ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.762.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 762/2021-187
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobce J. T. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 12, proti žalovaným 1) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12 774, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, a 2) V. B. , narozenému dne XY, bytem XY, správci pozůstalosti po V. B., narozenému dne XY, zemřelému dne 1. listopadu 2018, posledně bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 733/29, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 94/2019, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2020, č. j. 20 Co 293/2020-161, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2020, č. j. 20 Co 293/2020-161, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. ledna 2020, č. j. 98 C 94/2019-80, ve znění opravného usnesení téhož obvodního soudu ze dne 23. září 2020, č. j. 98 C 94/2019-126, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. ledna 2020, č. j. 98 C 94/2019-80, ve znění svého opravného usnesení ze dne 23. září 2020, č. j. 98 C 94/2019-126, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků p. č. XY a p. č. XY, které leží v katastrálním území XY (dále též „pozemky“ nebo „nemovitý majetek“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci svědčí naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě, neboť „žalovaný (roz. žalovaná 1/) nejen žalobcovo vlastnické právo, ale i jeho právního předchůdce (V. B., nar. XY) neustále zpochybňuje. Objektivní existence soudního řízení sp. zn. 40 C 427/2015, ve kterém sice byl dne 25. 05. 2018 právnímu předchůdci žalobce vydán proti žalovanému 1) pravomocný nabývací titul vlastnictví zde souzených pozemků, ale který byl dne 18. 09. 2018 zrušen Nejvyšším soudem ČR – takže se znova o věci jedná, je právě tou situací, kterou lze shrnout, že vlastnického právo žalobce bylo žalovaným 1) cílevědomě, aktivně a relevantně (kvalifikovaně) zpochybněno (NS ČR 22 Cdo 4264/2007, 22 Cdo 655/2001, 22 Cdo 1868/2005)...řízení vedené před zdejším soudem sp. zn. 60 C 220/2018 zde projednávanou věc nijak neovlivňuje, protože bylo zahájeno dne 02. 07. 2018, když vklad vlastnického práva pro oba pozemky byl pro V. B. nar. XY (s ohledem na další text zjevně míněno „pro V. B., nar. XY“) uskutečněn ke dni podání návrhu na vklad, což bylo 14. 06. 2018 (§1105 OZ a §10 z. č. 256/2013 Sb.). Krátce řečeno, v době, kdy se žalovaný 1) rozhodl zpochybnit vlastnické právo V. B., nar. XY, k souzeným pozemkům, tak pozemky byly ve vlastnictví žalobce.“
Soud prvního stupně se poté po věcné stránce zabýval danou věcí a dospěl k závěru, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků.
K odvolání žalované 1) Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. listopadu 2020, č. j. 20 Co 293/2020-161, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil (výrok I.), změnil jej v nákladovém výroku způsobem vyloženým ve výroku II. a navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o naléhavém právním zájmu žalobce na předmětném určení vlastnického práva, tedy „i v případě zapsaného vlastníka, je-li jeho právo kvalifikovaně zpochybňováno, což žalovaná činí v souběžně vedených řízeních, z nichž řízení, vedené pod sp. zn. 60 C 220/2018 má sice shodný předmět, ale nikoliv okruh účastníků.“ Z hlediska věcné stránky pak odvolací soud přisvědčil právnímu posouzení věci soudem prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklady přípustnosti dovolání vymezila s tím, že: „Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, protože:
a) v otázce posouzení přítomnosti naléhavého právního zájmu žalobce na určení vlastnického práva k pozemkům ve smyslu ustanovení §80 OSŘ dovodil, že tento naléhavý právní zájem žalobce ve věci je přítomen, ačkoli tomu tak není;
b) se nezabýval tím, že soud znemožnil žalovanému č. 1 řádně tvrdit a prokázat rozhodné skutečnosti;
c) nepřezkoumal námitky žalovaného č. 1 týkající se absolutní neplatnosti kupních smluv k pozemkům, ačkoliv pro něj taková povinnost vyplývá z úřední povinnosti;
d) soud (prvního stupně) ani odvolací soud se řádně nevypořádaly s nedostatkem dobré víry žalobce, a to v souladu s požadavky judikatury Ústavního soudu České republiky; a
e) neposoudil otázku přítomnosti překážky litispendence s ohledem na probíhající řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 220/2018.“
Dovolatelka v další části svého dovolání pak podrobně rozvedla (ve vztahu k vymezenému předpokladu přípustnosti jejího dovolání) dovolací argumentaci, v níž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu, a to jak ve vztahu k řešení otázky naléhavého právního zájmu žalobce na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, tak i ve vztahu k řešení meritorní otázky vlastnictví těchto pozemků, a v neposlední řadě k jí vytčeným (jiným) vadám řízení. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém písemném vyjádření (ve stručnosti shrnuto) odmítl uplatněnou dovolací argumentaci dovolatelky. Žalobce „opírá svůj naléhavý právní zájem právě o fakt, že žalovaný č. 1 jeho vlastnické právo cílevědomě a aktivně zpochybňuje, což je ostatně možno vyčíst i z odůvodnění odvolání žalovaného č. 1, ve kterém žalovaný č. 1 uvádí, že proti žalobci vede řízení pod spisovou značkou 60 C 220/2018, v němž zpochybňuje vlastnické právo žalobce k předmětnému pozemku.“ V další části svého vyjádření žalobce věnuje pozornost meritorní stránce věci, s odkazem na judikaturu vytěsňuje v tomto směru dovolací argumentaci dovolatelky a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatelky odmítl.
Žalovaný 2) se k dovolání žalované 1) písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podanému dovolání žalované 1) nelze upřít – jak bude dále rozvedeno – opodstatnění.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, dále pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, nebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, případně za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz ], anebo pokud své rozhodnutí nezaložil na žádné či seznatelné právně kvalifikační úvaze (typicky jde o případy, kdy v odůvodnění rozhodnutí zcela absentuje vlastní právní posouzení založené na interpretaci a aplikaci příslušného právního pravidla chování podle konkrétního právního předpisu, případně vyložení, že na zjištěný skutkový stav nelze aplikovat žádné právní pravidlo chování, neboť daný předmět řízení není z pohledu práva reglementován, a proto nelze rozhodnout o právech či povinnostech účastníků daného řízení).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 21. prosince 2010 sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje dovolacímu soudu posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.
V rozsudku ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, Nejvyšší soud zaujal právní názor, že pokud v aplikační úvaze soudu není zohledněna některá právně významná okolnost předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu zvažoval, respektive zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet, respektive doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu posuzovaného, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.
Uvedené judikatorní závěry jsou přiměřeně uplatnitelné i v poměrech této věci, a to ve vztahu k řešení (posouzení) otázky naléhavého právního zájmu žalobce na jím požadovanou soudní věcně právní deklaraci vlastnického práva k předmětným pozemkům, jelikož v tomto směru deficit právně rozhodných skutkových zjištění znemožňuje dovolacímu soudu kvazimeritorně posoudit přípustnost dovolání žalované 1) vztahující se k aplikaci §80 o. s. ř., když posouzení zbylé části dovolací argumentace je závislé na výsledku, zda v daném případě žalobci svědčí či nikoliv naléhavý právní zájem na předmětném určení vlastnického práva k nemovitému majetku.
V judikatuře dovolacího soudu je jednotně judikováno, že určovací žaloba podle §80 (dříve podle písm. c/) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002).
Panuje také shoda v závěru, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2016).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 1677/2007, vyložil a odůvodnil právní názor, že ve sporu o určení vlastnictví k nemovitostem právní vztah vlastnictví je svými subjekty vymezen osobou, jež své vlastnické právo tvrdí, a osobou, v jejíž prospěch svědčí zápis v katastru nemovitostí. Uvedl dále, že reálné možnosti soudního výroku [o žalobě podle §80 (tehdy písm. c/) o. s. ř.] ovlivnit ohrožené či nejisté právo nebo právní vztah se pojí - jak bylo naznačeno - též s hlediskem subjektovým. O splnění uvedených podmínek naléhavého právního zájmu lze uvažovat pouze v případě, bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu, což logicky předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty. Tak tomu může být ovšem jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu, resp. rozsudky, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v §83 odst. 2 o. s. ř., a v případech, kdy tak stanoví zvláštní právní předpisy, je závazný jen pro účastníky řízení (§159a o. s. ř.).
V rozsudku ze dne 17. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008, dovolací soud judikoval, že vzhledem k právním a evidenčním účinkům zápisů vlastnických vztahů v katastru nemovitostí se záznamem [poznámka dovolacího soudu: nyní vkladem - k tomu srov. §11 odst. 1, §17 odst. 2 a 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů], učiněným na základě soudního výroku o určení, završuje proces odstranění nejistoty v dosavadním určení právního vztahu. Je-li navrhovatelem tohoto určení osoba, jež tvrdí, že ona je oprávněnou v právním vztahu, vyplývá z logiky věci, že se svým právem obrací proti těm osobám, které své postavení oprávněných právě o zápis v katastru nemovitostí opírají.
Soud prvního stupně, ale ani odvolací soud ohledně dovolatelkou v průběhu dosavadního řízení opakovaně zmiňovaného řízení vedeného u téhož soudu prvního stupně pod sp. zn. 60 C 220/2018, právně významná zjištění neučinil (neučinily); soud prvního stupně v rámci bodu č. 22 odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku pouze vyložil, že: „řízení vedené před zdejším soudem sp. zn. 60 C 220/2018 zde projednávanou věc nijak neovlivňuje, protože bylo zahájeno dne 02. 07. 2018, když vklad vlastnického práva pro oba pozemky byl…uskutečněn ke dni podání návrhu na vklad, což bylo 14. 06. 2018…“ , z čehož vyplývá, že: „…v době, kdy se žalovaný 1) rozhodl zpochybnit vlastnické právo V. B. nar. XY k souzeným pozemkům, tak pozemky byly ve vlastnictví žalobce.“ Odvolací soud pak tato soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění převzal pro své rozhodnutí, aniž by verifikoval právně významné okolnosti z hlediska posouzení otázky aplikace §80 o. s. ř. právě ve vztahu k uvedenému řízení.
Z toho, co bylo soudem prvního stupně rámcově naznačeno v odůvodnění jeho rozsudku a z čeho také při rozhodování vycházel odvolací soud, by bylo možné předběžně uzavřít a v návaznosti na tyto závěry pak reflektovat v úvahu přicházející následující právně kvalifikační závěry:
1. Žalovaná 1) podala dne 2. července 2018 proti (tehdy v katastru nemovitostí vedenému) vlastníkovi předmětných pozemků – V. B., narozenému dne XY, posléze zemřelému dne 1. listopadu 2018, posledně bytem shora (dále též „zůstavitel“), žalobu o určení, že je vlastnicí předmětných pozemků.
2. Žaloba ad 1 byla podána v době vkladového řízení podle kupních smluv ze dne 12. června 2018, na základě kterých zůstavitel prodal předmětné pozemky nynějšímu žalobci, kdy návrh na vklad podle těchto smluv měl být příslušnému katastrálnímu úřadu podán dne 14. června 2018.
3. S ohledem na §18 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální) zákon, ve znění pozdějších předpisů, k povolení vkladu podle návrhu ad 2 mohlo dojít až po datu podání určovací žaloby ad 1, byť ve smyslu §10 katastrálního zákona s právními účinky k okamžiku, kdy návrh na zápis došel příslušnému katastrálnímu úřadu, tj. v daném případě (podle zjištění soudu prvního stupně) dne 14. června 2018, ke kterémuž dni byl nynější žalobce považován za vlastníka předmětných pozemků.
4. Byl-li by validní závěr ad 2, pak by se pro takový případ uplatnil právní názor plynoucí např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2017, sp. zn. 30 Cdo 3875/2016, že podmínky pro postup podle §107a odst. 1, 2 o. s. ř. jsou splněny i tehdy, dojde-li k převodu nemovitosti dotčené určovací žalobou podle smlouvy uzavřené ještě před zahájením soudního řízení, na základě které byl povolen vklad do katastru nemovitostí až po podání žaloby, avšak s právními účinky vkladu k datu před podáním žaloby.
5. Závěr ad 4 by – též s přihlédnutím k poučovací povinnosti soudu – predikoval, že bylo-li v době, kdy probíhalo předmětné vkladové řízení (tj. o vkladu nebylo příslušným katastrálním úřadem rozhodnuto), žalovanou 1) zahájeno soudní řízení o určení vlastnického práva k předmětným pozemkům proti zůstaviteli, pak po převodu vlastnického práva (s právními účinky předmětného vkladu ke dni podání vkladového návrhu, tj. ke dni 14. června 2018) na žalobce byly založeny podmínky k aktivaci procesního postupu podle §107a odst. 1, 2 o. s. ř.
6. V případě rozhodnutí o procesním nástupnictví žalobce ve sporu vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 60 C 220/2018 dle ad 5 by tak byla zachována kontinuita vedení (trvání) sporu proti „katastrálnímu“ vlastníkovi předmětných pozemků, pročež by zde nebylo žádného důvodu spatřovat v další podané určovací žalobě mezi týmiž účastníky a k témuž předmětu naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř.
7. Kromě shora uvedeného nutno také v poměrech této věci zohlednit neméně významnou okolnost, že sám žalobce v čl. IV. žaloby doslova uvádí, že: „Zároveň SPÚ (roz. žalovaná 1/) podal dne 2. 7. 2018 žalobu na určení vlastnického práva k pozemkům proti panu V. B., kterou se domáhá určení, že vlastník pozemku je SPÚ…“ Jinými slovy řečeno žalobce v této části žaloby vlastně tvrdí, že je mu (v době, kdy podával určovací žalobu mu bylo) známo, že dne 2. července 2018 byla žalovanou 1) podána žaloba o určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, které mu měly být zůstavitelem převedeny do jeho vlastnického práva, avšak přesto podává určovací žalobu proti žalované 1) „z důvodu probíhajících sporů mezi SPÚ a panem V. B. o vlastnictví k pozemkům“ , ač je zřejmé, že s ohledem na singulární sukcesi je otázka procesního nástupnictví žalobce v předmětném řízení nasnadě, pročež v takovém případě závěr o naplnění naléhavého právního zájmu žalobce na podání nové určovací žaloby k témuž nemovitému majetku postrádá jakékoli opodstatnění.
Jelikož soud prvního stupně, ale ani odvolací soud předmětné skutkové okolnosti a v úvahu přicházejí závěry ad 1 až 7 (podle naplnění té které skutkové eventuality) neposuzovaly, pak jejich závěry shora zreferované nemohou obstát; z pohledu dovolacího řízení tedy dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplného skutkového stavu, který odvolacímu soudu neumožňoval přistoupit ve vztahu k §80 o. s. ř. k danému právně kvalifikačnímu závěru; skutkový deficit v tomto směru pak dovolacímu soudu neumožnil přistoupit k posouzení podaného dovolání žalované 1) podle §237 o. s. ř., jež má v podstatě povahu kvazimeritorního přezkumu a jehož výsledek, pokud jde o závěr o přípustnosti dovolání, závisí právě na uvážení dovolacího soudu.
Za této vyložené procesní situace proto nezbylo Nejvyššímu soudu, než ve smyslu §243e odst. 1 o. s. ř. dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit. Jelikož důvody, pro které bylo zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro (odvolací) soud (prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 5. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu