dovolateli bylo nepochybně zřejmé, že sled událostí zřejmě spěje ke vzniku sporu mezi dotčenými účastníky, respektive mezi dovolatelem a žalovanými.
Jestliže nebyla vyjasněna otázka uzavření předmětné kupní smlouvy, pak posuzování předpokladu přípustnosti dovolání ad 3 (z povahy věci) nepřichází v úvahu, a v dalším řízení může být tato otázka rozhodujícím soudem – též s ohledem na nyní uplatněné dovolací námitky žalobcem – posuzována toliko při závěru, že předmětná kupní smlouva mezi účastníky byla uzavřena.
Žalovaní sice ve svém vyjádření správně uvedli, že dovolatelem označené rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 4664/2009 vydáno nebylo, nicméně z obsahu uplatněné dovolací argumentace a koneckonců i z uvedeného správného dne vydání rozhodnutí je zjevné, že dovolatel měl na mysli rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, pročež – nebýt shora vyloženého – by jinak byly splněny podmínky pro posuzování přípustnosti (v tomto směru i tak) řádně podaného dovolání.
Nejen pro řešení otázky verifikace smlouvy z hlediska jejího případného lichevního charakteru, ale vůbec pro řešení otázky zjišťování právního jednání účastníků, které mělo směřovat k uzavření předmětné smlouvy, Nejvyšší soud – vzhledem ke shora zaregistrovaným nedostatkům - připomíná své závěry, které vyložil ve svém rozsudku ze dne 9. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, sice k předchozí civilní úpravě, ale závěry jsou přiměřeně využitelné i v poměrech nové civilní úpravy:
1. V případě zjišťování vůle účastníků smlouvy je nezbytné kromě samotné smlouvy vyslechnout účastníky smlouvy, respektive všechny osoby, které se zúčastnily uzavření tohoto právního úkonu a mohou tak soudu zprostředkovat informace nejen o vlastním průběhu sepisu předmětné smlouvy, ale také o důvodech, stimulu, proč k takovému jednání přistoupily.
2. Pokud se účastníci ve svých výpovědích podstatně liší ohledně okolností, vlastním průběhu či snad o tehdy jejich (jimi) projevené vůli v době uzavírání posuzované smlouvy, je nezbytné, aby si soud na základě provedeného dokazování (po případné předchozí procesní signalizaci vůči tomu kterému účastníkovi o jeho důkazním břemenu k jím učiněnému skutkovému tvrzení, které je z hlediska právního posouzení věci zásadně významné) zákonu odpovídajícím způsobem (§132 o. s. ř.) zajistil patřičný skutkový podklad, který je nezbytný pro meritorní rozhodnutí coby důsledek realizovaného právně kvalifikačního závěru.
3. Při výkladu jednotlivých smluvních ujednání soudy musejí postupovat nanejvýš citlivě a obezřetně, aby v co nejširší míře ctily autonomní vůli smluvních subjektů, na níž je třeba klást důraz. Podstatou takového postupu je pak především zajištění důvěry a legitimního očekávání potencionálně dotčených subjektů s tím, že výsledek by měl být slučitelný s obecnou představou spravedlnosti.
4. Výklad projevu vůle ve smlouvě se musí řídit logikou věci, neboť bylo by absurdní naopak vycházet při posuzování platnosti projevené vůle účastníků smlouvy z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy logicky nechovaly. Tedy pochopení smyslu a účelu chování účastníků jimi uzavřeného právního úkonu je nezbytné primárně vztahovat časově k okamžiku jeho vzniku (existenci), při již vyslovené presumpci, že účastníci se při uzavírání smlouvy chovají logicky, což v podmínkách písemného právního úkonu presumuje, že to, co bylo účastníky vloženo do smlouvy, také odpovídá jejich projevené vůli takovou smlouvou založit předmětný závazkový právní vztah.
5. Tvrdí-li jeden či oba účastníci smlouvy, že jimi učiněný právní úkon nevyjadřuje jejich pravou vůli, respektive simuluje formálně navenek jejich ve smlouvě vyjádřenou vůli, neboť ve skutečnosti uzavřenou smlouvou je disimulován jiný právní úkon, je nezbytné, aby si soud pro závěr, že projevený právní úkon neodpovídá pravé vůli účastníků, zajistil nezbytný skutkový podklad, k němuž může dospět při důsledném zhodnocení důkazů jednotlivě a všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti, s pečlivým přihlížením ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Klíčem k řešení takto vzniklé procesní situace bude zpravidla pro soud poznání stimulu tvrzeného právního jednání účastníků, jimi tvrzeného důvodu, proč nakonec navenek formálně projevili zcela jinou vůli, než kterou v daný okamžik skutečně měli, neboť (v zásadě) platí, že „důvod je počátkem i obsahem právního jednání“ (causa est origo et materia negotti), takže poznání (pochopení) důvodu uzavření smlouvy předznamenává pochopení toho, co účastníci chtěli smlouvou skutečně mezi sebou právně uspořádat, obzvláště pokud (s menším či větším časovým odstupem od uzavřené smlouvy) následně tvrdí, či jeden z nich, že tato smlouva je toliko důsledkem jejich simulovaného právního jednání.
6. Je-li (ohledně právně významných okolností) rozpor mezi písemným vyjádřením a výslechem účastníka smlouvy (ať již v pozici účastníka řízení či svědka), je na soudu, aby v procesu zhodnocení důkazů, přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, zjistil právně významné okolnosti, tj. na podkladě přiznané validity těm kterým informacím vyplývajícím z toho které důkazu učinil předmětná dílčí skutkové zjištění, a současně v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku (logicky) vyložil, proč ohledně jiných informací takto nepostupoval.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro (odvolací) soud (prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 1. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu