ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3493.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 3493/2021-304
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Z. H. , narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Janem Skotnicou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Hlavní třída 15, proti žalovaným 1) K. K. , narozené XY, bytem ve XY, 2) M. K. , narozené XY, bytem ve XY, 3) J. V. , narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Janem Bučkem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Vítězslava Nezvala 604, 4) M. V. , narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Janem Bučkem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Vítězslava Nezvala 604, 5) D. S. , narozenému XY, bytem ve XY, 6) E. S. , narozené XY, bytem ve XY, 7) R. V. , narozenému XY, bytem ve XY, 8) T. R. , narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému JUDr. Irenou Hučkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, 28. října 434, 9) D. B. , narozené XY, bytem v XY, 10) A. S. , narozenému XY, bytem ve XY, a 11) Statutárnímu městu Frýdek-Místek , identifikační číslo osoby 00296643, se sídlem ve Frýdku-Místku, Radniční 1148, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 20 C 179/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2021, č. j. 16 Co 239/2020-226, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2020, č. j. 20 C 179/2019-170, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 10. 2020, č. j. 20 C 179/2019-190, zamítl žalobu na určení, že O. H., r. č. XY, trvale bytem XY (dále též jen „zůstavitel“), byl ke dni svého úmrtí, tedy ke dni 12. 11. 1999 podílovým spoluvlastníkem id. 1/2 k celku nemovitých věcí, a to pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, kdy součástí pozemku je stavba č. p. XY a pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, jak byly (ke dni smrti zůstavitele) zapsány v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště XY, pro katastrální území XY, (dále též „nemovité věci“) (výrok I rozsudku), rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům (výroky II až VI rozsudku), České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku uložil povinnost zaplatit ustanovenému zástupci žalobce odměnu za zastoupení a náhradu hotových výdajů, jejichž výše bude určena v samostatném usnesení po právní moci uvedeného rozsudku, do 3 dnů od právní moci zmíněného usnesení (výrok VII rozsudku) a vyslovil, že Česká republika „nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci ani žalovaným“ (výrok VIII rozsudku).
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou jeho výroku III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a ve výroku III jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným 3) a 4) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 15 780 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých jeho účastníkům v odvolacím řízení (výroky III až VI rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok VII rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení, že zůstavitel O. H. byl ke dni své smrti (12. 11. 1999) podílovým spoluvlastníkem id. 1/2 shora označených nemovitých věcí. Zůstavitel (žalobcův bratr) byl soudem již v roce 1974 zbaven způsobilosti k právním úkonům a v roce 1990 mu byl jmenován opatrovník v osobě J. H. Zůstavitel za svého života a v době, kdy ovšem nebyl způsobilý k právním úkonům, prostřednictvím ustanoveného opatrovníka uzavřel dne 27. 10. 1999 darovací smlouvu, jíž měl darovat sporný podíl na nemovitých věcech M. H., aniž by tuto smlouvu schválil soud. Smlouva tudíž byla absolutně neplatná, a proto sporné nemovitosti zůstavitel podle žalobce vlastnil i v okamžiku své smrti. Žalobce v žalobě jako žalované označil osoby, které byly ke dni zahájení řízení v katastru nemovitostí zapsány jako spoluvlastníci sporných nemovitých věcí. Dále žalobce doplnil, že dědické řízení po zůstaviteli O. H. skončilo jeho zastavením z důvodu „nezanechání majetku“, přičemž podle jeho názoru měl být sporný majetek „dodatečně projednán jako pozůstalost“. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalobce spatřoval v okolnosti, že nemá jinou možnost, jak se domoci svého dědického podílu a že by tudíž „soudní rozhodnutí v případě jeho úspěchu mělo zásadní dopad do jeho majetkové sféry“. V žalobě nebylo namítáno, že by současný zápis v katastru nemovitostí týkající se (spolu)vlastnického práva ke sporným nemovitým věcem ve prospěch žalovaných nebyl správný a žalobce ani nenamítal neplatnost následných smluv o převodu vlastnického práva (uzavřených po smrti zůstavitele) ani nedostatek dobré víry žalovaných při nabývání předmětu tohoto sporu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobcem předestřená „otázka hmotného či procesního práva“ (spočívající v posouzení, zda je dán v tomto případě nedostatek aktivní věcné legitimace dovolatele a pasivní věcné legitimace současných vlastníků předmětných nemovitých věcí a zda je vůbec možné po dovolateli objektivně požadovat, aby žaloval od počátku dědice předmětných nemovitých věcí, když tento okruh dědiců dosud nebyl ani přes podání návrhu na dodatečné projednání dědictví stanoven a současně nedošlo ani k zákonem předvídanému obligatornímu přerušení řízení do doby právní moci usnesení o dodatečném projednání dědictví po zůstaviteli) nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud předesílá, že odvolací soud postavil své rozhodnutí na řešení dvou otázek. Jednak měl za to, že žalobce není (prozatím) aktivně věcně legitimován, neboť dosud nebylo rozhodnuto o dědickém právu (žalobce a dalších osob) po zůstaviteli O. H. (viz odstavec 29 napadeného rozsudku) a jednak zdůraznil, že v poměrech konkrétní projednávané věci není na místě ani přerušení řízení o určovací žalobě podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a vyčkání na pravomocné rozhodnutí o dědickém právu po zůstaviteli, a to z důvodu, že žalovaní, coby současní (spolu)vlastníci sporných nemovitých věcí, nepřicházejí v úvahu jako dědicové po zůstaviteli, a tedy nemohou být [sami o sobě] v projednávaném sporu tzv. pasivně věcně legitimováni.
Nejvyšší soud se proto nejprve zabýval námitkami dovolatele vážícími se k závěru odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných v daném sporu.
V judikatuře Nejvyššího soudu je dlouhodobě zastáván názor, podle něhož předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2016). Znamená to tedy, že v případě žaloby na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§80 o. s. ř.) je třeba rozlišovat jak aktivní věcnou legitimaci žalobce, tak i jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení; věcná legitimace a naléhavý právní zájem v tomto smyslu tudíž nejsou splývajícími pojmy, přičemž z existence jednoho nelze bez dalšího dovozovat existenci druhého. Není-li žalobce aktivně věcně legitimován, nemůže mít ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť nemůže přirozeně doložit, že by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým nebo bylo jinak ohroženo (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 45/2003, nebo ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2506/2008). Uvedené závěry přitom symetricky platí i v případě nedostatku tzv. pasivní věcné legitimace žalovaného nebo žalovaných (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3469/2009).
Soudy obou stupňů zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vycházely z toho, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. §460 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“). K nabytí dědictví však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu a že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle rozhodnutí soudu o dědictví (§175q o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013) se dědictví nabývá s účinností ke dni smrti zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až do rozhodnutí o dědictví pravomocným usnesením soudu tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí (zejména, kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici). Proto, zanechal-li zůstavitel více v úvahu přicházejících dědiců (jako v tomto případě), projevuje se stav, jaký tu vzniká v době smrti zůstavitele až do vypořádání možných dědiců pravomocným usnesením soudu, také v jejich vzájemných vztazích k majetku patřícímu do dědictví. Musí být vzato v úvahu, že vypořádání dědiců má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, avšak do vypořádání pravomocným usnesením soudu není jisto, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upravena. Uvedený „zvláštní“ vztah dědiců k zůstavitelově majetku má mimo jiné za následek, že až do vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o. s. ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 24/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 492/2004 , a rovněž zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 18. 6. 1982, Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 49/1982). Rovněž Ústavní soud České republiky zaujímá k řešené otázce obdobné judikatorní závěry. Např. ve svém usnesení ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 365/04, vyložil, že „v ustanovení §91 o. s. ř. je upraveno procesní společenství jako takové, přičemž odstavec druhý tohoto ustanovení upravuje tzv. společenství nerozlučné. V nerozlučném společenství mají účastníci taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí o věci samé musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně sporu. O takové společenství jde právě v případě, kdy se uplatňují nároky týkající se majetku zůstavitele, který dosud nebyl v dědickém řízení vypořádán. Z povahy nerozlučného společenství mj. vyplývá,
že neúčastní-li se řízení – jako je tomu i v poměrech projednávané věci - všichni nerozluční společníci, nemůže být návrhu vyhověno pro nedostatek věcné legitimace.“ Zbývá pak připomenout, že poučení žalobce o tom, koho má žalovat nebo kdo v důsledku nerozlučného společenství má v řízení vystupovat na straně žalobce nebo žalovaného, není součástí poučovací povinnosti soudu o procesních právech ve smyslu §5 o. s. ř., ani ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4581/2009).
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů (jež podle §241a odst. 1, věta prvá o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu) se podává, že se daného řízení o podané určovací žalobě neúčastnily (ať už jako žalobci či žalovaní) všechny osoby, které přicházely ve vztahu k zemřelému O. H. v úvahu jako jeho dědicové (či právní nástupci takových dědiců). Z uvedeného zřetelně plyne, že ať už žalobce podanou žalobou primárně usiloval o vymezení rozsahu (sporných) aktiv spadajících do dědictví po zůstaviteli nebo mu šlo spíše o prosazení ochrany tvrzeného vlastnického práva budoucích dědiců zůstavitele (včetně jeho samotného), bylo pro úspěch podané žaloby nezbytně třeba, aby účastníky takto iniciovaného řízení byli, coby nerozluční společníci, přinejmenším všichni v úvahu přicházející dědicové zůstavitele O. H. (nebo jejich právní nástupci). Důsledky plynoucí z ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. o tom, že pro rozsudek (zde odvolacího soudu) je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, pak brání Nejvyššímu soudu přihlédnout k tvrzení dovolatele, že by (snad) v budoucnu využil institutu tzv. záměny účastníků ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř., neboť v řízení před soudem prvního stupně takový návrh neučinil a pokud jej uplatnil v průběhu odvolacího řízení, pak tak učinil způsobem nepřípustným (srov. §216 odst. 1 o. s. ř. a odstavec 32 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu).
Vedla-li odvolacím soudem nastíněná úvaha o nedostatku věcné legitimace na straně žalovaných k neodvratnému závěru o nedůvodnosti podané žaloby, bylo nadbytečné,
aby se Nejvyšší soud zabýval dalšími námitkami dovolatele (včetně výhrady o potřebě obligatorního přerušení řízení o určení vlastnického práva až do skončení řízení o dědictví po O. H.). Jestliže totiž obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (zde v podobě závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných), pak nemohl žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., a to samozřejmě ani tehdy, pokud by byl okruh dědiců závazně určen. Odlišné vyřešení takto vymezeného dílčího předmětu dovolacího řízení by se proto nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit (nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaných by tím odstraněn nebyl), což činí dovolání žalobce i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Závěrem je vhodné doplnit, že žalobce podal dovoláním akcentovaný návrh na zahájení řízení o („dodatečném“) projednání dědictví po O. H. k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku až dne 21. 4. 2021, tedy poté, co ve věci rozhodl napadeným rozsudkem odvolací soud, který danou okolnost logicky nemohl ve svých úvahách zohlednit (srov. §211 a §154 odst. 1 o. s. ř.); z obdobných důvodů k ní nemohl přihlédnout ani soud dovolací (§243f odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. nelze uvažovat za situace, kdy je zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Jestliže bylo dovolací řízení Nejvyšším soudem bez zbytečných odkladů po předložení věci zastaveno nebo dovolání odmítnuto, nebylo již třeba o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4491/2017, nebo ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4619/2017).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2021
JUDr. David Vláčil
předseda senátu