ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3511.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 3511/2020-279
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobce Statutárního města Brno , se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, identifikační číslo osoby 449 92 785, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Hrozou, advokátem se sídlem v Brně, Arne Nováka 4, proti žalovaným 1) H. S. , narozené dne XY, bytem XY, 2) Z. M. , narozené dne XY, bytem XY, 3) I. Ch. , narozené dne XY, bytem XY, 4) L. D. , narozenému dne XY, bytem XY, a 5) H. D. , narozené dne XY, bytem XY, všichni žalovaní zastoupeni JUDr. Hanou Klusáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 326/11, za účasti Společenství vlastníků XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedlejšího účastníka na straně žalobce, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Matějkou, advokátem se sídlem v Brně, náměstí 28. října 1898/9, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 293/2017, o dovolání žalované 5) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2019, č. j. 19 Co 242/2019-229, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2019, č. j. 19 Co 242/2019-229, jakož i usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. července 2019, č. j. 15 C 293/2017-220, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně) usnesením ze dne 29. července 2019, č. j. 15 C 293/2017-220, připustil vstup do řízení shora označeného vedlejšího účastníka na straně žalobce.
K odvolání žalované 5) (původně vystupující v procesním postavení žalované 2/ - k tomu viz níže) proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 4. prosince 2019, č. j. 19 Co 242/2019-229, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Řízení bylo původně vedeno proti žalovaným 1) J. D., narozenému dne XY, bytem XY, a žalované 2) H. D..
Původně žalovaný 1) J. D. dne 15. listopadu 2019 zemřel.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 22. září 2020, č. j. 15 C 293/2017-272, rozhodl o tom, že na straně (zemřelého a původně označeného) žalovaného 1) bude dále pokračováno s žalovanými (nyní označenými v záhlaví tohoto usnesení) 1) až 4); v důsledku toho je nyní žalovaná (původně 2/) H. D. označována jako žalovaná 5).
Proti shora označenému usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (H. D.) 5) (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. ohledně nesprávného právního posouzení právního zájmu vedlejšího účastníka na straně žalobce (dále již „vedlejší účastník“), přičemž předpoklad přípustnosti dovolání vymezuje s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky týkající se právního zájmu vedlejšího účastníka spatřovaného odvolacím soudem „v tom, že se mu údajně snad bude lépe jednat se žalobcem než s žalovanými“ , což je „nepřiměřeně extenzivním výkladem vzhledem ke smyslu institutu vedlejšího účastenství.“ Dovolatelka namítá, že tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatelka svou dovolací argumentaci dále rozvedla v tom směru, že: „předmětné civilní řízení se netýká stavebních úprav, přístupu k domu a péče o dům, nýbrž toliko otázky vlastnictví výše označených pozemků. Souhlas se vstupem Společenství vlastníků do předmětného řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobce směřuje k podpoře žalobce v daném právním sporu. Dovozovat z této okolnosti bez dalšího jakoukoli vzájemnou podporu žalobce a Společenství vlastníků ve zcela odlišných záležitostech nelze….Závěr o existenci právního zájmu na výsledku řízení nelze (i) opírat o právní jednání třetích osob odlišných od účastníků předmětných řízení (argumentace trestním oznámením podaným osobou odlišnou od účastníků a směřujícím vůči osobám odlišným od vedlejšího účastníka), (ii) založit na ničím nepodložené představě budoucího fungování mezi žalobcem a vedlejším účastníkem (argumentace souhlasem se vstupem vedlejšího účastníka do řízení.)“
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání nebylo podáno žádné písemné vyjádření.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podanému dovolání nelze upřít – jak bude dále vyloženo – jisté opodstatnění.
Z obsahu dovolání je zřejmý jak uplatněný dovolací důvod (spočívající v nesprávném právním posouzení věci při aplikaci §93 o. s. ř.), tak i dovolatelkou vymezená varianta předpokladu přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 ve vztahu k §237 o. s. ř. spočívající v řešení shora již uvedené otázky procesního práva, která podle mínění dovolatelky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
I když z níže rozvedené judikatury je zřejmé, že otázka právního zájmu podle §93 odst. 1 o. s. ř. osoby, jež se domáhá postavení vedlejšího účastníka řízení, byla – jistěže vždy s ohledem na jedinečné skutkové okolnosti toho kterého případu – dovolacím soudem v jeho rozhodování opakovaně řešena, a že v tomto případě dovolatelkou zvolená varianta předpokladu přípustnosti není (z formálního hlediska) případná, nezbavuje tato okolnost relevance samotné podstaty dovolací argumentace, že rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky právního zájmu vedlejšího účastníka ve smyslu §93 odst. 1 o. s. ř. obstát nemůže.
Soud prvního stupně při rozhodování o vedlejší intervenci dospěl k závěru, že: „právní zájem na výsledku tohoto řízení je u vedlejšího účastníka dán, neboť nemovitost tohoto vedlejšího účastníka, která je v jeho vlastnictví vlastně stojí na tom průjezdu, který je předmětem tohoto řízení, a další pozemek bezprostředně souvisí s touto nemovitostí. Byly předloženy listinné důkazy týkající se stavebního povolení vydaného ÚMČ Brno – Žabovřesky, Odboru stavebního o změně stavby, stavebních úprav stavby bytového domu XY, přičemž tato budova stojí na pozemcích parcela č. XY k. ú. XY, tedy i na pozemku, který je předmětem tohoto řízení – p. č. XY; proto podle názoru soudu bezprostředně souvisí to, kdo je vlastníkem předmětného pozemku s tím, kdo je vlastníkem domu, který stojí na tomto pozemku…Stavební úpravy, které v domě probíhají, což bylo prověřeno i u jednání na místě samém dne 28. 6. 2019, se bezprostředně dotýkají i předmětného průjezdu, ohledně kterého probíhá řízení o určení vlastnického práva. Je nutné, aby byly dodrženy podmínky stavebního povolení na stavbě, která probíhá na nemovitosti vedlejšího účastníka a tyto se týkají i předmětného vjezdu do průjezdu nemovitosti.“
Tomuto právnímu názoru soudu prvního stupně přisvědčil i (ve shora již označeném usnesení) odvolací soud. Odvolací soud své rozhodnutí založil na úvaze, že: „je sice v souladu s judikaturou to, co v odvolání uvedli žalovaní, že o právní zájem na výsledku řízení ve smyslu ust. §93 o. s. ř. se jedná tehdy, když rozhodnutím ve věci je dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka, vyplývající z hmotného práva a pouhý morální, majetkový nebo jiný neprávní zájem na výsledku řízení nepostačuje, ovšem komentáře (opřené o judikaturu) k otázce přípustnosti vedlejšího účastenství dále doplňují, že pojem právní zájem na výsledku řízení není v občanském soudním řádu blíže specifikován a zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém jednotlivém případě, jak jej vyloží a aplikuje.“
Odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého usnesení dále vyložil, že: „v souvislostech této věci ze spisu plyne, že Společenství vlastníků…argumentuje stavebními úpravami domu (zateplení objektu, oprava a výměna porušených vrstev konstrukcí i oken, výměny rozvodů vody, kanalizace, plynu i elektřiny) s tím, že s městem Brnem by se mu kolem stavebních úprav, přístupu k domu a péče o dům lépe jednalo než s žalovanými. To je zřejmé i z toho, že žalovaní podali trestní oznámení, když se Společenství vlastníků snažilo odstranit bránu na p. č. XY v k. ú. XY (průchod domem). Zatímco žalovaní a Společenství vlastníků jsou v neshodě ohledně průchodu i oprav domu, k nimž může být nutné i využití předmětných pozemků, je zřejmé, že Společenství vlastníků by se ohledně těchto záležitostí mnohem lépe komunikovalo se žalobcem…a v tomto smyslu, ve všech souvislostech případu, má Společenství vlastníků právní zájem na tom, aby žalobce byl určen výlučným vlastníkem předmětných pozemků (u nichž je nyní v katastru nemovitostí duplicitní zápis pro žalobce i žalované).“
Z vyloženého lze tedy zrekapitulovat následující:
1. Odvolací soud se ztotožňuje s odvolací argumentací (nyní) dovolatelky, že pouhý morální, majetkový nebo jiný (než právní) zájem na výsledku řízení není důvodem pro přistoupení vedlejšího účastníka do řízení, což je „v souladu s judikaturou.“
2. I přes závěr ad 1 však odvolací soud své rozhodnutí (bez odpovídajících odkazů na příslušné prameny odborné literatury) odůvodňuje - s ohledem na zjištěné (shora výše zreferované) okolnosti dané věci – s tím, že: „komentáře (opřené o judikaturu) k otázce přípustnosti vedlejšího účastenství dále doplňují, že pojem právní zájem na výsledku řízení není v občanském řízení blíže specifikován a zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém případě, jak jej vyloží a aplikuje.“
3. S „právním zájmem“ ad 2 odvolací soud při použité argumentaci neodlišuje, respektive de facto směšuje postavení žalobce coby veřejnoprávní korporace s výkonem přenesené státní správy v souvislosti s předmětným stavebním řízením, jež má být vedeno podle zjištění soudu prvního stupně „ÚMČ Brno – Žabovřesky.“
4. Odvolací soud zaujímá v odůvodnění svého usnesení právní názor, že z pohledu posuzování právního zájmu vedlejšího účastníka pro vstup do předmětného řízení na straně žalobce byla shledána za relevantní i ta okolnost, že vedlejšímu účastníkovi „by se ohledně těchto záležitostí mnohem lépe komunikovalo se žalobcem…“
Podle §93 o. s. ř. platí, že jako vedlejší účastník se může vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku (odstavec první). Do řízení vstoupí buď z vlastního podnětu nebo na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu. O přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhodne jen na návrh (odstavec druhý). V řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností (odstavec třetí).
Z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu k předmětné právní materii vyplývají mj. tyto právní závěry:
O právní zájem na výsledku řízení, který zakládá právo určité osoby zúčastnit se řízení jako vedlejší účastník podle §93 odst. 1 o. s. ř., se zpravidla jedná tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude dotčeno právní postavení této osoby, tj. její práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva. Pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem na výsledku řízení pro potřeby ustanovení §93 o. s. ř. sám o sobě nepostačuje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nsoud.cz , přičemž rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz ).
Právní zájem na výsledku řízení svědčí vedlejšímu účastníku tehdy, jestliže úspěch procesní strany, kterou v řízení podporuje, se zprostředkovaně a ve svém důsledku příznivě projeví i v jeho právním postavení (tj. co do jeho práv a povinností hmotněprávní povahy), čímž může být zabráněno dalšímu řízení, v němž by vystupoval již jako účastník řízení. Vedlejší účastník občanského soudního řízení je považován za subjekt těch práv a povinností vyplývajících z hmotného práva, která mohou být dotčena výsledkem řízení, do něhož vedlejší účastník vstupuje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2018, sp. zn. 23 Cdo 1496/2018). Jinými slovy řečeno, právní zájem z povahy věci musí být chápán jako zájem na výsledku řízení, který se v právních poměrech vedlejšího účastníka projeví pozitivně, a to bezprostředně, přičemž tvrzení k posouzení jeho existence musí poskytnout vedlejší účastník (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2020, sp. zn. 25 Cdo 4149/2019).
Vedlejší účastník má za povinnost, je-li proti jeho účasti na řízení uplatněna námitka tvrdit a prokázat, že má právní zájem na vítězství své strany. Takový právní zájem se zpravidla projevuje v tom, že jeho postavení bude rozhodnutím soudu o žalobě, tj. výsledkem sporu ve smyslu právním dotčeno, že se změní. Nastalá změna se pak musí promítat do roviny právní v podobě změny, dotčení reálně existujících nebo v blízké budoucnosti jistě nastalých právních vztahů, které ovlivňují to, kdo bude určen jako vlastník nemovitosti (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. ledna 2007, sp. zn. IV. ÚS 718/06, nebo ze dne 7. března 2012, sp. zn. II. ÚS 1589/11).
V usnesení ze dne 14. srpna 2020, sp. zn. 22 Cdo 1470/2020, Nejvyšší soud přisvědčil právnímu závěru publikovanému v komentářové literatuře, že právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku řízení spočívá primárně v předcházení dalším sporům: „Účel vedlejšího účastenství tkví v obecném zájmu na hospodárnosti řízení; vedlejší intervence totiž může zabránit vzniku soudního řízení mezi procesní stranou a tím, kdo ji v řízení podporoval“ (viz Dvořák, B. in Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, s. 389).
Ústavní soud v nálezu ze dne 5. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 2036/08, připomněl, že pojem „právní zájem na výsledku řízení“ není v občanském soudním řádu blíže specifikován, neboť zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém konkrétním případě, jak jej vyloží a aplikuje. Hlavním účelem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu jednomu z účastníků řízení, a jeho smyslem je tedy posílit v konkrétním řízení postavení toho účastníka, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Zkoumání právního zájmu na výsledku sporu má za účel vyloučit z vedlejšího účastenství subjekty, u kterých je neexistence právního zájmu na věci evidentní a nezatěžovat tak zbytečně občanské soudní řízení sporné.
V dalších rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 16. ledna 2007, sp. zn. IV. ÚS 718/06, a ze dne 7. března 2012, sp. zn. II. ÚS 1589/11) Ústavní soud dovodil, že vedlejší účastník má však za povinnost, zejména je-li proti jeho účasti na řízení uplatněna námitka, tvrdit a prokázat, že má právní zájem na vítězství své strany. O takový právní zájem se zpravidla jedná tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude dotčeno jeho právní postavení, tj. jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva. Nastalá změna se musí promítat do roviny právní v podobě změny, dotčení reálně existujících nebo v blízké budoucnosti jistě nastalých právních vztahů.
Z předloženého nástinu judikatury je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu (především pro jeho argumenty ve stručnosti shrnuté pod body ad 2 a 4 není v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť právní zájem vedlejšího účastníka je spojován se situací, která nemá žádný odraz v jeho (budoucím) právním postavení v důsledku očekávaného rozhodnutí v této věci (tj. ve sporu o určení vlastnictví mezi žalobcem a žalovanými).
Chtěl-li na podkladě tohoto rozhodnutí odvolací soud předložit oproti konstantně vyznívající judikatuře (nejen) dovolacího soudu konkurenční právní úvahu, měl pro takový případ odůvodnění svého písemného vyhotovení vydaného usnesení náležitě precizovat a v něm odpovídajícím způsobem zprostředkovat uplatněnou konkurenční úvahu, jež podle jeho úsudku je schopna dosavadnímu nazírání ze strany Nejvyššího soudu či snad Ústavního soudu na uplatnění institutu vedlejšího účastníka konkurovat, a to jistěže za odpovídajícího vymezení skutkových poměrů této věci.
Odvolací soud ovšem takto nepostupoval a při vyložení svých nosných důvodů rozhodnutí se zcela zřetelně argumentačně ocitl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (i Ústavního soudu).
Ani učiněné odkazy odvolacího soudu na dále označená rozhodnutí Ústavního soudu nedávaly podkladu odvolacímu soudu k překlenutí připomenuté rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V odvolacím soudem učiněném odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 2036/08, bylo českým orgánem ochrany ústavnosti vyloženo, že obecné soudy (ve sporu na ochranu osobnosti mezi žalobcem a žalovanými fyzickými osobami) právní zájem vedlejšího účastníka pro vstup do řízení odůvodnily s tím, že mezi žalobcem a vedlejším účastníkem existuje rodinněprávní vztah otce a syna, přičemž s přihlédnutím k předmětu sporu, tj. žalobě na ochranu osobnosti, je zde právní zájem syna žalobce na výsledku řízení ve smyslu §93 o. s. ř. Ústavní soud tomuto právnímu názoru obecných soudů nepřisvědčil, přičemž zdůraznil, že: „pokud by obecné soudy pojímaly vedlejší účastenství takovým způsobem, jaký zaujaly v nyní řešeném případě, vytvořily by při použité extenzivní interpretaci situaci, kdy by ve sporech na ochranu osobnosti mohly vstupovat do řízení i celé rodiny, protože ze subjektivního hlediska mohou jejich členové (někdy) oprávněně pociťovat možný soudní výrok úkorně ve vztahu ke své osobě. Ani tvrzená související podnikatelská činnost žalobce a jeho syna – v obecné rovině – pak vstup syna žalobce do řízení zásadně odůvodnit nemůže.“
Jako v pořadí druhé rozhodnutí Ústavního soudu zvolil odvolací soud na podporu své právní argumentace nález Ústavního soudu ze dne 8. prosince 2004, sp. zn. I. ÚS 553/03, který souvisí s předchozí věcí řešenou obecnými soudy ve sporu na ochranu osobnosti, kdy právě toto rozhodnutí Ústavního soudu bylo vydáno jako v pořadí první a – oproti předchozímu zreferovanému nálezu – naopak zase přisvědčilo závěru o právním zájmu vysoké školy vstoupit do řízení na ochranu osobnosti na straně žalovaných - bývalých studentů uvedené vysoké školy. V tomto případě v odůvodnění nálezu se mj. uvádí, že: „podle názoru Ústavního soudu právní zájem VUT na výsledku sporu o ochranu osobnosti, ve smyslu ustanovení §93 odst.1 OSŘ, lze spatřovat v zájmu této vysoké školy na permanentním hájení akademických práv a svobod a na ochraně politických práv studentů. Jinými slovy, vysoké škole nelze odepřít možnost podílet se na ochraně politických práv a svobod studentů podle Listiny a spolupůsobit jako garant toho, že studenti nebudou šikanování, ani jinak postihováni za své názory vyslovené na akademické půdě, a to jak v zájmu ochrany těchto jejich práv, tak i v zájmu dobré pověsti VUT. V této souvislosti není významné, že se dnes jedná o bývalé studenty VUT, protože podstata sporu se odvíjí od událostí v roce 1989/1990, kdy studovali. Je třeba uvážit, že stěžovatelé (nyní bývalí studenti VUT) tehdy nevystupovali pouze jako soukromé osoby svým jménem, ale že dokument ‚Vyjádření nedůvěry‘ podepsali za studenty -členy akademické obce VUT jako jejich mluvčí, tedy prezentovali stanovisko studentské obce v postupně se rozvíjejícím demokratickém procesu po listopadu 1989.
Ústavní soud se proto neztotožňuje s názorem obecných soudů - který se ostatně odlišuje od původního právního názoru Městského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2003 – že existující spojitost mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem (VUT) je natolik volná, že nezakládá existenci jakéhokoliv konkrétního hmotněprávního zájmu VUT na vítězství stěžovatelů ve sporu. Ústavní soud rovněž nesouhlasí se závěrem obsaženým v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, podle kterého ‚Pokud ustanovení §93 odst.1 OSŘ hovoří o právním zájmu na výsledku sporu (na vítězství podporovaného účastníka), nestačí pouze zájem morální, nestačí ani např. pouhý zájem majetkový, ale musí jít o existující právní zájem třetí osoby na výsledku sporu s přímým dopadem do hmotného práva‘. Při posuzování otázky právního zájmu vedlejších účastníků na výsledku řízení nelze totiž - z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele - akcentovat pouze úzké hledisko hmotněprávní. Právní zájem na výsledku řízení podle §93 odst. 1 OSŘ je nutno posuzovat, v tomto konkrétním případě, rovněž z širšího hlediska přirozenoprávního, resp. hodnotového a ve všech souvislostech daného případu. V konkrétní věci se jedná se o spor na ochranu osobnosti. Sporům tohoto typu bývá nezřídka vlastní jejich morální dimenze, často přecházející do roviny práva- jako je tomu i ve zkoumaném případě - od které nelze, podle názoru Ústavního soudu, abstrahovat. Obecné soudy tuto stránku konkrétního případu zcela pominuly. Z tohoto širšího hlediska je třeba v předmětné věci hodnotit i zájem VUT na ochraně základních práv studentů vyplývajících z Ústavy, Listiny i z akademických práv a svobod zakotvených v zákoně o vysokých školách. Restriktivní výklad zmíněného ustanovení OSŘ není v této souzené věci na místě, a to zejména s ohledem na postavení vysoké školy v moderní společnosti a na poslání, které má za úkol plnit.“
Z této rekapitulace nosných důvodů nálezu je zřejmé, že Ústavní soud ve zcela historicky jedinečných (specifických) podmínkách se zabýval – v souvislosti s řešením otázky dosahu §93 o. s. ř. – vztahem vysoké školy a jejich bývalých studentů, přičemž s ohledem na charakter sporu (ochrana osobnosti) byla Ústavním soudem zřejmá (odvoditelná) i participace zmíněné vysoké školy tím, že žalovaní (bývalí) studenti uvedené školy podepsali tehdejší dokument, který posléze žalobce vnímal jako zásah do jeho osobnosti, jako mluvčí akademické obce dané vysoké školy. Z toho je zřejmé, že ani tento nález Ústavního soudu nepředstavoval (představovat nemohl) pro odvolací soud přesvědčivý argument pro jím zaujatý právní názor týkající se výkladu a aplikace §93 o. s. ř.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud také usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 1. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu