ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2865.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2865/2021-242
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. N. , narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 728/2, proti žalovanému J. T. , narozenému dne XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 15/715, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 5 C 202/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. května 2021, č. j. 26 Co 89/2019-216, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. května 2021, č. j. 26 Co 89/2019-216, se zrušuje a věc se vrací tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. ledna 2019, č. j. 5 C 202/2018-50, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 5. února 2019, č. j. 5 C 202/2018-58, a ze dne 15. února 2019, č. j. 5 C 202/2018-64, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku st. p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY v obci XY, a pozemku p. č. XY, vše v k. ú. XY (dále též „předmětné nemovitosti“ nebo „nemovitý majetek“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce (coby prodávající) předmětnou kupní smlouvu, která byla součástí smlouvy o budoucí kupní smlouvě (dále též „předběžná smlouva“), uzavřené dne 30. června 2014, neměl v úmyslu nemovitost na žalovaného (coby kupujícího) převést, neboť v opačném případě by bylo zcela nadbytečné podepisovat předběžnou smlouvu a nájemní smlouvu (na základě které bylo žalovanému umožněno užívat polovinu předmětných nemovitostí). Žalovanému muselo být zcela zřejmé, že kupní smlouva byla podepsána omylem, a že vůlí žalobce bylo převést vlastnické právo na žalovaného až po zaplacení kupní ceny.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. června 2019, č. j. 26 Co 89/2019-91, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně považoval podpis žalobce na předmětné kupní smlouvě za projev jeho volního jednání, což znamená, že toto jeho jednání nenaplňuje znaky zdánlivého právního jednání ve smyslu §551 o. z. Za situace, kdy žalobce považoval svůj podpis připojený ke kupní smlouvě za součást projevu vůle směřujícího k uzavření předběžné smlouvy, nelze uzavřít, že by nechtěl s tímto podpisem spojit žádné právní následky, protože s tímto podpisem hodlal spojit následek právě v podobě uzavření předběžné smlouvy. Podpis žalobce na kupní smlouvě proto nenaplňuje ani znaky zdánlivého právního jednání učiněného bez vážné vůle.
Odvolací soud dále vyložil, že: „podpis na kupní smlouvě tak představuje jeho právní jednání, a to jednání učiněné v právním omylu, tzn., žalobce tímto podpisem omylem uzavřel jinou smlouvu, než zamýšlel. Tento omyl však kupní smlouvu neplatnou ve smyslu §583 o. z. nečiní, protože tento omyl si žalobce nepochybně způsobil sám, bez přičinění žalovaného, tím, že zřejmě nevěnoval dostatečnou pozornost obsahu podepisované kupní smlouvy, z jejíhož obsahu nepochybně vyplývá, že se jedná o z hlediska formálního i obsahového perfektní smlouvu kupní ve smyslu §2085 a násl. a §2128 a násl. o. z., kterou žalobce prodává žalovanému ideální jednu polovinu nemovitostí za kupní cenu ve výši 700.000,- Kč.“
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. března 2020, sp. zn. 24 Cdo 3798/2019, shora označený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ve svém kasačním rozsudku mj. vyložil (dovolací soud přistupuje k citaci předmětných částí odůvodnění kasačního rozhodnutí, neboť to považuje za nezbytné z hlediska následujícího popsaného defektu rozhodnutí odvolacího soudu):
„V daném případě odvolací soud přistoupil ke změně žalobě vyhovujícího rozsudku soudu prvního stupně v procesní situaci, kdy žalovaný – coby druhý účastník předběžné smlouvy, kupní smlouvy i nájemní smlouvy – nebyl v prvoinstančním, ale ani v odvolacím řízení vyslechnut, přičemž odvolacímu soudu postačovaly k rozhodnutí především (již v řízení před soudem prvního stupně provedené) listinné důkazy.
Nejvyšší soud ovšem s ohledem na absenci účastnického výslechu žalovaného (který v řízení nesignalizoval nesouhlas s provedením takového výslechu) považuje závěry odvolacího soudu za předčasné.
Především nebylo zcela právně relevantním způsobem zpochybněno, proč by mělo být a priori vylučující, že předmětná ‚kupní smlouva‘ netvoří (pouze a jen) integrální součást předběžné smlouvy a že podpisy účastníků v této ‚smlouvě‘ je zapotřebí interpretovat výhradně ve spojitosti s předběžnou smlouvou tj. s vyjádřením, jaká kupní smlouva (jakého konkrétního obsahu) bude v budoucnu mezi účastníky uzavřena a jimi tedy takto podepsána, jakkoliv na ,přílohové kupní smlouvě‘, jež právě takového obsahu má být v budoucnu mezi účastníky uzavřena, byly již zcela nestandardně (oproti běžným zvyklostem) opatřeny podpisy účastníků předběžné smlouvy.
Jestliže podle §545 o. z. právní jednání mj. vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, podle §555 odst. 1 o. z. právní jednání se posuzuje podle svého obsahu, přičemž podle §556 odst. 1 věty první o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám,
anebo musela-li o něm vědět, a platí-li podle odst. 2 téhož paragrafu, že při výkladu projevu vůle se přihlédne i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají, pak je třeba při písemné formě právního jednání primárně vycházet z toho, jak bylo toto právní jednání formulováno ve výsledném textu uzavřené smlouvy, dohody atd.
V daném případě byl čl. II. předmětné předběžné smlouvy formulován následovně:
‚II.
Předmět smlouvy
1. Účastníci této smlouvy se zavazují na písemné požádání uzavřít nejpozději do 5 (slovy pěti) let ode dne podpisu této smlouvy kupní smlouvu tak, jak je definována v Příloze č. 1.
2. Tato smlouva je uzavřena na dobu určitou, a to do 31. 12. 2017.
3. Výše uvedené smluvní strany se dohodly na následujícím znění kupní smlouvy tak, jak je uvedena v příloze č. 1 této smlouvy.‘
Byla-li tedy uzavřena předběžná smlouva s tím, že její smluvní strany se dohodly na znění konkrétně zformulované budoucí kupní smlouvy, kterou současně coby přílohu předběžné smlouvy podepsaly, nelze podle přesvědčení Nejvyššího soudu bez dalšího uzavřít, že by v důsledku toho měla být tato příloha předběžné smlouvy považována za ‚samostatnou kupní smlouvu‘.
Naopak, logika věci by spíše nasvědčovala tomu, že účastníci se dohodli na tom, že právě a jen takto zformulovaná ,kupní smlouva‘, jež podle jejich smluvního ujednání výhradně tvoří přílohu předběžné smlouvy, má být v budoucnu mezi nimi uzavřena, když současné podepsání této smlouvy účastníky je třeba interpretovat právě ve vztahu k jejich učiněnému projevu vůle, že takovou smlouvu hodlají v budoucnu uzavřít; závěr jiný (opačný) bez dalšího opatřeného skutkového podkladu je – z pohledu chování účastníků v daném časovém okamžiku (předběžná smlouva, projev vůle uzavřít předběžnou smlouvu, uzavření nájemní smlouvy, jež přisvědčuje chování účastníků ve smyslu předběžné smlouvy)
– nelogický, nepravděpodobný a zjevně rozporný.
Přitom již za účinnosti předchozí civilní úpravy Nejvyšší soud ustáleně judikoval, že výklad projevu vůle (tam, kde není výslovně projevena vůle jiná) se musí řídit logikou věci, a že absurdní naopak je vycházet při posuzování vůle účastníků smlouvy z toho, že se smluvní strany při uzavření smlouvy logicky nechovaly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98). Nejvyšší soud také judikoval, že k pochopení projevu vůle účastníků (dnes právního jednání), respektive k pochopení obsahu smlouvy může sloužit i širší kontext jednání účastníků, případně i jednání následného,
lze-li z něj na obsah vůle zpětně usuzovat, včetně její interpretace účastníky právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99).
V těchto obnažených souvislostech, s přihlédnutím k připomenuté právní úpravě, proto bylo nezbytné vyslechnout též druhého účastníka předběžné smlouvy, tj. žalovaného, a teprve na podkladě učiněného zjištění i z tohoto důkazního prostředku přistoupit k sumarizaci závěru o skutkovém stavu věci, jenž by byl podroben právnímu posouzení.
Je nasnadě, že byla-li by katastrálnímu úřadu předložena kupní smlouva coby příloha předběžné smlouvy, tedy i s předběžnou smlouvou, katastrální úřad by zjevně byl nucen projev vůle účastníků v tvrzené ,vkladu schopné‘ kupní smlouvě interpretovat ve vazbě na účastníky v zásadě v tentýž časový okamžik uzavřenou předběžnou smlouvu, jejíž přílohou byla ,kupní smlouva‘, která měla být účastníky teprve v budoucnu uzavřena, a vkladu podle takto předložené ,přílohové kupní smlouvy‘ by stěží bylo možné vyhovět.
Kromě toho v úvahu se nabízí i otázka související s obcházením zákona…“ , k čemuž dovolací soud připomenul dosavadní závěry plynoucí z judikatury a komentářové literatury.
V dalším řízení odvolací soud vyslechl účastníky řízení a předmětné předběžné smlouvy, jakož i svědka R. B. a vydal rozsudek, kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně, předmětnou určovací žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě prvoinstančního a odvolacího řízení.
Z odůvodnění (písemného vyhotovení v pořadí druhého vydaného) rozsudku odvolacího soudu plyne, že odvolací soud z výslechů účastníka i svědka R. B. žádná (dílčí) skutková zjištění neučinil, neboť pouze reprodukoval jejich výpovědi z předmětného protokolu o jednání, neučinil ani žádný závěr o skutkovém stavu a za tohoto stavu dospěl k závěru, že: „pokud jde o dovolacím soudem nastolenou otázku, do jaké míry byly posuzované listiny, tzn. text SSBK (roz. „smlouva o smlouvě budoucí kupní“) , kupní smlouvy, po stránce právní samostatnými dokumenty, vyřešil odvolací soud tuto otázku následovně. Z listinných důkazů, a to ze SSBK, kupní smlouvy, odvolací soud zjistil, že se jedná o dva samostatné dokumenty, přičemž po obsahové stránce každý z nich zachycuje návrh samostatného písemného právního jednání.“
K tomuto závěru dospěl odvolací soud na základě následující argumentace a učiněných zjištění:
1. „O tom, že se jedná po stránce faktické i právní o dvě samostatné listiny zachycující návrhy dvou odlišných písemných právních jednání svědčí především to, že tyto listiny nebyly nikdy fyzicky neoddělitelně spojeny, přičemž o právní samostatnosti těchto listin svědčí i vůle účastníků vyjádření v tomto směru v čl. II. odst. 3 SSBK, v němž si smluvní strany ujednaly, že text kupní smlouvy bude přílohou smlouvy o smlouvě budoucí kupní.“
2. „O samostatném postavení obou listin v uvedeném smyslu svědčí i další obsah SSBK, v jejímž závěru je uvedeno, že její přílohou č. 1 (tedy nedílnou, integrální součástí) je kupní smlouva o převodu vlastnictví k nemovitosti. Pokud by smluvní strany měly v úmyslu učinit text kupní smlouvy pouze konceptem, jež bude pouze integrální součástí textu smlouvy o smlouvě budoucí kupní, nepochybně by tento koncept kupní smlouvy vtělily do textu SSBK, případně by v SSBK ujednaly, že koncept kupní smlouvy, byť zachycený na samostatné listině, je nedílnou součástí SSBK, jak se běžně v praxi uzavírání smluv o smlouvě budoucí tento postup používá.“
3. „O samostatném postavení textu kupní smlouvy jako samostatném návrhu právního jednání svědčí i skutečnost, že tato listina obsahuje ve svém závěru rubriky vyčleněné pro podpis obou smluvních stran. Je tedy evidentní, že listinu s tímto textem měli účastníci jako kupní smlouvu podepsat a tuto listinu předložit katastrálnímu úřadu jako listinu vkladovou.“
Na základě výše uvedeného odvolací soud shledal předmětnou kupní smlouvu za samostatné právní jednání, na základě kterého došlo k právně perfektnímu převodu vlastnického práva v rozsahu id. ½ označeného nemovitého majetku z žalobce na žalovaného.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklad přípustnosti dovolání vymezuje s tím, že: „odvolací soud zcela rezignoval na hodnocení obsahu čl. II. 1 SSBK, na nějž ostatně upozorňoval dovolací soud, z jehož textu evidentně vyplývá, že kupní smlouva má být (na požádání) uzavřena v době 5 let od podpisu SSBK…Odvolací soud právně relevantním způsobem nezpochybnil, proč by mělo být vyloučeno, že kupní smlouva netvoří integrální součást SSBK (viz zrušující rozsudek dovolacího soudu, str. 4, předposlední odstavec). Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se výkladu projevu vůle/právního jednání, kdy výklad projevu vůle (dnes právního jednání) se musí řídit logikou věci a je absurdní vycházet při posuzování projevu vůle účastníků smlouvy z toho, že se smluvní strany při uzavření smlouvy logicky nechovaly (20 Cdo 2608/98). Je-li něco nelogické, nepravděpodobné a zjevně rozporné, pak je to právě podpis kupní smlouvy v situaci, kdy je současně podepisována SSBK s výslovným ujednáním, že kupní smlouva má být (barevně zvýrazněno) na písemné požádání uzavřena v době 5 let od podpisu SSBK. Řádným výkladem dost dobře nelze dojít k jinému adekvátnímu závěru než k tomu, že z časového pohledu předchází SSBK a kupní smlouva má být uzavřena až v budoucnu na písemné požádání.“
V další části dovolání dovolatel věnuje pozornost tomu, jak odvolací soud
– a podle dovolatele nesprávně – hodnotil výpověď svědka R. B.. Dále dovolatel namítá, že odvolací řízení je zatíženo vadou spočívající v tom, že odvolací soud pochybil, pokud v rámci opakování dokazování nevyslechl svědka P. J., čímž „nerespektoval ustálenou judikaturu dovolacího soudu (33 Cdo 1179/2008).“
V závěru svého dovolání dovolatel uvádí, že: „pokud mně za dané situace (roz. odvolací soud) neposkytl poučení ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. za účelem průkazu uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní, a nikoliv smlouvy kupní, nerespektoval mé právo na spravedlivý proces a odchýlil se od ustálené judikatury dovolacího soudu (23 Odo 1509/2006).“
Z vyložených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání přisvědčuje dovoláním napadenému rozsudku odvolacího soudu jako věcně správnému rozhodnutí. Nesouhlasí s konstrukcí dovolatele o kupní smlouvě coby zdánlivém právním jednání, ani s konstrukcí o nedostatku vážnosti vůle na straně dovolatele. Zdůrazňuje, že: „žalobce potvrzuje, že mezi ním a žalovaným byla smlouva o smlouvě budoucí sice skutečně uzavřena, avšak záhy se ukázala býti nadbytečnou, když uzavření kupní smlouvy v ní nebylo vázáno na splnění žádné podmínky, a tato mohla být tedy uzavřena fakticky ihned, což se i stalo.“ Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z níže rozvedených důvodů je dovolání žalobce podle §237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Z obsahu dovolání plyne, že dovolatel primárně předpoklad přípustnosti svého dovolání vymezuje s tím, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nerespektoval závěry plynoucí z výše zreferovaného (předchozího) kasačního rozsudku dovolacího soudu ohledně vyjasnění otázky, zda kupní smlouva byla, či nikoliv přílohou předmětné předběžné smlouvy.
Této dovolací argumentaci a tedy naplnění vymezeného předpokladu přípustnosti dovolání
(z hlediska řešení právní otázky, zda uvedená „kupní smlouva“ byla toliko přílohou a tedy integrální součástí uzavřené předběžné smlouvy, či nikoliv) je třeba přisvědčit.
Je tomu tak již z toho důvodu, že závěr dovolacího soudu, jak byl obsažen v jeho kasačním rozhodnutí, totiž, že nebylo právně relevantním způsobem zpochybněno, proč by mělo být a priori vylučující, že předmětná „kupní smlouva“ netvoří (pouze a jen) integrální součást předběžné smlouvy, tj. s vyjádřením, jaká kupní smlouva (jakého konkrétního obsahu) bude v budoucnu mezi účastníky uzavřena a jimi tedy takto podepsána, jakkoliv na „přílohové kupní smlouvě“, jež právě takového obsahu má být v budoucnu mezi účastníky uzavřena, byly již zcela nestandardně (oproti běžným zvyklostem) opatřeny podpisy účastníků předběžné smlouvy, odvolací soud de facto ve svém nově vydaném rozhodnutí negoval, aniž by měl k dispozici takovou změnu skutkového základu, jež by mu takový právně kvalifikační závěr umožnila přijmout.
Ačkoliv Nejvyšší soud v odůvodnění svého kasačního rozsudku s odkazem na citaci čl. II. předběžné smlouvy (viz shora) také (zcela jednoznačně) vyložil, že:
„byla-li tedy uzavřena předběžná smlouva s tím, že její smluvní strany se dohodly na znění konkrétně zformulované budoucí kupní smlouvy, kterou současně coby přílohu předběžné smlouvy podepsaly, nelze podle přesvědčení Nejvyššího soudu bez dalšího uzavřít, že by v důsledku toho měla tato příloha předběžné smlouvy považována za ‚samostatnou kupní smlouvu‘. Naopak logika věci by spíše nasvědčovala tomu, že účastníci se dohodli na tom, že právě a jen takto zformulovaná ‚kupní smlouva‘, jež podle jejich smluvního ujednání výhradně tvoří přílohu předběžné smlouvy, má být v budoucnu mezi nimi uzavřena, když současné podepsání této smlouvy účastníky je třeba interpretovat právě ve vztahu k jejich učiněnému projevu vůle, že takovou smlouvu hodlají v budoucnu uzavřít; závěr jiný (opačný) bez dalšího opatřeného skutkového podkladu je – z pohledu chování účastníků v daném časovém okamžiku (předběžná smlouva, projev vůle uzavřít předběžnou smlouvu, uzavření nájemní smlouvy, jež přisvědčuje chování účastníků ve smyslu předběžné smlouvy)
– nelogický, nepravděpodobný a zjevně rozporný.“ ,
odvolací soud s tímto vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve své podstatě v nyní dovoláním napadeném rozsudku polemizuje, respektive jej neguje a bez odpovídajícího (dalšího) skutkového základu věci (k tomu viz níže) dospívá ke zcela opačnému právnímu názoru, a to opět pouze na základě toliko posouzení předběžné smlouvy a dalších listin, které ovšem byly již k dispozici v době, kdy dovolací soud přistoupil vydání uvedeného kasačního rozhodnutí.
Odvolací soud sice v odvolacím řízení v určitém rozsahu provedl dokazování (výslechy svědků R. B. a P. J., a dále výslechy účastníků), leč v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, co z toho kterého provedeného důkazu vlastně zjistil, případně proč z toho kterého provedeného důkazu neučinil žádné (dílčí) skutkové zjištění (vyjma hodnocení části svědecké výpovědi svědka R. B.). Tedy v procesní situaci, kdy přistoupil k meritorní změně rozsudku soudu prvního stupně, v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku nevyložil (logicky na sebe navazující) odpovídající dílčí skutková zjištění ani poté nesoustředil nezbytný závěr o skutkovém stavu, který by posléze mohl podrobit právnímu posouzení. Odvolací soud namísto toho přistoupil k zákonu nepřípustnému opisu (srov. §157 odst. 2 věta první za středníkem o. s. ř.) z obsahu výpovědí vyslechnutých svědků a účastníků, čímž své rozhodnutí učinil nepřezkoumatelným. Takto odvolacím soudem způsobený deficit na skutkovém poli nelze ovšem v dovolacím řízení napravovat a v takové procesní situaci dovolacímu soudu nezbývá nic jiného, než přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2019, sp. zn. 24 Cdo 4207/2018; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nsoud.cz ).
Je třeba mít na paměti, že z toho kterého důkazu může vyplývat hned několik okolností, informací, případně svědek může v rámci své výpovědi potvrzovat, vypovídat, uvádět průběh toho kterého skutkového děje v tom či onom informačním rozsahu, avšak z hlediska zjištěné skutkové stránky věci relevantní pro následně učiněný právně kvalifikační závěr je pouze to, co konkrétně z předmětného důkazu bylo soudem vlastně zjištěno, případně proč soud žádné dílčí skutkové zjištění z toho kterého jím provedeného a zhodnoceného důkazu neučinil (např. z důvodu jeho nevěrohodnosti, nadbytečnosti, rozpornosti údajů atd.), a jak takové dílčí skutkové zjištění následně zahrnul do sumarizovaného závěru o skutkovém stavu věci, jenž následně podrobil právnímu posouzení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018, sp. zn. 30 Cdo 509/2018).
Přitom jednou z důležitých částí odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci. Takový závěr musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci (§153 odst. 1 o. s. ř.) a který je východiskem pro právní posouzení věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 541/2008). Pro závěr o skutkovém stavu věci je rozhodující vyhodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti, neboť to, jak vyznívá většina provedených důkazů, nic nevypovídá zejména o jejich věrohodnosti a pravdivosti, navíc výběr důkazů, které byly v řízení provedeny, může být ovlivněn nejen tím, jaký skutkový stav se opravdu odehrál, ale i působením dalších, často nahodilých okolností. Závěr o skutkovém stavu současně soudu umožňuje verifikaci, zda sumarizace zásadně významných okolností se v té které části kryje s okolnostmi předvídanými v hypotéze soudem nalezené, respektive zvažované právní normy, která by na rozhodovaný případ měla být aplikována, anebo zda po proběhnuvším dokazování zjištěné skutkové okolnosti nejsou na tu kterou právní normu aplikovatelné. Znalost v úvahu přicházející právní normy, skrze kterou by mohl být daný případ na podkladě vydaného rozhodnutí reglementován, ve své podstatě soudu (soudci) predikuje výčet skutkových okolností, které pro aplikaci daného pravidla musejí být v procesu dokazování zjištěny a bez kterých by zvažované právní posouzení věci nepřicházelo v úvahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2020, sp. zn. 24 Cdo 39/2020).
Nejvyšší soud proto z vyložených důvodů rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu podle druhého odstavce téhož paragrafu k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu