ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.688.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 688/2021-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12 774, zastoupeného JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, proti žalované Z. H. , se sídlem XY, zastoupené Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 197/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2020, č. j. 20 Co 322/2020-185, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. Martina Mládka, advokáta se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. června 2020, č. j. 5 C 197/2018-153, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemku p. č. XY v katastrálním území XY (dále již „pozemek“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně „žalobu zamítl, neboť je jednoznačné, že sice rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 1. 2018, č. j. 40 C 427/2015-92, kterým ve výroku III. byl nahrazen projev vůle žalovaného s uzavřením smlouvy se žalobcem V. B. st. ohledně vydání předmětného pozemku jako pozemku náhradního, když toto rozhodnutí soudu I. stupně bylo odvolacím soudem potvrzeno, byla následně obě tato rozhodnutí dne 18. 9. 2018 zrušena, a to na základě rozhodnutí dovolacího soudu, avšak v mezidobí od rozhodnutí soudu odvolacího do rozhodnutí soudu dovolacího byl předmětný pozemek převeden kupní smlouvou ze dne 12. 6. 2018, uzavřenou mezi V. B. st. jako prodávajícím a J. T. jako kupujícím, a vlastnické právo J. T. bylo zapsáno do katastru nemovitostí. Soud je proto názoru, že tak byly zcela naplněny podmínky uvedené v ust. §243g odst. 2 o. s. ř., kdy právní poměry někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny…I v případě, že by bylo možno zcela hypoteticky uvažovat o tom, že vlastnické právo J. T. k předmětnému pozemku rozhodnutím dovolacího soudu dotčeno bylo, pak ve vztahu k žalované by bylo namístě využití ust. §984 odst. 1 o. z.“
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. prosince 2020, č. j. 20 C 322/2020-185, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není – jak bude dále rozvedeno – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. týkající se nesprávného právního posouzení věci, které spočívá v nesprávné aplikaci §984 odst. 1 o. z., přičemž předpoklad přípustnosti svého dovolání vymezuje s tím, že: „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, protože ani odvolací soud a ani soud I. stupně se řádně nevypořádaly s námitkou žalobce ohledně nedostatku dobré víry žalovaného, která by zakládala jeho hmotněprávní, resp. procesněprávní ochranu žalovaného coby dobrověrného nabyvatele pozemku z kupní smlouvy uzavřené s předcházejícím (ne)vlastníkem pozemku. Nepostupoval tak v souladu s podmínkami kladenými rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.“
Na podporu této argumentace dovolatelka předně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, který ovšem řeší problematiku „nemo plus iuris“ a posuzování dobré víry z hlediska v úvahu přicházejícího nabytí vlastnického práva od nevlastníka v poměrech předchozí civilní úpravy (za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění), která explicite ještě neobsahovala účinný princip materiální publicity, jak byl posléze upraven v rámci §984 odst. 1 nového civilního kodexu – zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále již „o. z.“).
Z posledně uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu nijak nekoliduje s předmětným nálezem Ústavního soudu, na nějž dovolatelka ve svém dovolání (na podporu své dovolací argumentace) odkazuje.
Dovolatelce nelze ani přisvědčit v další její dovolací námitce (v rámci vymezeného předpokladu přípustnosti dovolání), že napadeným rozhodnutím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pakliže nerespektoval závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2020, sp. zn. 21 Cdo 1353/2019, v němž byla řešena otázka běžné (obvyklé) opatrnosti smluvní strany při nabývání věcného práva.
Je tomu tak z toho důvodu, že dovolatelka v zásadě uvedené rozhodnutí dovolacího soudu zasazuje do své vnímané skutkové verze případu, která je ovšem odlišná od skutkových zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud a jež dovolací soud v dovolacím řízení nemůže nijak revidovat, neboť uplatněním způsobilého důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem.
Kromě toho odvolací soud v daných skutkových poměrech věci přiléhavě odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 792/2013 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu na htpps://nalus.usoud.cz), v němž byl vyložen a odůvodněn právní názor, že nelze zpochybňovat dobrou víru nabyvatele nemovité věci tvrzením, že mohl a měl předvídat, že okolnosti uzavření předchozí převodní smlouvy byly přinejmenším neobvyklé, a zakládaly tak úvahy o možném budoucím vlastnickém sporu ohledně této nemovitosti, jelikož žádným právním předpisem není kupujícímu uložena povinnost zabývat se okolnostmi v souvislosti s předchozími nabývacími tituly a zkoumat, zda dosud realizované majetkové transakce byly standardní, či nikoliv.
Rozsudek dovolacího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 1353/2019 v podstatě navazuje na předchozí právní názor s tím, že (ve stručnosti shrnuto) zjištěné (objektivní) okolnosti, jež mohou vzbuzovat pochybnosti o souladu mezi právní realitou a stavem zápisů v katastru nemovitostí, musí být důsledně verifikovány z pohledu otázky (ne)aplikovatelnosti ustanovení §984 odst. 1 o. z., které princip materiální publicity upravuje následujícím způsobem:
„Není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.“
Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3644/19 k §984 odst. 1 o. z. vyložil mj. následující právní závěry:
1. Ustanovení §984 odst. 1 o. z. upravuje zásadu materiální publicity veřejných seznamů, která umožňuje, aby při splnění zákonem stanovených podmínek došlo k nabytí věcného práva od neoprávněného.
2. Dobrou víru občanský zákoník presumuje, když dle jeho §7 se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Důkazní povinnost leží na osobě, která tvrdí, že nabyvatel nejednal v dobré víře.
3. Má-li být existence dobré víry ve smyslu §984 odst. 1 o. z. vyvrácena, pak to musí se stát skutečnostmi vyvracejícími přímo dobrou víru o stavu zapsaném ve veřejném seznamu.
4. Závěr o neexistenci dobré víry podle §984 odst. 1 o. z. musí být řádně odůvodněn, jinak dochází k porušení práva na soudní ochranu i práva vlastnického zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních právo a svobod.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. června 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, vyložil a odůvodnil právní názor, že při hodnocení dobré víry nabyvatele věcného práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu ustanovení §984 odst. 1 o. z. je vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměla, popřípadě nemohla mít důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném seznamu (v katastru nemovitostí) odpovídají skutečnému právnímu stavu, tedy i o tom, že osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí je skutečným vlastníkem věci.
Nejvyšší soud v posledně označeném rozhodnutí dále uvedl, že běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem a že nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném seznamu. Požadavek na takové ověřování souladu mezi zápisem ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem by byl v rozporu s ustanovením §980 odst. 2 o. z., které zakládá domněnku souladu stavu zapsaného ve veřejném seznamu se skutečným stavem. Vyloučení potřeby šetření skutečného právního stavu je ostatně smyslem materiální publicity veřejných seznamů, vyjádřené zejména v ustanovení §984 odst. 1 o. z. Uvedené však neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. V takovém případě naopak je na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem.
V usnesení ze dne 27. října 2020, sp. zn. 22 Cdo 2087/2020, Nejvyšší soud zase zdůraznil, že dobrá víra nabyvatele se opírá o zápis v katastru nemovitostí a je presumována (§7 o. z.). Vychází z důvěry jednotlivců v akty veřejné moci; poskytuje ochranu tomu, kdo jednal v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, na jehož obsah neměl a nemohl mít vliv, na rozdíl od skutečného („naturálního“) vlastníka. Jde o speciální případ omylu (o skutečném právním stavu) vyvolaného státním orgánem, jednání nabyvatele je projevem důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (zde katastrálního úřadu). Nabyvatel není v zásadě povinen činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistil, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčil nahlédnutím do něj, je v souladu se skutečným právním stavem; jsou-li mu ovšem známy skutečnosti, které knihovní stav objektivně znejišťují, pak lze po něm přiměřenou „investigativní“ aktivitu požadovat. Posouzení, zda o takové skutečnosti šlo a zda investigativní aktivita vyvinutá nabyvatelem byla dostatečná, je na úvaze soudu, kterou by mohl dovolací soud zpochybnit jen, pokud by byla zjevně nepřiměřená.
Jestliže v daném případě odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, že v případě žalované zde nepanovaly žádné okolnosti, které by vytěsňovaly její dobrou víru v době, kdy nabývala vlastnické právo k předmětnému pozemku od jeho předchozího nabyvatele, kterýžto skutkový základ dovolací soud nemůže jakkoli v dovolacím řízení revidovat, pak následně odvolacím soudem (stejně jako předtím soudem prvního stupně) učiněný právně kvalifikační závěr o perfektním nabytí vlastnického práva žalované k předmětnému pozemku je zcela souladný se zjištěným závěrem o skutkovém stavu a jako takový nemůže být dovolatelkou zpochybněn v důsledku jí prezentované (ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu oponentní) skutkové verze případu.
Lze tedy uzavřít, že ani prostřednictvím vyložené skutkové a právní polemiky s rozhodnutím odvolacího soudu se dovolatelce přípustnost jejího dovolání nepodařilo založit.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 4. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu