ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.1300.2021.3
sp. zn. 25 Cdo 1300/2021-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) L. S. , narozený XY, bytem XY, a b) A. H. , narozená XY, bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Koliště 259/55, Brno, proti žalovanému: H. K. , narozený dne XY, bytem XY, zastoupený Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 282/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2021, č. j. 71 Co 293/2020-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) náhradu nákladů dovolacího řízení 3.364 Kč a žalobkyni b) 3.364 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky Mgr. Soni Bernardové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, č. j. 47 C 100/2018-148, uložil žalovanému povinnost zdržet se v budoucnu na svém youtubovém účtu Přerovské Strojírny na webu youtube.com zveřejňování videoklipu původně označeného jako „Global exploitation camp – Stahlwerk Annahütte version“ původně zveřejněného na webové stránce youtube.com dnem 15. 6. 2019 a videoklipu původně označeného jako „Nejlépe placená práce Beste bezahlte Arbeit“ původně zveřejněného na webové stránce youtube.com dnem 18. 8. 2019, jež difamovaly žalobce (výrok I) i žalobkyni (výrok II), dále žalovanému uložil, aby uveřejnil na webovém serveru youtube.com prostřednictvím svého účtu videa, jejichž obsahem bude text s omluvou vůči žalobci (výrok III) a vůči žalobkyni (výrok IV), dále uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 180.000 Kč (výrok V) a žalobkyni 35.000 Kč (výrok VI), zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení další částky 320.000 Kč žalobci (výrok VII) a částky 65.000 Kč žalobkyni (výrok VIII) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IX a X). Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 15. 6. 2019 umístil na webovém serveru youtube.com videoklip „Global exploitation camp Stahlwerk Annahütte, spol. s r. o.“, a poté, co odstranil uvedený klip po upozornění na závadný obsah, umístil žalovaný na témže serveru dne 18. 8. 2019 klip „Nejlépe placená práce Beste bezahlte Arbeit“. V prvním videoklipu je zobrazen zřejmě inzerát pro zájemce o práci obsahující identifikaci společnosti Železárny – Annahütte, spol. s r.o., včetně kontaktních údajů zahrnujících jméno žalobkyně a její pracovní mail, dále i logo společnosti Stahlwerk Annahütte Max Aicher GmbH and Co. KG, podoba žalobce s jeho jménem a označením „Capo Lagerpolizei.“ V pozadí jsou záběry z nacistických koncentračních táborů, zobrazujících vesměs nahé, vyhublé vězně v barácích či na dvoře koncentračního tábora, hromady přes sebe ležících vyzáblých nahých mrtvých těl, spalovací pece a po dalších záběrech (počítání peněz, plné stoly, tabulky produkce, ubytovny, záběry bezdomovců přikrytých hadry) následují opět záběry z koncentračního tábora, shrnování nahých mrtvých těl radlicí na traktoru. Druhý videoklip se od předchozího liší pouze tím, že v záběrech je výstřižek z médií zachycující žalobce zobrazeného v uniformě důstojníka SS s typickou pokrývkou hlavy, včetně jména žalobce a označení jako „Capo Lagerpolizei“ jako v předchozím videu. Soud nepřisvědčil obraně žalovaného, že jde o symbolickou obžalobu ekonomických činitelů jako je žalobce a že zveřejněné video představuje pohoršení nad pracovními a platovými podmínkami podniku, a že jde o hudební umělecké dílo, jímž se vyjádřil k beznaději vytvářené mimo jiné i držiteli výrobních prostředků. Soud uzavřel, že obsah videa je hodnotovým soudem žalovaného, který ani netvrdil, že by podmínky u zaměstnavatele žalobců byly porovnatelné s koncentračním táborem, jaký byl zobrazen ve videích, nejde tak o zásah spočívající ve skutkových tvrzeních (sám žalovaný nemá k uvedené společnosti žádný vztah, nebyl zde zaměstnán). Takovým zobrazením byl žalobce (jednatel kritizované společnosti) postaven na úroveň velitele vyhlazovacího tábora a žalobkyně (mzdová a personální ředitelka) na roveň čelné zaměstnankyně a odpovědné osoby takovéhoto tábora. Podle soudu nelze mít video za umělecky nadsazené upozornění, že současný ekonomický systém vede ve svém důsledku k bezvýchodnosti a fašismu. Byť je kritika jako součást svobody projevu důležitým nástrojem demokracie, musí mít své meze, jejichž překročení může vést k zásahu do práva na ochranu osobnosti; i umělecké dílo musí respektovat práva chráněná zákonem a mezinárodními úmluvami. Úkolem soudu rovněž není obecně hodnotit a posuzovat jednotlivé světonázory, ideologie, sociální a pracovní podmínky apod., pro rozhodnutí tak nebylo relevantní prošetření podmínek u zaměstnavatele žalobců, ostatně žalovaný ani netvrdil, že by zde měly být stejné či srovnatelné podmínky jako v zobrazeném koncentračním táboře. Z tohoto důvodu byly zamítnuty důkazy k prokázání pracovních podmínek, k výši platů, porušování pracovních či hygienických předpisů. I případné prokázání těchto skutečností by zaměstnavatele nestavělo na roveň vyhlazovacího koncentračního tábora. Soud dále přihlédl k východiskům, která pro hledání rovnováhy mezi základními právy na svobodu projevu a na ochranu osobnosti formulovala judikatura Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu (viz např. jeho nález ze dne 23. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS 577/13). Uzavřel, že žalovaný vyjádřil svůj hodnotový soud, obsah klipů je politický, vyjádřený vysoce expresivní formou, přičemž žalobce nelze pokládat za veřejné osoby, neboť se politicky ani jinak veřejně nikterak neangažují, na čemž nemůže nic změnit ani prezentace zaměstnavatele žalobcem v tisku. Videa byla zveřejněna na veřejně přístupném serveru a není podstatné, kolik vykázala zhlédnutí. Koncentrační tábory jsou celospolečensky odsuzovány, obdobně jako zrůdný a nelidský nacistický režim. Videa žalovaného tak byla objektivně schopna zasáhnout do práv žalobců, aniž by bylo třeba zkoumat zda (v jaké míře) k takovému zásahu došlo, neboť spojení osob žalobců s šokujícími obrázky z koncentračních táborů je schopno způsobit jim nemajetkovou újmu, kterou by vzhledem k intenzitě a trvání pociťovala jako závažnou každá osoba v postavení žalobců; proto nebylo nutné provádět důkazy výslechem rodinných příslušníků a obchodních partnerů žalobců. V daném případě se nedá hovořit o přiměřenosti či věcnosti kritiky, excesivní zásah do osobnostních práv žalobců odůvodňuje vyhovění jejich požadavku na omluvu a dále též na přiznání zadostiučinění v penězích. Při jeho vyčíslení soud vyšel z primárně satisfakční funkce, kterou však doplňuje též funkce preventivní vzhledem k tomu, že žalovaný v řízení neprojevil jakoukoliv sebereflexi a setrvával na tom, že na dané zobrazení má právo, aniž by si uvědomoval, jaká práva je nutné respektovat i při umělecké tvorbě. Žalovanému bylo lhostejné, zda se může dotknout práv dalších osob, maje za to, že pod zástěrkou umělecké tvorby je možné vše. Pod zorným úhlem zmíněných kritérií se v dané věci soudu jevila přiměřenou částka 180.000 Kč pro žalobce a částka 30.000 Kč pro žalobkyni, a to i s ohledem na to, že žalovaný je zaměstnanou fyzickou osobou s výdělkem okolo 20.000 Kč měsíčně, bez vyživovací povinnosti a vlastnící nemovitost, taková náhrada proto není pro něj likvidační.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 71 Co 293/202-114, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I až VI, současně jej změnil v nákladových výrocích IX až X a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně učinil správná a dostatečná skutková zjištění, a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Žalovaný pokládá svá videa za umělecká díla kritizující společenské poměry v rámci svobody projevu zaručené čl. 17 odst. 4 usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky č. 2/1993 Sb. přehlíží však, že Listina přiznává v čl. 10 každému právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména; při střetu těchto práv je třeba dbát požadavku na proporcionalitu jejich uplatnění. Přiřadil-li žalovaný do svých videí bez svolení osoby žalobců, ztotožnil je a spojil jejich jména, v případě žalobce a) i podobiznu, s vyhlazovacími tábory a zvěrstvy, co se zde odehrávaly, zasáhl do osobnostních práv žalobců, jejichž jména spojil s nacistickou ideologií, aniž projevil snahu svou kritiku opřít o konkrétní fakta týkající se pracovních podmínek v železárnách. V daném případě je nutno upřednostnit práva žalobců na čest a důstojnost před právem žalovaného na svobodu projevu, jež překročila přípustnou mez. Odvolací soud souhlasil též s výší přiznaného zadostiučinění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné, jelikož napadené rozhodnutí spočívá na doposud neřešených otázkách hmotného práva, případně otázkách řešených odlišně, důvodnost pak spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. Za otázku doposud nezodpovězenou má dovolatel předně, zda soud řešící přiměřenost kritiky, jež se vztahuje ke skutkovému základu, musí dát původci sdělení možnost tvrdit a dokazovat skutkový základ kritiky. Žalobce v této souvislosti poukázal na to, že aktuální soudní rozhodovací praxe rozlišuje nejen výroky skutkové, u nichž lze testovat pravdivost, a hodnotící soudy, u nichž to testovat nelze, ale též výroky hybridní (zmiňované např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 750/15, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3945/2019), u nichž se různé části posuzují různě. Žalovaný má za to, že hodnotící část nelze posoudit bez kontextu posouzení skutkového základu hybridního výroku, a připomněl své důkazní návrhy ohledně podmínek u zaměstnavatele žalobců, jež soud prvního stupně neprovedl, což následně aproboval i soud odvolací. Oba soudy tedy svým postupem žalovanému znemožnily dokazování skutkového základu, jak je to nezbytné pro hybridní výroky, a znemožnily mu tak procesní obranu. Rovněž se dosud Nejvyšší soud podle dovolatele nevyslovil k tomu, zda osoba v postavení ředitele továrny nebo srovnatelného ekonomického postavení, jež se veřejně prezentuje jako odpovědný podnikatel, musí jako osoba veřejně činná snášet vyšší míru kritiky vztahující se k otázce odpovědnosti, a zda vyšší míru kritiky vztahující se k povaze a podmínkám výkonu práce na těchto pracovních místech musí snášet osoba v postavení personální a mzdové ředitelky továrny či postavení srovnatelném. Podle dovolatele je i ředitel továrny jakožto nositel ekonomické moci osobou veřejně činnou a požívá nižší úrovně ochrany osobnostních práv (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3479/2018, který daný pojem vykládá značně šířeji). Otázka dodržování předpisů z oblasti bezpečnosti práce a hygieny v továrně, kde pracují desítky lidí, kteří jsou najímáni za minimální mzdu, a to i z ciziny, nepochybně souvisí se závažnými veřejnoprávními zájmy. Žalobkyně odpovídá za agendu spjatou s veřejným zájmem na dodržování předpisů na úseku zaměstnanosti, zaměstnávání cizinců, hygieny práce, bezpečnosti práce a souvisejících předpisů. Žalobce se navíc veřejně prezentuje v tištěných i internetových médiích, proto na něj dopadají i závěry vyslovené k veřejně vystupujícím osobám v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03, a ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05. Za otázku řešenou odchylně od judikatury Nejvyššího soudu má dovolatel úvahu, zda v případně hybridních sdělení, jež obsahují kritiku skutkových okolností, může tato hodnotící kritika obsahovat přehánění a nadsázku, jež se může jevit i jako zraňující nebo šokující. V rozsudku ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2591/2011, přitom Nejvyšší soud akceptoval, že přehánění a nadsázka, byť by byly tvrdé, nečiní projev nedovoleným, rovněž tak nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky nedovolují závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za fair. Příliš tvrdá nadsázka a nelogické srovnání je aspekt, na němž přitom soudy v dané věci postavily závěr o důvodnosti žaloby, byť by uvedené nemělo být překážkou dovoleného projevu v rámci svobody slova, a to i z pohledu závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14. Rovněž tak odvolací soud podle dovolatele nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu v otázce věcnosti a přiměřenosti kritiky, jež se vztahuje pouze na skutkové závěry a nikoliv hodnotící soudy, u nichž přiměřenost a věcnost testovat nelze. Soudy posuzovaly projev žalovaného jako hodnotící soud, avšak poměřovaly je principy vyjádřenými Nejvyšším soudem (v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1872/2004) pro účely skutkových dedukcí, čímž se zjevně dostaly do rozporu s judikaturou. Odvolací soud nerespektoval rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ani v závěru, že hodnotící soud je nepřípustný, pouze pokud se nevztahuje k žádnému hájitelnému skutkovému základu a pokud je, aniž by byl myšlen jako nadsázka, hrubě a nepřípustně vulgární (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2042/2013, a ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 36/2015). Posunul-li odvolací soud tuto zcela krajní hranici do oblasti vysvětlitelné nadsázky, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe. Podle dovolatele nelze při řešení otázky, zda lze zohlednit postoj původce k posuzovanému sdělení při rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění, aplikovat principy, které se uplatňují v trestním právu. Z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 2015, č. j. 1 Co 68/2015-246, blíže rozvádějícího okolnosti relevantní při stanovení výše zadostiučinění a uceleně řešícího danou problematiku se nepodává možnost zohlednit postoj původce výroku při výměře přiměřeného zadostiučinění. Z hlediska obecné spravedlnosti je přípustné, aby byl někdo civilně sankcionován za překročení hranice svobody projevu, ale nejeví se přijatelným, aby byl penalizován, pokud jeho právní názor v soudním řízení neuspěje. Judikatura Nejvyššího soudu dále nebyla podle dovolatele respektována v otázce, zda zadostiučinění ve výši ročního příjmu osoby, jež je jinak výdělkově podprůměrná, je nepřípustné pro své likvidační účinky vůči povinnému. Dovolatel má za to, že i při snížení zadostiučinění lze analogicky použít §2953 o. z. upravující snížení náhrady škody, aby pro žalovaného nemělo likvidační dopad; to ve výjimečných případech připustil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 11. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2276/2018. V souzené věci je zřejmé, že osoba s měsíčním příjmem 20.000 Kč neušetří patřičnou částku a žalovaný se zadluží a dostane se na hranici existenčního minima, bylo tak namístě, aby odvolací soud zohlednil jeho majetkové poměry. Dovolatel uzavřel kritiku rozhodnutí odvolacího soudu poukazem na jeho nepřezkoumatelnost, neboť nebyla náležitě nevypořádána polemika vznášená v odvolání; pouhé konstatování o správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oba žalobci ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s argumentací k přípustnosti i důvodnosti dovolání a navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti části rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen vyhovující výrok přisuzující žalobkyni b) částku 35.000 Kč, je přípustnost dovolání bez dalšího vyloučena již ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v této části bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím zákonem stanovený limit 50.000 Kč. Ve vztahu k dalším meritorním výrokům napadeného rozhodnutí je pak třeba zkoumat, jsou-li vázány na řešení právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř.
Otázkou prokazování skutkových základů významných pro adekvátnost hodnotících soudů se dovolací soud opakovaně zabýval a zdůraznil, že u výroků, které v sobě kombinují skutkový základ i prvek hodnocení (tzv. hybridní výroky či hodnotové soudy se skutkovým základem), je nezbytné určit, do jaké míry mají tyto výroky skutkový základ a zda nejsou přehnané, přičemž je nezbytné vzít v úvahu jejich celkový tón i okolnosti případu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4084/2019, a ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4193/2018, a dále pak též nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03 , a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 750/15, a judikatura Evropského soudu pro lidská práva v nich citovaná). Z obecných pravidel o důkazním břemeni v občanském soudním sporu se pak též podává, že pravdivost skutkového základu prokazuje ten, komu je ku prospěchu, tzn. autor sdělení. V posuzovaném případě zásah do osobnostních práv žalobce nespočíval v tvrzení, že se v jím řízeném podniku nedodržují předpisy z oblasti zaměstnanosti, hygieny či bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (hodnocení této skutečnosti), ale v přirovnání osoby žalobce k nacistickým důstojníkům ve vedení koncentračních táborů, jež se neblaze zapsaly do historie nikoliv pouze nevhodnými pracovními podmínkami, o nichž hovoří žalobce, ale zejména tím, že sloužily k organizované likvidaci a zabíjení politicky i jinak nepohodlných osob, především židovské národnosti (rasová diskriminace). Je všeobecně známou skutečností, že za nepředstavitelné krutosti probíhala naprostá dehumanizace těchto lidí, zcela zbavených svobody, svých blízkých, svého předchozího života, lidské důstojnosti a veškerých práv. Odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu pro tento konkrétní případ dovodil, že žalovaný svou kritikou žalobce vyjádřil i neúctu všem, kteří koncentračními tábory prošli, zahynuli v nich, i jejich příbuzným, neboť zobrazením jejich obnažených zubožených těl jako pouhé ilustrace svých názorů na pracovní podmínky zformovaných do příspěvku na internetovém kanálu youtube znevážil a zneužil jejich utrpení. Jestliže ani sám dovolatel nemá žalobce za organizátora trýznění, ponižování a likvidace lidských bytostí v koncentračním táboře (netvrdí to ani v dovolání), nelze odvolacímu soudu vytýkat závěr, že dané sdělení postrádá náležitý skutkový základ. Z podstaty věci je přitom zřejmé, že předmětem dokazování, jež by mohlo poukázat na přiměřenost hodnotícího soudu, by měl být právě skutkový základ hodnocení opodstatňující, nikoliv libovolná skutečnost poukazující na možné nežádoucí jevy zcela odlišné povahy a intenzity. Náhled soudů obou stupňů na tuto otázku tedy odpovídá rozhodovací praxi dovolacího soudu, přičemž argumentace dovolatele nepoukazuje na aspekt, který by v tomto směru nebyl relevantně řešen či nesprávně právně posouzen.
Z obdobných důvodů nelze přisvědčit dovolateli ani v tom, že by se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2591/2011, v otázce, zda v případě tzv. hybridních sdělení obsahujících kritiku skutkových okolností může kritika obsahovat přehánění a nadsázku, jež se může jevit i jako zraňující či šokující. Přehánění či nadsázku lze obecně spatřovat ve zveličení, umocnění určitého jevu či jeho dovedení ad absurdum, jež si však zachovává stejnou podstatu. V porušování předpisů na ochranu zaměstnanců či neúměrně tvrdém přístupu k nim, jejž žalobce zjevně spojuje s činností společnosti, pro niž žalobce pracuje, případně též jiných ekonomicky silných subjektů, jakkoliv by se případně mohlo jednat o nežádoucí a negativní jevy, by se sotva daly vysledovat styčné body s masovým zabíjením, nelidským zacházením a úplnou degradací lidských bytostí. Spojení osoby žalobce s holocaustem nelze pokládat za přípustným způsobem nadsazenou kritiku pracovních podmínek u zaměstnavatele reprezentovaného žalobcem, ať by byly jakkoli nevyhovující. Ostatně i v dovolatelem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2591/2011, byla vyloučena přípustnost kritiky zcela postrádající věcný základ, přičemž byla-li zde za přípustnou označena i tvrdá nadsázka, neznačí to, že by s poukazem na nadsázku mohlo být akceptováno v podstatě jakkoliv podané negativní sdělení. Ačkoli v této souvislosti odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, akcentuje význam svobody projevu a přípustnost sdělení i zraňujících, šokujících či znepokojujících, nevyplývá z něj, že by veškerá sdělení daného typu (nehledě na jejich konkrétní obsah a formu) musela být akceptovatelná.
Dovolateli nelze dát za pravdu ani v jeho přesvědčení, že se odvolací soud odchýlil od judikatury při posouzení, je-li hodnotící soud nepřípustný pouze tehdy, pokud se nevztahuje k žádnému hájitelnému skutkovému základu a pokud, aniž by byl myšlen jako nadsázka, je hrubě a nepřípustně vulgární. Dovolatelem v tomto směru odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 36/2015, a ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2042/2013, se sice vyslovují k nevhodnému užití vulgarismů, a to především ve vztahu k přiměřené výši finanční satisfakce, zmíněný kategorický a jednoznačný závěr se z nich však nepodává. Naopak je u hodnotícího soudu třeba vážit jeho přiměřenost ve vztahu ke kritizované skutečnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13). Přiměřeností pak je třeba se zabývat i z pohledu, zda se hodnotící soud zakládá na pravdivé informaci, zda je prezentován přiměřenou veřejnou formou, zda je zásah do osobnostních práv nevyhnutelným průvodním projevem kritiky či zda jejím primárním cílem není hanobení či zneuctění dané osoby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 365/2019, rozsudek téhož soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3479/2018). Zdůrazňuje-li v této souvislosti Ústavní soud, že je třeba rozlišit mezi použitím tvrdých či ostrých výrazů majících oporu v kritizovaném skutkovém základě a vyhovujícím požadavkům přiměřenosti a samoúčelnými vulgaritami a urážkami na straně druhé (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1041/17), pak lze uvedené nepochybně přiměřeně vztáhnout i na samoúčelné sdělení v audiovizuální formě, které spojuje žalobce bez adekvátních důvodů se zvěrstvy koncentračních táborů, a morálně jej tak degraduje na úroveň osob, které tato zvěrstva páchaly.
Ani v otázce, zda je žalobce osobou tzv. veřejného zájmu, nejsou závěry odvolacího soudu v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí. Věcí veřejnou jsou v souladu s ustáleným výkladem veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce; věcí veřejnou je ovšem i umění včetně showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13, či ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14). Tomu odpovídá též typický okruh osob, jež ze své povahy vstupují do veřejného prostoru, v popředí stojí politici a veřejní činitelé, patří sem i výkonní umělci (herci, zpěváci, hudebníci, režiséři) a další umělci (spisovatelé, malíři, sochaři, apod.), u nichž je to dáno samotnou podstatou jejich profese - umělecká tvorba je určena pro veřejnost a bez vzájemné interakce postrádá smysl (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 149/2020). Odkázal-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3479/2018, zdůrazňující, že nahlížení na osobu jako na veřejně činnou a podléhající zvýšené kontrole veřejnosti není dáno jejím rozhodnutím vstoupit do veřejného života, ale povahou aktivit, v nichž se z vlastní vůle angažuje, pak je uvedený závěr třeba pojímat právě v kontextu výše citované judikatury a zohledňovat, zda se jedná o aktivity opodstatňující zvýšenou kontrolu veřejnosti či takové, které jsou ze své podstaty založeny na interakci s veřejností. Za činnost ve veřejném prostoru však bez dalšího nelze pokládat jakékoli působení ve sféře regulované veřejnoprávními předpisy, ani působení na pracovní pozici v ekonomicky významné firmě, na kterou je upřena pozornost veřejnosti. Neshledaly-li tedy soudy důvod pohlížet na žalobce jako na osobu veřejně činnou, lze mít i v tomto jejich závěry plně souladné s dosavadní judikaturou, pro jejíž změnu dovolatel přesvědčivé důvody nepředkládá. Ostatně ani subjekty veřejného zájmu nejsou povinny snášet hrubě znevažující a urážlivou prezentaci svých osobností.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z otázky, zda při rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění lze aplikovat principy, které se uplatňují v trestním právu, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Soudy přihlédly k postoji žalovaného a absenci postoje sebereflexe při závěru, že za zásah do osobnostních práv je třeba přiznat peněžitou satisfakci, nikoliv při úvaze o její výši. To odpovídá závěrům judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3703/2019, a judikatura v něm citovaná) pokládající peněžitou náhradu za subsidiární způsob odčinění imateriální újmy, nezajistí-li je dostatečně jiný způsob (zejména omluva), přičemž lze brát v potaz konstruktivní a vstřícné počínání osoby, jež do práv zasáhla a jež následně aktivně usiluje o její nápravu. Úvaha soudu, že počínání žalovaného neskýtá oporu pro závěr o dostatečnosti jiné formy zadostiučinění, než peněžité, se nevymyká judikatuře, ani neodůvodňuje potřebu její revize.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka požadující zohlednit majetkový stav původce zásahu. Je ustálenou praxí dovolacího soudu, že při stanovení výše peněžité náhrady lze kromě okolností na straně poškozeného vážit i zavinění a motivy, které vedly původce zásahu ke zveřejnění závadné informace, a do určité míry i jeho majetkové poměry, nemůže se tak ovšem stát způsobem, který by ve svém důsledku způsoboval neodůvodněné a nepřijatelné disproporce ve výši finanční satisfakce při srovnatelném zásahu, avšak různě situovaných a motivovaných původcích. Výše náhrady má být závislá především na intenzitě újmy způsobené poškozenému, nikoli na ekonomické síle původce zásahu. Nelze prakticky zajistit, aby peněžitá náhrada byla na jedné straně přiměřená intenzitě újmy vzniklé poškozenému a současně citelně postihovala původce zásahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, publikován pod č. 73/2021 Sbírky, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 149/2020). Ve svých rozsudcích vyslovujících se toliko k omezenému uplatnění preventivně-sankční funkce peněžitého zadostiučinění za zásah do osobnostních práv Nejvyšší soud reflektoval zejména situace, v nichž na straně škůdce měl vystupovat podnikatelský subjekt, přičemž právě možný likvidační účinek na škůdce shledal v těchto rozhodnutích jako jeden z argumentů proti sankční funkci zadostiučinění, jež by se měla uplatnit toliko v rámci primární funkce kompenzačně-satisfakční (k tomu kromě odkazovaných též např. rozsudek ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1004/2020).
Závěry odvolacího soudu o stanovení výše peněžitého zadostiučinění jsou pak založeny na zjištěném skutkovém stavu, který přejal od soudu prvního stupně, a jeho správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu. Dovolací soud zásadně nepřezkoumává úvahu o výši náhrady, není-li nepřiměřená s ohledem na zjištěné okolnosti případu, případně na relevantní kritéria, s nimiž judikatura v tomto směru pracuje. Odvolací soud souhlasil s konkrétními okolnostmi významnými pro posouzení dané věci a odkázal na podrobné a srozumitelné odůvodnění soudu prvního stupně; dovolací námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku napadeného rozhodnutí je tvrzenou vadou řízení, k níž lze podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout, jen je-li dovolání jinak přípustné, což není tento případ. Nekorigoval-li odvolací soud přisouzenou výši náhrady pro tvrzené majetkové poměry žalovaného, neodchýlil se od rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť nebyla zjištěna likvidační povaha přiznané částky, aby opodstatňovala výjimečné snížení náhrady pod úroveň, která odpovídá míře a intenzitě zásahu do osobnostních práv žalobce. Přisouzená náhrada plní především satisfakční funkci a je v odpovídající relaci i k náhradám nemajetkových újem v jiných případech. Pro srovnání lze uvést rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018 (usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3853/19, byla odmítnuta ústavní stížnost), jímž byla řešena újma známého českého herce a politika, kterému byla za nepravdivé nařčení (bez jakékoliv nadsázky či explicitního zobrazení), že majetkově kořistí na akcích pořádaných na počest obětí holokaustu, přiznána náhrada ve výši 150.000 Kč. Obdobně nebyla shledána nepřiměřeně nízkou náhrada ve výši 200.000 Kč známému hokejovému trenérovi za nepravdivé nařčení z neoprávněného obohacení při pozemkové transakci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1293/2021).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného v celém rozsahu pro nepřípustnost odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Zbývá doplnit, že dovolací soud nerozhodoval o návrhu žalobců na zrušení usnesení ze dne 13. 5. 2021, č. j. 25 Cdo 1300/2021-149, jímž byla odložena vykonatelnost části rozsudku odvolacího soudu, neboť neobsahuje-li jiné časové vymezení, pozbývá usnesení o odkladu svého účinku právní mocí rozhodnutí o odmítnutí dovolání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu