ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.34.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 34/2021-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobce Z. P. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, proti žalované A. Š. , narozené dne XY, bytem XY [v odvolacím řízení vystupující v procesním postavení žalované 2), nyní též právní nástupkyně původně žalovaného 1) A. Š., narozeného dne XY, zemřelého dne 7. září 2020, posledně bytem shodně s žalovanou], zastoupené Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 66/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. července 2020, č. j. 19 Co 79/2020-166, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. Petra Bokoteje, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12.
Odůvodnění:
Dne 8. dubna 2019 podal žalobce u Okresního soudu v Příbrami (dále již „soud prvního stupně“) žalobu, kterou se domáhal určení, že označený nemovitý majetek, který podle stavu zápisů v katastru nemovitostí byl v době podání žaloby ve společném jmění manželů (původně označené žalované strany) - žalovaného 1) (A. Š.) a žalované 2) (A. Š.), je ve společném jmění (dále již „SJM“) žalobce a jeho manželky M. P. (dále též „určovací žaloba“). Žalobce svou žalobu odůvodnil tím, že jeho manželka zapůjčila žalovaným bez souhlasu žalobce částku 650.000,- Kč (tyto peníze náležely do SJM žalobce a jeho manželky), za kterou žalovaní koupili nemovitosti dotčené touto žalobou. Z toho, že k poskytnutí této zápůjčky žalobce nedal souhlas své manželce, žalobce dovodil, že předmětná kupní smlouva, na základě které měli žalovaní nabýt do svého SJM uvedený nemovitý majetek, je neplatná a v důsledku toho pak tyto nemovitosti podle názoru žalobce náleží do SJM žalobce a jeho manželky.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. prosince 2019, č. j. 16 C 66/2019-120, předmětnou určovací žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, neboť dospěl k závěru, že žalobce naléhavý právní zájem neprokázal, „neboť zápis v katastru nemovitostí zcela odpovídá obsahu kupní smlouvy, kterou žalovaní uzavřeli dne 27. října 2017 s panem R. J., kdy žalobce žádným způsobem netvrdil ani neprokazoval, na základě čeho by se měl vlastníkem předmětných nemovitostí stát právě on se svojí bývalou manželkou.“
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. července 2020, č. j. 19 Co 79/2020-166, rozsudek soudu v meritorním výroku I. potvrdil, změnil jej v nákladovém výroku II. potud, že výše nákladů řízení činí 61.744,- Kč, jinak jej v tomto výroku rovněž potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil právnímu posouzení soudem prvního stupně a dále zdůraznil, že žalobce se nikdy v minulosti nestal vlastníkem předmětných nemovitostí, přičemž stav jeho právní nejistoty nebo ohrožení jeho práva je dán pouze otázkou návratnosti tvrzené zápůjčky ve výši 650.000,- Kč žalovanými do SJM žalobce a jeho manželky. Uvedené okolnosti, i v případě žalobcem tvrzené neplatnosti smlouvy o zápůjčce, nemají (nemohou mít) žádný vliv na řádně nabyté vlastnické právo žalovaných k předmětnému nemovitému majetku.
Poté, co rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci a dále původně žalovaným 1) a 2), žalovaný 1) – A. Š. (dále též „zůstavitel“) dne 7. září 2020 zemřel, přičemž dne 5. října 2020 žalobce (dále též „dovolatel“) podal prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání.
Nejvyšší soud se předně zabýval otázkou dalšího procesního postupu v této dovolací věci s ohledem na úmrtí původně žalovaného 1) A. Š., k němuž došlo ještě před podáním dovolání žalobcem proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 2729/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod čís. 47/2012 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nalus.usoud.cz ) zaujal právní názor, že ztratí-li účastník způsobilost být účastníkem řízení v době po účinném doručení rozhodnutí odvolacího soudu, avšak ještě předtím, než mu uplynula dovolací lhůta, běží vůči jeho právnímu nástupci znovu celá dovolací lhůta, a to ode dne, kdy mu bylo řádně doručeno rozhodnutí odvolacího soudu.
V rozsudku ze dne 25. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod čís. 72/2014, pak Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil právní názor, že procesním nástupcem účastníka, jenž ztratil způsobilost být účastníkem řízení až po pravomocném skončení odvolacího řízení, leč v době, kdy ještě neuplynula lhůta k podání dovolání, je (za předpokladu, že povaha věci umožňuje pokračovat v řízení) bez dalšího jeho právní nástupce (§107 odst. 2, 3 o. s. ř.), jenž podal dovolání. Je tomu tak z toho důvodu, že k právnímu nástupnictví na předmětné procesní straně došlo po skončení řízení (poté, co rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci), avšak před tím, než bylo (podáním dovolání) zahájeno dovolací řízení, v kteréžto situaci se rozhodnutí podle §107 o. s. ř. nevydává, neboť není splněna podmínka, aby právní nástupnictví nastalo v průběhu dovolacího řízení (předmětný účastník zemřel ještě před podáním dovolání, tedy v době, kdy dovolací řízení ještě zahájeno nebylo).
S reflexí této judikatury dovolacího soudu, od níž není žádného důvodu se ani v tomto případě odchylovat, jakož i s přihlédnutím k obsahu spisu, z něhož se mj. podává, že vyjádření k dovolání žalobce podala prostřednictvím svého advokáta žalovaná (ještě v odvolacím řízení vystupující v procesním postavení žalované 2/), a že okruh (potencionálních) zákonných dědiců zůstavitele tvoří žalovaná (manželkou zůstavitele) a děti – dcery zůstavitele – M. P., narozená dne XY, bytem XY, A. S., narozená dne XY, bytem XY, a P. B., narozená dne XY, bytem XY, které k vyjádření žalované (jejich matky) k dovolání připojily svá čestná prohlášení ze dne 27. listopadu 2020, v nichž deklarovaly „vzdát se ve smyslu §1490 o. z. dědictví ve prospěch maminky paní A. Š.“ , dovolací soud konstatuje, že A. Š. (původně vystupující v procesním postavení žalované 2/) je procesní nástupkyní zůstavitele (původně vystupujícího v procesním postavení žalovaného 1/) a že v daném případě jsou tedy splněny podmínky k rozhodnutí o podaném dovolání žalobce.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud je vázán otázkami hmotného nebo procesního práva uplatněnými dovolatelem, přičemž při jejich řešení není oprávněn přezkoumávat dovoláním neuplatněnou (a nerozporovanou) právní otázku (závěr), jinak poruší kogentní normu obsaženou v §242 odst. 3 větě prvé o. s. ř., podle níž rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání, a tím i právo dovolatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. září 2020, sp. zn. III. ÚS 4002/19).
Nejvyšší soud konstatuje, že z pohledu shora vyložených zákonem stanovených podmínek dovolatel právně relevantním způsobem nevymezil dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. ani z pohledu §241a odst. 2 ve vztahu §237 o. s. ř. některou ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání.
Pokud jde o dovolací důvod, dovolatel k němu pouze uvedl, že: „dovolacím důvodem je skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.“ , ačkoliv §241a odst. 3 o. s. ř. stanoví, že důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Pokud jde o předpoklady přípustnosti dovolání, dovolatel k této náležitosti dovolání uvedl, že: „přípustnost dovolání spatřuje…také v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ , přičemž z dalšího textu dovolání je zřejmé, že dovolatel zpochybňuje skutkový stav věci, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud. V tomto směru dovolatel konkrétně namítá, že oba soudy „neprovedly některé navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a tím nesprávně právně posoudily věc. Na tomto místě dovolatel především uvádí, že soud prvního stupně neprovedl navržené důkazy a to účastnickou výpověď žalobce a svědeckou výpověď jeho bývalé manželky M. P., kdy jelikož se tak nestalo, tak soud I. stupně a soud odvolací zatížily řízení závažnou procesní vadou. Žalobce má na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem a jeho žaloba tak neměla být zamítnuta.“
Posledně uvedená dovolací argumentace dovolatele představuje prostou (nepřípustnou) skutkovou a právní polemiku, která sama o sobě přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Stávající právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Samotným zpochybňováním skutkového stavu nelze rovněž naplnit ani žádnou z variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., ledaže by skutkový základ věci trpěl takovými defekty, jež by ve svém důsledku vedly k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces (k tomu srov. právní názor dovolacího soudu ke skutkovým zjištěním, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soudu, obsažený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, reflektovaný Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 20. listopadu 2018, sp. zn. III. ÚS 1544/16). Nejvyšší soud rovněž ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, že ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Nejvyšší soud nepřehlédl, že kromě shora popsané (nepřípustné) skutkové a prosté právní polemiky, nezakládající přípustnost dovolání, dovolatel ve svém dovolání argumentuje též (níže rozvedenou) nálezovou judikaturou Ústavního soudu, od níž se podle názoru dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje.
K problematice užití ústavněprávní argumentace v dovolání Nejvyšší soud uvádí následující.
Podle judikatury Ústavního soudu dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. května 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 15. července 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15), přičemž i předpoklady přípustnosti lze z ústavně právního pohledu přiměřeně vztáhnout na nerespektování (nálezové) judikatury Ústavního soudu.
K věcnému posouzení takto zformulovaného dovolání (s odkazem na ústavněprávní argumentaci) je ovšem zapotřebí právně relevantním způsobem vymezit předmětnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována předmětná (nálezová) judikatura Ústavního soudu, případně že od této (nálezové) judikatury se odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil. Nestačí tedy pouze v dovolání učinit formulační zmínku o tom, že např. tím kterým procesním postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nýbrž je zapotřebí k takovému tvrzení též (za účelem právně relevantního vymezení uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání z ústavněprávní oblasti) označit předmětnou (nálezovou) judikaturu, kterou dovolatel podkládá tuto svou dovolací argumentaci (např. tím, že při řešení zformulované právní otázky týkající se procesního práva je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s označenou nálezovou judikaturou).
Z čl. III. dovolání vyplývá, že dovolatel spatřuje pochybení odvolacího soudu v tom směru, že při rozhodování nerespektoval (nálezovou) judikaturu Ústavního soudu týkající se zjišťování (úplného) skutkového stavu věci, tj. nezbytného skutkového základu, na který rozhodující soud posléze aplikuje příslušné pravidlo chování, respektive pod předmětný skutkový stav podřazuje příslušné ustanovení předmětného právního předpisu, a to na podkladě v odůvodnění rozsudku řádně rozvedeného právně kvalifikačního závěru. Dovolatel má za to (a v dovolání za tím účelem argumentuje i prostřednictvím odkazů na předmětnou judikaturu Ústavního soudu), že odvolací soud v tomto směru pochybil, tj. přistoupil k právnímu posouzení věci, aniž by měl k dispozici řádně zjištěný skutkový stav.
Na řešení takové otázky týkající se procesního práva ovšem dovoláním napadený rozsudek nezávisí. Je tomu tak z toho důvodu, že dospěl-li v posuzovaném případě odvolací soud k závěru o absenci žalobcova naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku, byly by další jeho závěry, v nichž by se zabýval meritorní stránkou věci, zcela bezcenné, neboť závěr odvolacího soudu o absenci naléhavého právního zájmu žalobce na deklaraci předmětného věcně právního vztahu vylučuje, aby se odvolací soud mohl zabývat meritorní stránkou případu. K této problematice tak bylo v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu opakovaně judikováno, že zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je logicky vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po věcné stránce. Takový přezkum je totiž právě naléhavým právním zájmem podmíněn (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, ze dne 2. prosince 2003, sp. zn. 30 Cdo 1381/2002, ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4878/2008, ze dne 21. února 2017, sp. zn. 30 Cdo 3762/2016, nebo ze dne 23. března 2017, sp. zn. 30 Cdo 4101/2016).
Jestliže tedy odvolací soud za uvedené procesní situace neměl za povinnost žalobu přezkoumávat po věcné stránce a ani tak neučinil, pak dovolací argumentace žalobce odkazující na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, v níž se apeluje, aby (ve stručnosti z této judikatury vyloženo) rozhodující soud při meritorním rozhodování vycházel z řádně zjištěného skutkového stavu a svůj případný postup ohledně neprovedení (tím kterým účastníkem) navržených důkazů v odůvodnění svého rozhodnutí řádně odůvodnil (aby bylo zřejmé, pro jaké konkrétní důvody k té které důkazní verifikaci nebylo přistoupeno), je zjevně nedůvodná, neboť jí nelze uplatnit ve zreferovaných (procesních) poměrech této věci.
Pokud dovolatel v čl. IV. svého dovolání předkládá svůj právní názor ústící v závěr, že v daném případě „svůj naléhavý právní zájem prokázal, což vyplývá rovněž z konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR “, kterou ovšem dovolatel (co do konkrétních rozhodnutí) nijak neoznačuje, pak je třeba konstatovat, že v této části rovněž neprecizuje příslušnou variantu předpokladu přípustnosti svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., přičemž – jak již shora bylo opakovaně vyloženo – pouhá (prostá) právní polemika s rozhodnutím odvolacího soudu přípustnost dovolání nezakládá.
O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce, nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen; případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1180/2003).
Odvolací soud správně vyložil, že v případě dovolatele absentuje jeho naléhavý právní zájem na soudní věcně právní deklaraci k předmětnému nemovitému majetku při žalobním tvrzení, že jeho (podle dovolatele dnes již bývalá) manželka měla (původně) žalovaným 1) a 2), bez souhlasu dovolatele, zapůjčit určitou sumu peněžních prostředků, za které si žalovaní koupili nyní určovací žalobou dotčený nemovitý majetek.
Dovolání žalobce proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není objektivně přípustné.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení v případě odmítnutí dovolání netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přesto ve stručnosti zdůrazňuje, že při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení vyšel ze své rozhodovací praxe, z níž mj. vyplývá, že:
a) lze-li hodnotu nemovité věci vyjádřit v penězích, je zapotřebí výši mimosmluvní odměny podle vyhl. č. 177/1996 Sb., v rozhodném znění, stanovit podle tarifní hodnoty odpovídající ceně určovací žalobou dotčené nemovitosti;
b) za situace, kdy chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně nemovitosti (hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi), je vyloučeno užití obecného ustanovení o tarifní hodnotě (§8 odst. 1 advokátního tarifu) a je třeba aplikovat ustanovení speciální (s účinností od 1. ledna 2013 - po novele advokátního tarifu vyhláškou č. 484/2012 Sb. - včleněné pod) ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, podle něhož činí tarifní hodnota 50.000,- Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2018, sp. zn. 30 Cdo 5586/2017);
c) sjednaná kupní cena nevyjadřuje zjištěnou cenu obvyklou v daném místě a čase převáděné nemovitosti (ad c/ až e/ - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2018, sp. zn. 30 Cdo 5795/2017).
V daném případě dovolací soud nemůže akceptovat závěr odvolacího soudu ohledně určení hodnoty žalobou dotčeného nemovitého majetku, který k této otázce vyložil: „Před odvolacím soudem pak žalovaní dokládali, že srovnatelné nemovitosti v lokalitě XY v současné době dosahují, pokud jde o pozemek stavební nejméně hodnoty 649,60 Kč za m² (viz údaje dostupné k XY na portálu XY – stavební parcely na prodej, obec XY). Vzhledem k tomu, že předmětem sporu byl nejen stavební pozemek, ale také objekt bydlení jako součást tohoto pozemku, pak odvolací soud dospívá k závěru, že lze při zjišťování tarifní hodnoty věci, ohledně níž je veden spor, vyjít z tohoto předloženého podkladu žalovanými a tedy lze uzavřít, že hodnota nemovitostí, ohledně nichž je veden spor, činí nejméně částku 138 850 Kč, což je hodnota konkrétního pozemku st. č. XY s ohledem na jeho výměru a nejnižší zjištěnou nabízenou cenu 649,60 Kč za m² v současnosti v dané lokalitě. Za této situace tedy odvolací soud vyšel z částky 135 850 Kč jako tarifní hodnoty pro určení předmětu sporu.“
Zjištění obvyklé ceny nemovitého majetku je předznamenáno zjištěním právně rozhodných skutečností, k nimž je zapotřebí odborných znalostí. Nejvyšší soud již dříve (např. v rozsudku ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 21 Cdo 732/2006) formuloval právní názor, od nějž není důvodu se odchylovat, a to, že pro určení obvyklé ceny nemovitosti jsou zpravidla potřebné odborné znalosti. I když výklad pojmu „obvyklá cena“ je otázkou právní, posouzení jednotlivých hledisek, právně rozhodných pro určení obvyklé ceny nemovitosti, vždy vyžaduje odborné posouzení, ledaže jde o shodná skutková tvrzení účastníků. Dále Nejvyšší soud vyložil, že v případě, že rozhodné skutečnosti jsou mezi účastníky sporné, soud ustanoví za účelem zjištění obvyklé ceny nemovitosti znalce. Důkaz znaleckým posudkem nelze za této situace odmítat s odůvodněním, že „jakýkoli znalecký posudek ohledně předpokládané tržní ceny nemovitosti je pouhým odhadem.“ Pouhý odhad nemovitosti namísto náležitého odborného posouzení všech rozhodných hledisek nevyhovuje požadavku, aby posudek měl v odpovídající kvalitě jak nález, v němž znalec popíše skutečnosti, které posuzoval, ale i závěr, který obsahuje náležité a přezkoumatelné odborné posouzení všech posuzovaných skutečností; jedině takovýto posudek vytváří podmínky k tomu, aby soud postupem podle §132 o. s. ř. mohl zjistit obvyklou cenu nemovitosti.
V usnesení ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 4822/2017, Nejvyšší soud zaujal právní názor, že v případě jakýchkoliv pochybností vztahujících se k ceně nemovitosti (a to např. i s o hledem na logicky vadné, nesrozumitelné, neurčité či jinak defektní závěry znalce obsažené v jím zpracovaném posudku o obvyklé ceně posuzované nemovitosti) budou zpravidla (nedojde-li k odstranění těchto pochybností) naplněny podmínky pro aplikaci §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. V případě dovolacího řízení pochopitelně nepřichází v úvahu aktuálně znalecky verifikovat obvyklou cenu předmětných nemovitostí a v návaznosti na to pak tuto okolnost signalizovat účastníkům a dát jim příslušný procesní prostor případně proti takto učiněné znalecké verifikaci argumentovat (oponovat), neboť by takový postup ve svém důsledku vedl k neúčelnému prodlužování dovolacího řízení a k celkové nehospodárnosti řízení.
V intencích připomenutých závěrů Nejvyššího soudu nebylo možné též pro rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení reflektovat, respektive považovat za validní informace plynoucí z odborného vyjádření realitní kanceláře SKS-Dobříš, spol. s. r. o., se sídlem v Dobříši, 28. října 661, ze dne 24. října 2020 „k výši obvyklé (tržní) ceny nemovitostí v místě a čase“ (dále již „odborné vyjádření“), jež žalovaná připojila ke svému vyjádření k dovolání žalobce, a podle kterého obvyklá cena předmětných (určovací žalobou) dotčených nemovitostí činí 3.100.000,- Kč.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, dospěl k závěru, že za odborné posouzení, respektive zjištění hodnoty nemovité věci nelze považovat vyjádření realitní kanceláře, která nemůže suplovat znaleckou činnost a tedy nahrazovat zjišťování skutečností, k nimž je zapotřebí odborných znalostí. Výjimkou by patrně byla procesní situace, pokud by protistrana proti takto v řízení provedenému důkazu nijak nebrojila a z obsahu odborného posouzení neplynuly zjevné defekty.
Uvedený právní názor Nejvyššího soudu o eliminování realitních kanceláří stran zjišťování hodnoty nemovité věci Ústavní soud v nálezu ze dne 19. prosince 2017, sp. zn. IV. 2688/15, kterým došlo ke zrušení posledně označeného usnesení dovolacího soudu, nesdílel. Ústavní soud v této souvislosti připomenul, že: „ačkoliv znalecký posudek představuje nepochybně nejpřesnější způsob stanovení hodnoty předmětu sporu, nejedná se o způsob jediný a soud může, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, vycházet i z jiných důkazů, shledá-li je hodnověrnými. Není tedy vyloučeno, aby soud pro účely ocenění předmětných nemovitostí využil například účastníkem předložené stanovisko realitní kanceláře, a to zejména za situace, kdy ostatní účastníci řízení obsah tohoto stanoviska nerozporují. Obecným soudům nic nebrání ani v tom, aby případně na základě vlastní úvahy údaj uváděný účastníkem dále korigovaly. Takovýto přibližný odhad bude totiž u věcí s vysokou hodnotou lépe odpovídat základnímu principu vyjádřenému v §8 advokátního tarifu, dle něhož u sporů, jejichž předmětem jsou věci ocenitelné, měla být odměna odvozena od jejich ceny. Zatímco v případě ‚laického‘ odhadu hodnoty nemovitosti lze předpokládat, že odchylka ve výši odměny advokáta (oproti odměně, která by byla určena znaleckým posudkem) se bude pohybovat nejvýše v řádu několika desítek procent, užitím §9 advokátního tarifu se odměna deformuje nesrovnatelně výrazněji…Jinými slovy řečeno, k právu vítězného účastníka na náhradu nákladů řízení je i významně podhodnocený odhad ceny nemovitosti mnohem šetrnější, než když soud na určení zcela rezignuje.“
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce (prostřednictvím svého advokáta) s předloženou argumentací (původně) žalovaných stran zjištění obvyklé ceny předmětného nemovitého majetku nesouhlasil a měl za to, že je třeba vycházet z tarifní hodnoty 50.000,- Kč.
Nejvyšší soud ke shora uvedenému opětovně uvádí, že zjištění obvyklé ceny nemovitého majetku je předznamenáno zjištěním právně rozhodných skutečností, k nimž je zapotřebí odborných znalostí (viz již shora odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu v dovolací věci sp. zn. 21 Cdo 732/2006). Kromě toho z předloženého (žalovanou) odborného vyjádření se nepodává žádná odborná verifikace zásadně významných okolností, na jejímž základě předmětná jednatelka uvedené realitní kanceláře dospěla ke zjištění obvyklé ceny posuzovaných nemovitostí. Nemovitosti, zejména předmětná budova, nebyly předmětem žádné obhlídky, informace ohledně stavu budovy byly čerpány výhradně od objednatelky M. P., bytem XY, která poskytla toto odborné vyjádření žalované a jež v uvedeném domě nebydlí. V odborném vyjádření není ani popsán stávající stav nemovitostí způsobem, který standardně činí znalci z oboru oceňování nemovitostí. Závěru, že: „Jako realitní kancelář, která se specializuje na pronájem a prodej nemovitostí v XY a okolí, jsme toho názoru, že celková reálná obvyklá tržní cena celých nemovitých věcí ke dni úmrtí A. Š. činí 3.100.000,- Kč.“ , nelze pro absenci podkladového materiálu přisvědčit jakoukoliv validitu. Kromě toho pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§243f odst. 1 o. s. ř.), přičemž ani v otázce rozhodování o náhradě nákladů (dovolacího) řízení nelze vycházet z jiných podkladů, než které zde byly v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu; odborné vyjádření realitní kanceláře bylo vypracováno až po vydání rozsudku odvolacího soudu.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení rozhodl podle §9 odst. 4 písm. b), §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., a §137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a podle §146 odst. 3 o. s. ř. je přiznal žalované, která se prostřednictvím svého advokáta k dovolání žalobce, jež bylo tímto usnesením dovolacího soudu odmítnuto, písemně vyjádřila.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. 2. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu