ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.665.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 665/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně E. O. , zastoupené Mgr. Lukášem Mokrým, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokola Tůmy 743/16, proti žalovanému P. M. , o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 63/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. srpna 2015, č. j. 1 Co 12/2015 - 392, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Brně (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. září 2014, č. j. 24 C 63/2005-344, určil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 200.000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a ohledně částky 1.800.000,- Kč žalobu ve výroku II. zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel z toho, že se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 2.000.000,- Kč z titulu zásahu do osobnostních práv žalobkyně při žalovaným zaviněné dopravní nehodě, a to 1.000.000,- Kč za zásah do práva na ochranu života a zdraví, 500.000,- Kč za zásah do práva na ochranu soukromí a dalších 500.000,- Kč z důvodu omezení rodinného života. Žalobkyně poukázala na to, že jí žalovaný jednáním, za které byl odsouzen v trestním řízení, při dopravní nehodě způsobil četná zranění, přičemž dosud není vyléčená a následky ponese do konce života. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zásah do soukromé sféry žalobkyně způsobený žalovaným byl dlouhotrvající, značný a měl své následky i v pracovní sféře žalobkyně, když prokázala, že její pracovní poměr byl ukončen v důsledku déle než rok trvající nemoci. Z provedených důkazů podle soudu prvního stupně vyplývá, že žalobkyně nemohla rozvíjet svou kariéru a že jednáním žalovaného bylo také zasaženo do rodinného života žalobkyně. Zároveň vzal ale za prokázané, že rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. prosince 2013, č. j. 11 C 193/2005 – 540, byl žalovaný zavázán mimo jiné zaplatit žalobkyni částku 1.967.520,- Kč s příslušenstvím, jako náhradu škody na zdraví žalobkyně za bolest a ztížení společenského uplatnění, a protože žalobkyně nijak nedoplnila svá tvrzení týkající se „převisu“ nároku, žalobu co do částky 1.000.000,- Kč, které se žalobkyně domáhala z titulu zásahu do práva na ochranu života a zdraví, zamítl. Soud prvního stupně přihlédl dále k tomu, že žalovaný je osobou zcela nemajetnou a s ohledem na výpis z rejstříku trestů osobou, která nevede řádný život a sama se tak zbavuje možnosti řádného výdělku. Proto přiznal žalobkyni částku 100.000,- Kč jako odškodnění v oblasti zásahu do soukromí, a stejnou částku žalobkyni přiznal jako náhradu nemajetkové újmy za omezení rodinného života. Dále žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud v Olomouci (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. srpna 2015, č. j. 1 Co 12/2015 – 392, k odvolání žalobkyně změnil rozsudek krajského soudu tak, že je žalovaný povinen kromě již přiznané částky 200.000,- Kč žalobkyni zaplatit částku 300.000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku a výrokem II. ve zbylé napadené části odstavce II. rozsudku soudu prvního stupně, rozsudek krajského soudu potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s posouzením skutkového stavu soudem prvního stupně a taktéž dovodil, že nárok žalobkyně týkající se ochrany zdraví, je nedůvodný. Odvolací soud dospěl k závěru o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 500.000,- Kč, a to s ohledem na závažnost zásahu žalovaného, který dosáhl intenzity trestného činu, i s ohledem na fakt, že dopravní nehodu žalovaný způsobil odcizeným vozidlem bez jakýchkoliv dokladů, což žalobkyni jako poškozené způsobilo mimořádné problémy při uplatnění pojistné škodní události ze zákonné odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Žalovaný navíc způsobil dopravní nehodu v době výkonu trestu zákazu řízení motorových vozidel a jeho krevní test v době dopravní nehody byl pozitivní na drogy amfetaminového typu. Odvolací soud tyto okolnosti považuje za natolik závažné, že převažují nad kritériem přiměřenosti finanční satisfakce i pro původce protiprávního zásahu. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobkyni dne 9. září 2015, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 6. listopadu 2015 včasné dovolání, které pokládá za přípustné, neboť se domnívá, že by soud měl odůvodnit, proč považuje žalobkyní požadovanou částku za nepřiměřenou, nikoliv jen, proč jím přiznanou částku považuje za přiměřenou. Podle názoru dovolatelky tento princip nebyl dosud českými soudy řešen, když je upřednostňován princip stanovení přiměřené částky soudem. Dovolatelka má tedy za to, že posuzovaná právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, respektive má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dále se domnívá, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007, sp. zn. 30 Cdo 154/2007, neboť kdyby odvolací soud rozhodl v souladu se závěrem, že nárok na náhradu škody na zdraví a práva na náhradu nemajetkové újmy při zásahu do osobnostních práv jsou zcela svébytné, nemohl by žalobu v daném rozsahu zamítnout. S ohledem na všechny skutečnosti výše uvedené dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený výrok II. rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně, zrušil, a věc vrátil v tomto rozsahu krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil v podání ze dne 1. února 2016, ve kterém uvedl, že s rozsudkem odvolacího soudu souhlasí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Především je třeba konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu s ohledem na konkrétní skutková zjištění ve vztahu k četné judikatuře dovolacího soudu (mimo jiné i dovolatelkou zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007, sp.zn. 30 Cdo 154/2007) obstojí. Rozhodně je třeba se ztotožnit s odvolacím soudem, podle něhož právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. a právo na náhradu škody na zdraví za bolest a ztížení společenského uplatněné podle ustanovení §444 odst. 1 a 2 obč. zák. jsou samostatné právní prostředky ochrany člověka, které nelze (paralelně) užít na základě totožných skutkových tvrzení . Dovolatelka však netvrdila, a ani nedoložila, případné důvody, které by opravňovaly závěr, že zde jsou okolnosti, které nebyly vzaty v úvahu v rámci náhrady podle ustanovení §444 obč. zák. Proto lze mít za to, že úvahy soudů obou stupňů byly v této souvislosti odpovídající a v souladu s dovolatelkou citovanou judikaturou.
Současně je třeba dodat, že s ohledem na případné výtky dovolatelky upínající se k otázce přiměřenosti přiznaného zadostiučinění, dovolací soud neshledal důvod odchylovat se od vlastní ustálené judikatury (srovnej např. rozsudek ze dne 7. října 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněný pod číslem 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006, usnesení ze dne 23. února 2016, sp. zn. 30 Cdo 3723/2015, či usnesení ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 2878/2014),
Nejvyšší soud dále opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §13 obč. zák., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění.
Na základě výše zmíněných úvah nelze proto dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s ohledem na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu