ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3200.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 3200/2020-75
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph. D., ve věci nezletilé AAAAA (pseudonym), narozené dne XY, bytem v XY, dcery matky V. Š., narozené dne XY, bytem v XY, a otce J. A. P., narozeného dne XY, bytem v XY, za účasti osvojitelky I. P., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Andreou Stockovou, LL.M., advokátku se sídlem v Hrusicích č. 198, o osvojení nezletilé, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 50 Nc 5021/2019, o dovolání osvojitelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2020 č.j. 19 Co 77/2020-51, takto:
I. Dovolání osvojitelky se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dne 20.11.2019 podala osvojitelka návrh na osvojení nezletilé AAAAA, dcery jejího manžela J. A. P. Uvedla, že „genetický materiál“ osvojenkyně pochází od osvojitelky a jejího manžela (otce nezletilé), V. Š. je pouze náhradní matkou nezletilé a dne 19.8.2019 udělila do protokolu sepsaného u Obvodního soudu pro Prahu 2 souhlas s jejím osvojením. Osvojitelka i její manžel mají trvalý pobyt v České republice a nadále zde hodlají setrvat. O nezletilou se začali starat bezprostředně po jejím narození již porodnici a ode dne propuštění z porodnice o ni pečují ve společné domácnosti.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 14.2.2020 č.j. 50 Nc 5021/2019-42 řízení zastavil z důvodu nedostatku pravomoci českého soudu. Uvedl, že podle čl. 35 odst. 4 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci v právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12.8.1982 (vyhlášené pod č. 95/1983 Sb.), která má „aplikační přednost před ustanovením ZMPS“, je k řízení ve věcech osvojení nebo zrušení dána pravomoc orgánu smluvní strany, jejímž občanem je osvojitel v době podání návrhu na osvojení nebo zrušení osvojení. Protože osvojitelka i otec nezletilé jsou občané Ruské federace, je v dané věci dána pravomoc orgánu Ruské federace.
K odvolání osvojitelky Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 3. 2020 č. j. 19 Co 77/2020-51 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že v projednávané věci „přichází v první řadě v úvahu“ aplikace dvoustranné mezinárodní Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci v právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12.8.1982, „která má aplikační přednost před pravidly mezinárodního práva procesního, obsaženými v zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, popř. před přímo použitelným unijním právem, které ovšem na danou oblast nedopadá, osvojení neupravuje“. Protože podle čl. 35 odst. 4 této dvoustranné smlouvy je k řízení ve věcech osvojení nebo zrušení dána pravomoc orgánu smluvní strany, jejímž občanem je osvojitel v době podání návrhu na osvojení nebo zrušení osvojení, „nezbývá odvolacímu soudu než konstatovat, že vzhledem ke státní příslušnosti osvojitelky není dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů věc projednat a rozhodnout“. Námitku osvojitelky „založenou na ochraně nejlepšího zájmu nezletilé a odkazu na Úmluvu o právech dítěte“ odmítl s tím, že „nelze přehlížet úpravu mezinárodní příslušnosti výslovně danou ve dvoustranné smlouvě, kterou je soud při rozhodování vázán a jejíž dodržování je s ohledem na požadavek vzájemné důvěry mezi jednotlivými státy bezpodmínečně nutné“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala osvojitelka dovolání. Namítala, že není správný závěr odvolacího soudu o aplikaci ustanovení čl. 35 odst. 4 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci v právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12.8.1982 na danou věc a „nemožnosti zohlednit nejlepší zájem dítěte vzhledem k nutnosti dodržování dvoustranné smlouvy“. Poukázala přitom na skutečnost, že uvedená smlouva upravuje otázku pravomoci v řízení o věcech osvojení velmi stručně v pouhém jednom odstavci a pouze ve vztahu k občanství osvojitele. Není zde reflektována otázka občanství a pobytu dítěte, zatímco podle ustanovení §60 odst. 3 ZPMS v případě, že nezletilý je občanem ČR a má zde obvyklý pobyt, je dána výlučná pravomoc českých soudů. V tomto směru ZPMS reflektuje závazky České republiky plynoucí z Úmluvy o právech dítěte, která byla do českého právního řádu přijata sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 104/1991 Sb., a která upřednostňuje nejlepší zájem dítěte. Výše zmíněná smlouva mezi ČSSR a SSSR však byla uzavřena v roce 1982, „tedy v době, kdy v České republice neexistovaly demokraticky zvolené orgány, nefungovala parlamentní demokracie, o vyjednávacích možnostech Československa při uzavírání takové smlouvy se můžeme jen domnívat a také práva dítěte nebyla dostatečně akcentována“. Jak ostatně judikoval Ústavní soud, „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku“; jinak je rozhodnutí soudu „zatíženo přílišným formalismem“. Podle názoru dovolatelky je třeba na danou věc „nahlížet optikou Úmluvy o právech dítěte“, konkrétně korektivem nejlepšího zájmu dítěte. Zdůraznila, že samotné vedení řízení v Ruské federaci v tomto konkrétním případě odporuje nejlepším zájmům dítěte, neboť je nepochybné, že „nejlepším zájmem nezletilé AAAAA je žít co nejdříve v úplné rodině se svými biologickými rodiči – otcem a osvojitelkou v České republice a mít k takovému soužití vytvořeny veškeré podmínky, a to včetně podmínek právních“. Otec i osvojitelka, kteří mají v ČR již bezmála 10 let trvalý pobyt i práci, zde hodlají s dítětem nadále žít a pracovat. Bude-li však řízení probíhat v Ruské federaci, „nelze předjímat délku a složitost takového řízení a zátěž (časovou, psychickou, finanční), kterou bude takové řízení představovat pro všechny zúčastněné vzhledem k jejich pobytu v České republice“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci závisí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé mj. na vyřešení otázky procesního práva, zda pravomoc soudu v řízení o osvojení lze s poukazem na nejlepší zájem dítěte přednostně určit podle pravidel zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, i když čl. 35 Smlouvy mezi bývalou Československou socialistickou republikou a bývalým Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci v právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12.8.1982, vyhlášené pod č. 95/1983 Sb. (dále též jen „smlouva o právní pomoci mezi ČSSR a SSSR“), stanoví jinak. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání osvojitelky je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Předmětem řízení v projednávané věci je osvojení nezletilé AAAAA, která je státní občankou České republiky. Návrh na osvojení nezletilé podala osvojitelka, která je státní příslušnicí (státní občankou) Ruské federace. Osvojitelka je manželkou otce osvojenkyně, který je též státním příslušníkem (státním občanem) Ruské federace. Osvojitelka a otec osvojenkyně mají v České republice pouze trvalý pobyt. Za tohoto stavu soudy obou stupňů předně správně posuzovaly pravomoc (mezinárodní příslušnost) soudu, neboť ve věci je dán mezinárodní prvek. O věci s mezinárodním prvkem jde v případech, kdy účastníkem právního vztahu je cizí státní příslušník nebo zahraniční právnická osoba, kdy jeho předmětem je movitá nebo nemovitá věc v zahraničí, kdy ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu došlo v zahraničí, popřípadě i tehdy, když účastník má bydliště v cizině (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.11.2010 sp. zn. 21 Cdo 200/2009).
Postup soudů v řízení s mezinárodním prvkem upravuje zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“). Posouzení přednosti pramenů mezinárodního práva soukromého obsahující jurisdikční pravidla je conditio sine qua non, bez něhož nelze určit pravomoc soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.10.2014 sp. zn. 30 Cdo 859/2014). Proto i posouzení této otázky spadá pod vymezení pojmu pravomoc soudu a použijí se přitom pravidla obsažená v ZMPS.
Podle ustanovení §2 ZMPS se zákon se použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (dále jen „mezinárodní smlouva“), a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie.
Citované ustanovení vymezuje vztah ZMPS k mezinárodním smlouvám a právu EU. Deklaruje se v něm přednostní použití těchto předpisů, které by ovšem i bez výslovné úpravy v ZMPS v zásadě plynulo z čl. 10 Ústavy ČR, podle něhož vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Souhlasem Parlamentu se zde rozumí i souhlas některého z předchozích parlamentů (zákonodárných sborů), tj. závazné ve smyslu čl. 10 Úst avy ČR jsou i starší smlouvy, k nimž se nevyjadřoval Parlament ČR, ale jeho předchůdci; opačný výklad by ostatně vedl k absurdním důsledkům, protože režimu čl. 10 Ústavy ČR by při něm nepodléhaly např. i některé nejvýznamnější smlouvy o lidských právech (srov. Vladimír Sládeček, Vladimír Mikule, Jindřiška Syllová: Ústava České republiky, 1. vydání. Praha: 2007, s. 81).
Takovou mezinárodní (dvoustrannou) smlouvou, jejíž aplikace má ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR a §2 ZPMS v případě střetu (konfliktu) právních úprav totožné právní otázky (v daném případě otázky pravomoci soudu v řízení o osvojení) přednost před ustanoveními ZPMS, je jednoznačně i Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci v právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12.8.1982, vyhlášená pod č. 95/1983 Sb., podle jejíhož článku 35 odst. 4 je k řízení ve věcech osvojení nebo jeho zrušení dána pravomoc orgánů smluvní strany, jejímž občanem je osvojitel v době podání návrhu na osvojení nebo jeho zrušení. Citovaná dvoustranná mezinárodní smlouva, která váže Českou republiku a Ruskou federaci, by přitom měla aplikační přednost nejen před pravidly mezinárodního práva procesního obsaženými v českém právu, ale podle čl. 351 Smlouvy o fungování Evropské unie i před pravidly mezinárodní příslušnosti obsaženými v právu unijním (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2014 sp. zn. 30 Nd 25/2014), kdyby unijní právo upravovalo stejný předmět řízení, což ovšem v dané věci nepřichází v úvahu [srov. čl. 1 odst. 3 písm. b) Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27.11.2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000]. Uvedená smlouva o právní pomoci mezi ČSSR a SSSR se přednostně použije i před mnohostrannou mezinárodní smlouvou - Úmluvou o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení ze dne 29.5.1993 (sdělení č. 43/2000 Sb.m.s. ministerstva zahraničních věcí), kterou Rusko (na rozdíl od České republiky) prozatím pouze podepsalo, ale doposud neratifikovalo; i kdyby však tato úmluva byla součástí právního řádu Ruské federace, pak podle jejího čl. 39 odst. 1 tato úmluva neovlivňuje jiné mezinárodní smlouvy, jejichž stranami jsou smluvní státy a které obsahují ustanovení o věcech upravených úmluvou, pokud členské státy neučiní opačné prohlášení ohledně takové smlouvy.
Osvojitelka v dovolání namítá, že na danou věc je třeba „nahlížet optikou Úmluvy o právech dítěte“ ze dne 20.11.1989 (sdělení č. 104/1991 Sb. bývalého federálního ministerstva zahraničních věcí), která upřednostňuje nejlepší zájem dítěte. Nejlepší zájem osvojenkyně dovolatelka spatřuje v tom, aby daná věc byla projednána před českým soudem, čemuž podle jejího mínění odpovídá přednostní určení pravomoci soudu podle pravidel obsažených v ustanovení §60 odst. 3 ZPMS (které zakládá výlučnou pravomoc českých soudů v řízení o osvojení, je-li osvojenec státním občanem České republiky a má zde trvalý pobyt), i když smlouva o právní pomoci mezi ČSSR a SSSR stanoví jinak.
Dovolatelka však ve svých úvahách nepřihlíží náležitě k výše vyloženým pravidlům pro posouzení přednosti mezinárodních pramenů práva soukromého. I poté, co oba dotčené státy Úmluvu o právech dítěte ratifikovaly (Česká republika dne 22.2.1993 a Ruská federace dne 16.8.1990), ponechaly dříve uzavřenou dvoustrannou smlouvu o právní pomoci beze změny. Úmluva o právech dítěte se ke vztahu k jiným mezinárodním pramenům práva soukromého vyjadřuje pouze tak, že „nic v této úmluvě se nedotýká ustanovení, která ve větší míře napomáhají uskutečnění práv dítěte a která mohou být obsažena v mezinárodním právu, které je pro takový stát závazné“ [srov. čl. 41 písm. b) Úmluvy]. Úmluva o právech dítěte přitom stanoví pouze obecné zásady, za kterých může být dítě „odděleno od svých rodičů“ (srov. čl. 9 Úmluvy), a které jsou smluvní státy povinny dodržovat při mezinárodním osvojení (srov. čl. 20 a 21 Úmluvy); ke konkrétnímu způsobu určení orgánu, který bude příslušný k rozhodnutí o osvojení v případě odlišné státní příslušnosti osvojitele a osvojence, se nevyjadřuje. Za této situace nelze kolizní normu obsaženou ve dvoustranné smlouvě o právní pomoci mezi ČSSR a SSSR, která stanoví pravidla (hraniční určovatele) pro určení pravomoci soudu v řízení o osvojení odlišně od přesvědčení dovolatelky, považovat za natolik rozpornou se zásadami a ustanoveními Úmluvy o právech dítěte, aby nebylo možné ji s ohledem na nejlepší zájem dítěte aplikovat. Dovolací soud ostatně již v minulosti zaujal stanovisko, že soud dá zpravidla přednost úpravě podle dvoustranných smluv před smlouvami mnohostrannými (pokud v mnohostranných smlouvách nebylo dohodnuto jinak s účinností pro smluvní strany), neboť dvoustranné smlouvy řeší obvykle širší okruh právních vztahů mezi subjekty smluvních stran (srov. k některým otázkám výkladu a používání právní úpravy vztahů s mezinárodním prvkem v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím – ze zhodnocení poznatků z používání některých ustanovení zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, a mezinárodních smluv, projednaného a schváleného občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSSR dne 27.8.1987 sp. zn. Cpjf 27/86). Z uvedeného vyplývá, že – byť lze polemizovat o aktuálnosti právní úpravy obsažené v čl. 35 dvoustranné smlouvy o právní pomoci uzavřené mezi bývalou ČSSR a SSSR – faktem zůstává, že uvedený článek zůstal až doposud nedotčen a je tudíž pro obě smluvní strany závazný.
Současně je mimo pochybnost, že aplikací ustanovení čl. 35 odst. 4 smlouvy o právní pomoci mezi ČSSR a SSSR nedochází k denegatio justitiae, ani nejsou tvrzeny důvody, pro které by snad taková obava mohla vzniknout (nemožnost osvojení v Ruské federaci podle ruského práva, nemožnost vstupu na území Ruské federace např. z azylových důvodů apod.). Jak ostatně uvádí sama dovolatelka, předmětem jejích námitek není zpochybnění řízení o osvojení vedené v Ruské federaci a dodržování nejlepšího zájmu dítěte v jejich průběhu. Jediným důvodem dovolatelky je získání pro ni (a pro dítě) výhodnějšího fóra, přičemž ze skutkových zjištění soudů obou stupňů se podává, že k zásahu do rodinného života nezletilé zastavením řízení o osvojení dojít nemůže. Jak se totiž podává z tvrzení osvojitelky i obsahu spisu, osvojitelka je manželkou otce osvojenkyně, žije s osvojenkyní (i jejím otcem) ve společné domácnosti a o osvojenkyni pečuje téměř od jejího narození, zatímco matka se s osvojenkyní nijak nestýká a s osvojením souhlasí.
Poukazuje-li dovolatelka ve prospěch svých úvah na nálezy Ústavního soudu ze dne 9.2.2012 sp. zn. III. ÚS 468/11 a ze dne 2.6.2010 sp. zn. I. ÚS 2232/07, potom přehlíží, že závěr o tom, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku“, zde nebyl vysloven ve vztahu k mezinárodním smlouvám. V prvním případě byl názor vyjádřen v souvislosti s možným zneužitím tuzemské procesní úpravy (singulární sukcese podle §107a o.s.ř.) druhým účastníkem sporu; druhý případ se týká „ústavně konformní interpretace“ prosté nájemní smlouvy.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o nedostatku pravomoci českých soudů k projednání a rozhodnutí o dané věci zůstal i přes námitky dovolatelky nezpochybněn, a napadené usnesení odvolacího soudu je proto věcně správné. Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání osvojitelky podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť osvojitelka, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 1. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu