ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.658.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 658/2021-717
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce R. N. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing. Reginou Grygarovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Zacpalova č. 379/27, proti žalovaným 1) P. D. , narozenému dne XY, bytem v XY, a 2) P. D. , narozenému dne XY, bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem v Praze 6, Hládkov č. 701/4, o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 115 C 52/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. října 2020, č. j. 15 Co 108/2020-694, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 10. 2020, č. j. 15 Co 108/2020-694, potvrdil k odvolání žalovaných rozsudek soudu I. stupně, kterým bylo určeno, že darovací smlouva ze dne 28. 3. 2011 uzavřená mezi dlužnicí I. D. jako dárkyní a žalovanými 1) a 2) jako obdarovanými, kterou byly převedeny v rozsudečném výroku blíže specifikované nemovitosti, je vůči žalobci neúčinná. Odvolací soud dospěl k závěru, že uspokojení pohledávky žalobce (věřitele) bylo tímto právním úkonem zkráceno, a že jsou splněny všechny podmínky odporovatelnosti právního úkonu podle ustanovení §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2020, č. j. 15 Co 108/2020-694, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že právní úkony, kterými dlužník převedl svou věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu na jiného, zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů – by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil. Věřitel nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení jeho pohledávky (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. Protože se podmínky odporovatelnosti posuzují ke dni vzniku právního úkonu, zjišťuje se ke stejnému okamžiku i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitele. Rozhodným okamžikem pro zjištění dalšího dlužníkova majetku je tedy účinnost odporovaného právního úkonu; týká-li se právní úkon nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí, je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, který byl uveřejněn pod č. 25 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1231/2013).
Jestliže dovolatelé vymezují přípustnost dovolání otázkou, zda je možné dlužníkovu vykonatelnou pohledávku za majetkovou podstatou přihlášenou do insolvenčního řízení považovat za jiný realizovatelný majetek dlužníka, či případně pohledávku dlužníka za insolvenčním správcem z titulu odpovědnosti insolvenčního správce za škodu, potom tím dovolatelé pouze polemizují se závěrem odvolacího soudu, že nebyla prokázána existence jiného majetku, ze kterého by mohla být pohledávka věřitele nyní uhrazena. Soudy přitom dospěly k závěru, že zda dlužníkova pohledávka bude v insolvenčním řízení uspokojena, je nejistá budoucí okolnost. Rovněž tvrzení o tom, že v případě neuspokojení pohledávky v insolvenčním řízení by ji byl povinen uspokojit insolvenční správce z titulu náhrady škody, je spekulativní závěr o tom, zda dlužník v budoucnu získá finanční prostředky. Pro věc je tudíž rozhodné, že soudy zjistily, že v rámci probíhajícího exekučního řízení se nedaří uspokojit pohledávku věřitele za dlužníkem (dovolací argumentace není založena na tom, že by v okamžiku učinění odporovaného právního úkonu, resp. ke dni, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí, měl dlužník vlastnit jiný dostatečný majetek ve smyslu výše uvedené judikatury, zpochybňována je nemožnost věřitele dosáhnout uspokojení jeho pohledávky); tedy že pro zmenšení majetku dlužníka v důsledku odporovaného právního úkonu věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka. Dovoláním napadené rozhodnutí je proto v tomto ohledu v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolatelem výše předestřená otázka by nadto přípustnost dovolání nemohla založit ani z toho důvodu, že z dokazování existence pohledávky dlužníka vyplynulo, že oproti své pohledávce ve výši 3 347 120 Kč má však také další dluh nejméně v této výši, když smlouvou o postoupení pohledávky (která byla následně pro naplnění rozvazovací podmínky zrušena) dlužník postoupil tuto pohledávku na další osobu, která na úhradu ceny za postoupení pohledávky jednostranně započetla svoji pohledávku za dlužníkem. I z tohoto důvodu je proto zřejmé, že pohledávka dlužníka může být stěží považována za majetek, z nějž by žalobce mohl uspokojit svoji pohledávku, když má dlužník další dluhy.
Vymezují-li dovolatelé dále přípustnost dovolání otázkou, zda má být zohledněno, že žalobce svoji pohledávku náležitě nevymáhá, staví tuto otázku na závěru, který však odvolací soud neučinil, neboť ten neshledal, že by žalobce svoji pohledávku náležitě nevymáhal. Dovolatelé mají za to, že by se žalobce nejprve měl (resp. musí) domáhat uspokojení své pohledávky podáním poddlužnické žaloby. Kromě toho, že dovolateli položená otázka presumuje závěr odvolacím soudem neučiněný, i zde platí závěry uvedené již k předchozí otázce - exekuce k uspokojení pohledávky žalobce nevede, a dlužník má nadto další dluh. Nad rámec uvedeného lze souhlasit s odvolacím soudem, že po žalobci nelze požadovat, aby podával další žaloby, když podání odpůrčí žaloby je přitom vázáno na zákonné lhůty.
Závěrem dovolatelé předkládají otázku, zda má být v řízení o určení neúčinnosti právního úkonu zohledněno, že žalobce nevymáhá svoji pohledávku po jednom ze solidárních dlužníků. Odvolací soud uzavřel, že odpůrčí žaloba neznamená negaci práva věřitele domáhat se plnění po konkrétním jednom ze solidárně zavázaných dlužníků, a proto pro odporovatelnost právního úkonu není rozhodné, zda by se věřitel mohl domoci uspokojení své pohledávky z majetku jiného ze solidárních dlužníků. Tento závěr je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2905/2012, v němž se dovolací soud zabýval odporovatelností právního úkonu ručitele a uzavřel, že pro posouzení právních úkonů ručitele jsou z hlediska jejich odporovatelnosti významné okolnosti týkající se ručitele a jím učiněných právních úkonů, a nikoli skutečnosti týkající se dlužníka, jehož dluh (závazek) se ručitel zavázal splnit]. Jelikož je věřitel oprávněn domáhat se splnění celého dluhu po kterémkoli ze solidárně zavázaných dlužníků, není pro odporovatelnost právního úkonu významné, zda by se věřitel mohl uspokojit z majetku jiného ze solidárně zavázaných dlužníků. Ani tato právní otázka proto přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Protože dovolání bylo v přiměřené lhůtě jako nepřípustné odmítnuto, nerozhodoval dovolací soud samostatně o akcesorickém návrhu dovolatelů na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu