ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3536.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 3536/2020-188
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph. D., v právní věci žalobce T. Ch. N. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Viet Anh Nguyenem, advokátem se sídlem v Praze 1, Myslíkova č. 171/31, proti žalované 1) nezletilé AAAAA (pseudonym), narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Statutárním městem Chomutov, se sídlem městského úřadu v Chomutově, Zborovská č. 4602, jako kolizním opatrovníkem, a žalované 2) A. K. , narozené dne XY, bytem XY, o prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství a o popření otcovství, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 0 P 179/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. července 2019 č. j. 96 Co 150/2019-118, takto:
I. Usnesení krajského soudu se mění takto:
II. Usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 2. 2019 č. j. 0 P 179/2017-105 se mění tak, že žalobci se promíjí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství k žalované 1) nezletilé AAAAA.
III. Zrušuje se rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 23. 10. 2019 č. j. 0 P 179/2017-123 .
Odůvodnění:
Žalobce se návrhem ze dne 3. 10. 2017 domáhal určení, že není otcem nezletilé AAAAA (žalované 1). Svůj návrh na popření otcovství, které vyplývá ze skutečnosti, že nezletilá se narodila žalované 2) v ochranné lhůtě 300 dnů po právní moci rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 2. 2016 č. j. 16 C 420/2015-24, kterým bylo manželství žalobce a žalované 2) rozvedeno, odůvodnil tím, že s matkou nezletilé již od roku 2007 není v kontaktu, nemá o ní žádné informace, v rozhodné době pro početí dítěte se s ní intimně nestýkal, a je tedy vyloučeno, že by byl biologickým otcem nezletilé, vůči níž ani neplní sociální roli otce, neudržuje s ní kontakt, nežije s ní, ani se o ni nestará. O tom, že je jejím otcem „se dozvěděl až zaslaným předvoláním Okresního soudu v Chomutově, č. j. 19 Nc 2203/2016-10 ze dne 2. 2. 2017 o určení jména, svěření do péče a určení výživného“.
Okresní soud v Chomutově usnesením ze dne 11. 2. 2019 č. j. 0 P 179/2017-105 rozhodl, že nepromíjí žalobci zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství. Vycházeje ze zjištění, že žalobce se „jednoznačně“ dozvěděl, že je zapsán v matrice jako otec dítěte „nejpozději dne 27. 2. 2017“, kdy si osobně převzal (bylo mu doručeno) předvolání k soudnímu jednání ve věci o určení jména nezletilé, dospěl k závěru, že žalobce podal dne 3. 10. 2017 návrh na popření otcovství až po uplynutí šestiměsíční popěrné lhůty uvedené v ustanovení §785 o. z. Současně dovodil, že nejsou dány podmínky předpokládané ustanovením §792 o. z., tedy že prominutí zmeškání popěrné lhůty nevyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek. Přihlížel přitom k tomu, že žalovaná 2) sice uvedla, že matrikový otec (žalobce) není biologickým otcem nezletilé, zároveň však odmítla biologického otce označit a podat žalobu tak, aby tento biologický otec byl zapsán jako otec matrikový. Podle názoru soudu prvního stupně je tak v nejlepším zájmu nezletilé, „aby byl zachován dosavadní stav i s ohledem na sociální vazby a vyživovací povinnost“, přičemž „tímto rozhodnutím nebude narušen veřejný pořádek“.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 31. 7. 2019 č. j. 96 Co 150/2019-118 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že pro prominutí zmeškání popěrné lhůty k popření otcovství žalobcem nebyly dány zákonné podmínky. Zdůraznil, že žalobce podal návrh na popření otcovství opožděně, „aniž by k tomu měl nějaký závažný objektivní důvod“. Pokud zcela neporozuměl obsahu předvolání k jednání o určení jména nezletilé, které mu bylo doručeno dne 27. 2. 2017, „pak mu nic nebránilo, aby tuto skutečnost sdělil soudu nebo ihned vyhledal právního zástupce, se kterým mohl konzultovat další postup ve věci“. Podle názoru odvolacího soudu „popření otcovství není v zájmu nezletilé ani v zájmu veřejného pořádku, když žádný z účastníků ani neoznačil osobu, která by měla být biologickým otcem nezletilé a v zájmu nezletilé je, aby měla uvedeného alespoň tzv. matrikového otce, který k ní má vyživovací povinnost“.
Okresní soud v Chomutově poté rozsudkem ze dne 23. 10. 2019 č. j. 0 P 179/2017-123 zamítl žalobu na popření otcovství k nezletilé AAAAA a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že „s ohledem na fakt, že nabylo dne 12. 9. 2019 právní moci usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 2. 2019 č. j. 0 P 179/2017-105, kterým nebylo žalobci prominuto zmeškání popěrné lhůty, nezbylo soudu, než návrh na popření otcovství zamítnout“.
Proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2019 č. j. 96 Co 150/2019-118 (dále též jen „napadené usnesení odvolacího soudu“) podal žalobce dovolání. Namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil podmínky pro prominutí zmeškání popěrné lhůty uvedené v ustanovení §792 o. z. a odchýlil se tak od judikatury dovolacího soudu, reprezentované zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 2012/2016 a ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 30 Cdo 544/2014. Podle jeho názoru „je evidentní“, že Nejvyšší soud při rozhodování v otázkách popření otcovství „zvažuje relevantní zájmy dítěte i biologického a matrikového otce s důrazem na prvotní zájem dítěte“. Podle názoru dovolatele v první řadě půjde o práva dítěte vůči rodičům a povinnosti rodičů plynoucí ze samotné podstaty rodičovství (péče o zdraví dítěte, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, ochranu dítěte, udržování osobního styku s dítětem, zajišťování jeho výchovy a vzdělání, určení místa jeho bydliště, zastupování dítěte, spravování jeho jmění). Žalobce však „žádnou z těchto povinností a práv rodičovské odpovědnosti nerealizuje“ a ani o to nemá zájem, neboť „dítě nikdy v životě neviděl a jeho biologickým otcem není, což je s jistotou známo i matce dítěte“, a o narození dítěte značnou dobu ani nevěděl. Následkem vzniklé situace „je tak stav, kdy dovolatel jako formální otec dítěte nemá k tomuto dítěti vůbec žádná práva a také vůbec žádné povinnosti“. Nehradí ani výživné, a to v souladu s rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 4. 2017 č. j. 19 Nc 2203/2016, ve kterém soud dospěl k závěru, že návrh matky na stanovení výživného na nezletilou AAAAA je neodůvodněný a amorální, tedy soud uznal, že se jedná o tak výjimečnou a amorální situaci, která je nepochybně v rozporu s veřejným pořádkem, že žalobci nepřísluší vyživovací povinnost. Takový stav formálního otcovství podle mínění dovolatele „nelze vyhodnotit jako daný v zájmu dítěte“, jestliže „rodičovský vztah je absolutně redukován na pouhé vyplnění kolonky v matrikovém zápise“. Naopak v zájmu dítěte je „odstranit tento zcela matoucí stav matrikového zápisu“, aby tak mohlo dojít k naplnění práva dítěte znát svého biologického rodiče. Není-li tedy v dané situaci naplňován zájem dítěte, „je tedy nutné přistoupit k myšlence naplňování alespoň zájmu dovolatele, kterému stávající stav „bez pochybností působí takové následky, které se příčí základním hodnotám společnosti do té míry, že jeho zachování je společensky zcela nepřijatelné, a které odůvodňují zásah do stávajících poměrů dítěte“. Kromě toho žalobce zpochybnil i závěr odvolacího soudu o tom, že návrh na popření otcovství byl podán opožděně. Podle názoru dovolatele odvolací soud náležitě nepřihlédl k tomu, že dovolatel „nemluví českým jazykem a obsahu písemnosti zaslané soudem nijak neporozuměl“. Proto nelze tvrdit, že k datu 27. 2. 2017, kdy mu bylo doručeno předvolání k soudnímu jednání ve věci určení jména nezletilé, byl obeznámen o skutečnostech zakládajících důvodnou pochybnost, že je otcem dítěte. Dovolatel má za to, že se s obsahem písemnosti seznámil až dne 21. 4. 2017 poté, co se zúčastnil jednání s právním zástupcem, byl mu obsah listiny sdělen a on mu porozuměl. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil, případně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci závisí rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení dvou právních otázek, a to otázky, od kdy začíná běžet subjektivní lhůta pro popření otcovství uvedená v ustanovení §785 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a otázky, za jakých podmínek (předpokladů) může soud podle ustanovení §792 o. z. prominout zmeškání popěrné lhůty. Vzhledem k tomu, že obě právní otázky doposud nebyly v judikatuře dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §776 odst. 1 o. z. narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne poté, co manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné, anebo poté, co byl manžel matky prohlášen za nezvěstného, má se za to, že otcem je manžel matky.
Podle ustanovení §785 odst. 1 o. z. manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech zakládajících důvodnou pochybnost, že je otcem dítěte, které se narodilo jeho manželce, popřít své otcovství u soudu, nejpozději však do šesti let od narození dítěte. Otcovství popírá vůči dítěti a matce, jsou-li oba naživu, a nežije-li jeden z nich, vůči druhému; není-li naživu žádný z nich, manžel toto právo nemá.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že, je-li otcovství založeno na základě tzv. první domněnky (§776 odst. 1 o. z.), zákon stanoví pro uplatnění nároku (práva) manžela (příp. bývalého manžela, jestliže se dítě narodilo – tak jako v projednávané věci – v ochranné lhůtě 300 dnů po zániku manželství) na popření otcovství dvě lhůty – objektivní a subjektivní. Obě popěrné lhůty počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně platí, že právo na popření otcovství je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt, tedy nejpozději uplynutím objektivní lhůty, nárok zaniká (nastává prekluze práva popřít otcovství) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1863/2014). Popěrné prekluzivní lhůty jsou lhůtami hmotněprávními. Jelikož se otcovství popírá u soudu, je třeba, aby byl návrh na popření otcovství ve lhůtě podán u soudu. K opožděnému podání návrhu soud přihlédne i bez návrhu (ex offo).
Objektivní popěrná lhůta činí šest let a odvíjí se od objektivně určeného počátku – narození dítěte; není přitom rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o narození dítěte, nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.). Objektivní lhůta se tedy odvíjí od události, jejíž vznik je nezávislý na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného subjektu (manžela, příp. bývalého manžela matky). Oproti tomu subjektivní popěrná lhůta, která činí šest měsíců, počíná subjektivně určeným počátkem a běží manželovi (bývalému manželovi) ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech zakládajících důvodnou pochybnost, že je otcem dítěte, které se narodilo jeho manželce. Musí se jednat o takové skutečnosti vedoucí ke zpochybnění předpokládaného otcovství do té míry, že podle obecné lidské zkušenosti a s přihlédnutím k povaze skutečnosti zakládající pochybnost, lze usuzovat, že žaloba na popření otcovství může být úspěšná (k tomu srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1863/2014).
V projednávané věci bylo soudy zjištěno, že žalobce viděl žalovanou 2) naposledy v roce 2007 krátce poté, co spolu dne 27. 3. 2007 uzavřeli manželství před Městským úřadem v Lounech. Následně s ní nebyl v žádném kontaktu, jejich rozvod v roce 2016 proběhl bez přítomnosti žalobce. Dne XY, v tzv. ochranné lhůtě 300 dní po rozvodu manželství, se žalované 2) narodila nezletilá AAAAA, v jejímž rodném listě byl na základě ustanovení §776 odst. 1 o. z. (podle tzv. první domněnky otcovství) zapsán jako otec žalobce. Dne 27. 2. 2017 byla žalobci doručena (žalobce ji osobně převzal) zásilka obsahující předvolání k jednání ve věci o určení jména nezletilé a o úpravu její výchovy a výživy, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 19 Nc 2203/2016. Tímto okamžikem se žalobce – jak sám uvedl v návrhu na popření otcovství – dozvěděl o narození nezletilé a současně – jak správně dovodily soudy obou stupňů – je třeba k tomuto okamžiku vztahovat i počátek šestiměsíční subjektivní lhůty k popření otcovství uvedené v ustanovení §785 odst. 1 o. z., neboť s ohledem na skutková tvrzení obsažená v návrhu na popření otcovství se vědomost žalobce o skutečnostech zakládajících důvodnou pochybnost, že je otcem nezletilé, která se dne XY narodila žalované 2), v daném případě shoduje (kryje) s okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že se nezletilá narodila.
Dovolací soud současně sdílí názor odvolacího soudu, že pokud žalobce – jak namítá v dovolání – „nemluví českým jazykem a obsahu písemnosti zaslané soudem nijak neporozuměl“, „nic mu nebránilo, aby tuto skutečnost sdělil soudu nebo ihned vyhledal právního zástupce, se kterým mohl konzultovat další postup ve věci“, což ostatně – jak se podává z obsahu spisu – žalobce učinil. Již dne 15. 3. 2017 byla Okresnímu soudu v Chomutově ve věci o určení jména nezletilé a o úpravu její výchovy a výživy vedené pod sp. zn. 19 Nc 2203/2016 doručena generální plná moc ze dne 14. 3. 2017 udělená žalobcem advokátovi JUDr. Viet Anh Nguyenovi, který následně u jednání dne 25. 4. 2017 potvrdil, že se „matrikový otec (žalobce) o svém domnělém otcovství dozvěděl na základě předvolání od soudu“ a že „v blízké době podá návrh na určení otcovství“. Přesto však žalobce (prostřednictvím jmenovaného advokáta) podal tento návrh až dne 3. 10. 2017. Za této situace proto nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr, že žalobce podal návrh na popření otcovství až po uplynutí šestiměsíční subjektivní popěrné lhůty, „aniž by k tomu měl nějaký závažný objektivní důvod“.
S úsudkem odvolacího soudu, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro prominutí zmeškání popěrné lhůty uvedené v ustanovení §792 o. z., však dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení §792 o. z. je-li návrh na popření otcovství podán po uplynutí popěrné lhůty, může soud rozhodnout, že zmeškání lhůty promíjí, pokud to vyžadují zájem dítěte a veřejný pořádek.
Podle ustanovení §425 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), byl-li návrh na popření otcovství podán po uplynutí popěrné lhůty, soud může do 4 měsíců od podání návrhu zmeškání lhůty prominout, vyžaduje-li to zájem dítěte a veřejný pořádek. K rozhodnutí nařídí soud jednání, je-li to třeba.
O tom, zda promine zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství či nikoliv, soud rozhoduje buď na návrh žalobce, který může být obsažen přímo v opožděném návrhu na popření otcovství nebo v pozdějším podání, nebo – tak jako tomu bylo v projednávané věci – i bez toho, že by žalobce prominutí zmeškání lhůty výslovně navrhoval. Pro rozhodnutí je soudu stanovena pořádková lhůta 4 měsíců. Není-li však tato pořádková lhůta – tak jako v posuzované věci, jak na to upozorňuje žalobce v dovolání – dodržena, nemá její marné uplynutí za následek neúčinnost vydaného rozhodnutí, ani nemá význam pro obsah rozhodnutí; může však mít jiné hmotněprávní následky, popřípadě důsledky disciplinární (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. 30 Cdo 425/2005).
O prominutí zmeškání popěrné lhůty – jak vyplývá z ustanovení §792 o. z. (i navazujícího ustanovení §425 odst. 1 z. ř. s.) – smí soud rozhodnout jen tehdy, pokud to vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek. Obě podmínky (předpoklady) musí být splněny současně (kumulativně). Je mimo pochybnost, že obě citovaná ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda prominutí zmeškání popěrné lhůty vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §792 o. z. (a následně i navazujícího §425 odst. 1 z. ř. s.), je přitom třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru této právní normy – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tedy jak okolnosti svědčící pro zachování daného právního stavu, tak pro jeho změnu.
Při rozhodování o prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství soud musí vždy posuzovat oba rozhodné korektivy (podmínky), tedy jednak zájem dítěte, jednak veřejný pořádek, a v tomto rámci hledat vyvážené řešení při zvažování protichůdných zájmů dotčených osob. Zájem dítěte je předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány (srov. čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, uveřejněné ve Sbírce zákonů pod sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.). Podle ustálené judikatury dovolacího soudu je obecně za (nejlepší) zájem dítěte považován soulad mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím, tedy mezi rodičovstvím založeným biologickými vazbami mezi dítětem a poskytovatelem genetického materiálu (biologické rodičovství), rodičovstvím, kde rodič vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví a o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (sociální rodič), a rodičovstvím založeném na právních domněnkách, kdy rodičem je ten, koho zákon za rodiče dítěte považuje (právní rodičovství); není-li tento soulad dobře možný, je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti případu uvážit, který z uvedených aspektů rodičovství převažuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 298/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1369/2015). Rovněž z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že požadavek shody právního a biologického (genetického) rodičovství nelze považovat za absolutní, zejména s ohledem na běh času reflektující sociální rodičovství, resp. sociální příbuzenství vůbec (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09). Zájem dítěte je třeba hodnotit v širších souvislostech a nesmí být zúžen na zachování formálního statusového poměru, který nemá vůbec či dlouhodobě oporu v sociální (ani biologické) realitě a ve skutečnosti nikomu neprospívá (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 1741/18 nebo rozsudek senátu ESLP ze dne 27. 10. 1994 ve věci Kroon a další proti Nizozemí, stížnost č. 18535/91).
Druhý korektiv, veřejný pořádek je odrazem požadavku stability ve statusových poměrech, která ovšem nesmí být samoúčelná. Lze konstatovat, že veřejný pořádek vyžaduje, aby právní (matrikový) stav odpovídal biologické (genetické) – a nepochybně také sociální – realitě. Matriční zápis nesmí mást. Nemá-li matriční zápis oporu v biologickém (genetickém) a sociálním rodičovství, nelze trvat na jeho stabilitě, pokud tento stav nikomu nepřináší žádný užitek. V tomto smyslu podmínka veřejného pořádku kopíruje i zájem dítěte. Jak bylo uvedeno výše, zájmem dítěte není a nemůže být stabilita ve statusových poměrech tzv. za každou cenu. Dále k podmínce veřejného pořádku zaujal dovolací soud ve své rozhodovací praxi stanovisko, že jde na rozdíl od podmínky zájmu dítěte o podmínku objektivní. Nelze ji tedy ztotožňovat se subjektivními zájmy kteréhokoliv účastníka řízení o popření otcovství. Situaci odporující veřejnému pořádku je v tomto kontextu nezbytné chápat jako takovou situaci, která odporuje základním hodnotám společnosti, na nichž je nezbytné trvat. Situace odporující veřejnému pořádku je tedy charakterizována takovou okolností, kterou by bylo třeba stejným způsobem hodnotit vždy tehdy, pokud nastane, nehledě na další konkrétní okolnosti případu (konkrétní situaci rodičů či dítěte). V této souvislosti je podle názoru dovolacího soudu prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství podle ustanovení §792 o. z. nutno chápat jako výjimečný postup, kterým je zasahováno do stabilních poměrů dítěte, které jsou chráněny prekluzivní lhůtou k popření otcovství a jejichž ochrana je výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů dítěte, právního otce a případně i biologického otce (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1863/2014). Tento postup slouží výhradně k umožnění nápravy poměrů v případech, kdy stávající stav působí takové následky, které se příčí základním hodnotám společnosti do té míry, že jeho zachování je společensky zcela nepřijatelné, a které proto odůvodňují zásah do stabilních poměrů dítěte (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněném pod č. 95 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2019, na který poukazuje i dovolatel v projednávané věci).
V posuzované věci bylo z hlediska skutkového stavu – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že po uzavření manželství dne 27. 3. 2007 se žalobce se žalovanou 2) viděl naposledy „týden po svatbě, potom ji už nikdy neviděl“ (ani u rozvodového řízení). O tom, že se dne XY narodila nezletilá (žalovaná 1) a že je v rodném listě uveden jako její otec, se žalobce dozvěděl až dne 27. 2. 2017 z předvolání soudu ve věci o určení jména nezletilé a o úpravu její výchovy a výživy. Nezletilou AAAAA žalobce nikdy neviděl a nemá zájem o jakýkoli kontakt s ní, žádné výživné na ni nehradí (pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 4. 2017 č. j. 19 Nc 2203/2016-35 byl jako „amorální“ zamítnut požadavek matky na výživné pro nezletilou ve výši 1.000,- Kč). V současné době žalobce žije s „manželkou“ (s níž uzavřel v roce 2015 sňatek ve Vietnamu) a jejich biologickou dcerou BBBBB (pseudonym), narozenou dne XY. Žalovaná 2) vypověděla, že „ví, že žalobce není skutečným (biologickým) otcem její dcery AAAAA“, ale že „přesto chce, aby byl jako otec zapsán žalobce“. Zároveň sdělila, že „nechce uvést, kdo je skutečným (biologickým) otcem její dcery“, a že „ví s určitostí, že skutečný biologický otec by se k otcovství nehlásil“. Podle zprávy opatrovníka nezletilé ze dne 15. 2. 2018 nezletilá AAAAA žije ve společné domácnosti se svojí matkou a její partnerkou, paní M. Ž., v pronajatém bytě 2+1, „kde má nezletilá zázemí“. „Zdá se, že matka žije ve stabilním partnerském svazku, obě ženy mají k dítěti citový vztah a řádně o něj pečují a dokáží dítě zabezpečit“. Za daného stavu opatrovník „nemá námitek“ vůči tomu, aby otcovství žalobce bylo popřeno.
Za tohoto skutkového stavu odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení – založil svůj závěr o tom, že se žalobci nepromíjí zmeškání lhůty pro podání návrhu na popření otcovství k nezletilé AAAAA (žalované 1), na úvaze, že „popření otcovství není v zájmu nezletilé ani v zájmu veřejného pořádku, když žádný z účastníků ani neoznačil osobu, která by měla být biologickým otcem nezletilé a v zájmu nezletilé je, aby měla uvedeného alespoň tzv. matrikového otce, který k ní má vyživovací povinnost“. Z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §792 o. z. však nelze uvedený úsudek odvolacího soudu považovat za úplný a správný, neboť odvolací soud nezahrnul do rámce svých úvah všechny rozhodné skutečnosti, nýbrž pouze ty, které podle jeho názoru svědčí pro zachování daného právního stavu, a náležitě nevážil protichůdné hodnoty a zájmy dotčených osob.
Odvolací soud především nevzal v úvahu, že mezi žalobcem, matkou (žalovanou 2) a nezletilou (žalovanou 1) se nevytvořily jakékoliv sociální vazby spadající pod právo na respektování rodinného a soukromého života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť žalobce nezletilou nezná (nikdy ji neviděl) a nestýká se s ní, a nedošlo tak mezi nimi k vytvoření emočního pouta. Rodinný a soukromý život nezletilé, zasluhující ochranu danou čl. 8 citované Úmluvy, naopak představuje – jak vyplývá ze zprávy opatrovníka – stabilní rodinné prostředí, ve kterém nezletilá od svého narození žije se svou matkou a její partnerkou, ve kterém se může odpovídajícím způsobem rozvíjet a kde jsou uspokojovány její materiální a citové potřeby (podle judikatury ESLP pojem „rodinného života“ ve smyslu čl. 8 citované Úmluvy zahrnuje i faktické sociální vztahy, pokud jsou založeny na blízkých osobních vazbách). Za této situace, na níž žalobce (ani žalovaná 2) v budoucnu nehodlá nic změnit, nelze mít bez dalšího za to, že právní rodičovství žalobce založené první domněnkou otcovství přináší nezletilé prospěch. Jak bylo vyloženo výše, stabilita ve statusových poměrech nemá být samoúčelná a právní poměr mezi rodičem a dítětem nesmí být zúžen jen na zákonnou vyživovací povinnost (která ostatně v posuzované věci žalobci vůči nezletilé pro „amorálnost“ ani uložena nebyla). Nikoho, ani dítě, ani jeho právního rodiče není možné nutit, aby setrvával ve svazku, který – tak jako v posuzované věci – není vzájemně naplněn sociálním poutem, a současně ani nemá oporu v biologické realitě. Nelze proto bezvýhradně trvat na existenci tohoto zcela formálního statusového poměru, který podle všeho vyhovuje jen matce nezletilé, která na zachování stávajícího právního stavu trvá, ačkoli ví, že žalobce není biologickým otcem nezletilé, se žalobcem nikdy nesdílela společnou domácnost, ani s ním nežila v partnerském životě, a na tom, aby společně s nezletilou tvořili faktickou (sociální) rodinu, ani nikdy neměla zájem. Odvolací soud současně pominul, že takto „zakonzervovaný“ formální poměr ani neumožňuje nezletilé v budoucnu naplnit její právo znát svůj původ (znát svého biologického otce) vyplývající z čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, a to i proti vůli matky.
Za tohoto stavu zájem žalobce (jako právního otce) na ochraně jeho soukromého a rodinného života (v podobě rodinného soužití se současnou partnerkou a jejich biologickou dcerou), do které mělo být zasaženo tím, že se na základě domněnky otcovství považuje za otce dcery své bývalé manželky (žalované 2), aniž by současně měl být jejím biologickým otcem, v zásadě není v kolizi se zájmem nezletilé na ochraně jejího soukromého s rodinného života (včetně jejích existujících sociálních vazeb, jimiž nelze nezbytně rozumět pouze vazby biologické), na jehož podstatě a kvalitě se popření otcovství žalobce nijak neprojeví, a právem nezletilé znát své biologické rodiče. Ve vztahu k podmínce veřejného pořádku je pak třeba akcentovat, že právní domněnka otcovství žalobce k nezletilé je v daném případě vázána na existenci manželství, které od počátku nenaplňovalo smysl tohoto institutu a – s ohledem na výše popsané skutkové okolnosti – se lze důvodné domnívat, že žalobce a žalovaná 2) ani nikdy takovou vůli neměli. Takto vzniklé (právní) rodičovství, bez existence jakýchkoli předchozích sociálních vazeb mezi manžely, objektivně vzato – představuje situaci, která odporuje základním hodnotám společnosti, na nichž je nezbytné trvat.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl dovolací soud k závěru, že v daném případě stabilizace dosavadního formálního (právního) statusového poměru není v zájmu nezletilé a je též v dostatečně intenzívním rozporu s veřejným pořádkem tak, aby byly naplněny podmínky (předpoklady) pro prominutí zmeškání popěrné lhůty uvedené v ustanovení §792 o. z.
Protože s ohledem na shora podaný výklad není napadené usnesení odvolacího soudu správné, a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky usnesení krajského soudu změnil tak, že se žalobci zmeškání popěrné lhůty promíjí [§243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Současně dovolací soud zrušil navazující rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu žalobce na popření otcovství, který je na změněném rozhodnutí odvolacího soudu závislý (§243d odst. 2 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu