ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.84.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 84/2021-269
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobce L. Š. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janou Bednářovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Šrobárova 23, proti žalovaným 1) CAZORLA a. s. , se sídlem v Praze 10 – Dolních Měcholupech, Kutnohorská 181/64, identifikační číslo osoby 281 83 703, zastoupené JUDr. Romanem Andělem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 25, a 2) DAVE European real estate Ltd. , reg. č. 144680, se sídlem v Belize, Belize City, Mapp Street 1, zastoupené JUDr. Mgr. Milanem Dočkalem, advokátem se sídlem v Plzni – Jižním Předměstí, Plovární 478/1, o určení vlastnictví pohledávky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 105/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2020, č. j. 19 Co 94/2020-225, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 63.113,60,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Mgr. Milana Dočkala, advokáta se sídlem v Plzni – Jižním Předměstí, Plovární 478/1.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. listopadu 2019, č. j. 28 C 105/2018-183, určil, že „žalobce je vlastníkem pohledávky ve výši 18,827.000,- Kč za dlužníkem CAZORLA, a. s., IČO 28183703, se sídlem Praha 10, Kutnohorská 181/64, PSČ 109 00, zapsané v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 12615, uznané dne 2. 9. 2014 v notářském zápisu sepsaném Mgr. Tomášem Ostrožlíkem, trvalým zástupcem JUDr. Vladimíry Ostrožlíkové, notářky ve Dvoře Králové nad Labem pod č. j. N1336/2014, NZ 1502/2014.“ , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované 2) Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. srpna 2020, č. j. 19 Co 94/2020-225, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, které však nesplňuje zákonem stanovené náležitosti.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci (a tedy vymezuje dovolací důvod) odvolacím soudem v nesprávné aplikaci §267 o. s. ř., který „na posuzovaný případ nedopadá. Na majetek dovolatele není vedena exekuce; resp. exekucí není postižen žádný majetek dovolatele, ke kterému by mu svědčilo právo, které výkon exekuce nepřipouští. Pojmově je vyloučeno vylučovat z exekučního řízení vymáhanou pohledávku.“
K předpokladům přípustnosti dovolání dovolatel pouze uvádí, že: „Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.“ Tuto otázku procesního práva ovšem dovolatel v dovolání neformuluje.
Nejvyšší soud musí konstatovat, že z podaného dovolání dovolatele nelze (interpretačně) vyvodit příslušnou variantu (ze čtyř v úvahu přicházejících) předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., čímž byla dovolacímu soudu upřena možnost zabývat se vůbec otázkou přípustnosti dovolání.
Předkládá-li dovolatel dovolací argumentaci založenou na prosté právní polemice s právním názorem odvolacího soudu, nelze ani v této části dovolání spatřovat řádné vymezení příslušného předpokladu přípustnosti dovolání (viz poznámky shora k vymezení té které varianty předpokladu přípustnosti dovolání), z čehož vyplývá, že prostřednictvím této dovolací argumentace přípustnost dovolání nelze založit.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud rovněž ustáleně připomíná, že zatímco jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového rozhodnutí (z hlediska konkrétně řešené právní otázky), naopak povinností dovolatele je, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě (věcného) přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení dovolacího důvodu či (a) předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že podané dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě; dovolání bylo proto odmítnuto (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Nákladový výrok II. tohoto usnesení se ve smyslu §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Výrok III. tohoto usnesení o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované 2) vzniklo (tím, že prostřednictvím svého advokáta podala písemné vyjádření k dovolání žalobce) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Oproti odvolacímu soudu (jakož i soudu prvního stupně) ovšem Nejvyšší soud (též s přihlédnutím k nálezové judikatuře Ústavního soudu – srov. např. přiměřeně využitelné závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. prosince 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15, in https://nalus.usoud.cz , potvrzující rozhodovací praxi dovolacího soudu – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2013) vycházel z tarifní hodnoty, z níž se vypočítá mimosmluvní odměna za úkon právní služby v dovolacím řízení, z částky 18.827.000,- Kč, neboť předmětem sporu je určení, že žalobce je vlastníkem pohledávky ve výši 18.827.000,- Kč, přičemž zde není důvodu k postupu ve smyslu §9 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, stanovící fixní tarifní hodnotu ve výši 35.000,- Kč.
V daném případě tarifní hodnota, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za úkon právní služby v dovolacím řízení tedy činí 18.827.000,- Kč, přičemž mimosmluvní odměna (podle §8 odst. 1 ve vztahu k §7 bodu č. 7 advokátního tarifu) činí 51.860,- Kč. S náhradou hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu a s náhradou za 21 % DPH ve výši 10.953,60,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.), tak jde celkem o částku 63.113,60,- Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že advokát žalované 2) ve vyjádření k dovolání žalobce účtoval poskytnuté právní služby v tomto dovolacím řízení za dva úkony právní služby, a to za 1) poradu s žalovanou 2) před podáním jejího písemného vyjádření k dovolání žalobce, a dále 2) za sepis předmětného vyjádření k dovolání.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení je povinností rozhodujícího soudu zabývat se účelností procesně úspěšným účastníkem vykazovaných jednotlivých nákladů v daném řízení, tedy velmi pečlivě vážit všechna kritéria, která spoluurčují (spoluurčovat mohou) vynaložené náklady (např. zvláštnost případu, princip proporcionality, nezbytnost jednotlivých úkonů právní služby s ohledem na jejich význam, s vyloučením případných duplicitních či snad vícenásobně se opakujících úkonů, které z objektivního hlediska jsou via facti úkony a tedy výdaji – z pohledu uplatňování či bránění práva – zbytnými atd.; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 4084/2014).
Za užití této optiky Nejvyšší soud neshledal, že by advokátem žalované 2) vykazovaný první úkon právní služby představující poradu s žalovanou 2), mohl představovat náklad potřebný k účelnému bránění práva. V daném případě totiž – k čemuž ostatně cílí předmětné vyjádření žalované 2) sepsané jejím advokátem – již po prvním seznámení se s obsahem podaného dovolání žalobce je zřejmé, že v něm není vymezena žádná (ze čtyř v úvahu přicházejících) varianta předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 ve vztahu k §237 o. s. ř., a že tudíž dovolání je zatíženo vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Žalovaná 2) prostřednictvím svého advokáta – jak ostatně plyne z odůvodnění tohoto usnesení – relevantně poukázala na stěžejní nedostatek podaného dovolání, současně se však pečlivě věnovala i další dovolací argumentaci žalobce obsahující prostou právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, takže její vyjádření k dovolání je třeba zcela jednoznačně ve smyslu shora již uvedeného považovat za náklad potřebný k účelnému (v daném případě) bránění práva. Přitom výše této odměny (shora dovolacím soudem vypočtená) je při reflektování připomenutých verifikačních hledisek adekvátní, neboť dovolání žalobce směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu o určení vlastnictví pohledávky žalobce ve výši 18.827.000,- Kč.
Jiná situace ovšem panuje v případě advokátem žalované 2) účtovaného (v podaném vyjádření požadovaného) úkonu právní služby za realizovanou poradu s žalovanou 2) (roz. s jejím statutárním zástupcem).
Za účelně vynaložené náklady ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Jakkoli náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat, nelze dané pravidlo vnímat jako absolutní; mohou se vyskytovat i situace, za nichž nikdy spojení se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014).
Ústavní soud pak v usnesení ze dne 8. března 2016, sp. zn. III. ÚS 492/16, mj. uvedl, že není porušením práva na právní pomoc, nepřizná-li soud tyto náklady úspěšnému účastníkovi, dospěje-li k závěru, že jsou naplněna zákonná kritéria, za nichž soud náhradu nákladů řízení přiznat nemůže, kupř. právě proto, že jde o náklady, které nebyly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
Uvedené závěry lze přiměřeně vztáhnout i na rozhodování o náhradě nákladů řízení v případě odmítnutí podání.
Z obsahu vyjádření, respektive z obsahu procesního spisu není totiž zřejmé, v čem porada advokáta s žalovanou 2) měla - v situaci, kdy se jednalo o stejného advokáta, který byl (a lze presumovat, že perfektně) seznámen s obsahem spisu a s dosavadní rozhodovací historií, včetně obsahu podaného dovolání (v němž absentuje vymezení příslušné varianty předpokladu jeho přípustnosti) žalobcem - spočívat. Je zjevné, že odpovídající prostudování obsahu dovolání žalobce advokátem žalované 2) se přirozeně promítlo právě v podaném vyjádření k tomuto dovolání, přičemž samotná porada advokáta s žalovanou 2), jejíž gros je v podstatě charakterizováno zjištěním stanoviska žalované 2), zda příp. dává pokyn zastupujícímu advokátovi k sepisu vyjádření, či nikoliv, a to v závislosti na (presumovaném) sdělení advokáta o obsahu podaného dovolání, se v obdobných případech zpravidla redukuje jen na referenci o podaném dovolání a jeho možné relevanci s advokátem predikovanými možnostmi dalšího procesního vývoje. Typicky se může jednat o případy, kdy obsah podaného dovolání umožňuje dotčenému advokátovi protistrany poměrně přesně odhadnout, že dovolání neobsahuje zákonem stanovené náležitosti a jeho prostřednictvím patrně napadené rozhodnutí nebude (meritorně) dovolacím soudem (s přihlédnutím k zákonné úpravě a dosavadní judikatuře) přezkoumáváno. Jistěže mohou nastat zcela odlišné situace, kdy realizovaná porada advokáta s klientem ve stadiu po seznámení se s obsahem podaného dovolání může z pohledu nákladů řízení představovat účelně vynaložený náklad, leč ve zreferovaných poměrech této právní věci k takovému závěru (neboť k němu na podkladě obsahu spisu nevedla žádná relevantně se nabízející úvaha) dovolací soud nedospěl.
Lze tedy uzavřít, že v případě protistranou podaného dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, které neobsahuje zákonem stanovené náležitosti (např. vymezení dovolacího důvodu či příslušné varianty předpokladu přípustnosti dovolání), nelze vedle písemně podaného vyjádření k dovolání za účelně vynaložený náklad také považovat advokátem vykazovanou (realizovanou) poradu s jeho klientem, jež podanému písemnému vyjádření k dovolání měla předcházet.
Ze všech vyložených důvodů proto dovolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) tak, jak se podává z výrokové znělky III. tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná 2) domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 12. 3. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu