ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.602.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 602/2021-2300
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Romana Fialy v právní věci péče o nezletilého AAAAA (pseudonym) , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného kolizním opatrovníkem statutárním městem Olomouc, se sídlem magistrátu v Olomouci, Horní náměstí č. 583, syna matky M. L., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Veronikou Fryšákovou Šimánkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Tomkova č. 57/27, a otce L. K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze, Pplk. Sochora č. 740/34, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci , se sídlem ve Olomouci, Studentská č. 7, o změnu úpravy péče, výživného a styku otce s nezletilým dítětem, o soudní výkon rozhodnutí o styku otce s nezletilým dítětem a o zbavení otce rodičovské odpovědnosti, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 39 Nc 27/2012, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. května 2020 č. j. 70 Co 197/2019-2226, takto:
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou části výroku II. pod bodem 3/) a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2019 č.j. 39 Nc 27/2012-2042 (s výjimkou výroků V. a VI.) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31.1.2019 č.j. 39 Nc 27/2012-2042 zbavil otce L. K. rodičovské odpovědnosti k nezletilému AAAAA, „a to včetně práva udělit souhlas k osvojení a práva na osobní styk s dítětem“ (výrok I.), zastavil řízení o soudní výkon rozhodnutí o styku otce s dítětem (výrok II.), zrušil úpravu styku otce s nezletilým AAAAA podle rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 9.12.2015 č.j. 39 Nc 27/2012-1167 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14.11.2016 č.j. 70 Co 190/2016-1352 (výrok III.), výživné stanovené otci citovanými rozsudky změnil tak, že otec je s účinností od 21.11.2017 povinen hradit výživné pro nezletilého AAAAA ve výši 2.500,- Kč měsíčně k rukám matky, a rozhodl o splatnosti výživného do doby doručení rozsudku (výroky V. a VI.), zastavil řízení o změnu úpravy péče o nezletilého AAAAA (výrok IV.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že otec se ve vztahu ke svému dítěti dopustil úmyslného trestného činu zanedbání povinné výživy a dále ve vztahu ke své nemocné a nesvéprávné matce trestného činu lichvy, a že nyní je otec (od 6.6.2018) ve výkonu trestu odnětí svobody. V posledních dvou letech otec řádně neplnil svou rodičovskou odpovědnost, dítě nezastupoval, osobně o něj pečoval jen ve velmi omezené míře a, ač byl soudem pravomocně upraven asistovaný styk otce se synem, otec se v některých obdobích k asistovanému styku vůbec nedostavoval, na přelomu roku 2016/2017 asistovaný styk přímo ignoroval, následně se jej dožadoval, avšak nebyl ochoten respektovat pokyny asistujících osob. Otec se současně pokoušel i o mimosoudní styk se synem (ve škole, před bydlištěm, v autobuse apod.), nezletilý AAAAA však o jakýkoli styk s otcem (bez přítomnosti matky) nemá zájem. Otec má znalecky diagnostikovanou duševní poruchu (paranoidní poruchu osobnosti), avšak přes doporučení lékařů nehodlá pravidelně docházet k psychologovi, nadále se chová hostilně k matce, což v nezletilém vzbuzuje odpor. Podle názoru soudu prvního stupně je chování otce „v rozporu se společenskými a morálními pravidly i se zákonem“, a tedy „není pro dítě dobrým vzorem chování“. Nezletilý AAAAA, který má již 12 let, nemá k otci vybudován citový vztah, a opakovaně se vyjádřil při asistencích, pohovorech s opatrovníkem i sám přímo před soudem, že se s otcem stýkat nechce a že společnost otce a jeho projevy jsou mu nepříjemné. Protože za daných okolností působí dosavadní stav na nezletilého AAAAA dlouhodobě negativně a není v souladu s jeho nejlepším zájmem, rozhodl soud prvního stupně o zbavení otce rodičovské odpovědnosti vůči synovi, neboť „není v zájmu dítěte, aby otec do budoucna byl oprávněn rozhodovat o jeho důležitých záležitostech, budoucím vzdělání i vývoji apod.“. O změně vyživovací povinnosti pak soud rozhodl vzhledem k aktuálnímu zdravotnímu stavu otce (jeho částečné invaliditě) a s ním související změny jeho výdělkových schopností.
K odvolání otce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 6.5.2020 č. j. 70 Co 197/2019-2226 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž byl otec zbaven rodičovské odpovědnosti k nezletilému AAAAA, a ve výroku III. (výrok I.); dále tento rozsudek změnil ve výrocích II. a IV. až VI. tak, že návrhy otce na soudní výkon rozhodnutí o styku otce s nezletilým AAAAA se zamítají (výrok II. bod 1/), návrh otce na změnu péče nezletilého AAAAA se zamítá (výrok II. bod 2/) a že výživné pro nezletilého AAAAA se snižuje na částku 2.500,- Kč měsíčně s účinností od 21.11.2017 a na částku 2.900,- Kč měsíčně s účinností od 1.9.2018 nadále, splatnou do každého prvého dne v měsíci k rukám matky (výrok II. bod 3/); závěrem rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud zdůraznil, že ve smyslu judikatury dovolacího soudu zbavení rodičovské odpovědnosti je nejtvrdším zásahem do vztahu mezi rodiči a dětmi. Aby byl tento zásah odůvodněný, nestačí ojedinělé vybočení nebo opomenutí rodičovské péče, ale musí dojít ke zneužívání rodičovské odpovědnosti či jejího výkonu či zanedbání rodičovské odpovědnosti či jejího výkonu, a to závažným způsobem. Takový zásah musí být vždy v zájmu dítěte, musí sledovat jeho blaho a musí být současně jediným účinným prostředkem ochrany dítěte, přičemž potřeba jeho provedení musí v každém konkrétním případě, z hlediska intenzity řádného nevykonávání rodičovské zodpovědnosti rodičem, převážit nad právem dítěte na rodinný život, zachování rodinných svazků, na péči rodičů a osobní kontakt s nimi či nad právem znát své rodiče. V projednávané věci – jak odvolací soud dále uvedl – důvody, pro které soud prvního stupně přikročil ke zbavení otce rodičovské zodpovědnosti, byly velmi závažné a primárně spočívaly ve zdravotním stavu otce, který trpí specifickou poruchou osobnosti, a to paranoidní poruchou osobnosti. Paranoidní zpracování situace je příčinou dnes již zcela negativního vztahu nezletilého AAAAA k otci. Otec je dlouhodobě přesvědčen, že „vina” není na jeho straně, ale na straně „manipulující” matky, „nezákonně” postupujících soudů, „zaujatého” opatrovníka atd. Otec navíc ani v době od vyhlášení napadeného rozsudku poté, co byl propuštěn z výkonu trestu, nebyl schopen ani částečně naplnit doporučení odborníků, aby se podrobil psychoterapii. Pokud otec v průběhu odvolacího řízení doložil, že kontaktoval psychology či psychiatra, pak jimi podané zprávy vychází pouze z otcem podané verze jeho životní situace a jejich závěry a doporučení mají pouze obecnou povahu. „Chování otce, který navzdory svému onemocnění (jehož vliv na své chování nekriticky popírá) nadále paranoidně zpracovává situaci, vynucuje si kontakty s dítětem a odmítá jejich asistovanou formu, svědčí o závažném zanedbávání rodičovské odpovědnosti ze strany otce při opětovném zdůraznění toho, že výkon rodičovské odpovědnosti musí být souladný s řádným chováním, při zdůraznění dobrého rodičovství. Nekritičnost otce ve vztahu ke svému onemocnění, paranoidní zpracování situace a neschopnost či neochota podrobit se nezbytné psychoterapii svědčí o zneužívání rodičovské odpovědnosti otcem, který v důsledku toho významně ohrožuje duševní vývoj nezl. AAAAA. Za závažné zanedbání rodičovské odpovědnosti ze strany otce je navíc nutno považovat i jeho trestní postih pro zanedbávání povinné výživy“. Za daného stavu odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal důvody pro zbavení otce rodičovské odpovědnosti k nezletilému AAAAA, a to včetně práva udělit souhlas k osvojení a práva na osobní styk s dítětem, neboť „uskutečňování kontaktů jakoukoli formou shledává v příkrém rozporu se zájmem dítěte“. Odvolací soud přihlédl rovněž k názoru nezletilého AAAAA, jak byl opakovaně zjištěn (naposledy prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí dne 9.3.2020), a s ohledem na míru zasažení nezl. AAAAA přístupem nemocného otce upustil odvolací soud od zjištění názoru nezletilého přímo u jednání odvolacího soudu, „při vědomí toho, že takový úkon je stresujícím zážitkem, kterého za daného stavu dítě ušetřil“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal otec dovolání. Namítal, že podle judikatury dovolacího soudu i v případě zanedbávání povinností rodičem musí být dán jeho tak značný stupeň, že zbavení rodičovské odpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte. Odvolacím soudem posuzovaný stav však podle mínění dovolatele takovéto intenzity, opravňující k rozhodnutí o zbavení otce nezletilého AAAAA rodičovské odpovědnosti, nedosahuje. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že jím citovaný judikát dovolacího soudu (sp. zn. 30 Cdo 1376/2012) není přiléhavý na daný případ, neboť se týká posouzení zbavení rodičovské odpovědnosti otce, který vraždil a tohoto jednání se dopustil vůči matce svých dětí. Dovolatel má za to, že „srovnávat jeho osobu, resp. jeho jednání s jednáním otce-vraha, je nevhodné, přímo nevkusné“. Podle jeho názoru neměl odvolací soud založit své rozhodnutí mj. toliko na formálním konstatování, že „za závažné zanedbání rodičovské odpovědnosti ze strany otce je navíc nutno považovat i jeho trestní postih pro zanedbání povinné výživy“, nýbrž věnovat se této skutečnosti zejména z pohledu faktického dopadu tvrzeného jednání otce (dovolatele) na výchovu, resp. výživu syna AAAAA, a měl řádně zohlednit okolnosti, které jednání dovolatele provázely, resp. určovaly. Z celkového jednání dovolatele je patrné, že by nikdy nepřipustil, aby jeho syn AAAAA byl jakýkoliv způsobem ohrožen v důsledku nedostatku financí (výživného), a proto dělal vše, co bylo v jeho silách, aby plnil svoji zákonnou vyživovací povinnost. Podle názoru dovolatele jsou „průvodní“ okolnosti (i přes jeho odsouzení za přečin zanedbání povinné výživy) takového rázu, že by neměl být tento fakt dostačujícím důvodem pro zbavení otce rodičovské odpovědnosti. Jestliže odvolací soud tvrdí, že si otec na nezletilém „vynucuje kontakty“, pak přehlíží, že se dovolatel o syna až do „vyštípání“ matkou dítěte ze společné domácnosti vzorně staral, a to jak po stránce zdravé výživy, tak výchovy ke zdravému pohybu, jemuž otec holduje (zejména cyklistika), a že o kontakt se synem velmi stojí i ve věku, kdy syna je již možno považovat za dospívajícího hocha. Motivace otce je podchycena mj. v přiložené zprávě Psychologické ambulance-HELP s.r.o., vypovídající mj. o silném emočním vztahu dovolatele k synovi AAAAA. Dále namítal, že nebyl žádný důvod pro to, aby jeho syn nebyl vyslechnut přímo odvolacím soudem, když ani z jeho osobních setkání se synem, ani kupříkladu z rozhovorů s učiteli o osobnosti syna nevyplývá, že by syn musel být nějak zvlášť „chráněn“, tj. brán ohled na nějakou jeho případnou (neexistující) slabost. Kromě toho nelze podle názoru dovolatele přehlédnout nepodložená tvrzení odvolacího soudu, že dovolatel je psychicky nemocný, paranoidní při zpracování situace, nekritický ve vztahu ke svému onemocnění, neschopný, resp. neochotný podrobit se nezbytné psychoterapii. Žádné relevantní odborné posouzení duševního stavu otce nepotvrzuje – jak dovolatel zdůraznil – jeho (odvolacím soudem tvrzené) psychické onemocnění. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc „přikázal“ soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Otec v podaném dovolání kromě jiného podrobuje kritice některá skutková zjištění, která byla rozhodující pro právní posouzení věci odvolacím soudem, namítá-li, že „nelze přehlédnout nepodložená tvrzení odvolacího soudu, že dovolatel je psychicky nemocný, paranoidní při zpracování situace, nekritický ve vztahu ke svému onemocnění, neschopný, resp. neochotný podrobit se nezbytné psychoterapii“, a že „žádné relevantní odborné posouzení duševního stavu otce nepotvrzuje jeho – odvolacím soudem tvrzené – psychické onemocnění“. Touto námitkou však dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., a proto dovolací soud nemohl správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska této námitky, která není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř., přezkoumat.
V projednávané věci závisí rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek (předpokladů) lze zbavit rodiče (v daném případě otce) rodičovské odpovědnosti k nezletilému dítěti. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání otce je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §865 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Má ji každý rodič, ledaže jí byl zbaven.
Podle ustanovení §866 o. z. pro rozhodnutí soudu, které se týká rozsahu rodičovské odpovědnosti nebo způsobu či rozsahu, v jakém ji rodiče mají vykonávat, jsou určující zájmy dítěte.
Podle ustanovení §870 o. z. nevykonává-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí, nebo omezí její výkon, a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení.
Podle ustanovení §871 odst. 1 o. z. zneužívá-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon, anebo svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem zanedbává, soud jej jeho rodičovské odpovědnosti zbaví.
Rodičovská odpovědnost je ze své podstaty ochranný institut, neboť dítě po dlouhou dobu není schopno samo obstarávat své záležitosti a realizovat své zájmy. Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče způsobem a v míře odpovídající stupni vývoje dítěte (srov. §880 o. z.). Povinnosti a práva vyplývající z rodičovské odpovědnosti jsou rodiče povinni vykonávat v zájmu dítěte (srov. §875 odst. 1 o. z.). Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud (srov. §858 o. z.). Nevykonává-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí, nebo omezí její výkon, a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení (srov. §870 o. z.). V nejzávažnějších případech, kdy rodič zneužívá svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon anebo svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem zanedbává, soud jej jeho rodičovské odpovědnosti zbaví (srov. §871 odst. 1 o.z.).
Dovolací soud se k důvodům pro zbavení či omezení rodičovské odpovědnosti (dříve terminologicky vymezené jako „rodičovská zodpovědnost“) podrobně vyjadřoval již za úpravy provedené zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině (dále též jen „zák. o rodině“), který byl s účinností od 1.1.2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem; s ohledem na obsahově podobné vymezení institutu zbavení či omezení rodičovské odpovědnosti se dosud dosažené (a níže rozvedené) závěry uplatní i nadále. Ustálená soudní praxe dovolacího soudu vychází v této souvislosti z názoru (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2013 sp. zn. 30 Cdo 1376/2012, který zmiňuje i odvolací soud v projednávané věci), že zbavení rodičovské zodpovědnosti má sankční charakter a představuje nejtvrdší zásah do vztahů mezi rodiči a dětmi. K naplnění skutkové podstaty zbavení rodičovské zodpovědnosti musí být splněna jedna ze dvou skutečností předvídaných v hypotéze ustanovení §44 odst. 3 zák. o rodině, a to, že rodič svou rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon zneužívá, anebo ji závažným způsobem zanedbává. Aby byl tento zásah odůvodněný, nestačí ojedinělé vybočení nebo opomenutí rodičovské péče. Zejména v případě zanedbávání povinností rodičem musí být dán jeho tak značný stupeň (intenzita), že zbavení rodičovské zodpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte. Za zneužívání rodičovské zodpovědnosti je především považováno ohrožení tělesného a duševního vývoje dětí, umožnění jim páchat trestnou činnost, svádění k nemorálnímu způsobu života, týrání dětí apod. Za závažné zanedbávání rodičovské zodpovědnosti se považuje zejména dlouhodobé neplnění rodičovských práv a povinností k nezletilému, absolutní nezájem o nezletilého, zejména o jeho výchovu a výživu, trvalé ponechání dítěte ve výchovném zařízení spojené s nezájmem o toto dítě a s neprojevením snahy převzít je do rodinné výchovy, nemorální způsob života rodičů, soustavné neplnění vyživovací povinnosti k dítěti, trestní postih pro zanedbávání povinné výživy apod. (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu SR ze dne 28.6.1989 sp. zn. Cpj 19/89, uveřejněné pod č. 21 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, ročník 1990, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2006 sp. zn. 30 Cdo 2873/2005). Samotné neplnění vyživovací povinnosti rodičem, byť je lze považovat za soustavné a dlouhodobé, však není důvodem pro omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti za situace, existuje-li vzájemný citový vztah mezi nezletilým dítětem a tímto rodičem, a tudíž takové opatření není v zájmu nezletilého (srov. Též odvolacím soudem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2011 sp. zn. 21 Cdo 3909/2010, uveřejněný pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2012).
Z uvedených závěrů jednoznačně vyplývá obecný korektiv pro uvedený krajní zásah do vztahu mezi rodičem a dítětem, spočívající v tom, že takový zásah musí být – jak zdůraznil rovněž odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku – současně „jediným účinným prostředkem ochrany dítěte“; musí být proto učiněn vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Potřeba jeho provedení musí v každém konkrétním případě, z hlediska intenzity řádného nevykonávání rodičovské zodpovědnosti rodičem, převážit nad právem dítěte na rodinný život, zachování rodinných svazků, na péči rodičů a osobní kontakt s nimi, nad právem znát své rodiče (srov. Čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, Čl. 7 odst. 1, Čl. 8 odst. 1 a Čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte). Jinými slovy – jak dále uvedl i odvolací soud – takový zásah musí být v zájmu dítěte, sledovat jeho blaho (srov. Čl. 3 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.); jen takové pojetí podmínek zbavení rodičovské zodpovědnosti odpovídá jeho ústavně konformnímu výkladu. Zbavení výkonu rodičovské odpovědnosti proto může být vysloveno jen tehdy, jestliže podle objektivního důvodu vylučujícího její výkon takové opatření nezbytně vyžaduje zájem dítěte. I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na úpravě již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního opatření přestavujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost. Jinými slovy,
lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky ochrany dítěte, pak je na místě zvažovat tento mírnější zásah. Tato dvě judikaturní hlediska – zásada nejlepšího zájmu dítěte, který musí být předním hlediskem při rozhodování, a princip minimalizace zásahu do práva na rodinný život je nezbytné vzít v úvahu při rozhodování o zbavení rodičovské odpovědnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2019 sp. zn. 21 Cdo 5036/2017).
V posuzované věci bylo z hlediska skutkového stavu – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že rodiče nezletilého AAAAA spolu žili od roku 2004 do roku 2012 jako druh a družka a že z jejich vztahu se dne XY narodil nezletilý AAAAA. Do rozchodu rodičů v roce 2012 všichni žili ve společné domácnosti i s dvěma staršími polorodými sourozenci z matčiny strany (T. a J.). Po rozchodu rodičů otec opustil společnou domácnost a nezletilý AAAAA zůstal u matky, v jejíž péči prosperuje a celkově žije ve vhodných podmínkách, s polorodými sourozenci má dobré vzájemné vztahy. Po několikaletém soudním řízení pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 9.12.2015 č.j. 39 Nc 27/2012-1167, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14.11.2016 č.j.
70 Co 190/2016-1352, byl nezletilý AAAAA svěřen do péče matky, bylo rozhodnuto, že otec je oprávněn se stýkat s nezletilým každé pondělí od 15.00 hodin do 17.00 hodin „bez přítomnosti matky v prostorách Střediska sociální prevence v Olomouci za asistence orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo za asistence jím pověřené osoby“, a otci bylo stanoveno výživné ve výši 2.500,- Kč měsíčně od 1.7.2012 a od 1.9.2013 ve výši 4.000,- Kč, a uložena mu povinnost uhradit nedoplatek výživného za dobu od 1.7.2012 do 31.12.2015 ve výši 93.231,- Kč. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 22.3.2018 č.j. 2 T 138/2017-201 byl otec nezletilého uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku (když v období od 1.7.2012 do 18.7.2017 úmyslně nepřispíval na výživu nezletilého AAAAA) a přečinem lichvy podle §218 odst. 1,2 písm. a) tr. zákoníku (když v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch využil ztráty intelektových schopností své matky postižené středně těžkou demenci a předložil jí k podpisu darovací smlouvu, na jejímž základě nabyl bez adekvátního protiplnění nemovitosti v hodnotě 2,368.250,- Kč) a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku nepodmíněně a byl zařazen do věznice s ostrahou; do výkonu trestu odnětí svobody nastoupil v červnu 2018 a ukončil jej v červnu 2019. Od 21.11.2017 byl otec nezletilého uznán částečně invalidním pro diagnózu diabetes mellitus a středně těžkou polyneuropatii DKK.
Podle několika znaleckých posudků otec nezletilého trpí paranoidní poruchou osobnosti, která je trvalého charakteru a jejímž typickým projevem je paranoidní zpracování situace, tedy tendence k trvalé zášti, odmítání odpustit urážky a křivdy či přezírání, podezřívavost, sklon k překrucování zážitků, chybná interpretace neutrální či přátelské činnosti druhých jako nepřátelské a pohrdavé, bojovný a tvrdošíjný smysl pro osobní práva bez ohledu na bezprostřední situaci, sklon ke zdůrazňování důležitosti vlastní osoby, projevující se stálým vztahováním všeho k sobě. Otec není schopen získat reálný náhled na svoje chování, je přesvědčen, že žádnou osobnostní poruchou netrpí, není ochoten ani částečně naplnit odborná doporučení, aby se podrobil psychoterapii. Komunikace mezi rodiči z důvodu této osobnostní charakteristiky otce je od počátku problematická, probíhá jen v minimální míře. Otec je dlouhodobě přesvědčen, že „vina” není na jeho straně, ale na straně „manipulující” matky, „nezákonně” postupujících soudů, „zaujatého” opatrovníka atd. Otec si vynucuje kontakty s nezletilým, odmítá jejich asistovanou formu a především přítomnost matky u těchto kontaktů. Bez přítomnosti matky však nezletilý jakýkoli kontakt s otcem odmítá, jeho vztah k otci je negativní, otec je pro něj velkým trápením, citová vazba zcela chybí, chování otce je mu velmi nepříjemné, objevují se u něj i tendence jít do agresivnějšího či vulgárního chování ve vztahu k otci. Po návratu z vězení na něj otec i několikrát týdně neohlášeně čekává u školy nebo na zastávkách autobusu, jezdí na kole k němu domů, nezletilý před ním utíká, vyhýbá se mu, musel si zablokovat otcovo telefonní číslo. Otcovy pokusy o kontakt nezletilý vnímá jako pronásledování. Podle záznamu z pohovoru sociální pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí s nezletilým AAAAA ze dne 9.3.2020 je jeho jediným přáním, že „nechce tátu vůbec vidět ani slyšet“, „nechce s ním být ani minutu“, „neví nikdy, kde může táta čekat“ a někdy pociťuje i strach, protože „neví, co tátu může napadnout, když se přestane ovládat“.
Za tohoto skutkového stavu odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – založil svůj závěr o tom, že v daném případě jsou dány důvody pro zbavení otce rodičovské odpovědnosti k nezletilému AAAAA, na úvaze, že „chování otce se dlouhodobě nesrovnává“ s „postuláty“ charakterizujícími institut rodičovské odpovědnosti a že „uskutečňování kontaktů (otce s nezletilým) jakoukoli formou je v příkrém rozporu se zájmem dítěte“. Podle názoru odvolacího soudu „chování otce, který navzdory svému onemocnění (jehož vliv na své chování nekriticky popírá) nadále paranoidně zpracovává situaci, vynucuje si kontakty s dítětem a odmítá jejich asistovanou formu, svědčí o závažném zanedbávání rodičovské odpovědnosti ze strany otce při opětovném zdůraznění toho, že výkon rodičovské odpovědnosti musí být souladný s řádným chováním, při zdůraznění dobrého rodičovství. Nekritičnost otce ve vztahu ke svému onemocnění, paranoidní zpracování situace a neschopnost či neochota podrobit se nezbytné psychoterapii svědčí o zneužívání rodičovské odpovědnosti otcem, který v důsledku toho významně ohrožuje duševní vývoj nezl. AAAAA. Za závažné zanedbání rodičovské odpovědnosti ze strany otce je navíc nutno považovat i jeho trestní postih pro zanedbávání povinné výživy“.
S ohledem na výše vyložené principiální předpoklady pro zbavení rodičovské odpovědnosti nelze uvedený úsudek odvolacího soudu považovat za úplný a správný, neboť náležitě nereflektuje především podmínku, že takový zásah „musí být současně jediným účinným prostředkem ochrany dítěte“. Odvolací soud ve svých úvahách opominul, že institut rodičovské odpovědnosti – tak jak je vymezen v ustanovení §858 o.z. – představuje ucelený soubor práv a povinností rodičů, který lze z obsahového hlediska rozčlenit do několika různých složek rodičovské odpovědnosti (zejména péči o zdraví dítěte, péči o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, ochranu dítěte, udržování osobního styku s dítětem, zajišťování jeho výchovy a vzdělání, určení místa jeho bydliště, zastupování a spravování jmění dítěte). Protože zbavení rodičovské odpovědnosti znamená, že rodič je vyloučen ze všech uvedených složek rodičovské odpovědnosti, je třeba, aby se soud v rámci svých úvah o použití tohoto nejtvrdší zásahu do vztahů mezi rodiči a dětmi zabýval tím, zda posuzovaný rodič vskutku selhává ve všech nastíněných složkách rodičovské odpovědnosti, a zda (ne)lze situaci dítěte řešit méně závažným zásahem do rodičovských práv posuzovaného rodiče než prostřednictvím institutu zbavení rodičovské odpovědnosti.
V projednávané věci si soudy obou stupňů opatřily dostatečné skutkové podklady pro závěr, že „uskutečňování kontaktů (otce s nezletilým) jakoukoli formou je v příkrém rozporu se zájmem dítěte“ (ohrožuje jeho zdravý duševní vývoj). Nelze přitom sdílet názor dovolatele (otce), že by odvolací soud v tomto směru dostatečně nezjišťoval názor nezletilého, jestliže tak učinil prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, což se v daném případě v hlediska nejlepšího zájmu nezletilého jevilo jako opatření vhodné a pro dítě méně zatěžující. Uvedený závěr o negativním vlivu jakéhokoli kontaktu na zdravý psychický vývoj nezletilého bezpochyby odůvodňuje vyloučení otce z té složky rodičovské odpovědnosti, která spočívá v udržování osobního styku s dítětem; pojem „osobní styk“ je přitom třeba chápat jako jakoukoli komunikaci mezi dítětem a rodičem, tedy nikoli pouze přímý, ale i nepřímý styk spočívající např. v telefonickém nebo jiném spojení rodiče a dítěte. Ve vztahu k ostatním složkám rodičovské odpovědnosti však ve spise (prozatím) absentuje odpovídající důkazní materiál a skutková zjištění. Skutečnost, že otec byl trestně postižen za dlouhodobé neplnění vyživovací povinnosti k nezletilému, že trpí paranoidní poruchou osobnosti, na kterou nemá náležitý náhled a odmítá odbornou pomoc, a že komunikace mezi oběma rodiči je dlouhodobě neuspokojivá, nepostačuje pro úsudek, že otec závažným způsobem zanedbává nebo zneužívá rodičovskou odpovědnost i v jejích ostatních složkách tak, aby byl opodstatněn sankční charakter opatření, ke kterému shodně přistoupily soudy obou stupňů. Obdobné platí i pro rozhodnutí soudů o zbavení otce práva udělit souhlas k osvojení, které v projednávané věci není ve vztahu k dovolateli (otci) založeno na racionálních, důkazně podložených argumentech a řeší toliko hypotetickou situaci.
V případě, že by se skutkový stav věci zásadně nezměnil a nadále by odůvodňoval vyloučení otce pouze z té složky rodičovské odpovědnosti, která spočívá v udržování osobního styku (přímého i nepřímého) s nezletilým, bude třeba posoudit, zda (nyní ohrožený) zájem nezletilého na jeho řádném (zdravém) duševním vývoji lze zajistit výhradně zbavením otce rodičovské odpovědnosti. Podle názoru dovolacího soudu takový zásah (za daného skutkového stavu) nezbytně nutný být nemusí, neboť český právní řád zná v tomto směru mírnější prostředek – zákaz styku dotčeného rodiče s nezletilým (srov. §891 odst. 2 o. z.), kterým lze zajistit dostatečnou ochranu nezletilého za současného respektování principu minimalizace zásahu do práva na rodinný život.
Protože s ohledem na shora podaný výklad není napadený rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., v níž byl otec zbaven rodičovské odpovědnosti k nezletilému AAAAA, správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek v této části a na ní závislých výrocích (ve zbývající části výroku I., v části výroku II. pod body 1/ a 2/ a ve výroku III.) zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v odpovídajícím rozsahu (ve výrocích I., II., III., IV. a VII.) rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 9. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu