ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.736.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 736/2021-94
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně S T A Z co., s.r.o. , se sídlem v Berouně, Pražská 108/10, identifikační číslo osoby 61680907, zastoupené Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem v Plzni, V Malé Doubravce 1242/27, proti žalované MAHAUT s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Údolní 212/1, identifikační číslo osoby 27874249, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 369/2020, dříve vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 24 C 218/2020, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2020, č. j. 15 Co 235/2020-76, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 11. 8. 2020, č. j. 24 C 218/2020-66, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu Praha-západ jako soudu místně příslušnému (výrok II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 22. 9. 2020, č. j. 15 Co 235/2020-76, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud v plné shodě se soudem prvního stupně vycházel z toho, že je-li v předmětném řízení na základě podané žaloby určení vlastnického práva k nemovitým věcem ležícím v obci Hostivice, je s odkazem na §11 odst. 1 a §88 písmeno b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), k řízení výlučně místně příslušný Okresní soud Praha-západ jako tzv. soud polohy nemovitosti. Soudy obou stupňů vysvětlily, že při účastníky nezpochybňovaném závěru o výlučné místní příslušnosti Okresního soudu Praha-západ nemá na potřebu vyslovení místní nepříslušnosti soudu, u něhož byl návrh podán, žádný vliv ani žalobkyní současně podaný návrh na přikázání věci jinému soudu (Okresnímu soudu Plzeň-město) z důvodu vhodnosti. Odvolací soud dále k argumentaci uplatněné v odvolání doplnil, že nebylo na žalobkyni, aby si sama určovala, který soud má věc projednat a rovněž výsledek budoucího řízení o přikázání věci jinému soudu je přinejmenším značně nejistý.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím zmocněného advokáta včasné dovolání. Uplatňuje dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. založený na řešení otázky, zda návrh účastníka na přikázání věci z důvodu vhodnosti může předložit k rozhodnutí soudu, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána, bez dalšího soud, jemuž má být věc přikázána, je-li tomuto soudu přímo navrhujícím účastníkem doručena žaloba společně s návrhem na přikázání věci z důvodu vhodnosti.
Předpoklad přípustnosti dovolání dovolatelka s odkazem na §237 o. s. ř. vymezuje s tím, že jde o otázku, která dosud v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu nebyla vyřešena.
Žalobkyně v dovolání předkládá vlastní a podrobnější argumentaci založenou na úvaze, podle níž §12 odst. 2 o. s. ř. (o přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, dále též „delegace vhodná“) výslovně neupravuje, zda k rozhodnutí o delegaci vhodné má společně nadřízenému soudu věc předložit (místně) příslušný soud nebo soud, jemuž má být věc přikázána. Dovolatelka návrhem na delegaci vhodnou obsaženým v žalobě podané přímo Okresnímu soudu Plzeň-město jakožto soudu, kterému má být věc podle jí učiněného návrhu přikázána, projevila s ohledem na zákonný požadavek rychlosti ochrany práv podle §6 o. s. ř. úmysl, aby již tento okresní soud předložil věc k rozhodnutí o návrhu na delegaci společně nadřízenému soudu, jinak by samozřejmě žalobkyně zastoupená právním zástupcem podala žalobu k Okresnímu soudu Praha-západ jakožto soudu místně příslušnému. Jestliže pak Okresní soud Plzeň-město věc společně nadřízenému soudu k rozhodnutí o návrhu na delegaci vhodnou nepředložil s odůvodněním, že návrh na delegaci předkládá společně nadřízenému soudu (až) soud místně příslušný, nahradil tím podle mínění dovolatelky vlastním výkladem absenci určení, který soud předkládá návrh na delegaci vhodnou k rozhodnutí společně nadřízenému soudu. Přitom patrně vycházel ze systematiky zákona, kdy ustanovení §12 o. s. ř. navazuje na ustanovení §11 o. s. ř. týkající se věcné a místní příslušnosti soudu. Odvolací soud sice odůvodnění napadeného rozhodnutí podpořil odkazem na §105 o. s. ř., které však – stejně jako ustanovení §11 odst. 1 a §88 písm. b) o. s. ř. – podle přesvědčení dovolatelky nelze vztahovat na situaci, kdy se žalobkyně přímo jí podanou žalobou k Okresnímu soudu Plzeň-město výslovně dožadovala toho, aby věc byla již tímto soudem předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o návrhu na delegaci vhodnou. Závěrem proto dovolatelka navrhovala, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení Okresnímu soudu Plzeň-město.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z obsahu podaného dovolání plyne, že závěr o jeho přípustnosti je v poměrech projednávané věci zřetelně spjat s posouzením toho, zda otázka předestřená dovolatelkou – zda lze rozhodnout o návrhu účastníka na delegaci vhodnou, aniž by předtím bylo postaveno najisto, který soud je pro projednání a rozhodnutí dané věci soudem místně příslušný – je vskutku otázkou dovolacím soudem dosud neřešenou, popř. zda se při jejím vyřešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání žalované není – jak bude dále vyloženo – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
K otázce místní příslušnosti soudu se Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil. Např. v usnesení ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3347/2016, uvedl, že místní příslušnost soudu patří mezi podmínky, za nichž může soud rozhodnout ve věci samé (§103 o. s. ř.). Nemá však povahu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení. Zkoumat ji lze ve smyslu §105 odst. 1 o. s. ř. pouze na samém začátku řízení, a to buď z iniciativy soudu, nebo z iniciativy účastníka řízení.
Podle §12 o. s. ř. odst. 2 může být jinému soudu téhož stupně přikázána věc také z důvodu vhodnosti. O přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána (odst. 3).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Nd 373/2014, vyložil (oproti mínění dovolatelky), že k přikázání věci z důvodu vhodnosti může soud přistoupit pouze tehdy, je-li věc vedena u místně příslušného soudu a věc může přikázat soudu, jehož místní příslušnost není ze zákona založena, a to z důvodu vhodnosti. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že delegace vhodná je výjimkou z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, a proto k ní lze přistoupit pouze v těch ojedinělých případech, v nichž by projednání věci jiným než místně příslušným soudem znamenalo z komplexního pohledu hospodárnější, rychlejší či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější posouzení věci. Není přitom vyloučeno přihlédnout k mimořádným poměrům účastníků řízení, k obtížím, s nimiž je pro ně spojeno dosažení místně příslušného soudu apod., avšak při úvaze, do jaké míry je vhodné vyhovět návrhu opřenému o takové důvody, je třeba stejně pečlivě posuzovat, zda delegováním věci jinému soudu nedojde pouze k tomu, že se obdobným způsobem ztíží postavení druhého účastníka. Důvody vhodnosti mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků a jiných okolnostech.
Ostatně jednoznačná odpověď na otázku předestřenou dovolatelkou vyplývá nepochybně i ze zcela jasného a srozumitelného textu ustanovení §12 odst. 3 o. s. ř., pokud při určení, který nadřízený soud má o přikázání věci z důvodu vhodnosti rozhodovat, zákon jednoznačně stanoví, že jím je soud, jež je společně nadřízen jak soudu, jemuž má být věc přikázána, tak současně i soudu, který je (místně) příslušný k projednávání a rozhodování dané věci. Opačným úvahám obsaženým v dovolání žalobkyně proto nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.
Lze jen dodat, že není na místě ani podpůrná argumentace dovolatelky odkazující na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení (§6 o. s. ř.), neboť ani základní zásady, jimiž je občanské soudní řízení ovládáno, nemohou negovat navazující právní úpravu, jíž je soud vázán. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětlil, že místní příslušnost soudů k řízení je určena kogentními kritérii vymezenými v občanském soudním řádu, přičemž tato úprava představuje mimo jiné realizaci ústavní zásady zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a dle které příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Ústavní soud se ve svých rozhodnutích týkajících se výkladu institutu práva na zákonného soudce již vícekrát zabýval otázkou dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 544/02, nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 561/02). Z této judikatury plyne, že zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena. Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8.2020, sp. zn. 24 Cdo 1256/2020).
Odtud plyne, že odvolací soud v poměrech nyní projednávané věci postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Podané dovolání tak není přípustné, a proto bylo odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§243b a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 4. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu