ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.1542.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 1542/2020-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: P. T. , narozený XY, bytem XY, Švýcarská konfederace, zastoupený JUDr. Petrem Poledne, Ph.D., advokátem se sídlem Maiselova 38/15, Praha 1, proti žalované: Česká televize, se sídlem Kavčí Hory, Praha 4, IČO 00027383, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 233/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 22 Co 251/2019-197, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. 3. 2019, č. j. 16 C 233/2017-136, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 7. 2019, č. j. 16 C 233/2017-183, uložil žalované výrokem I povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku odstranit z internetových stránek žalované XY reportáž obsaženou v pořadu XY, původně vysílaného dne XY od XY hod., nazvanou „XY“ v čase pořadu XY, a dále výrokem II odstranit z internetových stránek žalované XY příspěvek obsažený v pořadu XY, původně vysílaný dne XY od XY hod., nazvaný „XY“ v čase pořadu XY. Výrokem III uložil žalované povinnost v druhém kalendářním týdnu následujícím po kalendářním týdnu, ve kterém rozsudek nabyde právní moci, na programu XY v pondělí v rámci pořadu XY, anebo v rámci jiného pořadu, v časovém rozmezí mezi XY hod. až XY hod. a v pátek v rámci pořadu XY, anebo v rámci jiného pořadu, v časovém rozmezí mezi XY hod. až XY hod. a na programu XYv neděli v rámci pořadu XY, anebo v rámci jiného pořadu, v časovém rozmezí mezi XY hod. až XY hod., uveřejnit tuto omluvu: „ XY “ Výrokem IV uložil žalované povinnost uveřejnit do 3 dnů od právní moci rozsudku v pořadu XY anebo v jiném pořadu v časovém rozmezí mezi XY hod. až XY hod., na programech XY a XY tuto omluvu: „ XY“ Výrokem V soud zamítl žalobu v rozsahu požadavku uveřejnit do 3 dnů od právní moci rozsudku v pořadu XY anebo v jiném pořadu v časovém rozmezí mezi XY hod. až XY hod., na programech XY a XY tuto omluvu: „ XY “ Výrokem VI rozhodl o nákladech řízení. Obvodní soud rekapituloval předchozí řízení a rozhodnutí k reportážím informujícím o obnově trestního stíhání žalobce, shrnul skutková tvrzení, jež žalovaná zveřejnila v napadených reportážích, a uzavřel, že v části těchto tvrzení došlo k zásahu do osobnostních práv žalobce, neboť trestní řízení bylo pravomocně zastaveno, a žalobce tedy nebylo možno označovat jako spolupachatele či organizátora podvodů s XY, ve druhé části skutkových tvrzení soud shledal, že buď v uvedených pořadech nezazněla, nebo byla pravdivá.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2020, č. j. 22 Co 251/2019-197, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a v části výroku II v rozsahu, ve kterém bylo uloženo žalované, aby odstranila ze svých internetových stránek XY z příspěvku v pořadu XY, původně vysílaného dne XY od XY hod., pod názvem „XY“, výrok F. B.: „ XY “, a dále část výroku redaktorky Z. S. „ XY “; ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku změnil tak, že žalobní požadavek na odstranění předmětného příspěvku zamítl. Dále výrokem III změnil výrok III rozsudku obvodního soudu tak, že zamítl žalobu na uveřejnění omluvy: „ XY “ Výrokem IV změnil napadený rozsudek ve výrocích IV a V tak, že žalovaná je povinna uveřejnit do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku v pořadu XY anebo v jiném pořadu v časovém rozmezí mezi XY hod. až XY hod., na programech XY a XY omluvu následujícího znění: „ XY “ Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do zamítnutí omluvy za výrok, že řada bývalých obchodních partnerů P. T., kteří se s P. T. podíleli na finančních transakcích, byla pravomocně odsouzena, napadený rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení výrokem V. Odvolací soud vyšel při posouzení důvodnosti nároku na odstranění reportáží z doby odvysílání každé z nich. Proto v případě reportáže ze dne XY, kdy bylo teprve obnoveno trestní stíhání žalobce, shledal odvolací soud v reportáži porušení presumpce neviny žalovanou, nikoli však lživé a manipulativní výroky. Odvolací soud proto vyhověl požadavku na její odstranění, požadavek na omluvu za nepravdivá a manipulativní tvrzení shledal nepřiléhavým, neboť v době odvysílání nebylo možno pravdivost výroků posuzovat. V reportáži odvysílané dne XY již bylo trestní stíhání žalobce pravomocně zastaveno, žalobci již nebylo možno klást za vinu podvodná jednání v souvislosti s XY a bylo možno posuzovat výroky obsažené v reportáži z hlediska pravdivosti a manipulace s fakty. Odvolací soud však na rozdíl od obvodního soudu shledal část obsahu reportáže nezávadnou z hlediska nepřiměřených zásahů do osobnostních práv žalobce, neboť část výroků shledal pravdivou a pouze v části výroků o zapojení žalobce do vyvedení peněz z XY konstatoval zásah do osobnostních práv a nárok na omluvu. Dále odvolací soud připomněl, že k podvodnému jednání popsanému v reportážích skutečně došlo, nebylo však prokázáno, že by jej organizoval či uskutečňoval žalobce.
Proti výroku III tohoto rozsudku podal žalobce dovolání, neboť má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky formulace omluvy při zásahu do osobnostních práv. Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle kterého mu nelze přiznat nárok na jím formulovanou omluvu, neboť nedošlo k nepravdivému a manipulativnímu výroku, nýbrž k porušení presumpce neviny, a tedy znění omluvy není přiléhavé. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1413/2012, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4738/2015, v obdobných případech dospěl dovolací soud k závěru, že pravdivost a manipulativnost výroků lze posuzovat i v době před skončením trestního řízení. Navrhuje proto, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalované uloží povinnost zveřejnit omluvu formulovanou dovolatelem a přizná náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že považuje dovolání za nepřípustné, neboť stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění je úkolem soudu prvního stupně a odvolacího soudu a vždy se jedná o okolnosti každého případu. Odvolací soud rozhodl v kontextu všech zjištěných okolností, řádně posoudil obsah obou reportáží a hodnotil je z hlediska doby jejich zveřejnění. Postupoval tedy v souladu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně spočívá na právním závěru, že žalovaná v obou napadených reportážích porušila zásadu presumpce neviny a tím zasáhla do osobnostních práv dovolatele. Proto rovněž bylo nařízeno odstranit obě předmětné reportáže z internetových stránek žalované. Dovolatel tak nebyl úspěšný pouze v požadavku na omluvu za první reportáž zveřejněnou v době jeho obnoveného trestního stíhání a v rozsahu několika skutkových tvrzení z druhé reportáže, jež byla shledána pravdivými. Při posouzení tohoto nároku vyšel odvolací soud z formulace textu omluvy a dospěl k závěru, že tento text není přiléhavý, neboť neodpovídá povaze zásahu spočívajícího v porušení presumpce neviny.
Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od individuálních okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř., jejíž řešení by bylo dovolacím soudem zobecnitelné. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem v zákoně stanovených podmínek a kritérií (dříve §13 obč. zák., nyní §2951 o. z.), přičemž výsledným zadostiučiněním se zabývá až tehdy, bylo-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřené. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen Soubor“ – pod C 15681, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4345/2016). Obdobné platí i pro formu morálního zadostiučinění (omluvy).
Zásah do osobnostních práv porušením principu presumpce neviny je odlišný od zásahu zveřejněním nepravdivé informace, ačkoli spolu mohou souviset. Lež je úmyslně sdělená nepravda. V případě informování o probíhajícím trestním řízení může být porušen princip presumpce neviny, ačkoli je následně pachatel pravomocně odsouzen, protože se uvedených skutků skutečně dopustil, a taková reportáž by byla pravdivou od samého počátku. Stále by však byla neoprávněným zásahem do osobnostních práv pachatele trestné činnosti porušením presumpce neviny. To však není případ dovolatele. Závěr odvolacího soudu je tedy logický, forma zadostiučinění není zjevně nepřiměřená a nelze ji pokládat ani za rozpornou s judikaturou dovolacího soudu.
O opaku nesvědčí ani dovolatelem citovaná rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1413/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4738/2015). V prvním uvedeném případě formulace omluvy odpovídala povaze porušení principu presumpce neviny, nikoli nepravdivému výroku. Ve druhém případě nebyl text omluvy předmětem dovolacího přezkumu, šlo o zásah do osobnostní sféry zveřejněním fotografie a čitelně otevřeného cestovního pasu zadrženého poškozeného, jenž nebyl ani obviněn a byl následně propuštěn na svobodu, a otázka intenzity zásahu do soukromí osoby žijící na území České republiky v prostředí příslušníků jiné národnosti.
Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na paušální náhradu nákladů za své vyjádření k dovolání ve výši 300 Kč podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu