ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.500.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 500/2019-242
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 56, IČO 65993390, za účasti V. K. , narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 567/33, o náhradu za vyvlastnění, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 4/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. září 2018, č. j. 1 Co 28/2018-214, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. září 2018, č. j. 1 Co 28/2018-214, se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit V. K. na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.800,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Pavla Černého, advokáta se sídlem v Brně, Údolní č. 567/33.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 7.1.2014 se Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále též jen „žalobce“) domáhalo nahrazení rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru územního plánování, stavebního řádu a kultury, ze dne 11.12.2013, č.j. MSK 153753/2013, ÚPS/35564/2013/Nov 333 V 10, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce i V. K. (dále též jen „účastnice řízení“) proti rozhodnutí Magistrátu města Frýdku-Místku ze dne 23.9.2013, jímž bylo rozhodnuto o odnětí vlastnického práva účastnice řízení k pozemkům v tomto rozhodnutí specifikovaným (dále jen „pozemky“) ve prospěch žalobce a o přiznání náhrady za vyvlastnění těchto pozemků ve výši 3,327.000,- Kč. Žalobce požadoval, aby tato náhrada byla rozhodnutím soudu stanovena ve výši 571.830,- Kč.
Rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje napadla žalobou podanou dne 15.1.2014 i účastnice řízení a domáhala se nahrazení rozhodnutí správního orgánu rozhodnutím soudu tak, že jí bude přiznána náhrada ve výši 6,160.617,- Kč.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3.4.2017, č.j. 23 C 4/2014-133, určil náhradu částkou 2,373.730,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu účastnice řízení na přiznání náhrady ve výši 6.160.617,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a mezi účastníky (výrok III. a IV.). S poukazem na ustanovení čl. II. bodu 2 přechodných ustanovení zákona č. 405/2012 Sb. aplikoval ustanovení zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění účinném do 30.6.2012, resp. do 31.1.2013. Při stanovení výše náhrady vyšel ze závěrů znaleckého posudku soudem v tomto řízení ustanoveného znalce Ing. Pavla Kozielka. Naopak posudek vypracovaný Ing. Jiřím Lacinou, jehož správnosti se dovolával žalobce, stejně jako posudek znalce Josefa Krpce předložený účastnicí řízení, považoval za nepoužitelné, resp. závěry druhého posudku za nepřesvědčivé.
K odvolání žalobce i účastnice řízení proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19.10.2017, č.j. 1 Co 60/2017-157, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. i ve výrocích III. a IV. zrušil jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nedostatek důvodů spatřoval odvolací soud v tom, že soud prvního stupně provedl důkaz znaleckým posudkem znalce Ing. arch. Rybky, jímž byla určena obecná cena vyvlastňovaných nemovitostí dokonce vyšší částkou, než jak ji určil znalecký posudek znalce Krpce, jak vyplývá z protokolu o jednání, ale v odůvodnění napadeného rozhodnutí hodnocení tohoto důkazu (pro rozhodnutí ve věci zásadního) zcela pominul. Odvolací soud tak nemohl přezkoumat správnost úvahy soudu prvního stupně, který při určení výše náhrady za vyvlastnění vyšel bez dalšího ze závěrů znaleckého posudku znalce Ing. Pavla Kozielka. Na závěr odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že „neshledává za zásadní pochybení soudu prvního stupně, že určení výše náhrady za vyvlastnění nebylo provedeno podle zákona o vyvlastnění účinného ode dne 1.2.2013, protože (na rozdíl od předchozí zcela zásadní změny způsobu určení, k níž došlo s účinností zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění) tato změna právní úpravy znamenala, pokud jde o určení ceny vyvlastňovaných nemovitostí, fakticky pouze zpřesnění dosavadní úpravy zařazením čtvrtého a pátého odstavce do ustanovení §10 tohoto předpisu“.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 1.3.2018, č.j. 23 C 4/2014-186, žalobu podanou žalobcem zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit na nákladech řízení České republice 7.973,- Kč (a V. K. 48.660,- Kč k rukám jejího právního zástupce ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výroky II. a III.). Odvolal se na skutečnost, že odvolací soud aproboval postup, v jehož rámci soud prvního stupně aplikoval ustanovení (rozhodná pro určení výše náhrady) zákona o vyvlastnění ve znění účinném do 30.6.2012, resp. do 31.1.2013, a proto při svém nynějším rozhodování nadále vycházel z této úpravy. V řízení soud prvního stupně zopakoval důkaz znaleckým posudkem vypracovaným znalcem Ing. arch. Tomášem Rybkou, doplnil dokazování výslechem znalce a vzal za prokázané, že znalec stanovil obvyklou cenu pozemků ke dni 4.1.2013 ve výši 3,989.400,- Kč. Znalec vycházel z realizovaných prodejů obdobných pozemků v letech 2008 – 2010, kdy obdobné pozemky byly na základě kupních smluv (v jednom případě se jednalo o cenu, z níž vycházel i správní orgán při vyvlastnění) uzavřených mezi prodávajícími vlastníky pozemků a kupujícími Ředitelstvím silnic a dálnic ČR nebo statutárním městem Frýdek-Místek prodány za kupní cenu v rozmezí od 595,- Kč/m² do 700,- Kč/ m². Ve stejn ých relacích lze podle znalce uvažovat i o cenách v období let 2011-2013, neboť podle zprávy Českého statistického úřadu byly ceny stavebních pozemků na stejné úrovni. Soud pak při úvaze, jaká náhrada odpovídá majetkové újmě účastnice, vycházel z toho, že správní orgán určil náhradu za vyvlastnění na základě závěrů znalce Josefa Krpce, který stanovil cenu 500,- Kč/m², tj. obvyklou cenu vyvlastňovaných pozemků ve výši 3,312.200,- Kč a náhradu za lesní porosty ve výši 15.000,- Kč, celkem 3,327.000,- Kč. Dále pak soud prvního stupně uvedl, že měl k dispozici znalecký posudek Ing. Pavla Kozielka, znalec přitom vycházel z ceny 350,- Kč/ m², tj. celkem za vyvlastněné pozemky stanovil obvyklou cenu ve výši 2,318.400,- Kč, cenu lesního porostu stanovil ve výši 55.330,- Kč, tj. náhrada za vyvlastnění předmětných pozemků by odpovídala částce celkem ve výši 2,373.730,- Kč. Vycházel přitom z kupních smluv na stavební pozemky pro výstavbu rodinných domů, které upravil koeficientem 0,6 zohledňujícím odlišnosti stavebních pozemků. Za těchto okolností dospěl soud k závěru, že byla-li účastnici správním orgánem přiznána náhrada vycházející z částky 500,- Kč/ m², odpovídá to újmě, která jí vznikla odnětím vlastnického práva k předmětným pozemkům, neboť nelze odhlížet od cen, za které se výkupy srovnatelných pozemků pro stejný nebo obdobný účel uskutečnily. Dále pak soud prvního stupně uvedl, že vycházel i ze závěrů formulovaných Ústavním soudem (srov. nález ze dne 30.6.2015, sp. zn. II. ÚS 1135/14) i Nejvyšším soudem (srov. rozsudek ze dne 30.3.2017, sp. zn. 21 Cdo 3171/2016), podle nichž by výše náhrady poskytnutá vyvlastňované neměla být zásadně odlišná od náhrady poskytnuté ostatním subjektům za vyvlastnění realizované v tomtéž období za platnosti a účinnosti téhož zákona (což je v dané věci dle názoru soudu splněno z důvodu srovnatelnosti účelu vyvlastnění a vývoje, resp. stagnace obvyklých cen na trhu s obdobnými nemovitostmi).
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání. Soudu vytkl nesprávné právní posouzení věci spočívající v tom, že v důsledku novely zákona o vyvlastnění, k níž došlo zákonem č. 405/2012 Sb. byla zavedena zásadně nová metodika oceňování vyvlastňovaných pozemků spočívající v tom, že náhrada za vyvlastnění by měla být určována podle původního využití pozemků a nikoliv podle účelu, k němuž byly pozemky vyvlastňovány. Výše náhrady za vyvlastněné pozemky tedy měla být určena podle vyvlastňovacích předpisů účinných ode dne 1.2.2013.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26.9.2018, č. j. 1 Co 28/2018-214, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit účastnici řízení náklady odvolacího řízení ve výši 8.890,- Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Zrekapituloval dosavadní průběh řízení a uvedl zejména, že soud prvního stupně vyslechl znalce Ing. arch. Rybku a při vydání rozsudku zohlednil skutkové zjištění, že výkupy pozemků k obdobnému účelu, jakož i jejich převody mezi fyzickými osobami ve srovnatelné lokalitě a ve stejném období, byly realizovány za ceny kolem 600,- Kč za metr čtvereční, jak vyplývá z údajů obsažených ve znaleckých posudcích znalce Kozielka a Rybky a jejich přílohách a v dokladech předložených účastnicí řízení, a tato cenová hladina se nezměnila ani přes změnu oceňovacích předpisů. Připustil, že odvolání žalobce nelze upřít důvodnosti, pokud poukazuje na to, že novela zákona o vyvlastnění, k níž došlo zákonem č. 405/2012 Sb., je zpřesněním zákonné úpravy v tom směru, že cena pozemku nebo stavby se pro účely stanovení náhrady určí vždy podle jejich skutečného stavu ke dni podání žádosti o vyvlastnění a nepřihlédne se přitom k jejich zhodnocení nebo znehodnocení v souvislosti s navrženým účelem vyvlastnění; představuje tedy závazný metodický pokyn, z jaké „obecné ceny“ by mělo ocenění vycházet, přičemž takovou cenou by měla být cena za pozemky shodně využívané s pozemky vykupovanými nebo vyvlastňovanými. Na druhé straně však nelze odhlédnout od ustanovení třetího odstavce zákona o vyvlastnění, podle něhož se náhrady stanoví takovým způsobem a v takové výši, aby odpovídaly majetkové újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění, a především od závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 30.6.2015, sp. zn. II. ÚS 1135/14, v němž Ústavní soud označil za správný závěr, že ústavní a zákonná podmínka poskytnutí náhrady za vyvlastnění, která k uskutečnění svého smyslu a účelu musí být přiměřená a spravedlivá, je splněna pouze v případě poskytnutí náhrady ve výši obvyklé (tržní) ceny, tedy ceny, za niž lze vyvlastňovanou věc v daném místě a čase prodat, která vychází z reálné hodnoty vyvlastňované věci a představuje adekvátní náhradu majetkové újmy. Bylo-li tedy soudem prvního stupně zjištěno, že v roce 2008, kdy žalobce usiloval o vykoupení pozemků účastnice řízení a posléze i podal návrh na jejich vyvlastnění, byly pozemky ve stejné lokalitě prodávány a vykupovány za vyšší cenu, než jaká byla určena znaleckým posudkem, z něhož vycházel správní orgán při svém rozhodnutí, pak nelze považovat napadené rozhodnutí za nesprávné a zejména za nespravedlivé, byť nebyla náhrada za pozemky vyvlastněné účastnici řízení oceněna znaleckým posudkem vycházejícím ze zákona o vyvlastnění ve znění účinném ode dne 1.2.2013.
Proti rozsudku odvolacího soudu, kterým „bylo potvrzeno rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě“, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že odvolací soud se ve svém rozsudku (obdobně jako soud prvního stupně) odchýlil od rozhodovací praxe odvolacího soudu i soudu dovolacího, včetně soudu ústavního. Poukazuje na ustálenou judikaturu spatřovanou v rozhodnutích odvolacího soudu (ve věci vedené pod sp. zn. 5 Co 21/2015), dovolacího soudu (např. rozsudek ze dne 30.3.2017, sp. zn. 21 Cdo 3171/2016, či ze dne 21.2.2017, sp. zn. 21 Cdo 4411/2016) a Ústavního soudu (srov. nález ze dne 30.6.2015, sp. zn. II. ÚS 1135/14), podle níž soudy při přezkumu správního rozhodnutí v rámci vyvlastnění musí aplikovat aktuální vyvlastňovací předpisy, tj. předpisy platné k datu jejich rozhodnutí. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se vyjádřila prostřednictvím svého zástupce účastnice řízení, která toto dovolání považuje za nepřípustné a rovněž nedůvodné, a proto navrhla jeho odmítnutí, popř. zamítnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, zda při ocenění vyvlastňovaných pozemků ve smyslu ust. §10 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, lze vycházet z takového stanovení výše náhrady, upřednostňujícího (vyšší) cenu pozemků obdobného účelu a ve srovnatelné lokalitě v době, kdy byla podána žádost o vyvlastnění, oproti (nižší) ceně určené znaleckým posudkem, z něhož vycházel již správní orgán při svém rozhodnutí a který měl být (správně) vypracován podle zákona č. 184/2006 Sb. účinného v době rozhodování o vyvlastnění. Protože posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí v projednávané věci rovněž významné a protože dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu v uvedených souvislostech řešena, dospěl Nejvyšší soud České republikyk závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání dovolání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §10 odst. 1 písm. a) zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, ve znění po novele provedené zákonem č. 405/2012 Sb. (dále též jen „zákon o vyvlastnění v rozhodném znění“), za vyvlastnění náleží vyvlastňovanému náhrada ve výši obvyklé ceny pozemku nebo stavby včetně jejich příslušenství, došlo-li k odnětí vlastnického práva k nim. Podle odstavce 3 téhož ustanovení odstavce 3 se náhrady podle odstavců 1 a 2 stanoví takovým způsobem a v takové výši, aby odpovídaly majetkové újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění. Podle odstavce 4 stanoví-li se náhrada na základě ocenění, musí být ocenění provedeno podle oceňovacího předpisu účinného v době rozhodování o vyvlastnění. V případě, že obvyklá cena pozemku nebo stavby by byla nižší než cena zjištěná podle oceňovacího předpisu, náleží vyvlastňovanému náhrada ve výši ceny zjištěné podle oceňovacího předpisu. Podle odstavce 5 se cena pozemku nebo stavby pro účely stanovení náhrady určí vždy podle jejich skutečného stavu ke dni podání žádosti o vyvlastnění; přitom se nepřihlédne k jejich zhodnocení nebo znehodnocení v souvislosti s navrženým účelem vyvlastnění.
Dovolací soud předesílá, že pokud žalobce uvádí, že podle ustálené judikatury je při soudním přezkumu vyvlastňovacího rozhodnutí, vydaného správními orgány, třeba aplikovat vyvlastňovací předpisy aktuální v době rozhodování soudu, je nutno dát mu v tomto směru za pravdu. V této souvislosti lze kromě rozhodnutí citovaných v dovolání rovněž poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.3.2018, sp. zn. 21 Cdo 5858/2017, kde dovolací soud výslovně judikoval,
že „byla-li žaloba ve věci vyvlastnění podána u soudu po 31.1.2013, postupuje soud v řízení o ní podle zákona č. 184/2006 Sb., ve znění účinném ode dne 1.2.2013, tedy ve znění zákona č. 405/2012 Sb.“ V posuzovaném případě se však jedná o značně obecné koncipování právní otázky, na níž by mělo záviset rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud z hlediska právního posouzení věci považoval za rozhodnou výše vymezenou otázku způsobu určení výše náhrady vyvlastňovaných pozemků.
Dovolatel se navíc mýlí, pokud tvrdí, že odvolací soud neaplikoval vyvlastňovací předpisy platné a účinné k datu vydání dovoláním napadeného rozsudku. Odvolací soud sice výslovně nezmínil, zda rozhoduje podle právní úpravy vyvlastnění účinné do 31.1.2013, anebo podle právní úpravy po novele provedené zákonem č. 405/2012 Sb., z kontextu odůvodnění napadeného rozhodnutí však lze bez jakýchkoliv pochyb dovodit, že věc posoudil podle příslušných ustanovení zákona o vyvlastnění v rozhodném znění.
Odvolací soud odkázal na zjištění vyplývající z přezkoumávaného správního řízení pouze v souvislosti s oceněním vyvlastňovaných pozemků s tím, že v roce 2008, kdy žalobce podal návrh na vyvlastnění pozemků účastnice řízení, byly pozemky ve stejné lokalitě prodávány a vykupovány za vyšší cenu, než jaká byla určena znaleckým posudkem, z něhož vycházel i správní orgán při svém rozhodnutí. Neztotožnil se s (nesprávným) názorem soudu prvního stupně, že je třeba vycházet ze znění zákona o vyvlastnění před touto novelou, dospěl však k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, když vycházelo ze znaleckého posudku, který vzal za základ ceny nemovitostí v roce 2008, tedy v době zahájení vyvlastňovacího řízení, takže obstojí i v případě aplikace rozhodného znění zákona o vyvlastnění. Jak již uvedl i soud prvního stupně, znalec jednoznačně vycházel z cen, za které byly obdobné pozemky prodány v letech 2008 – 2010 z titulu uzavření kupních smluv (v jednom případě se jednalo o cenu, z níž vycházel i správní orgán při vyvlastnění) uzavřených mezi vlastníky pozemků jako prodávajícími a žalobcem nebo statutárním městem Frýdek-Místek jako kupujícími.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a dovolatel je proto povinen nahradit účastnici řízení účelně vynaložené náklady potřebné k bránění práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolacího soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena a dosud nebyla nahrazena jiným právním předpisem. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem Mgr. Pavlem Černým ve výši 5.500,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly účastnici řízení náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a vzhledem k tomu, že její zástupce neosvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, nenáleží k nákladům řízení, které jí za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty (z odměny a náhrad). Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu uložil, aby nahradil účastnici řízení náklady dovolacího řízení v celkové výši 5.800,- Kč k rukám advokáta, který ji v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu