ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5586.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5586/2017-287
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce L. H. , zastoupeného Mgr. Karlem Belatkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Žižkova 12, proti žalované Fast Money s. r. o. , se sídlem v Brně, Masarykova 413/34, identifikační číslo osoby 021 81 835, zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo nám. 110/64, o určení vlastnictví nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 286/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 30. března 2017, č. j. 54 Co 611/2016-247, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Karla Belatky, advokáta se sídlem v Jihlavě, Žižkova 12.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. června 2016, č. j. 10 C 286/2014-220, určil, že žalobce je vlastníkem označených nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. března 2017, č. j. 54 Co 611/2016-247, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku) přisvědčil skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, že v daném případě byly naplněny podmínky pro aplikaci §1796 o. z. reglementující institut lichvy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však vesměs není – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu §237 o. s. ř. [rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], s přihlédnutím k §3028 odst. 2 o. z., přípustné, případně neobsahuje vůbec zákonem stanovené náležitosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě (roz. v řešení konkrétní právní otázky) může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014).
V daném případě dovolatelka v úvodu svého dovolání pouze opisuje znění §241a odst. 1 o. s. ř. (dovolací důvod) a předpoklady přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.), aniž by shora vyloženým způsobem stran vymezení dovolacího důvodu a některé ze zákonem předpokládaných variant přípustnosti dovolání postupovala a ve svém dovolání takové náležitosti vyložila.
V čl. III. dovolání označeném jako „Skutkové okolnosti případu“ pak dovolatelka referuje o skutkových okolnostech případu, což rovněž nelze považovat za řádné naplnění zákonem stanoveného obsahu dovolání. Je tomu tak z toho důvodu, že skutkový stav, z nějž při (meritorním) rozhodování vycházel odvolací soud, nelze v dovolacím řízení (nijak revidovat), ledaže by skutková zjištění byla neúplná, nesrozumitelná či neurčitá, k čemuž v tomto případě nedošlo. Přitom nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014], přičemž (v návaznosti na výše uvedené) vedení právní polemiky, bez jejího právně relevantního vyjádření do některé ze čtyř variant přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., nezakládá přípustnost takového dovolání.
V rámci čl. IV. dovolání označeném jako „K lichevní smlouvě a neúměrnému zkrácení“ dovolatelka vesměs brojí (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu) proti skutkovým zjištěním a právnímu posouzení učiněnému soudem prvního stupně, takže i v této části nelze podané dovolání považovat za perfektní z hlediska vymezení dovolacího důvodu a jedné ze čtyř variant přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) v řešení odvolacím soudem konkrétně formulované právní otázky hmotného nebo procesního práva.
V čl. V. dovolání označeném jako „Výše kupní ceny“ dovolatelka namítá, že: „v řízení bylo prokázáno, že kupní cena sjednaná ve smlouvě odpovídá ujednání stran v rámci jejich autonomie a že se nijak nevymyká běžným standardům.“ Vytýká nalézacímu soudu, že: „ve svém rozsudku nezohlednil závěry vyplývající z výslechů znalců, a to především skutečnost, že se v daném případě jedná o neprodejnou nemovitost v ceně pozemků.“ I tato dovolací argumentace (s přihlédnutím k dalšímu textu dovolání v rámci uvedeného čl. V.) ovšem nepředstavuje právně relevantní vymezení dovolacího důvodu ani přípustnosti dovolání.
V čl. VI. dovolání označeném jako „Svéprávnost žalobce“ dovolatelka činí výklad §4 o. z. vztažený do poměrů této dovolací věci, avšak opět bez právně relevantního průmětu z pohledu zákonem stanovených náležitostí dovolání. Pouhá právní polemika dovolatelky přípustnost jejího dovolání rovněž nezakládá.
V čl. VII. dovolání označené jako „Majetkové poměry a trestní spis“ dovolatelka taktéž činí výhrady proti skutkovým zjištěním a uvádí, co podle jejího názoru z předmětného trestního spisu vyplývá a nemůže být (z hlediska správně zjištěného skutkového stavu věci) podkladem pro závěr o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Nutno konstatovat, že ani v tomto případě tato dovolací argumentace nenaplňuje podmínky ve smyslu §241a odst. 1 a 3, a §237 o. s. ř., jelikož dovolací soud v dovolacím řízení nepřezkoumává (přezkoumávat nemůže) skutkový stav, na jehož základě odvolací soud přistoupil k vydání (meritorního) rozhodnutí.
V čl. VIII. označeném jako „Právo na stejné rozhodnutí v obdobné věci“ dovolatelka bez seznatelného průmětu (z pohledu skutkových okolností této věci) a při absenci řádné dovolací argumentace (dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání) cituje určitou větu z jí označeného „rozhodnutí Okresního soudu v Žďáře nad Sázavou 1 Nt 310/2014“ a za takto subtilně učiněné „dovolací argumentace“ se dovolá postupu ve smyslu §13 o. z. (princip legitimního očekávání při rozhodování skutkově obdobného případu s případem již rozsouzeným). Absence řádného vymezení dovolacího důvodu a předpokladu přípustnosti dovolání i v této části znemožnila dovolacímu soudu zabývat se přípustností dovolání žalované.
Rovněž čl. IX. dovolání žalované označený jako „K tvrzením žalobce“ neobsahuje řádnou dovolací argumentaci, pouze v něm žalovaná reaguje na dosavadní tvrzení žalobce, jež následně zpochybňuje.
V čl. X. dovolání označeném jako „Procesní důvody pro zamítnutí žaloby“ dovolatelka rozebírá právní otázku týkající se (existence) naléhavého právního zájmu žalobce na deklaraci jím tvrzeného věcně právního vztahu, jemuž nakonec soudy přisvědčily, avšak činí tak explicite coby právní polemiku a navíc s nalézacím (nikoliv tedy odvolacím) soudem. I kdyby dovolací soud dovodil, že se uvedená dovolací argumentace vztahuje též k rozsudku odvolacího soudu, pak dovolatelka nevymezila předpoklad přípustnosti svého dovolání v tom směru, že by závěr odvolacího soudu o existenci naléhavého právního zájmu žalobce na jím požadovaném určení vlastnictví jakkoliv kolidoval s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V judikatuře dovolacího soudu je totiž jednotně judikováno, že určovací žaloba podle §80 o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002). Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 23. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002, vyložil právní názor, že pozitivní určení vlastnického práva má přednost před negativním určením (že žalovaný není vlastníkem sporné nemovitosti), protože z negativního určení nevyplývá, kdo je skutečným vlastníkem nemovitosti. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 53/2007, vyložil a odůvodnil právní názor, že existence naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c) (nyní již §80) o. s. ř. na určení vlastnictví převodce k nemovitosti po odstoupení od kupní smlouvy, které učinil po právu, není podmíněna tím, že sám plnění, které z této smlouvy dostal, tj. kupní cenu, vrátil kupujícímu, případně jestliže s touto žalobou na určení podal žalobu na vyklizení kupujícího z nemovitosti oproti vrácení kupní ceny. Kupující, který na základě zrušené smlouvy plnil, má totiž právo, došlo-li k platnému odstoupení od kupní smlouvy, domáhat se soudní cestou vrácení zaplacené kupní ceny na prodávajícím z důvodu bezdůvodného obohacení, jímž je i majetkový prospěch získaný plněním z právního důvodu, který odpadl (§451 odst. 2 obč. zák.); tím jsou jeho práva vyplývající z povinnosti vrátit si vzájemná plnění v případě zrušení kupní smlouvy dostatečně ochráněna.
K posledně uvedenému lze (pro poměry této věci) dodat, že stejná situace panuje i v případě, domáhá-li se žalobce soudní deklarace věcně právního vztahu k nemovitému majetku při tvrzení, že předmětný „nabývací titul“, respektive předmětné právní jednání (např. převodní úplatná věcná smlouva) je postiženo absolutní neplatností, v důsledku čehož žalobce je i nadále vlastníkem tohoto majetku a podanou žalobou se domáhá zjednání nápravy, tj. dosažení souladu mezi právním stavem a stavem zápisů v katastru nemovitostí.
Teprve v rámci čl. XI. označeném jako „Závěrečný návrh“ žalovaná sice subtilně, avšak přece jen formuluje své dovolání z hlediska stručného vymezení dovolacího důvodu a následujícího předpokladu přípustnosti dovolání. Z obsahu této části dovolání lze dovodit, že žalovaná uplatňuje dovolací důvod ve vztahu k odvolacím soudem nesprávně řešené právní otázce aplikace §1796 (lichva) s tím, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle žalované „rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího tedy vychází z nesprávného právního posouzení věci z hlediska ustanovení §1796 občanského zákoníku o lichevní smlouvě, kdy nalézací soud a odvolací soud věc posoudil jako neúměrné zkrácení žalobce a využití nezkušenosti a rozumové slabosti žalobce žalobkyní, ačkoliv k tomu v dané věci nebyly předpoklady ve světle zákona ani judikatury.“
Tato dovolací argumentace ovšem přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolatelka v dovolání neuvádí žádnou judikaturu, s níž by odvolací soud v řešení uvedené právní otázky měl být v kolizi, přičemž pokud by dovolací soud (obsahově) vztáhl předchozí dovolatelčinu argumentaci k tomuto rámcovému tvrzení předpokladu přípustnosti dovolání, pak je zřejmé, že dovolatelka v základu brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, respektive soudu prvního stupně, z nichž při rozhodování vycházel též odvolací soud, kterážto argumentace – jak již bylo opakovaně shora zdůrazněno – přípustnost dovolání nezakládá. Jinými slovy řečeno, jestliže odvolací soud se ztotožnil mj. se správností skutkového stavu věci, který po provedeném dokazování učinil soud prvního stupně, a na podkladě takto zjištěného skutku (jehož správnost v dovolacím řízení nelze nijak přezkoumávat) dospěl k závěru, že jsou naplněny podmínky pro aplikaci §1796 o. z. (lichva), pak pouhá skutková a právní polemika dovolatelky s rozhodnutím soudu prvního stupně, respektive odvolacího soudu přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Ačkoliv žalovaná napadla dovoláním též nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu, k němu nevymezila dovolací důvod ani předpoklady přípustnosti dovolání, pročež se odvolací soud (v poměrech procesní úpravy, jež připouštěla při splnění zákonem stanovených náležitostí dovoláním napadnout též nákladový výrok rozhodnutí odvolacího soudu) v tomto směru přípustností dovolání nemohl vůbec zabývat.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
I když nákladový výrok není třeba při odmítnutí dovolání odůvodňovat (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.), přesto k němu dovolací soud uvádí následující.
Nejvyšší soud při rozhodování o náhradě nákladů (dovolacího) řízení vychází z ustáleného právního závěru, že lze-li hodnotu nemovité věci vyjádřit v penězích, je zapotřebí výši mimosmluvní odměny podle vyhl. č. 177/1996 Sb., v rozhodném znění, stanovit podle tarifní hodnoty odpovídající ceně určovací žalobou dotčené nemovitosti (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2453/2013, ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2914/2013, nebo ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 449/2014, ze dne 2. září 2015, sp. zn. 28 Cdo 1302/2015, ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, ze dne 7. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 1289/2016). Současně však Nejvyšší soud také judikoval, že pro stanovení výše odměny za zastupování advokátem ve věcech o určení vlastnického práva k nemovitosti za situace, kdy chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně nemovitosti (hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi), je vyloučeno užití obecného ustanovení o tarifní hodnotě (§8 odst. 1 advokátního tarifu) a je třeba aplikovat ustanovení speciální [s účinností od 1. ledna 2013 – po novele advokátního tarifu vyhláškou č. 484/2012 Sb. – včleněné pod ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu podle něhož činí tarifní hodnota 50.000,- Kč; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, nebo ze dne 20. července 2016, sp. zn. 28 Cdo 4947/2015]. Tento v judikatuře dovolacího soudu ustálený právní názor neshledává (z pohledu ústavně právní optiky) vadným ani Ústavní soud, který ve svém aktuálním usnesení ze dne 17. října 2017, sp. zn. I. ÚS 269/16, mj. vyložil: „Jestliže v poměrech souzené věci nebylo možno bez obtíží zjistit hodnotu předmětného pozemku, byl soud povinen vyjít z tarifní hodnoty uvedené v §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.“ Pro úplnost sluší se dodat, že Ústavní soud v tomto rozhodnutí (jako svého druhu obiter dictum) položil též (do budoucna) významnou otázku: „Nebylo by vhodnější vždy aplikovat ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu?“ a dodává, že: „Přítomnost či absence takového údaje je totiž skutečností značně nahodilou. Nevypovídá vůbec nic o náročnosti soudního sporu či o náročnosti poskytované služby. Výše odměny advokáta se však v závislosti na této nahodilé skutečnosti může lišit v řádech. Před zahájením soudního sporu by přitom měl mít účastník (alespoň za pomoci svého právního zástupce) možnost učinit si představu o možných nákladech řízení, a to opět alespoň v již zmíněných řádech, Tedy zda se náklady řízení mohou pohybovat v desítkách či až ve stovkách tisíc korun. V této věci se však Ústavní soud nemusel těmito úvahami zabývat a je nepochybně vhodnější, aby se jimi zabýval Nejvyšší soud.“
K posledně uvedenému Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 4822/2017, zaujal následující právní závěry:
„Nejvyšší soud za stávajícího právního stavu nenalézá dostatečné právní argumenty k přijetí kategorického závěru, že ve všech sporech, respektive ve věcech, jde-li o (mj.) právní vztah k nemovité věci, je nezbytné aplikovat §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, tedy je nezbytné vždy vycházet z fixní tarifní hodnoty ve výši 50.000,- Kč. Nejvyšší soud jednak odkazuje na své závěry, které již vyjádřil ve svých předchozích (shora označených) rozhodnutích, v nichž byla řešena i nejednotná rozhodovací praxe na půdě Ústavního soudu, v situaci, kdy ‚nálezová‘ judikatura k předmětné materii absentuje, a proto se ani neuplatní režim ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Ostatně sám Ústavní soud v posledně zreferovaném rozhodnutí nenaznal, že by uvedená právní materie měla dosahovat ústavně právní kolize, jež by Ústavní soud nutila odpovídajícím způsobem zakročit ve formě vydaného nálezu, v němž by případně přijal právní názor o nezbytnosti aplikovat v uvedených věcech vždy §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, a takto vydaným nálezem by napříště obecné soudy zavázal k výlučné aplikaci tohoto pravidla chování ve skutkově obdobných případech.
Dále je třeba konstatovat, že přijetí právního názoru o výlučné aplikovatelnosti §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu by ostatně ani neodpovídalo smyslu a účelu přijetí vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 486/2012 Sb., která s účinností od 1. ledna 2013 novelizovala v předmětném rozsahu i §9 advokátního tarifu. V důvodové zprávě k označené novele advokátního tarifu se mj. uvádí, že: ‚Odměna advokáta je vždy bezprostředně spojena s odpovědností advokáta za škodu; čím vyšší odpovědnost (resp. čím větší škodu může advokát svým pochybením způsobit), tím vyšší by měla být odměna, aby advokátovi dostatečným způsobem saturovala podstoupené riziko a motivovala jej k podání bezchybných služeb na nejvyšší úrovni. Při stanovení mimosmluvní odměny je tedy vždy potřeba přihlížet nejenom k hospodářským zájmům klientů, popř. k možnostem veřejných rozpočtů, ale rovněž k oprávněným zájmům advokátů a riziku, které při výkonu své profese v dané věci podstupují.‘ Při vědomí do té doby soustředěné judikatury vztahující se k nyní sledované právní otázce přesto Ministerstvo spravedlnosti nepřistoupilo k novelizaci advokátního tarifu potud, že by napříště vyhláškou stanovilo, že ve věcech týkajících se právního vztahu k nemovitosti budou soudy při rozhodování o odměně advokáta vycházet pouze z fixní tarifní hodnoty ve smyslu §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.
O zcela jinou otázku v duchu posledně zreferovaného usnesení Ústavního soudu jde, pakliže by měla v jakékoliv fázi soudního řízení pro účastníky plynout nejistota o tom, zda rozhodující soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – vychází, respektive při rozhodování o náhradě nákladů řízení bude vycházet (podle jeho závěru) z ověřitelného údaje o ceně sporného nemovitého majetku, dotčeného předmětnou určovací žalobou, či nikoliv.
S přihlédnutím k čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod garantujícímu účastníkům řízení právo na spravedlivý proces, je podle Nejvyššího soudu žádoucí, aby rozhodující soud účastníkům řízení pro případ, že z obsahu spisu vyplývá informace o hodnotě nemovité věci, která je předmětem soudního sporu o určení právního vztahu k ní, zprostředkoval, respektive procesně odpovídajícím způsobem signalizoval účastníkům tuto právně významnou okolnost, a odstranil tak případné pochybnosti ohledně očekávaného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, tj. zda v daném sporu bude při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházet z fixní tarifní hodnoty ve výši 50.000,- Kč podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, anebo z předmětné ceny (z ověřitelného údaje o ceně) nemovité věci.
Lze uzavřít, že v případě jakýchkoliv pochybností vztahujících se k ceně nemovitosti (a to např. i s o hledem na logicky vadné, nesrozumitelné, neurčité či jinak defektní závěry znalce obsažené v jím zpracovaném posudku o obvyklé ceně posuzované nemovitosti) budou zpravidla (nedojde-li k odstranění těchto pochybností) naplněny podmínky pro aplikaci §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.“
V posuzované věci se jedná o spor o určení vlastnictví k nemovitému majetku, jehož hodnota podle zjištění soudu prvního stupně (jež nalézací soud učinil z označených znaleckých posudků na str. 2 odůvodnění svého rozsudku) činí celkem 6.163.730 Kč. Soud prvního stupně, stejně jako odvolací soud však při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupovaly podle fixní tarifní sazby advokátního tarifu, nikoliv podle hodnoty předmětného nemovitého majetku, aniž by tento postup ve svých rozhodnutích odůvodnily.
Nejvyšší soud ovšem s přihlédnutím k tomu, že znalecké posudky o (též obvyklé) ceně předmětného nemovitého majetku byly zpracovány dne 6. srpna 2014, respektive dne 2. prosince 2015, a jsou zde tak pochybnosti o aktuální obvyklé ceně nemovitosti, jakož i k legitimnímu očekávání účastníků, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodováno podle fixní tarifní odměny (jako tomu bylo doposud), dospěl k závěru, že je na místě o náhradě nákladů řízení rozhodnout podle fixní tarifní odměny (§9 odst. 4 písm. b/) advokátního tarifu, čemuž odpovídá znění nákladového výroku shora, neboť pro postup směřující k rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení podle hodnoty nemovitého majetku by bylo jednak zapotřebí znalecky aktuálně verifikovat obvyklou cenu předmětných nemovitostí, a v návaznosti na to pak tuto okolnost signalizovat účastníkům a dát jim příslušný procesní prostor případně proti takto učiněné znalecké verifikaci argumentovat (oponovat), což v souhrnu by pochopitelně vedlo k neúčelnému prodlužování dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 8. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu