ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3877.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 3877/2020-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, ve věci žalobkyně Brněnské papírny, státní podnik – v likvidaci, se sídlem v Praze 4, U mlýna 1755/5, IČO 00012343, zastoupené JUDr. Zuzanou Nepovím Sedlákovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohradská 343/6, proti žalované ŽĎAS, a. s., se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 675/6, IČO 46347160, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 23/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. srpna 2020, č. j. 22 Co 107/2020-237, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 1. 2020, č. j. 6 C 23/2012-212, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva České republiky k pozemku parc. č. 1312/1 v katastrálním území Svratouch (dále také jen „pozemek“) a že žalobkyni náleží právo hospodařit s tímto pozemkem (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.), neboť dospěl k závěru, že žalovaná nabyla (originárně) pozemek jako dobrověrná nabyvatelka.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 8. 2020, č. j. 22 Co 107/2020-237, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav převzal odvolací soud jako správný (srov. bod 17 rozsudku odvolacího soudu), tedy vyšel zejména z toho, že ke dni 8. 9. 1995, kdy byla mezi oprávněnými osobami, jako prodávajícími, a žalovanou, jako kupující, uzavřena kupní smlouva, jejímž (nepřímým) předmětem byl uvedený pozemek (dále jen „kupní smlouva“), byly oprávněné osoby zapsány v katastru nemovitostí jako její vlastníci. Nabývacím titulem bylo pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu v Chrudimi ze dne 17. 11. 1994, sp. zn. 1328/1994, o vydání pozemku v restitučním řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále také jen „restituční titul“). K podnětu třetí osoby (TJ Lokomotivy INGSTAV Brno) bylo zahájeno řízení o přezkumu restitučního titulu, což bylo oznámeno také žalované, přičemž rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 17. 8. 1995, č. j. 1485/95-3150, bylo přezkumné řízení zastaveno (teprve po uzavření kupní smlouvy dne 9. 9. 1995 napadla třetí osoba toto rozhodnutí rozkladem).
Odvolací soud, doplnil skutkový stav o zjištění (§213 o. s. ř.), že podnět k přezkumu podala pouze třetí osoba, právní předchůdce žalobkyně, který v restitučním řízení byl v postavení povinné osoby, sdělil, že restituční rozhodnutí respektuje a k podanému podnětu na jeho přezkum se nepřipojil.
K dobré víře žalované, v rámci právního posouzení, odvolací soud uvedl, že kupní smlouvu uzavřela v době, kdy prodávajícím jednoznačně svědčilo vlastnické právo na základě pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu veřejné moci, na jehož základě byly oprávněné osoby také zapsány jako vlastníci. Přisvědčil tomu, že poznámka spornosti v době uzavření kupní smlouvy nebyla relevantní, protože důvodem jejího zápisu bylo soudní řízení vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 6 C 162/1994, které již bylo v této době, pro zpětvzetí žaloby, pravomocně zastaveno. Žalovaná měla důvodně za to, že oprávněným osobám svědčí vlastnické právo k převáděnému pozemku, což bylo podpořeno i tím, že v restitučním řízení povinná osoba (právní předchůdce žalobkyně) proti pravomocnému rozhodnutí o vydání pozemku nebrojila, naopak je respektovala. Proto ani zahájené a pravomocně neskončené řízení o přezkumu restitučního rozhodnutí nebylo způsobilé narušit dobrou víru žalované. Okolnosti nastalé po uzavření kupní smlouvy – podání rozkladu a následné dlouhé řízení o vydání pozemku, které skončilo pro oprávněné osoby negativně –, na dobrou víru žalované vliv mít nemůže.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále také jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost vymezila položením právních otázek (posuzováno z obsahového hlediska), zda žalovaná zachovala dostatečnou míru obezřetnosti, věděla-li, že může v důsledku uplatnění opravných prostředků dojít ke změně rozhodnutí představující nabývací titul oprávněných osob a nevyčkala skončení řízení o nich [otázka č. 1)] a zda v této souvislosti může být přičteno k tíži žalobkyně, resp. ve prospěch dobré víry žalované, že proti tomuto rozhodnutí sama nebrojila [otázka č. 2)]. Při řešení otázky č. 1) se odvolací soud měl dle dovolatelky odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, a ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 26 59/2016, a nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16) a otázku č. 2) má dovolatelka za dosud neřešenou. Nesprávné právní posouzení [§241a odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)] spatřuje v tom, že odvolací soud dospěl k závěru o nabytí vlastnického práva k pozemku žalovanou na základě její dobré víry v zápis v katastru nemovitostí. Odvolací soud neposoudil všechny podstatné zjištěné skutkové okolnosti v intencích přijaté judikatury a rozhodl v rozporu se zásadou, že posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, což vzhledem k probíhajícímu přezkumnému řízení nabývacího titulu oprávněných osob nastalo, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat. V této souvislosti je nerozhodné, kdo inicioval přezkumné řízení a že v poměrech posuzované věci tak mimo odvolací řízení učinila třetí osoba, neboť od okamžiku, kdy bylo žalované oznámeno zahájení přezkumného řízení, a to na rozdíl od mezidobí vymezeném nabytím právní moci restitučního titulu a oznámením o zahájení jeho přezkumu (srov. bod III s. 8 dovolání) již nemohla být v dobré víře. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě vyhoví a žalobkyni přizná náhradu nákladů řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou, ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, vyložil, že v žádném případě nehodlá absolutizovat zásadu „nemo plus iuris ad alium transfere potest, quam ipse habet“ (nikdo nemůže na druhého převést více práv, než sám má), avšak – na druhé straně – z hlediska ochrany vlastnického práva nepovažuje za žádoucí její prolomení; proto akcentuje nezbytnost náležitého a přísného hodnocení dobré víry nabyvatele v každém jednotlivém případě. V tomto nálezu tak Ústavní soud s ohledem na svou předchozí judikaturu zaujal právní názor, že nemovitost lze nabýt i od nevlastníka, byl-li nabyvatel s přihlédnutím ke všem okolnostem věci v dobré víře, a že soudy v takovém případě musejí vlastnickému právu nabyvatele poskytnout ochranu.
K právní otázce nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, v reflexi na judikaturu Ústavního soudu vyložil a odůvodnil právní názor, že „podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. §3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“
Jak je již zřejmé z citované právní věty, Nejvyšší soud tak přistoupil ke změně své dosavadní judikatury v řešení otázky „nemo plus iuris“, a to právě s ohledem na zde uvedenou judikaturu Ústavního soudu.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012.
Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři kroky:
Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i takové případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty; řešení takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu.
Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.
Obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci).
Individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu), okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; pokud však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v převážné většině takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházejícího podvodnému jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému prohloubení závěrů vyslovených v plenárním nálezu ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a požadujících ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno nyní. Jedná se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na ni, nikoliv o její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i k plenárnímu nálezu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04.
K tomu Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat (určovat) kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z jeho nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012.
Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí (není tedy možné, aby soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry již tím, že při nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které Ústavní soud vyložil v nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012).
Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat.
K tomu Nejvyšší soud ustáleně dodává, že o takový případ může jít tehdy, pokud „katastrální“ vlastník odvozuje dobrověrné nabytí s ohledem na předchozí (právně dosud nezpochybněné) převody, kdy k uzavření předmětné převodní smlouvy přistupoval za zcela standardních podmínek, tedy za stavu, který nevykazoval žádné defekty, jež by měly vést nabyvatele k patřičné právní obezřetnosti (např. z hlediska zkoumání platnosti předchozích nabývacích titulů či podmínek, za nichž byl uplatněn restituční nárok, resp. za nichž byl vydán příslušný restituční titul či uzavřena příslušná restituční majetková dohoda atd.) [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1257/2016, ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2605/2017, ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 52/2018, nebo ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1977/2018].
Jestliže Ústavní soud v jím (do českého právního řádu) zavedeném právním institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění) vyložil, respektive stanovil příslušné znaky jeho skutkové podstaty, jak bylo připomenuto shora, je povinností soudu v řízení, v němž je řešena taková právní otázka, důsledně posuzovat, zda skutkové okolnosti případu jsou podřaditelné pod popsané znaky skutkové podstaty zmíněného institutu či nikoliv, aniž by břemeno tvrzení a břemeno důkazní mělo spočívat na původním vlastníku, který se domáhá ochrany svého vlastnického práva.
Z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud ve skutkových poměrech posuzované věci pečlivě zvažoval právně rozhodné skutečnosti z hlediska skutkové podstaty nabytí vlastnického práva k nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele, jak ji upřesnil Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012. Při rozhodování reflektoval (především) nálezovou judikaturu Ústavního soudu, která je erga omnes (v nosných důvodech stran judikovaných právních názorů) pro obecné soudy závazná, včetně v ní rezonujícího závěru o nezbytnosti posuzovat dobrou víru nabyvatele přísně (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16).
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí odvolací soud řešení otázky dobré víry nabývající žalované odvíjel od jejího jednání, a pokud s přihlédnutím k pravomocnému restitučnímu titulu, na jehož základě byl pro prodávající proveden zápis vlastnictví v katastru nemovitostí, dospěl k závěru, že jde o takový případ, kdy žalovaná k uzavření kupní smlouvy přistupovala za zcela standardních podmínek, tedy za stavu, který nevykazoval žádné defekty, jež by ji měly vést k patřičné právní obezřetnosti, pak mu to zjištěný skutkový stav umožňoval. Odvolací soud shodně s uvedenou rozhodovací praxí nevycházel pouze (bez dalšího) ze stavu zápisu v katastru nemovitostí. Důsledně posuzoval všechny okolnosti, tedy i to, že restituční titul nabyl právní moci, pročež – vzhledem k vlastnostem takového rozhodnutí, které spočívají v jeho konečnosti, závaznosti a nezměnitelnosti – i při přísném zkoumání dobré víry nabyvatelky, nebylo možno po žalované spravedlivě požadovat, aby ke dni uzavření kupní smlouvy zkoumala podmínky, za nichž byl restituční nárok uplatněn, resp. za nichž byl vydán příslušný restituční titul. Platí to tím spíše, pokud osoba povinná proti restitučnímu titulu nebrojila (nenapadla jej odvoláním), což je nepochybně významná individuální souvislost, kterou v poměrech posuzované věci odvolací soud náležitě a v souladu s rozhodovací praxí posoudil, resp. v potaz.
Požadavek, aby za daného stavu smluvní strany kupní smlouvy vyčkávaly, zda v důsledku uplatnění opravného prostředku nedojde ke změně pravomocného restitučního titulu, je zjevně přepjatý, přehlížející právní institut právní moci rozhodnutí. Ostatně sama dovolatelka relevanci své argumentace podkopává. Dobrou víru žalované připouští pro období od nabytí právní moci restitučního titulu do oznámení o zahájení řízení o přezkumu restitučního titulu s tím, že po tomto okamžiku ji vylučuje. Okamžik oznámení zahájení řízení o přezkumu restitučního titulu ovšem nemůže být v kontextu dovolací argumentace, která se upíná k možné změně pravomocného restitučního titulu, rozhodný. Z hlediska možné změny pravomocného restitučního titulu nemůže být rozhodné, zda řízení o jeho přezkumu již probíhá nebo teprve (v souladu s příslušnou procesní úpravou) může proběhnout, když také v tomto případě nelze změnu pravomocného exekučního titulu vyloučit.
Lze uzavřít, že závěr, že žalovaná neměla v době uzavření kupní smlouvy žádné pochybnosti o tom, že uvedený pozemek nabyla od oprávněných osob po právu, odpovídá ustálené soudní praxi.
Obě dovolatelkou položené otázky vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která reflektuje ustálenou (nálezovou) rozhodovací praxi Ústavního soudu, a proto přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládají.
Pokud by otázku č. 2), nikoliv v důsledku zřejmé nesprávnosti, z čehož dovolací soud vycházel, dovolatelka nevázala na skutkové poměry posuzované věci (viz s. 7 první odstavec in fine dovolání „…zda skutečnost spočívající v tom, že vlastník sám od samého počátku nebrojí proti nabývacímu titulu vlastnického práva, má být bez dalšího posuzována…“), pak by přípustnost dovolání nemohla tato otázka založit již z toho důvodu, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu