ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2882.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2882/2021-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobce Ing. Oldřicha Valty , se sídlem v Lounech, Obora 146, identifikační číslo osoby 69901571, insolvenčního správce dlužníka KERATECH GROUP a. s., se sídlem ve Štětí, Litoměřická 272, identifikační číslo osoby 254 41 469, zastoupeného JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, proti žalovanému Š. S. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 22, o určení právní neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 21 C 23/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. dubna 2021, č. j. 12 Co 273/2020-165, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Michala Špirka, advokáta se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. července 2020, č. j. 21 C 23/2016-122, rozhodl, že označená darovací smlouva je vůči žalobci právně neúčinným právním úkonem, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. dubna 2021, č. j. 12 Co 273/2020-165, shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není – jak bude dále rozvedeno – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, jehož povinností je, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.
V posuzované věci dovolatel po provedené procesní rekapitulaci na str. 2 „uvádí, že ve věci nastal dovolací důvod spočívající ve vyřešení otázky procesního práva, přičemž tato nebyla dosud dovolacím soudem přímo vyřešena a může mít za následek zásah do práva na spravedlivý proces účastníků řízení a současně otázka procesního práva, která byla při výkladu zákona rozhodována dovolacím soudem rozdílně.“ Dovolatel ovšem v této části uvedené dvě otázky blíže nespecifikuje, takže z této části jeho dovolání není vůbec zřejmé, jakou konkrétní variantu předpokladu přípustnosti dovolání (viz vymezení čtyř variant předpokladů přípustnosti dovolání shora) vlastně vymezuje.
V další části dovolání (na str. 3) sice dovolatel zdůrazňuje, že: „zásadní otázkou procesního práva ve věci, je otázka povinnosti soudu poskytnout účastníkovi řízení přiměřenou lhůtu k doplnění rozhodných skutečností na základě výzvy soudu v souladu s ust. §118a odst. 1 o. s. ř., za současného poučení o čem mají být tvrzení doplněny a jaké následky nese nesplnění takové výzvy“ , ovšem ani zde konkrétně nevymezuje, jakou variantu předpokladu přípustnosti dovolání vlastně uplatňuje, takže tento text ve spojení s navazujícím textem, v němž dovolatel činí odkazy či cituje z judikatury označených soudů, opět nepředstavuje právně relevantní dovolací argumentaci z pohledu §241a odst. 2 ve vztahu k §237 o. s. ř. (viz opakovaně shora připomenuté právně relevantní vymezení čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání).
Další text dovolání (od posledního odstavce na str. 3 až po pátý odstavec na str. 4 dovolání) představuje prostou právní polemiku, která se nadto ještě upíná k soudu prvního stupně, což nelze rovněž považovat za právně relevantní vymezení příslušné varianty předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Ani dovolací argumentace v rámci pátého a šestého odstavce na str. 4 dovolání, vztahující se k odvolacímu soudu, nesplňuje řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání.
Nejvyššímu soudu neuniklo, že kromě popsané prosté právní polemiky dovolatel v osmém odstavci na str. 4 svého dovolání „uvádí, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06 charakterizoval poučovací povinnost dle §118a (odst. 1 o. s. ř.) slovy, že jejím smyslem ‚je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má, a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž byl poučen, že takové břemeno má.‘ Takový závěr lze dle názoru dovolatele aplikovat i (v) této kauze, kdy byl dovolatel v řízení neúspěšný v zásadě z toho důvodu, že tomuto nebylo umožněno se řádně procesně bránit, když dovolateli nebyl umožněn žádný časový prostor k doplnění svých tvrzení a důkazů ze strany soudu prvého stupně.“
Ani tato dovolatelem uplatněná ústavněprávní argumentace ovšem přípustnost jehodovolání (pro tvrzený rozpor odvolacím soudem řešené právní otázky s označeným nálezem Ústavního soudu) nezakládá. Je tomu tak již z toho důvodu, že dovolatelem označený nález a z něj dovolatelem citovaný právní názor o povinnosti obecného soudu realizovat předmětnou poučovací povinnost (a odpovídajícím způsobem ji zaznamenat v protokolu o jednání), není podřaditelný pod dovolatelem následně užitou argumentaci, že dovolateli „nebylo umožněno se řádně procesně bránit…nebyl (mu) umožněn žádný prostor k doplnění svých tvrzení a důkazů ze strany soudu prvého stupně.“ Jinými slovy řečeno, dovolatelem citovaná pasáž z nálezu Ústavního soudu, a tedy předmětná část jeho argumentace, se upíná k nutnosti realizace procesního poučení účastníka řízení podle §118a odst. 1 o. s. ř., k čemuž v poměrech této věci v prvoinstančním a následně i odvolacím řízení v plné míře došlo, nikoliv k otázce, jaký časový prostor má rozhodující soud dát poučovanému účastníkovi řízení k doplnění tvrzení a k označení důkazů.
Podle judikatury Ústavního soudu dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. května 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 15. července 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15), přičemž i předpoklady přípustnosti lze z ústavněprávního pohledu přiměřeně vztáhnout na nerespektování (nálezové) judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, mj. vyložil, že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jeho ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu. Nelze totiž přijmout závěr, že existuje „dvojí právo“, tedy právo zákonné a právo ústavní, přičemž dovolání se vztahuje pouze na porušení zákona, nikoliv však ústavních práv.
Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 16. dubna 2021, sp. zn. 24 Cdo 290/2021, zaujal právní názor, že k věcnému posouzení takto zformulovaného dovolání (s odkazem na ústavněprávní argumentaci) je ovšem zapotřebí právně relevantním způsobem vymezit předmětnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována předmětná (nálezová) judikatura Ústavního soudu, případně že od této (nálezové) judikatury se odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil. Nestačí tedy pouze v dovolání učinit formulační zmínku např. o tom, že tím kterým procesním postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nýbrž je zapotřebí k takovému tvrzení též (za účelem právně relevantního vymezení uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání z ústavněprávní oblasti) označit předmětnou (nálezovou) judikaturu, kterou dovolatel podkládá tuto svou dovolací argumentaci (např. tím, že při řešení zformulované právní otázky týkající se procesního práva je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s označenou nálezovou judikaturou).
Nejvyšší soud tedy k ústavněprávní argumentaci dovolatele rekapituluje, že dovolatel ji vystavěl na tom, že odvolací soud neumožnil dovolateli, aby se v řízení mohl „řádně procesně bránit, když dovolateli nebyl umožněn žádný časový prostor k doplnění svých tvrzení a důkazů ze strany soudu prvého stupně“ , čímž odvolací soud nerespektoval shora citovaný právní názor Ústavního soudu plynoucí z předmětného nálezu, který se ovšem otázkou časového prostoru, respektive přiměřeností lhůty ke splnění procesní povinnosti takto poučeného účastníka řízení, nijak nezabývá.
V rozsahu, v jakém tedy dovolatel z uvedeného ústavněprávního hlediska vymezil předpoklad přípustnosti svého dovolání, dovolací soud posoudil relevanci této argumentace a musí konstatovat, že jejím prostřednictvím nelze přípustnost daného dovolání založit, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v žádné kolizi s dovolatelem odkazovanou částí právního názoru Ústavního soudu.
Kromě toho dovolatel se v dovolání nijak (z pohledu své uplatněné dovolací argumentace) nevypořádá s tou částí odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, v němž odvolací soud uvádí (viz bod č. 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu):
„Skutečnost, že se žalovanému v řízení před soudem prvního stupně nedostalo časového prostoru k doplnění tvrzení a označení dalších důkazů, však bez dalšího nevede ke zrušení rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení, neboť dle názoru odvolacího soudu je tato vada řízení zhojitelná v řízení odvolacím. Žalovaný měl, aniž mu v tom cokoliv bránilo (nic v tomto směru ani netvrdí), možnost, již v odvolání (či dodatečně) tvrdit další skutečnosti, navrhnout další konkrétní důkazy, avšak dosud tak neučinil a při vlastním odvolacím jednání přes výzvu odvolacího soudu výslovně uvedl, že nemá s výjimkou svědecké výpovědi M. M. jiné důkazní návrhy. Ze strany odvolacího soudu tak byl žalovanému poskytnut dostatečný prostor ke splnění jeho procesních povinností. Ostatně nelze přehlédnout, že žalovaný ani v odvolání neuvádí, jak se vytýkaná vada řízení projevila na jeho procesním postavení.“
Současně se odvolací soud (v rámci bodu 11 odůvodnění svého rozsudku) vyjádřil k jedinému důkaznímu návrhu dovolatele v odvolacím řízení: „Navrhoval-li žalovaný v odvolacím řízení, aby byl vyslechnut M. M. (který byl vyslechnut jako svědek i v řízení trestním), pak nutno uvést, že již soud prvního stupně se s tímto důkazním návrhem vypořádal, řádně odůvodnil, proč tento důkaz neprovedl a odvolací soud takové posouzení sdílí. Navíc je zřejmé, že soud prvního stupně důkaz rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2017, sp. zn. 50 T 8/2016, jehož součástí je i svědecká výpověď M. M. učiněná v trestním řízení vedeném proti otci žalovaného, provedl.“
Dovolací soud v takto zreferovaném posouzení otázky (ne)splnění procesní povinnosti dovolatele po realizované předmětné poučovací povinnosti nespatřuje žádný aplikační defekt, jenž by měl kolidovat s nálezovou či dovolací judikaturou, kterou dovolatel ve svém dovolání označuje, nikoliv však z hlediska tomu odpovídající precizace daného předpokladu přípustnosti dovolání, jak má na mysli §241a odst. 2 ve vztahu k §237 o. s. ř.
Naopak, odvolací soud v dané věci postupoval procesně zcela příkladně, když zajistil, aby se dovolateli, který byl v odvolacím řízení zastoupen advokátem, tj. osobou znalou práva, dostalo příslušného procesního prostoru k případnému doplnění tvrzení a označení předmětných důkazů; právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tak bylo i ve vztahu k dovolateli v odvolacím řízení plně zachováno.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení podle §243f odst. 3 o. s. ř. není zapotřebí odůvodňovat.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 11. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
podepsáno JUDr. Lubomírem Ptáčkem, Ph.D.
za nepřítomného předsedu senátu