ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.1293.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 1293/2021-354
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: A. H. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2, proti žalované: CZECH NEWS CENTER a. s., IČO 02346826, se sídlem Komunardů 1584/42, Praha 7, zastoupená JUDr. Helenou Chaloupkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2, o náhradu škody a ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 4/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2020, č. j. 22 Co 146/2020-305, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.328 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Heleny Chaloupkové, Ph.D.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 7. 5. 2020, č. j. 29 C 4/2015-225, zastavil řízení o povinnosti žalované uveřejnit na straně 2 periodika Blesk omluvu ve znění v tomto výroku specifikovaném (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nemajetkové újmy 100.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II), zamítl žalobu na zaplacení další nemajetkové újmy ve výši 1.150.000 Kč (výrok III), uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě majetkové újmy 2.000.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 2.000.000 Kč od 1. 7. 2015 do zaplacení (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky V-VI). Rozhodl tak o nárocích, které měly žalobci vzniknout v souvislosti se zveřejněním článků ve dnech XY v deníku Blesk s nadpisy „XY“, „XY“, „XY“, „XY“, „XY“ s podtitulem „XY“ a „XY“. V průběhu řízení žalobce žalobu skutkově omezil pouze na článek „XY“ (dále též jen „předmětný článek“), v němž bylo uvedeno, že „ XY“. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že tyto pozemky neprodával žalobce, nýbrž hokejový klub HC Slezan Opava, kupní cena byla stanovena na základě znaleckého posudku ve výši 11.170.650 Kč, kupujícím bylo statutární město Opava, jehož zastupitelstvem byl prodej schválen (kupní smlouva ze dne 13. 6. 2012 byla veřejně dostupná), prostředky inkasoval klub, nikoliv žalobce. Proto soud dospěl k závěru, že žalovaná uveřejněním nepravdivých informací v předmětném článku zasáhla do osobnosti žalobce, resp. do jeho práva na vážnost, důstojnost a čest, chráněných podle §3 a §81 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), v příčinné souvislosti s publikací nepravdivých informací v tomto článku mu vznikla jednak újma majetkového charakteru na ušlé odměně za výkon pozice trenéra celku HC Kometa Brno v období od října 2014 do května 2015, jednak újma nemajetková podle §2956 o. z. Výše ušlého zisku odpovídá základní odměně 250.000 Kč měsíčně podle předjednané smlouvy, které by žalobce, nebýt publikace předmětného článku (tj. za běžného běhu věcí), dosáhl. Skutečnost, že se žalobcem byla následně uzavřena nová trenérská smlouva, podle soudu prvního stupně dokazuje, že zde byly předpoklady pro výkon funkce trenéra po celé žalované období (od října 2014 do května 2015, výše odměny celkem 2.000.000 Kč). Při posouzení výše náhrady za nemajetkovou újmu vzal soud v potaz kritéria vymezená v §2957 o. z. Žalovaná nepravdivé informace šířila tiskem, deník Blesk je jedna z nejčtenějších tiskovin, informace šířila s ohledem na dosažení vlastního zisku z prodeje tiskoviny, zásah se dotýká oblasti celoživotního profesního působení žalobce. Na druhou stranu je žalobce osobou veřejného zájmu v souvislosti s ledním hokejem, je proto povinen snést vyšší míru kritiky sportovního výkonu týmu pod jeho trenérským vedením, či způsobu, jakým řídí tým po stránce managementu, není však povinen snášet šíření nepravdivých informací naznačujících, že prostředky z obchodu s majetkem hokejového klubu použil ve svůj vlastní prospěch. Část újmy byla žalobci kompenzována publikací omluvy, byť se tak stalo až v průběhu tohoto řízení, kupní smlouva ohledně pozemků pod opavským zimním stadionem byla veřejně dostupná a případný zájemce si ji mohl vyhledat sám. Částka 100.000 Kč proto přiměřeně kompenzuje utrpěnou nemajetkovou újmu žalobce.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2020, č. j. 22 Co 146/2020-305, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 100.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I), změnil jej ve výroku IV tak, že zamítl žalobu o zaplacení 2.000.000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky III-IV). Postupem podle §231 odst. 2 o. s. ř. zopakoval důkaz výslechy svědků L. Z. a J. M., z nichž dovodil, že i kdyby předmětný článek zveřejněn nebyl, hokejový klub Kometa Brno by trenérskou smlouvu se žalobcem neuzavřel z důvodu vydání ostatních v původní žalobě označených článků. Podle odvolacího soudu to odpovídá skutečnosti, že tyto ostatní články ve svém souhrnu zabraly v periodiku žalované mnohem větší rozsah, informace v nich poskytnuté nebyly vůči žalobci pochvalné, byť se netýkaly hokejové problematiky. V kontextu těchto ostatních článků uveřejněných o žalobci ve dnech 26., 27. a 29. 9. 2014 se předmětný článek jeví jako krátký, méně nápadný, týká se sice hokeje, avšak pouze okrajově. Odvolací soud uzavřel, že mezi uveřejněním předmětného článku a neuzavřením trenérské smlouvy se žalobcem (a tím vznikem škody v podobě ušlého zisku) neexistuje vztah příčiny a následku. Za přiměřenou výši satisfakce nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv považoval odvolací soud částku 200.000 Kč. Žalobce doložil, že předmětné pozemky nekoupil on, ale hokejový klub HC Slezan Opava, a to za kupní cenu ve výši pouze 11.170.650 Kč. Tyto informace byly veřejně dostupné, žalovaná si je tedy mohla před uveřejněním článku obstarat a správně uvést. Předmětný článek je sice krátký a není opatřen výrazným nadpisem, avšak na druhé straně se jeho obsah dotýká žalobcovy hokejové aktivity, do které vložil svůj talent a úsilí. Nepravdivá sdělení uvedená v článku proto představují významný zásah do žalobcových osobnostních práv. Žalobce lze sice označit za veřejně činnou osobu, když byl známým trenérem vrcholových českých hokejových týmů i národního mužstva a dále politikem – starostou XY, musí tedy obecně akceptovat větší míru veřejné kritiky, ovšem musí vždy jít o kritiku podloženou fakty, věcnou a nevybočující z mezí nutných k dosažení sledovaného cíle, přičemž skutková tvrzení musí být pravdivá, byť se dotýkají osob veřejného zájmu; to v daném případě splněno nebylo. Jinak ovšem odškodnění v žalobcem požadované výši se přiznává v případech mnohem těžších zásahů do osobnostních práv fyzických osob, zejména v případech těžké celkové dehonestace, závažných zásahů do důstojnosti apod. Nelze rovněž přehlédnout, že žalobce nakonec uplatnil ochranu osobnosti jen vůči jednomu z řady článků, navíc článku s menším rozsahem, když původně požadoval výši zadostiučinění za všechny zveřejněné články.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v celém jeho rozsahu, podal žalobce obsáhlé dovolání, neboť má za to, že spočívá na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a má být dovolacím soudem posouzena jinak. Napadený rozsudek podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když z učiněných skutkových zjištění vyvodil odvolací soud zcela nesprávné právní závěry a zároveň se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jednak ve vztahu k existenci příčinné souvislosti mezi vznikem ušlého zisku a škodlivým jednáním žalované představovaným publikací vykonstruovaných, ničím nepodložených a zcela nepravdivých informací v periodiku Blesk dne 27. 9. 2014 v předmětném článku, jednak ve vztahu k přisouzené částce, jež má jako peněžité zadostiučinění odčinit nemajetkovou újmu způsobenou dovolateli tímto jednáním žalované). Žalobce má za to, že L. Z. i J. M. uvedli před soudy obou stupňů, že to byl právě předmětný článek, pro který bylo od spolupráce s dovolatelem odstoupeno až do doby, dokud se nactiutrhačná tvrzení šířená žalovanou nevysvětlí. Výpověď L. Z. tak, jak ji posoudil odvolací soud, neodpovídá podle žalobce realitě, což L. Z. stvrdil na žádost dovolatele svým čestným prohlášením ze dne 9. 3. 2021 (přiloženým k dovolání), z něhož mimo jiné vyplývá, že pokud by k vydání předmětného článku nedošlo, trenérská smlouva s dovolatelem by dne 1. 10. 2014 byla uzavřena, a to bez ohledu na ostatní publikované články. Přisouzenou náhradu nemajetkové újmy ve výši 200.000 Kč považuje žalobce za nepřiměřeně nízkou. Odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečně nezohlednil okolnosti zvláštního zřetele hodné, ke kterým měl při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédnout, a to zejména úmyslné způsobení újmy, násobení účinku zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, stres a újma poškozeného z tíživosti následků počínání škůdce (deník Blesk v rozhodné době byl a je i nyní nejprodávanějším a nejčtenějším celostátním deníkem v České republice, negativní, senzační až šokující informace, případně skandály, v historii vydávání tiskovin vždy zvyšovaly jejich popularitu mezi veřejností, čímž automaticky zvyšovaly i jejich prodejnost a zisk vydavatele). Podle dovolatele nelze od čtenářů deníku Blesk při nejlepší vůli očekávat, že by si takto získané informace jakkoliv ověřovali. Zvláště by však mělo být přihlédnuto k tomu, že i po více než šesti letech od zveřejnění předmětného článku je dovolatel vystaven kritice a nenávistným komentářům na sociálních sítích. Bezpochyby žalovaná svým útokem poškodila dobré jméno dovolatele jako bývalého hokejového hráče a v současnosti trenéra, ale bezpochyby i jako běžného řadového člověka, a tím na značnou část jeho života (ne-li do konce života) snížila jeho čest a důstojnost nejen v očích široké veřejnosti, ale i v očích některých jeho známých a přátel, kteří na něj v důsledku útoku žalované, spočívajícím ve vydání předmětného dehonestujícího a lživého článku, pohlížejí jako na hanebného podvodníka a prachsprostého zloděje. Právě v tomto konkrétním případě by mělo podle názoru dovolatele dojít k aplikaci i preventivně-sankční funkce náhrady nemajetkové újmy, a to s ohledem na zvlášť zavrženíhodnou motivaci žalované k jejímu nepřípustnému jednání, a z toho pramenící nezanedbatelné ziskovosti. Navíc ke zveřejnění omluvy došlo až pár dní před vynesením rozsudku soudu prvního stupně; proto je nepochybné, že tak žalovaná učinila až v reakci na své nepříznivé procesní postavení, které vyplynulo z průběhu tohoto soudního sporu. Žalobce dále odkázal na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a navrhl, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že „rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit dovolateli částku 1.150.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí; rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV. potvrzuje; žalovaná je povinna zaplatit dovolateli náhradu nákladů řízení před soudy prvního a druhého stupně do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí; žalovaná je povinna zaplatit dovolateli náhradu nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí“.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení a v rozsahu, ve kterém jí bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradě nemajetkové újmy dalších 100.000 Kč. I ve zbytku je dovolání nepřípustné, neboť žalobce v něm neformuloval právní otázku, kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s dosavadní judikaturou nebo která by měla být vyřešena od dosavadní judikatury odlišně. Posouzení otázky existence příčinné souvislosti mezi protiprávním zásahem spočívajícím ve zveřejnění článku ze dne 27. 9. 2014 a tvrzenou majetkovou újmou je posouzením otázky skutkové, nikoli právní (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1212/2013). Podle žalované dochází dovolání k jiným skutkovým závěrům, než ke kterým dospěl ve svém rozsudku odvolací soud, výslech svědka L. Z. byl veden zcela standardně, o čemž svědčí i ta skutečnost, že žalobce (v řízení právně zastoupen) při této výpovědi nevznesl žádnou námitku proti způsobu, jakým byl výslech veden. Poukaz dovolatele, že článek si mohli čtenáři přečíst i na internetu, nekoresponduje se skutečností, že předmětný článek na webu žalované zveřejněn nebyl. Z dovolání žalobce je zřejmé, že pouze nesouhlasí s výší peněžité náhrady nemajetkové újmy, když okolnostmi, které ve svém dovolání zmiňuje, se soudy obou stupňů při stanovení výše finanční satisfakce zabývaly. Žalovaná v této souvislosti odkazuje na judikaturu dovolacího soudu, podle které nemůže přípustnost dovolání založit pouhý nesouhlas s formou a výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2422/2019). Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolatel namítá nesprávnost závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi ušlým ziskem a vydáním předmětného článku. Otázka existence vztahu příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikované pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“), protože v řízení se zjišťuje, zda právem kvalifikovaná okolnost a vznik újmy jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). Zpochybňuje-li dovolatel závěr o absenci příčinné souvislosti kritikou postupu nalézacích soudů v důkazním řízení (průběh výslechu svědka L. Z. odvolacím soudem), potažmo při následném hodnocení jeho výsledků, a předkládá-li vlastní verzi rozhodných skutečností, jež má za prokázané, nesměřují jeho námitky proti právnímu posouzení věci, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit. Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani „čestné prohlášení L. Z.“, přiložené žalobcem k dovolání, neboť v souladu s §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Z citovaného ustanovení jasně vyplývá, že v dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím, jako je k dovolání přiložené čestné prohlášení svědka Z.
K výši peněžité náhrady, kterou dovolatel považuje za nepřiměřeně nízkou, nutno předeslat, že dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem zákonných podmínek a kritérií. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Výsledným zadostiučiněním se dovolací soud zabývá až tehdy, bylo-li by zcela zjevně nepřiměřené. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2202/2017, nebo ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018).
K otázce určení výše přiměřeného zadostiučinění existuje četná judikatura dovolacího soudu. Ta vychází ze zásady, že v soukromoprávních vztazích je primární funkcí náhrady újmy funkce kompenzační, popřípadě satisfakční, zatímco funkce preventivně-sankční je pouze odvozená a zprostředkovaná. Nelze ji tedy chápat v tom smyslu, že by účelem uložení peněžité náhrady bylo exemplární potrestání původce zásahu, a tedy požadavek, aby náhrada byla natolik vysoká, aby se porušování právní normy původci zásahu „nevyplácelo“. Sankční postih je vyhrazen výlučně státní moci a veřejnému právu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, a judikaturu, na kterou odkazuje). Na místě je spíše vyvážený přístup soudu, pečlivě hodnotící okolnosti každého případu, v němž dochází ke střetu práva na ochranu soukromí se svobodou projevu a právem na informace (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 4022/17, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2887/2010). Důležitější než odstrašující výše náhrady v jednotlivém případě je posilování obecného vědomí, že určité jednání je protiprávní a že pokud se proti němu poškozený bude bránit, dostane se mu ochrany.
V rozsudku ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, dovolací soud zdůraznil, že při stanovení výše peněžité náhrady je nutno použít princip proporcionality též tím způsobem, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen v obdobných (které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují), ale i v dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody nebo za nepřiměřenou délku řízení, nemajetkové újmy na zdraví, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod. (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka, část občanskoprávní). K dalším typům újem, s jejichž odškodněním je vhodné případy nemajetkových újem srovnávat, patří újmy sekundárních obětí způsobené usmrcením nebo zvlášť závažným ublížením na zdraví osob blízkých, a to proto, že i v těchto případech jde (stejně jako mnohdy v případě zásahů ze strany médií) o zásahy do soukromí a rodinného života. Případy, kdy se jednalo např. o zásahy v podobě nepravdivých nebo indiskrétních článků v bulvárním tisku, jež svým dosahem (s ohledem na počet prodaných výtisků, internetové zveřejnění apod.) byly s to zasáhnout velmi citelným způsobem lidskou důstojnost, čest či soukromí a rodinný život poškozených, je ovšem velmi obtížné porovnávat s případy úmrtí blízké osoby. Ztráta blízké osoby, zejména dítěte, je pro většinu lidí tou největší ztrátou, s níž se mohou ve svém životě setkat, a je pro ně těžko pochopitelné, že v některých případech (z jejich hlediska méně závažných) dosahují částky peněžní satisfakce v mediálních věcech srovnatelné (či dokonce vyšší) úrovně s náhradami za nemajetkovou újmu způsobenou úmrtím blízkého (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14). Stejně tak nelze akceptovat, aby náhrady za zásah do soukromí ze strany informačních médií byly výrazně vyšší, než náhrady za závažné poškození zdraví (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, č. 39/2018 Sbírky, část trestní), za újmu způsobenou trestnými činy proti lidské důstojnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013, č. 14/2014 Sbírky, část trestní), za nezákonné trestní odsouzení či za výkon vazby v trestním řízení, které neskončilo pravomocným odsouzením (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, č. 52/2012 Sbírky, část občanskoprávní).
Dovolací soud dovodil, že hledisko srovnatelnosti s jinými případy peněžité náhrady nemajetkové újmy a jejich zasazení do hierarchie chráněných osobnostních práv je třeba považovat za rozhodující při určení výše peněžité náhrady i v dané věci. Všechna ostatní hlediska jsou pouze doplňková a mohou ovlivnit výši přiznané náhrady již jen v řádu jednotek, maximálně desítek procent, aniž by ovšem bylo nutné vliv jednotlivých hledisek na výši náhrady v soudním rozhodnutí přesně číselně kvantifikovat. Z uvedeného vyplývá hlavní důvod, proč náhrada nemůže dosahovat sedmimístných částek, jak požaduje dovolatel.
Základní úvahy odvolacího soudu o stanovení výše peněžitého zadostiučinění jsou založeny na zjištěném skutkovém stavu, který nepodléhá přezkumu dovolacího soudu. Odvolací soud přihlédl k okolnostem konkrétního případu a své závěry podrobně a srozumitelně odůvodnil. Dovolací soud pokládá v této souvislosti za podstatné, že přisouzená náhrada odpovídá primárně satisfakční funkci a je v odpovídající relaci k náhradám nemajetkových újem v jiných případech. Pro srovnání lze uvést rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 27/2020, ve kterém šlo o zásah do osobnostních práv známého českého herce, o němž stejná žalovaná opakovaně nepravdivě informovala na svých webových stránkách, že je příbuzný s bývalým komunistickým prezidentem, přičemž za přiměřenou peněžitou satisfakci považoval v tomto případě Nejvyšší soud (ve shodě s odvolacím soudem) částku 100.000 Kč. Nyní projednávaný případ se nevymyká ani srovnatelné újmě známého českého herce, kterému byla za nepravdivé nařčení, že majetkově kořistí na akcích pořádaných na počest obětí holokaustu, přiznána náhrada ve výši 150.000 Kč (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3853/19, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost žalobce).
Rovněž kritéria, jež dovolatel předestřel ve svém dovolání, odvolací soud zohlednil. Zabýval se sledovaností a čteností novinových článků žalované i dopadem na veřejné mínění, intenzitou zásahu a mírou zavinění, otázkou sebereflexe žalované a přiměřeností odškodnění z hlediska všech zjištěných relevantních okolností.
Z uvedeného vyplývá, že zadostiučinění přiznané žalobci ve výši 200.000 Kč není zjevně nepřiměřeně nízké, a dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Dovoláním žalobce byl napaden celý výrok I rozsudku odvolacího soudu, tedy mimo jiné i v části, jíž odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 100.000 Kč. Ohledně této části výroku rozsudku odvolacího soudu není dovolání žalobce subjektivně přípustné [§243b, 218 písm. b) o. s. ř.], neboť v této části bylo dovolateli vyhověno, a nevznikla mu tak žádná újma, která by byla odstranitelná zrušením tohoto výroku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo usnesení ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, Soubor C 154).
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. S ohledem na jednoznačnou dikci citovaného ustanovení, které s účinností od 30. 9. 2017 vylučuje přípustnost dovolání proti rozhodnutím o nákladech řízení, je dovolání žalobce, pokud směřuje též proti výroku o náhradě nákladů řízení, objektivně nepřípustné.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání v celém rozsahu pro nepřípustnost odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho výkon.
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu