ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.576.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 576/2021-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobce J. P. , narozeného XY, omezeného ve svéprávnosti, bytem XY, zastoupeného veřejným opatrovníkem městskou částí Praha 14, se sídlem v Praze 9, Bratří Venclíků 1073/8, identifikační číslo osoby 002 31 312, zastoupeného Mgr. Mojmírem Přívarou, advokátem se sídlem v Plzni, Kovářská 1253/4, proti žalovaným 1) D. V. , narozené XY, a 2) E. V. , narozenému XY, oběma společně bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Markem Nespalou, advokátem Advokátní kanceláře Nespala, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 77, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 132/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2020, č. j. 28 Co 137/2020-158, takto:
I. Návrh na přerušení dovolacího řízení se zamítá .
II. Dovolání se odmítá .
III. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.906,40,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Mojmíra Přívary, advokáta se sídlem v Plzni, Kovářská 1253/4.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. října 2019, č. j. 18 C 132/2018-103, určil, že žalobce je vlastníkem označeného nemovitého majetku „oproti povinnosti žalobce zaplatit žalovaným částku 190.000,- Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok I.), zamítl „návrh žalovaných, aby žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovaným dalších 310 000 Kč oproti určení, že žalobce je vlastníkem“ označeného nemovitého majetku (výrok II.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobce i žalovaných Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. září 2020, č. j. 28 Co 137/2020-158, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčených výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to do obou jeho výroků (meritorního i nákladového), podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž však absentuje řádné vymezení dovolacího důvodu.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V posuzované věci dovolatelé k dovolacímu důvodu pouze uvedli, že: „napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, č. j. 28 Co 137/2020-158, spočívá na nesprávném právním posouzení věci“ , aniž by v souladu se zákonem vymezili, v čem konkrétně spočívá nesprávnost tohoto posouzení. Z obsahu dalšího textu dovolání vyplývá, že dovolatelé odvolacímu soudu, respektive oběma soudům vytýkají blíže rozvedené vady řízení, aniž by bylo – odhlédnuto od těchto tvrzených vad řízení – zřejmé, v čem konkrétně spatřují nesprávnost právního posouzení v dané věci.
Zcela nad rámec odůvodnění Nejvyšší soud zdůrazňuje, že i kdyby dovolatelé důvod svého dovolání právně relevantním způsobem vymezili, nebylo by možné přisvědčit jimi vymezenému (níže citovanému) předpokladu přípustnosti.
Dovolatelé totiž přípustnost svého dovolání vymezili s tím, že: „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena. Jedná se o procesní otázku posouzení postupu nalézacího soudu aodvolacího soudu, které vycházely z dokazování prvostupňového trestního rozsudku, jehož rozsudek byl odvolacím Vrchním soudem v Praze v plném rozsahu zrušen mimo jiné pro zásadní vady dokazování skutečného předání finančních prostředků ze strany žalovaných tvořících kupní cenu za předmětné nemovitosti, tedy v souhrnu dokazování meritorně rozhodných skutečností.“
Z takto vymezeného předpokladu přípustnosti dovolání je zřejmé, že dovolatelé brojí do hodnocení důkazů, na jehož základě byl soudem prvního stupně zjištěn skutkový stav, z nějž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování. Prostřednictvím takto uplatněného zpochybňování výsledků dokazování, zjištěného skutkového stavu ovšem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nelze založit, neboť dovolací soud nemůže jakýmkoliv způsobem revidovat skutkový stav, z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel, ledaže by byl natolik vadný, že by objektivně nemohl tvořit materiální základ pro odvolacím soudem učiněný právně kvalifikační závěr (např. v případě absence pro rozhodnutí zásadně významných skutkových okolností, jež jsou jinak předvídány v hypotéze příslušné právní normy, kterou odvolací soud i za takto defektně zjištěného skutkového stavu přesto aplikoval), o kterýžto případ se zde nejedná. Nutno také zdůraznit, že nesprávná skutková zjištění dle lege lata nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014, in https://nsoud.cz ).
Rovněž ani v dovolání obsažená prostá skutková a z ní vyvozená právní polemika s rozhodnutím odvolacího soudu přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Námitky vad řízení samy o sobě nemohou založit přípustnost dovolání, neboť nejsou způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k vadám přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. výrokem II. odmítl, neboť trpí (shora vyloženou) vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tato vada nebyla dovolateli v zákonné lhůtě odstraněna (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání směřující proti nákladovému výroku II. rozsudku odvolacího soudu není ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Není-li dovolání z vyloženého důvodu projednatelné, je pojmově vyloučeno zvažovat dovolateli navrhované přerušení řízení do pravomocného skončení trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 2/2019, a to s přihlédnutím k okolnostem tvrzeným dovolateli v jejich dovolání; z tohoto důvodu byl proto návrh dovolatelů na přerušení tohoto dovolacího řízení zamítnut (viz výrok I.).
Výrok III. o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 4. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu