ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.1635.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 1635/2021-89
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: M. Ch. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Alexandrem Nettem, advokátem se sídlem Hlavní 1069/40, Brno, proti žalované: České dráhy, a. s., se sídlem nábřeží L. Svobody 1222, Praha 1, IČO 70994226, o zaplacení 2.154.309 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 94/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2020, č. j. 35 Co 217/2020-70, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně utrpěla dne 24. 6. 1995 v železniční stanici XY při železniční nehodě újmu na zdraví, v jejímž důsledku trpí posttraumatickým syndromem a dlouhodobě se léčí na psychiatrii. Žalobou podanou dne 5. 5. 2016 uplatnila nárok na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění v částce 2.705.400 Kč a v částce 2.154.309 Kč za ztrátu na výdělku.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 11. 2019, č. j. 13 C 94/2016-49, zamítl žalobu o zaplacení 2.154.309 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Již před zahájením jednání bylo zastaveno řízení o nároku na bolestné a ztížení společenského uplatnění pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. Mezi účastníky nebylo sporné, že došlo k železniční nehodě, při níž utrpěla žalobkyně újmu s trvalými fyzickými i psychickými následky, sporná byla otázka pasivní legitimace žalované a otázka promlčení. Obvodní soud uzavřel, že žalovaná je ve věci pasivně legitimována, dospěl však k závěru, že nárok žalobkyně je promlčený podle §106 odst. 1 obč. zák., neboť nejpozději ke dni 11. 5. 2010 se žalobkyně dozvěděla z rozhodnutí ČSSZ o přiznání invalidního důchodu třetího stupně o vzniku a výši škody a o tom, kdo za škodu odpovídá, věděla ode dne nehody. Soud neshledal vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 8. 2020, č. j. 35 Co 217/2020-70, potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i se závěrem, že je důvodná námitka promlčení, která nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy. O takový případ by šlo pouze ve výjimečných situacích, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. V dané věci tomu tak nebylo.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení dovolacím soudem vyřešené otázky promlčení, kterou má dovolací soud posoudit jinak. Obsahem dovolání je rekapitulace rozhodnutí nalézacích soudů a zdravotního a psychického stavu dovolatelky, která trpí řadou psychických obtíží a posttraumatickou stresovou poruchou. Dovolatelka proto spatřuje ve svém zdravotním a zejména psychickém stavu výjimečnou okolnost, jež vylučuje uplatnění námitky promlčení v souladu s dobrými mravy. Odepření náhrady újmy na zdraví s poukazem na promlčení považuje dovolatelka za tvrdost, která zakládá rozpor s dobrými mravy. Dovolatelka poukazuje též na záměr Evropské komise harmonizovat právní úpravy členských států v oblasti škody na zdraví a odstranit námitku promlčení. Dovolatelka považuje závěr odvolacího soudu o uplatnění námitky promlčení v souladu s dobrými mravy za nesprávný výklad §2 odst. 3 o. z. Navrhla proto, aby dovolací soud napadený rozsudek i rozsudek obvodního soudu zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v posouzení otázky promlčení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolatelka nepředložila žádné relevantní argumenty, proč by měla být daná otázka vyřešena jinak.
Podle §106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“) se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle §106 odst. 2 obč. zák. se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Judikatura dovolacího soudu je ustálená v závěru, že o osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech rozhodných pro vymezení odpovědného subjektu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 599/2006). O výši škody spočívající ve ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti se poškozený dozví zpravidla v okamžiku, kdy mu byla vyplacena poslední dávka nemocenského, a kdy může ztrátu na výdělku blíže specifikovat (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 6. 1972, sp. zn. 1 Cz 10/72, publikovaný ve Sborníku IV stanovisek, zpráv a rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů z let 1970 – 1983, s. 625, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1089/2006). Subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti začíná běžet zásadně od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o výdělku dosahovaném před poškozením a po poškození, popř. kdy bylo vydáno rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu a poškozený se o něm dozvěděl (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 29. 4. 1988, sp. zn. 1 Cz 2/88, uveřejněný pod č. 2/1990 Bulletinu Nejvyššího soudu ČR). Nárok na náhradu za ztrátu výdělku po skončení pracovní neschopnosti má charakter opětujícího se plnění a promlčuje se jako celek, nikoliv jen nároky na jednotlivá plnění z něj vyplývající, poskytovaná ve formě důchodu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/2005, uveřejněný pod číslem 36/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že dovolatelka o škůdci věděla již v den železniční nehody, o vzniku škody a jejím rozsahu se dozvěděla dne 11. 5. 2010 a od tohoto dne počala běžet promlčecí doba k uplatnění nároku. Judikatura dovolacího soudu zmíněná výše spojuje počátek promlčecí doby s nabytím informací o vzniku škody a škůdci, nikoli se závěrem poškozeného, že je třeba vyhledat advokáta a nárok uplatnit u soudu. Ačkoli dovolatelka byla v době vzniku škody zaměstnána, nárok na invalidní důchod uplatnila s odstupem 15 let a nárok na náhradu za ztrátu na výdělku uplatnila u soudu s odstupem více než 20 let. Pokud odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku uplatněný žalobou dne 5. 5. 2016 je promlčen, je takový závěr v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, jenž pro její změnu neshledal důvody.
K rozporu námitky promlčení s dobrými mravy především nelze odhlédnout od zákonné úpravy běhu promlčecí doby, která pamatuje i na určité případy, kdy se běh lhůty přerušuje, staví nebo odkládá možnost jejího započetí či skončení (§110, §112 - 114 obč. zák.). Podle §113 obč. zák. jde-li o práva osob, které musí mít zákonného zástupce, nebo o práva proti těmto osobám, promlčení nepočne, dokud jim zástupce není ustanoven. Již započaté promlčení probíhá dále, avšak neskončí, dokud neuplyne rok po tom, kdy těmto osobám bude zákonný zástupce ustanoven nebo kdy překážka jinak pomine. Toto ustanovení tedy kromě jiného chrání i toho, kdo pro nezpůsobilost k právním úkonům není schopen učinit potřebné úkony k uplatnění svého práva, před promlčením jeho práva. Zákon tak pamatuje na případy objektivních důvodů znemožňujících věřiteli včas uplatnit právo, a to v podobě takových psychických obtíží, které zčásti nebo zcela zbavují účastníka způsobilosti činit právní úkony.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnost není dovolatelkou napadána a vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu být ani nemůže) přitom nevyplývá, že by žalobkyně byla zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo tato její způsobilost byla omezena (dovolatelka to ani netvrdí). Dovolacím soudem již v minulosti byl řešen případ poškozeného, který s odkazem na svůj nepříznivý psychický stav tvrdil rozpor námitky promlčení s dobrými mravy a dovolací soud uzavřel, že bez splnění předpokladů uvedených v ustanovení §113 obč. zák. nelze posouvat počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu újmy na zdraví s poukazem na omezené duševní schopnosti poškozeného v neprospěch odpovědné osoby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3515/2015, uveřejněný pod číslem 84/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. (Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.) Od těchto závěrů ustáleně zastávaných v soudní praxi nemá dovolací soud důvod se odchylovat. V dané věci nebyly tvrzeny, tím méně prokázány okolnosti nasvědčující zneužití práva žalované vznést námitku promlčení. Pouhý odkaz žalobkyně na její zdravotní stav rozpor námitky promlčení s dobrými mravy nezakládá.
Věc je posuzována podle českého práva a záměry nadnárodních institucí (dovolatelkou zmíněné doporučení Evropského parlamentu a projekt Evropské komise), které jsou s ním v rozporu a nemají povahu závazných právních norem, nemohou mít na rozhodnutí vliv.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 7. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu