ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.1491.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 1491/2021-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: P. D., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Martinem Dolejšem, advokátem se sídlem Plantáž 2526, Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, proti žalované: Allianz pojišťovna, a. s., se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, IČO 47115971, o zaplacení 101.529 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 80/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2021, č. j. 15 Co 186/2020-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 4. 2. 2020, č. j. 8 C 80/2019-56, zamítl žalobu o 101.529 Kč a zavázal žalobce povinností nahradit náklady řízení žalované a státu. Předmětem sporu byl nárok žalobce na doplacení pojistného plnění, jež žalovaná poskytla na náhradu škody způsobené na jeho motocyklu, který se při dopravní nehodě dne 16. 7. 2017 střetl s vozidlem XY u ní pojištěným pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, a krátila na 50 % z důvodu spoluzavinění dopravní nehody žalobcem. Po provedeném dokazování soud považoval za zjištěné, že žalobce na motocyklu předjel přes plnou čáru již vozidlo jedoucí za vozem XY a chystal se předjet i toto vozidlo buď proto, že chtěl porušit zákaz předjíždění znovu, nebo proto, že to vyhodnotil jako jediný způsob předejití kolize se zpomalujícím a posléze vlevo mimo komunikaci odbočujícím vozidlem. V obou případech tak žalobce porušil důležitou povinnost účastníka silničního provozu, když buď předjížděl i přes zákaz, nebo nedodržel potřebnou bezpečnou vzdálenost od vozidla před ním, která by mu umožnila reagovat na nenadálé situace v provozu. Podstatnou měrou se tedy podílel na vzniku nehody a 50% podíl na jejím vzniku je zcela na místě.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2021, č. j. 15 Co 186/2020-105, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným obvodním soudem i jeho právním posouzením. Odvolací soud dále připomněl, že vozidlo XY brzdilo postupně delší čas, nedošlo k prudkému brždění či nárazu do pevné překážky, na které by nemohl žalobce reagovat včas snížením rychlosti a dodržením bezpečné vzdálenosti, k čemuž byl povinen. Pokud by tuto povinnost žalobce dodržel, ke srážce by nedošlo, a proto je dána přinejmenším jeho 50% spoluúčast na vzniku nehody. Dále odvolací soud konstatoval, že běžná praxe řidičů motocyklu, kteří se při předjíždění drží středové čáry a čekají, kdy budou moci pokračovat v předjíždění, není důvodem pro nedodržení bezpečné vzdálenosti od před nimi jedoucího vozidla, ani k porušení zákazu předjíždění.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že odvolací soud se při řešení otázek zavinění dopravní nehody odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel nejprve rekapituloval průběh řízení a podstatné závěry z rozsudků nižších soudů, poté předestřel svoji verzi skutkového stavu a z něj učinil právní závěr o výlučné odpovědnosti řidiče vozidla XY za dopravní nehodu. K tomu uvádí citace ze správního řízení vedeného k objasnění příčiny dopravní nehody. Podle dovolatele nebyla skutečnost, že nedodržel bezpečnou odstupovou vzdálenost, rozhodující pro vznik nehody a jednání řidiče vozidla XY bylo neopatrné, nepředvídatelné a nebezpečné. Dále dovolatel předestřel vlastní verzi, jak vnímal nehodu, vyzdvihl své jezdecké schopnosti a s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5309/2015, uzavřel, že nebezpečné a nepředvídatelné jednání řidiče vozidla odbočujícího mimo komunikaci může být jedinou příčinou vzniku nehody. Na podporu tohoto závěru citoval dovolatel další rozhodnutí k výkladu §19 zákona o silničním provozu. Závěrem dovolatel namítl porušení práva na spravedlivý proces neprovedením dalších jím navržených důkazů k prokázání jeho verze nehodového děje. Proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby ve věci sám rozhodl v souladu s návrhem dovolatele.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatel nesplnil zákonné podmínky pro podání dovolání, rozsudek odvolacího soudu je správný po skutkové i právní stránce a neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, případně pro nedůvodnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Předmětem přezkumu odvolacího soudu byla otázka posouzení míry účasti obou účastníků nehody na způsobení škody. Na základě skutkových zjištění soudy obou stupňů uzavřely jako pravděpodobné pouze dvě varianty nehodového děje, a to úmyslné porušení zákazu předjíždění dovolatelem, který již před zahájením odbočování vozidla XY chtěl toto vozidlo předjet stejně, jako předjel již předtím jiné vozidlo, nebo v úmyslu zabránit srážce se zpomalujícím vozidlem XY jeho objetím přes plnou čáru, a tedy porušením §18 odst. 1 zákona o silničním provozu. Dovolatel v dovolání polemizuje pouze s druhou alternativou nehodového děje, a to na základě vlastních skutkových závěrů, jež v dané věci nalézací soudy neučinily, naopak zcela pomíjí skutkový závěr, že již vozidlo XY předjel na plné čáře a porušil tak zákaz předjíždění, i že v úředním záznamu o podání vysvětlení na místě vzniku nehody sám doznal, že měl v úmyslu vozidlo předjet, a až v opakovaném přestupkovém řízení změnil svou výpověď na úhybný manévr. Ačkoli dovolatel uvedl, že nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu, jeho konkrétní námitky představují spekulace zpochybňující skutkový děj. Takové námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání. Bez významu je v dané věci závěr správního řízení, jímž bylo zastaveno řízení o přestupku, neboť spáchání skutku nebylo dovolateli prokázáno.
Otázkou, do jaké míry jsou civilní soudy vázány rozhodnutím o spáchání či nespáchání správního deliktu, se již dovolací soud zabýval v rozsudku ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 22/2001, podle kterého z §135 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že soud v občanském soudním řízení nemůže mimo jiné předběžně řešit jako tzv. prejudiciální otázku, zda a kdo spáchal přestupek (jiný správní delikt), bylo-li v tomto směru vydáno pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu. Výrokem (nikoli odůvodněním) takového rozhodnutí je soud vázán a musí z něj vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část, která řeší naplnění znaků skutkové podstaty přestupku konkrétním jednáním pachatele. Rozhodnutí o tom, že byl spáchán přestupek (jiný správní delikt), znamená vždy konstatování zaviněného protiprávního jednání určitého pachatele, a proto ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. je soud tímto rozhodnutím vázán, avšak pouze pokud jde právě o jednání tohoto pachatele. Jestliže však okolnosti případu nasvědčují, že na vzniku škody se kromě pachatele mohla podílet svým jednáním i další osoba, není soud při zkoumání podmínek spoluodpovědnosti této další osoby výrokem o vině pachatele podle §135 odst. 1 o. s. ř. vázán.
Ve vztahu k závěru, že dovolatel se podílel podstatným způsobem na vzniku nehody, neboť již před zahájením odbočování vozidla XY jej chtěl předjet navzdory zákazu předjíždění danému značkou V3, dovolatel žádné právní námitky nevznesl. Ani ve vztahu k závěru o nedodržení bezpečné vzdálenosti od vozidla se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Posouzení otázky přiměřené rychlosti, jakož i určení míry zavinění jednotlivých účastníků se musí vždy odvíjet od posouzení individuálních skutkových okolností a mělo by dbát obecných zásad přiměřenosti, jakož i zohlednit plynulost silničního provozu, jež má na bezpečnost také vliv. Přestože je provoz motorového vozidla z podstaty věci spojen se zvýšeným rizikem, nelze po řidičích formalisticky vyžadovat natolik úzkostlivé chování, jež by fakticky znemožnilo plynulý provoz motorových vozidel. Klíčové je, zda řidič na zvýšené riziko reagoval, a to způsobem, který lze považovat za adekvátní s přihlédnutím ke všem významným okolnostem, a to zejména k dopravní situaci a k senzorickým, kognitivním a motorickým schopnostem řidiče (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3807/2014).
Nejvyšší soud se ve své judikatuře (viz např. opět rozsudek ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3807/2014) konstantně staví k výkladu §18 silničního zákona tak, že při posuzování vzdálenosti, na kterou má řidič rozhled, je potřeba brát v potaz nejen povětrnostní a terénní podmínky, ale rovněž dopravní situaci. Je-li v jízdní dráze řidiče překážka nebo je předvídatelné, že se do jeho jízdní dráhy může dostat, je řidič povinen na takovou situaci reagovat a přizpůsobit jízdu okolnostem; toto pravidlo se typicky aplikuje například při dodržování bezpečné vzdálenosti nebo jízdě v místech, kde lze očekávat vstup chodce, popř. jiných účastníků silničního provozu do vozovky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 9/2012, nebo ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1319/2014). Tato judikatura ovšem řeší případy týkající se pohybu vozidla v obci v blízkosti přechodu pro chodce či autobusové zastávky, kde bylo třeba předpokládat riziko vstupu chodce do vozovky. Podobně se lze stavět k situacím, kdy je rozhled řidiče blokován jinými vozidly nebo objekty.
Odbočení řidiče vozidla XY mimo komunikaci na lesní cestu nebylo protiprávním jednáním, v tomto případě mohl přejet dopravní značení V3, na rozdíl od dovolatele. Současně bylo prokázáno, a dovolatel to ani nezpochybňoval, že řidič vozidla XY před odbočením postupně zpomaloval, a tedy jeho jednání nebylo nepředvídatelné ani nebezpečné, jak tvrdil dovolatel. Takový závěr ostatně nalézací soudy neučinily. V této konkrétní okolnosti nehodového děje je projednávaná věc odlišná od dovolatelem prezentovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i trestních rozhodnutí dovolacího soudu. Ani okolnost, že lesní cesta, na kterou řidič vozidla XY odbočoval, byla zarostlá a nepřehledná, a tedy dovolatel nečekal, že na ni bude odbočovat, není důvodem, proč by neměl dovolatel adekvátně reagovat na zpomalující vozidlo před sebou brzděním a dodržením bezpečné vzdálenosti. Tvrdí-li dovolatel, že si byl vědom, že v případě střetu motocyklu s osobním vozem mohou být následky mnohem závažnější, bylo by projevem obezřetného řidiče naopak snížení rychlosti a náležité vyhodnocení vzniklé dopravní situace.
V této souvislosti lze rovněž připomenout, že judikatura dovolacího soudu, Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu jsou za jedno ve výkladu principu omezené důvěry, s níž mohou účastníci dopravního provozu předpokládat, že i ostatní účastníci provozu dodržují silniční pravidla, tedy že řidič vozidla XY mohl předpokládat, že když se poprvé podíval do zpětného zrcátka a viděl v dostatečném odstupu pouze vozidlo XY, nebude ho o chvíli později na zákazu předjíždění předjíždět motocykl dovolatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 2 As 66/2016).
Závěr odvolacího soudu, že i v případě, že dovolatel nechtěl úmyslně porušit zákaz předjíždění daný značkou V3, výrazným způsobem se podílel na vzniku škody nedodržením bezpečné vzdálenosti a nepřizpůsobením rychlosti aktuální dopravní situaci, neboť nebyl schopen adekvátně reagovat na zpomalující vozidlo před sebou a vyhnout se kolizi s ním, je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Namítl-li dovolatel neprovedení navržených důkazů odvolacím soudem, namítá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud může přihlédnout k vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, pokud je dovolání přípustné. Z obsahu dovolání však vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. splněny nejsou, proto ani dovolací soud nemůže přezkoumat vytýkané vady.
Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na paušální náhradu nákladů za své vyjádření k dovolání ve výši 300 Kč podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.
Poučení: Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 7. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu