ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3423.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 3423/2020-398
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce J. J. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, IČO 65993390, o splnění povinnosti učinit návrh na získání potřebných práv k pozemku, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 90/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. července 2020, č. j. 23 Co 156/2020-363, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 7. 2020, č. j. 23 Co 156/2020-363, není přípustné [§237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)], neboť napadené usnesení odvolacího soudu nezávisí na řešení dovolatelem položené právní otázce.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V posuzované věci odvolací soud neřešil dovolatelem položenou právní otázku, nýbrž své rozhodnutí založil na závěru o nedostatku své pravomoci rozhodnout o žalobcem tvrzeném nároku, aby žalovanému jako budoucímu vyvlastniteli bylo ve fázi před zahájením vyvlastňovacího řízení uloženo předložit žalobci (jako možnému budoucímu vyvlastňovanému) návrh kupní smlouvy, na jejímž základě by bylo převedeno vlastnické právo žalobce k dotčenému nemovitému majetku (pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY). Dovoláním napadené rozhodnutí proto ve skutečnosti spočívá na řešení otázky pravomoci soudu rozhodovat o takto uplatněném nároku, a nikoli na dovolatelem položené otázce, zda má občan, vůči němuž jsou činěny kroky k budoucímu vyvlastnění, právo nečekat na výsledek případného vyvlastňovacího řízení a požadovat přezkoumání návrhu kupní smlouvy soudem (viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 247/2021, které je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na https://nssoud.cz ).
Nad rámec uvedeného lze jako obiter dictum dodat, že řešením otázky pravomoci soudu, na níž je napadené rozhodnutí skutečně založeno, se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3730/2020, v němž vyložil, že rozhodování o výše uvedeném žalobcem uplatněném nároku je v pravomoci (civilních) soudů ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř., neboť vyvlastňovacímu úřadu nenáleží ve fázi před vyvlastňovacím řízením rozhodovat o uplatněném nároku fyzické osoby (možného budoucího vyvlastněného) na uložení povinnosti příslušné právnické osobě (možnému budoucímu vyvlastniteli) předložit žalobcům (v žalobním petitu blíže specifikovaný) návrh kupní smlouvy ohledně odprodeje nemovitého majetku, který by v budoucnu mohl být potřebný pro uskutečnění účelu zamýšleného vyvlastnění (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 2 As 101/2013, a ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 5 As 52/2016).
I kdyby však dovolatel pro vymezení přípustnosti dovolání formuloval právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nemohlo by to vést k pro něj příznivému rozhodnutí ve věci, neboť v citovaném usnesení ze dne 12. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3730/2020, Nejvyšší soud též uzavřel, že ve fázi před vlastním vyvlastňovacím řízením platné právo nezakládá budoucímu (možnému) vyvlastňovanému žádný nárok domáhat se po budoucím vyvlastniteli předložení jakékoli dohody či smlouvy ohledně převodu nemovitého majetku, který je potřebný pro uskutečnění účelu vyvlastnitelem zamýšleného vyvlastnění. Jinými slovy řečeno, žalobce coby „pán sporu“ sice může podat občanskoprávní žalobu o uložení povinnosti (proti) budoucímu vyvlastňovali předložit žalobci návrh té které dohody či převodní smlouvy týkající se nemovitého majetku potřebného pro uskutečnění zamýšleného účelu vyvlastnění, nicméně jelikož platné právo takový nárok neupravuje, je nasnadě, že žalobce s takovým žalobním požadavkem, byť by i byla dána pravomoc soudů v občanském soudním řízení takovou žalobu projednat a rozhodnout o ní, úspěšný být nemůže (přitom případné užití ustanovení §10 odst. 1, 2 o. z. zde - s ohledem na speciální úpravu vyvlastňovacího řízení - nepřichází v úvahu).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), nepřípustné dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph. D.
předseda senátu