ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.365.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 365/2019-311
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské ve věci žalobce: J. Š., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Jiřím Janouškem, advokátem se sídlem Badeniho 291/3, 160 00 Praha, proti žalovaným: 1. B. R., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Václavem Láskou, advokátem se sídlem Štefánikova 1/65, 150 00 Praha 5, a 2. Vydavatelství Referendum s.r.o. , IČO 28355547, se sídlem náměstí 28. října 1104/17, Černá Pole, 602 00 Brno, zastoupená Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem Klokotská 103/13, 390 01 Tábor, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 340/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2018, č. j. 22 Co 60/2018-284, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 8. 3. 2018, č. j. 17 C 340/2016-223, uložil 1. žalované povinnost zaslat žalobci omluvu ve znění: „Omlouvám se Vám za zásah do Vašich osobnostních práv, do Vašeho práva na důstojnost, čest a vážnost, který jsem způsobila svými tvrzeními uveřejněnými na internetových stránkách Deníku Referendum v reportáži ze dne XY: V roce 2011 nastoupil do vedení Inspektorátu ionizujícího záření inženýr Š. Protože jsem měla jako sekretářka na starosti všechny doklady, hned jsem si všimla, že začal vyvádět peníze do soukromé firmy. Uvedené tvrzení je nepravdivé a nezakládá se na skutečnosti. Za jeho vyřčení se tímto omlouvám. B. R.“, zdržet se těchto tvrzení a zaplatit žalobci částku 100 000 Kč; 2. žalované uložil povinnost odstranit ze všech umístění na internetu, kde by mohla být dostupná veřejnosti, reportáž s názvem: „Případ whistleblowerky: Říkali jí, že si zahrává s ohněm. Nevzdala to,“ stejně jako všechny další reportáže, ve kterých je uvedena popsaná citace 1. žalované, a uveřejnit na všech umístěních, kde se nachází tato reportáž, omluvu s textem: „Omlouváme se J. Š., za zásah do jeho osobnostních práv, práva na důstojnost, čest a vážnost, uvedením nepravdivých tvrzení v reportáži Deníku Referendum s názvem „Případ whistleblowerky: Říkali jí, že si zahrává s ohněm. Nevzdala to,“ uveřejněné dne XY, konkrétně uvedením následující citace 1. žalované: „V roce 2011 nastoupil do vedení Inspektorátu ionizujícího záření inženýr Š. Protože jsem měla jako sekretářka na starosti všechny doklady, hned jsem si všimla, že začal vyvádět peníze do soukromé firmy“. Uvedené tvrzení je nepravdivé a nezakládá se na skutečnosti. Za jeho uveřejnění se tímto omlouváme. Vydavatelství Referendum s.r.o.“, zdržet se uveřejňování citace 1. žalované a zaplatit žalobci částku 100 000 Kč. Žalobu zamítl v části, v níž se žalobce domáhal, aby každé ze žalovaných byla uložena povinnost zaplatit dalších 100 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 8. 2018, č. j. 22 Co 60/2018-284, ve vyhovujících výrocích (zamítavý výrok nebyl odvoláním napaden) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, jež doplnil vlastním dokazováním, a uzavřel, že dne XY byla 2. žalovanou na internetových stránkách Deníku Referendum uveřejněna reportáž s názvem „Případ whistleblowerky: Říkali jí, že si zahrává s ohněm. Nevzdala to,“ (dále jen „Článek“), v němž byla uvedena citace 1. žalované tohoto znění: „V roce 2011 nastoupil do vedení Inspektorátu ionizujícího záření inženýr Š. Protože jsem měla jako sekretářka na starosti všechny doklady, hned jsem si všimla, že začal vyvádět peníze do soukromé firmy.“ (dále jen „Předmětný výrok“) a v němž bylo obecně referováno o whistleblowingu a konkrétně o 1. žalované a jejím příběhu. Podle Článku začala 1. žalovaná v době, kdy pracovala v Českém metrologickém institutu (dále jen „ČMI“) na pozici technickohospodářského pracovníka, poukazovat na nehospodárné nakládání s majetkem, porušování bezpečnostních předpisů a podivné okolnosti při získávání evropských dotací. Následovalo několikaleté šikanování, které vyústilo ve výpověď z organizačních důvodů. Tomu se 1. žalovaná bránila, posílala stížnosti zaměstnavateli, podávala trestní oznámení i žalobu a komunikovala s novináři. V návaznosti na Předmětný výrok je popisováno uzavření smlouvy o zajištění obslužných činností, tzv. facility managementu, mezi jejím zaměstnavatelem a společností EUROSTANDARD CZ, spol. s r.o. v roce 2011 (dále jen „Smlouva“), a to, že za práci, kterou si dosud institut zajišťoval sám, začal platit společnosti, kterou vlastnila laborantka, která v institutu pracovala (manželka bývalého zástupce ředitele), a která navíc za výhodných podmínek sídlila přímo v budově ČMI. V Článku jsou citována pozdější slova ředitele ČMI o nevýhodnosti Smlouvy, jejím vypovězení a o odvolání žalobce, který byl do té doby zaměstnán jako ředitel Inspektorátu ionizujícího záření (dále jen „IIZ“), což byla součást ČMI. S žalobou u soudu proti výpovědi nebyla 1. žalovaná úspěšná a účinky nemělo ani její trestní oznámení na nehospodárnost řízení oddělení. Článek uzavírá, že kauza žalované ukazuje, že pokud se kdokoli rozhodne odhalit korupční jednání, měl by být dobře připraven na to, co může následovat: šikana na pracovišti, soudní procesy a zejména deziluze ze státních institucí. Doplněním dokazování odvolací soud zjistil, že ředitel ČMI P. K. informoval v roce 2014 své kolegy o interním auditu, jímž bylo zjištěno nedostatečně transparentní nakládání se státními prostředky, důsledkem uzavření Smlouvy byla v řadě případů nerentabilita, když např. nabídková cena zavedené úklidové firmy byla poloviční oproti částce, jež byla za totéž placena podle Smlouvy (480 000 Kč), ale především, že byli v rámci Smlouvy soukromou firmou zaměstnáváni zaměstnanci ČMI. To vše vedlo ředitele k auditem doporučenému ukončení smluvního vztahu i k odvolání žalobce z funkce ředitele IIZ. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně nesprávně zúžil smysl předmětného výroku pouze na trestněprávní význam, přičemž pojem „vyvádění peněz“ nemusí v obecné mluvě vždy odkazovat na trestnou činnost, ale i na různé neférové nebo nehospodárné jednání, přičemž tento širší význam slov užitých 1. žalovanou plyne jednoznačně z kontextu celého Článku, kde je výslovně uvedeno i to, že její trestní oznámení na nehospodárnost řízení nemělo účinky. Předmětný výrok 1. žalované má povahu skutkového tvrzení, jež je pravdivé, neboť žalobce se dopustil uzavřením Smlouvy jednání nevýhodného pro svého zaměstnavatele, když bylo nehospodárně nakládáno s majetkem ČMI tak, že jeho peníze směřovaly k soukromému subjektu za nevýhodných podmínek. Žalobce byl pak jako ředitel instituce spadající pod příspěvkovou organizaci nakládající s prostředky státu v souvislosti s výkonem své funkce osobou veřejného zájmu, jejíž záležitosti mohou být veřejně posuzovány. 1. žalovaná tak realizovala své právo na svobodný projev, a proto předmětným výrokem nebylo neoprávněně zasaženo do osobnostních práv žalobce.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K řešení předkládá otázku, zda výrok „vyvádět peníze do soukromé firmy“ lze posoudit jako výrok bez negativní konotace ve společenském vnímání, tudíž jako nezasahující do osobnostních práv žalobce, a zdůrazňuje, že se používá v trestněprávní judikatuře, na niž odkazuje. Namítá, že nebyl zohledněn závěr dovolacího soudu, že i pravdivá informace může, s ohledem na okolnosti, zasáhnout do osobnostního práva, přičemž uvedený výrok má zjevně negativní, trestněprávní konotaci. 1. žalovaná, přestože věděla, že žalobce byl v trestním řízení očištěn, o něm veřejně prohlašovala, že peníze do soukromé firmy vyváděl, a nerespektovala tak presumpci neviny, což odvolací soud nezohlednil, a odchýlil se tak od ustálené judikatury, na niž dovolatel rovněž poukázal. I v řešení otázky, zda kontext Předmětného výroku lze omezit pouze na jedinou reportáž, v níž byl učiněn, či zda je představován i jinými mediálními vyjádřeními 1. žalované, se odvolací soud odchýlil od dovolatelem citované judikatury, neboť nezohlednil, že 1. žalovaná se na dané téma vyjadřuje opakovaně i v jiných médiích, což si může běžný čtenář vyhledat. Odklon od ustálené judikatury spatřuje i v tom, že odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž by dokazování zopakoval anebo je doplnil. Polemizuje rovněž se skutkovými závěry odvolacího soudu, jež považuje za nesprávné. Navrhl zrušení napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Předpokladem povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016). Ochranu poskytuje občanský zákoník proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva zejména tím, že snižují jeho čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti (§81 o. z.).
K porušení práva na čest, důstojnost, soukromí či vážnost člověka může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě. Při zkoumání přiměřenosti předmětného zásahu se totiž rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj, a to na základě vlastních, tedy subjektivních kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tudíž zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, publikovaný pod č. 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018).
Občanskoprávní ochrana osobnosti navazující na ústavněprávní zakotvení ochrany osobnosti v čl. 10 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, („dále jen Listina“) přitom bez dalšího neustupuje ani právu na svobodu projevu a právu na informace chráněným čl. 17 Listiny (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 10, C. H. Beck, str. 113, nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, či nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18). Při střetu základního práva na informace s právem na ochranu osobnosti a soukromého života je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016).
Z uvedených zásad odvolací soud při svém rozhodování vycházel. V souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu posoudil Předmětný výrok jako skutkové tvrzení, a na základě skutkových zjištění (jež nepodléhají dovolacímu přezkumu) uzavřel, že jeho pravdivost, při zohlednění kontextu celého Článku, byla v řízení prokázána, což podrobně a přesvědčivě zdůvodnil. Soud se nezabýval tím, zda má pojem „vyvádět peníze do soukromé firmy“ ve společenském vnímání negativní konotaci, ale tím, zda v kontextu Článku je toto tvrzení pravdivé. Kladný závěr pak vyplývá z přesvědčivého zdůvodnění, že jednání žalobce, který uzavření Smlouvy inicioval a připravil (na tomto místě se sluší poznamenat, že odvolací soud nepřesně v rozsudku uvedl, že Smlouvu uzavřel žalobce, ačkoli ji na základě podkladů připravených žalobcem uzavřel statutární zástupce ČMI), vedlo k tomu, že bylo nehospodárně nakládáno s majetkem ČMI, kdy státní prostředky směřovaly soukromému subjektu za nevýhodných podmínek. Je přitom rozhodné, aby celkové vyznění určité informace odpovídalo pravdě, respektive stačí, aby pravdivá byla podstatná část tvrzení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, Svazek č. 17, str. 133). Lze se rovněž ztotožnit s tím, jak pojem „vyvádění peněz“ vyložil odvolací soud. Tento pojem v kontextu Článku nemá trestněprávní význam (zvlášť když Článek obsahuje informaci, že trestní oznámení 1. žalované nevedlo k zahájení trestního stíhání), ale odkazuje na různé neférové či nehospodárné jednání, např. nevýhodný outsourcing u státních organizací. Tento pojem je rovněž používán i u jednání osob, jež se zbavují majetku z obavy před možnou exekucí či při očekávaném vypořádání společného jmění manželů, kdy rovněž nemusí jít o jednání postihované trestním zákonem. Převážně trestní judikatura, na niž dovolatel v souvislosti s výkladem uvedeného pojmu odkazuje, a kde je uváděn v souvislosti s probíhajícím trestním řízením, není případná právě s ohledem na zcela jiný kontext, v němž byl tento pojem v projednávané věci uveden. Právě z těchto důvodů nedošlo v projednávané věci k porušení zásady presumpce neviny.
Důvodná není ani námitka odklonu od ustálené rozhodovací praxe při posuzování Předmětného výroku pouze v kontextu Článku, v němž byl citován. Odvolací soud zcela v souladu s dovolatelem odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 332/2007 (i dalším rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 3567/2010), jej posoudil nikoli jen podle použitých výrazů a formulací, nýbrž podle celkového kontextu Článku s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k Předmětnému výroku došlo, jak zcela jasně vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku. Namítá-li dovolatel, že se 1. žalovaná obdobně, jako v Předmětném výroku, vyjadřuje i v jiných médiích, nejsou tato její vyjádření v projednávané věci předmětem řízení.
Dovolatel rovněž zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu i procesní postup při hodnocení důkazů a v podstatě se domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky). Dovolatelem namítaná judikatura (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3220/2013, 30 Cdo 4111/2009, 33 Cdo 3990/2014 a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 nebo IV. ÚS 275/98) není pro posouzení přípustnosti dovolání v projednávané věci případná, neboť odpovídá právní úpravě občanského soudního řádu před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. účinným od 1. 1. 2013.
Namítá-li dovolatel nesprávný postup odvolacího soudu při dokazování, jde o námitky vad řízení, k nimž však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 8. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu