ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.130.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 130/2021-1454
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: T. M. M. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem Konviktská 297/12, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: V. Č. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Stanislavem Požárem, advokátem se sídlem Sukova 49/4, 602 00 Brno, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , IČO 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, 180 00 Praha 8, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 99/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 18. 9. 2020, č. j. 15 Co 147/2020-1422, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení, ani vedlejší účastnice na straně žalovaného nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 24. 2. 2020, č. j. 4 C 99/2012-1384, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 252 180 Kč a dále platit částku 5 004 Kč měsíčně od 1. 12. 2017 (výrok I), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 213 184 Kč (výrok II), dále žalobci uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na straně žalovaného na náhradě nákladů řízení částku 6 240 Kč (výrok III) a žalovanému a vedlejší účastnici na straně žalovaného uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně státu na náhradě nákladů řízení částku 2 014 Kč (výrok IV). Vyšel ze zjištění, že žalobce se v předmětném řízení domáhal náhrady škody, která mu měla být způsobena v důsledku dopravní nehody, kterou zavinil žalovaný. Žalobce v řízení postupně uplatnil celou řadu nároků s tím, že po opakovaném rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (dne 23. 10. 2014 a dne 20. 10. 2016), po opakovaném rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé (dne 24. 7. 2015 a dne 20. 11. 2017) a po vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2018, jímž bylo odmítnuto dovolání žalobce směřující proti posledně uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu, zůstala předmětem řízení částka 252 180 Kč a částka 5 004 Kč měsíčně od 1. 12. 2017 jakožto náhrada za ztrátu na výdělku žalobce při invaliditě odvíjející se od výdělku 8 000 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce je z hlediska své pracovní způsobilosti schopen vykonávat práci alespoň na částečný pracovní úvazek a dosahovat tak příjmu, který měl před poškozením zdraví. Nedosahuje-li žalobce výdělku z důvodu situace na trhu práce a nikoliv pro pokles své pracovní způsobilosti, nemůže mu být uhrazena újma spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemá příjem z vlastní výdělečné činnosti.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 18. 9. 2020, č. j. 15 Co 147/2020-1422, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a žalovaným (výrok II) a ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí na straně žalovaného (výrok III). Odvolací soud znovu zdůraznil, že předmětem řízení zůstala pouze část nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku při invaliditě, jejíž výše se odvíjí od zjištěného výdělku žalobce před úrazem v částce 8 000 Kč měsíčně. Otázka, kterou podle žalobce měl zodpovědět soudem ustanovený znalec (zda by si nyní žalobce mohl vydělat 38 000 Kč měsíčně), je tedy zcela bezpředmětná. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je pak vysvětleno, z jakého důvodu soud nepřistoupil k výslechu znalce. Námitky žalobce směřující proti správnosti závěrů znaleckého posudku, tak jako i námitku podjatosti znalce, shledal odvolací soud nedůvodnými. Soud prvního stupně se nemohl zabývat náhradou za ztrátu na výdělku do výše odpovídající součtu příjmů žalobce s cestovními náhradami, neboť náhrada v takovém rozsahu již nebyla předmětem tohoto řízení. Pro výpočet ztráty na výdělku platí jasná pravidla stanovená v §447 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) a v pracovněprávních předpisech, přičemž soud poukázal na podrobné zdůvodnění tohoto závěru obsažené v jeho posledním rozsudku ve věci samé. Na změny ve vývoji mzdové úrovně pamatuje §447 odst. 4 obč. zák., avšak základem pro výpočet výše náhrady zůstává průměrný výdělek dosahovaný před vznikem škody. Prokázaný rozsah zachované pracovní schopnosti žalobce 65 % ostatně svědčí o tom, že je objektivně v jeho možnostech dosahovat i výdělku odpovídajícího aktuální minimální mzdě. To, že vzhledem k situaci na trhu práce je pro žalobce obtížné odpovídající zaměstnání nalézt, nemůže jít k tíži osoby, která jinak za škodu v podobě ztráty na výdělku odpovídá.
Rozsudek odvolacího soudu napadl v plném rozsahu žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolacím důvodem je pak to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce považuje rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné a tím za rozporné s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, neboť neobsahují vymezení předmětu řízení či vymezení toho, čeho se žalobce domáhal a z jakého důvodu. Soud prvního stupně i soud odvolací se v odůvodnění omezily pouze na konstatování, že žalobce se domáhá náhrady škody na zdraví, kterou utrpěl při dopravní nehodě zaviněné žalovaným, avšak zcela absentuje bližší konkretizace, například kdy mělo k nehodě dojít, jaké povahy byla zranění žalobce apod. Z napadeného rozsudku nelze zjistit, do jaké míry provedené dokazování potvrdilo skutková tvrzení žalobce, což znemožňuje přezkoumat nejen skutkovou, ale i právní větu, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Soud nikterak nevysvětlil, proč bez dalšího byly doslova smeteny nároky žalobce konkrétně v žalobě vymezené, a není tak možné uzavřít, jakými postupy se odvolací soud řídil. Totéž se týká obecného odkazu na předchozí rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by byla blíže specifikována. Soud v napadeném rozsudku hodnotil důkazy v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, některé důkazy pominul a rozsudek je v této pasáži nepřezkoumatelný. Není zřejmé, z jakého důvodu byl vypracován znalecký posudek se zadáním znaleckého úkolu, zda je v současné době žalobce schopen dosahovat výdělku 8 000 Kč. Znalecký posudek v řízení provedený nebyl znalcem obhájen, tento posudek je nepoužitelný a žádný další důkaz nebyl soudem proveden. Nebylo vůbec zkoumáno, jakého výdělku mohl žalobce vzhledem ke svému vzdělání a společenskému postavení v budoucnu dosahovat, kdyby k nehodě nedošlo. Žalobce v důsledku dopravní nehody utrpěl nevratnou škodu na zdraví, která zásadně změnila jeho život, a to jak pracovní, tak i rodinný a společenský. Zúžit jeho nároky na otázku, zda je v současné době schopen vydělávat 8 000 Kč měsíčně, je absurdní. V závěru dovolání dovolatel uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť v rozporu s touto judikaturou (a také s judikaturou Ústavního soudu) nesprávně posoudil obsahové náležitosti rozsudku soudu prvního stupně, dovodil-li, že je přezkoumatelný. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení.
Žalovaný, ani vedlejší účastnice na straně žalovaného, se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem, avšak není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II. bodu 2 zákona č. 296/2017) – dále též jen „o. s. ř.“
Nejprve je nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 7. 1. 2015, č. j. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
K ústavní konformitě požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání se rovněž vyjádřil Ústavní soud, a to především ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 87, ročník 2017, str. 905) v němž uvedl, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“
V nálezu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, se pak Ústavní soud ztotožnil s přístupem Nejvyššího soudu stran konkretizace předpokladu přípustnosti ve vztahu ke každému dovolacímu důvodu, když uvedl, že „dovolatel je povinen se způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), vymezeným (konkretizovaným) způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř., vždy uvést, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněný (a v závislosti na konkrétním předpokladu toto své stanovisko eventuálně i zdůvodnit příslušnými judikaturními odkazy); uplatní-li dovolatel více námitek, respektive dovolacímu soudu předloží k řešení více právních otázek, je nezbytné, aby tak učinil jednotlivě, tj. vždy ve vztahu ke každé z těchto otázek. Je třeba přisvědčit Nejvyššímu soudu, že této své povinnosti pak nemůže – bez dalšího – dostát tím, že dovolacímu soudu dá na výběr, aby sám některou z variant uvedených v §237 o. s. ř. zvolil; není přitom podstatné, zda možnost výběru z variant dovolatel sám zúží, a to třeba jen na varianty dvě, jako tomu bylo v posuzované věci“ (shodně též výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
V právě citovaném nálezu Ústavní soud ovšem také upozornil, že „klade-li se důraz jen na určité systematické, logické či formulační nedostatky, ač s ohledem na celkový obsah dovolání lze považovat příslušnou procesní povinnost za splněnou (tzv. přepjatý formalizmus), je ukončení soudního řízení bez meritorního projednání věci porušením základního práva na přístup k soudu zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Obsah dovolání proto musí být důsledně posouzen ve všech jeho částech a jejich vzájemných souvislostech, a vyložen tak, aby toto základní právo (a současně povinnost soudu) mohlo být realizováno v souladu s procesními předpisy, kterými je konkretizováno.“
V daném případě je při jisté míře benevolence možno z obsahu žalobcova dovolání dovodit vymezení přípustnosti dovolání toliko k dovolacímu důvodu, který spočívá v tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ve vztahu k dalšímu obsahu dovolání, ať už se týká volného hodnocení důkazů, postupu při zpracování znaleckého posudku či jeho obsahu nebo námitek uvedených v části D dovolání, se nepodává, ohledně kterých otázek, na nichž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu v této souvislosti založeno, je posouzení provedené odvolacím soudem v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu či která taková otázka (procesního či hmotného práva) nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. V této části tedy dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny.
Co se týče žalobcem namítané nepřezkoumatelnosti, je nejprve nutno zdůraznit, že v dovolacím řízení je předmětem přezkumu toliko rozhodnutí soudu odvolacího, nikoliv rozhodnutí soudu prvního stupně (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelem tvrzená nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, resp. namítaná nesrozumitelnost jeho odůvodnění, pak nesměřuje k řešení právních otázek, nýbrž představuje námitku vady řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1145/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. II. ÚS 1917/21, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2483/2019, nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 918/2017). K případným vadám řízení však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nadto lze uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu vadou nepřezkoumatelnosti ve smyslu dále uvedené judikatury zjevně netrpí (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015, či usnesení ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014.). Dále lze v této souvislosti poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09.
Dovolací soud tedy shledal, že dovolání částečně postrádá náležitosti vymezené v §241a odst. 2 o. s. ř. a ve zbylém rozsahu není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 10. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu