ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.1523.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 1523/2020-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: PREdistribuce, a.s., IČO 27376516, se sídlem Svornosti 3199/19a, 150 00 Praha 5, proti žalovanému: J. A., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1, o 996 008,66 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 93/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019, č. j. 20 Co 271/2019-160, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2019, č. j. 20 Co 271/2019-160, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 4. 2019, č. j. 5 C 93/2017-117, jímž uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 996 008,66 Kč s příslušenstvím a nahradit žalobkyni náklady řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný je s podílem 1264/1517 spoluvlastníkem nemovitosti, jejíž jednu část užíval výhradně on. V této nemovitosti byla dne 21. 1. 2015 prováděna kontrola odběrného místa, přičemž elektroměr byl umístěn v domě a byl nepřístupný. Poté, kdy zaměstnanci žalobkyně požádali o přístup k elektroměru, sdělil jim žalovaný, že musí počkat a během čekání došlo v domě k odpojení spotřebičů, neboť oproti předchozímu kontrolnímu měření na domě podstatně poklesl odběr. Nato žalovaný elektroměr zpřístupnil, avšak po odpojení elektroměru pracovníky žalobkyně z objektu vykázal. Téhož dne jim do domu umožnil přístup uživatel druhé části nemovitosti, přičemž v části nemovitosti užívané výhradně žalovaným byl zjištěn neoprávněný odběr; ve zdi byla odkryta neměřená svorkovnice na přívodu pro elektroměr, z níž byla vyvedena neměřená odbočka napájející elektroinstalaci této části objektu (po demontáži elektroměru byl v této části nemovitosti naměřen odběr, který nemohl být způsoben únikem proudu ani kapacitním proudem kabelu). V části nemovitosti užívané žalovaným probíhala rekonstrukce a nacházelo se v ní několik elektrických přímotopů, v době prohlídky ještě vlažných. Ke dni kontroly neměl žalovaný s žalobkyní uzavřenu smlouvu o připojení odběrného místa, to bylo zřízeno pouze pro bytovou jednotku spoluvlastnice nemovitosti, v níž však byl po její prohlídce neoprávněný odběr vyloučen. Soud věc posoudil podle §51 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, (dále jen „energetický zákon“) a §1127 a §1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se závěrem, že žalovaný za zjištěný neoprávněný odběr odpovídá jako spoluvlastník nemovitosti, kde byl zjištěn. K určení rozsahu neoprávněného odběru nemohlo dojít na základě změřených nebo jinak zjištěných prokazatelných údajů, ze soupisu spotřebičů nebylo možno vycházet, neboť nebyl umožněn vstup do všech částí nemovitosti užívané žalovaným, v níž navíc probíhala rekonstrukce, při které lze předpokládat používání značného množství elektrických spotřebičů. Při absenci skutečností, které by mohly vést k jinému výpočtu výše škody v duchu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 668/15, stanovil soud výši škody za období od 12. 3. 2013 do 21. 1. 2015 podle §9 odst. 6 vyhlášky č. 82/2011 Sb. s ohledem na to, že hodnoty předřazeného jištění byly 100 A, již navýšil o daň a náklady na zjištění neoprávněného odběru.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1862/2018 namítá odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky, zda byl v řízení dostatečně podložen závěr o jeho osobě jako škůdci. Odvolacímu soudu vytýká, že se v této souvislosti, v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 593/17 a I. ÚS 74/06, nijak nevypořádal s množstvím jím uplatněných námitek. Z dokazování dle dovolatele vyplynulo, že na místě zjištěného neoprávněného odběru nikdo ze zaměstnanců žalobkyně nezjišťoval, zda ve vodiči údajně černé odbočky je elektrický proud, kam vodič vede a kde a jak ústí, či zda jejím prostřednictvím vůbec bylo možno proud neoprávněně odebírat. Svorkovnice nebyla černou odbočkou, neboť na ni byl napojen přívodní kabel a vodiče elektroměru a zajišťovala tak tok elektrického proudu právě přes elektroměr. Uvedené vyplývá i z pořízené fotodokumentace, kdy ve zdi není viditelný kabel údajné černé odbočky. Namítá, že soud učinil ze znaleckého posudku prof. Ing. Skokanského, CSc., nesprávný závěr, neboť znalec sice únik proudu vyloučil, ne však technický samovolný únik. Cituje odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a namítá nesprávnou aplikaci vyhlášky č. 82/2011 Sb., absenci poučení podle §118a o. s. ř. (aniž by osvětlil, o čem měl být poučován), jakož i neprovedení veškerých jím navrhovaných důkazů. Za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou pak označil otázku, zda v případě technického samovolného úniku proudu je založena odpovědnost za zakázané jednání dle energetického zákona. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání není přípustné podle §237 o. s ř.
Námitky dovolatele směřují především proti skutkovému stavu, z něhož soudy nižších stupňů vycházely. Předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů a z nich dovozuje odlišný závěr o skutkovém stavu. Nesprávnost rozhodnutí je v dovolání vyvozována nikoliv z nesprávného právního názoru soudu, nýbrž z toho, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž dovolatel nesouhlasí; v podstatě předkládá vlastní verzi skutkového stavu, přičemž polemizuje s tím, jak soudy nižších stupňů zhodnotily důkazy významné pro závěr o důvodnosti nároku žalobkyně. Uplatněné námitky tak postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Dovolatel rovněž zpochybňuje závěr o své pasivní legitimaci. Při posouzení této otázky se odvolací soud neodchýlil od odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1862/2018, ani další judikatury (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1803/2017, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1165/2018), neboť závěr o odpovědnosti žalovaného podle §51 energetického zákona učinil odvolací soud nejen na základě skutečnosti, že žalovaný byl spoluvlastníkem nemovitosti, v níž byl neoprávněný odběr odhalen, ale i na základě zjištění, že k tomuto odběru došlo výhradně v části nemovitosti výlučně užívané žalovaným.
K námitce dovolatele ohledně nesprávně stanovené výše škody za použití vyhlášky č. 82/2011 Sb. lze poznamenat, že otázkou určení výše náhrady škody v případě neoprávněného odběru elektrické energie se opakovaně zabýval Nejvyšší soud (srov. např. usnesení ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3606/2012, ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 997/2014, nebo ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017) i Ústavní soud. Ten v nálezu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, (jenž navázal na nález ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13) neshledal neústavním stanovení výše náhrady škody za neoprávněný odběr podle vyhlášky č. 51/2006 Sb. s tím, že však vyhláška nemá být aplikována mechanicky, ale je třeba zohledňovat specifické okolnosti případu. Jestliže škůdce prokáže, že výše škody za neoprávněně odebranou elektřinu stanovená podle prováděcího předpisu je mnohonásobně vyšší než jeho platby za elektřinu ve srovnatelných obdobích před neoprávněným odběrem, nelze výši škody stanovenou podle vyhlášky bez dalšího akceptovat, což platí i pro účely vyhlášky č. 82/2011 Sb. V projednávané věci soudy postupovaly v souladu s citovanou judikaturou, neboť za situace, kdy nebylo možno určit celkovou spotřebu neoprávněně odebrané elektřiny podle změřených nebo jinak prokazatelně zjistitelných údajů (odběr se v předchozích obdobích snižoval, přestože probíhala rekonstrukce žalovaným užívané části objektu, žalovaný neumožnil zjistit, jaké spotřebiče byly v jeho části nemovitosti užívány a neměl-li v době zjištění neoprávněného odběru uzavřenu smlouvu o připojení odběrného místa, nemohlo být provedeno ani srovnání jeho plateb za elektřinu za předcházející období), umožnily žalovanému, který má v tomto smyslu důkazní břemeno, aby prokázal, že výše škody stanovená podle vyhlášky je nepřiměřeně vysoká a nemá tak kompenzační, ale sankční charakter. Žalovaný však tuto skutečnost neprokázal. Jestliže za tohoto skutkového stavu stanovily soudy výši škody podle §9 vyhlášky č. 82/2011 Sb., neodchýlily se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu, a dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Otázkou odpovědnosti za případný technický samovolný únik proudu, již dovolatel označil jako dosud dovolacím soudem neřešenou, se odvolací soud při právním posouzení vůbec nezabýval, a proto přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013). Pro úplnost lze doplnit, že znalec vyloučil, že by hodnoty naměřené při neoprávněném odběru mohly být způsobeny únikem proudu nebo kapacitním proudem kabelu.
Poukazuje-li dovolatel dále na to, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami, nevyslechl znalce a další svědky, nepřihlédl k absenci poučení žalovaného podle §118a o. s. ř. soudem prvního stupně, nezadal vypracování revizního znaleckého posudku, nebyla provedena celá řada dalších jím navrhovaných důkazů a rozhodnutí je nepřezkoumatelné, jedná se o námitky vad řízení, k nimž by však dovolací soud mohl ve smyslu §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné. Tak tomu však v posuzované věci není.
Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je pak vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu