ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.1769.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 1769/2019-281
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: T. D., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Petrem Pařilem, advokátem se sídlem Škárova 809/16, 612 00 Brno, proti žalovanému: V. R., narozený XY, IČO XY, bytem XY, o 337 173,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 17/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2018, č. j. 17 Co 72/2018-213, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2018, č. j. 17 Co 72/2018-213, ve výroku I a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 3. 2018, č. j. 5 C 17/2016-187, v části výroku I, jíž bylo rozhodnuto o částce 308 032,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 20. 5. 2016 do zaplacení, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 27. 3. 2018, č. j. 5 C 17/2016-187, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 337 173,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 20. 5. 2016 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 11. 10. 2016, č. j. 5 C 17/2016-127, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobci 337 173,50 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu na zaplacení dalších 326 351,75 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 1. 2018, č. j. 17 Co 101/2017-165, zrušil ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Soud vyšel ze zjištění, že na základě ústní dohody účastníků zhotovil žalovaný v roce 2013 hydroizolaci střechy, sklepa a základové desky rodinného domu žalobce. Za tyto práce mu žalobce zaplatil 256 250 Kč. Dne 25. 12. 2013 odlétla část izolační folie ze střechy a dne 14. 1. 2014 žalobce zjistil, že do domu zatéká. Odstranění těchto nedostatků žalobce požadoval, což žalovaný nejprve přislíbil, posléze však přestal komunikovat a vady neodstranil. Hydroizolace, již žalovaný zhotovil, trpěla vadami popsanými ve znaleckém posudku vypracovaném znaleckým ústavem STAVEXIS, s. r. o., z něhož vyplynulo, že závady prací na střeše byly natolik závažné, že je bylo třeba odstranit a provést hydroizolaci střechy a střešní plášť zcela nově. Náklady na zhotovení nové střechy stanovil znalecký posudek částkou 264 152,50 Kč a na opravu a dokončení izolace sklepa a základové desky částkou 29 141 Kč. Za vypracování znaleckého posudku zaplatil žalobce 33 880 Kč. Soud dospěl k závěru, že žalovaný při provádění prací porušil obecnou prevenční povinnost podle §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „obč. zák.“), a proto odpovídá za způsobenou škodu, jejíž výši stanovil podle znaleckého posudku. Námitku promlčení neshledal důvodnou, neboť ačkoliv k odletu folie ze střechy došlo dne 25. 12. 2013 a zatékání do ní zjistil žalobce dne 14. 1. 2014, nebyl jako laik schopen výši škody na střeše ani přibližně vyčíslit. O škodě a její výši se dozvěděl až ze znaleckého posudku doručeného mu dne 10. 3. 2015, od kdy začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba, jež ke dni podání žaloby (2. 2. 2016) neuplynula. Ohledně izolace sklepa a základové desky se žalobce dozvěděl o škodě až z cenové nabídky jiného dodavatele dne 5. 11. 2014.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 10. 2018, č. j. 17 Co 72/2018-213, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že zamítl žalobu na zaplacení 308 032,50 Kč s příslušenstvím, ohledně zaplacení částky 29 141 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se (a to již v předchozím zrušovacím usnesení) s jeho závěrem, že jde o nárok na náhradu škody, za niž odpovídá žalovaný, avšak shledal důvodnou námitku promlčení nároku na náhradu nákladů vynaložených na opravu střechy a na vypracování znaleckého posudku. Dovodil, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 obč. zák. se váže ke dni 25. 12. 2013 a 14. 1. 2014, kdy se žalobce dozvěděl, že práce na střeše trpí vadami. Již tehdy získal alespoň přibližně vědomost o rozsahu škody, přičemž její konkrétní výši se dozvěděl až ze znaleckého posudku. Promlčecí doba tak začala běžet nejpozději 14. 1. 2014 a ke dni podání žaloby byl nárok v částce 308 032,50 Kč promlčen. Ve vztahu k dalšímu nároku (náklady na opravu a dokončení izolace sklepa a základové desky ve výši 29 141 Kč) shledal závěr o jeho nepromlčení přinejmenším předčasný, proto rozsudek v tomto rozsahu zrušil.
Proti měnícímu výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žaloba co do částky 308 032,50 Kč zamítnuta, podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v odklonu od ustálené praxe dovolacího soudu při posouzení otázky promlčení, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 628/2007, 33 Odo 477/2001, 2 Cz 19/74, 25 Cdo 2656/2004, 30 Cdo 4111/2009, 25 Cdo 4890/2014 a 25 Cdo 4278/2015. Namítá, že se sice o drobných projevech způsobené škody (odlet folie ze střechy a zatékání do ní) dozvěděl ve dnech 25. 12. 2013 a 14. 1. 2014, avšak jako laik nebyl schopen v té době posoudit, zda se nejedná o drobné vady, které lze bez obtíží odstranit, a to za situace, kdy mu žalovaný dodatečnou opravu střechy přislíbil v únoru až květnu 2014, z čehož žalobce dovozoval, že půjde spíše o drobnosti. V té době tedy neznal rozsah škody, nevěděl, že vadná je celá střecha a že náprava bude možná pouze jejím kompletním novým vybudováním. To zjistil až ze znaleckého posudku, podle něhož byl vadný celý postup při zhotovení hydroizolace střechy i nevhodný použitý materiál. I o osobě odpovědné za škodu se dozvěděl až ze znaleckého posudku, neboť žalovaný způsobení škody trvale popíral a tvrdil, že si dovolatel střechu zhotovil sám s pomocí dalších osob. Ohledně účelně vynaloženého nákladu na vyhotovení znaleckého posudku označil posouzení počátku běhu promlčecí lhůty za absurdní, neboť podle odvolacího soudu měla začít běžet dříve, než byl posudek vůbec zadán, vyhotoven, či uhrazena cena za jeho vypracování. Za otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené označil, zda má na počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle §106 obč. zák. vliv, že škůdce, který navíc škodu způsobil při výkonu své podnikatelské činnosti, poškozeného v pozici spotřebitele ubezpečuje, že jím způsobená škoda je bagatelní a výslovně se poškozenému zavazuje tuto škodu odstranit; a zda má v takovém případě vliv na počátek běhu lhůty i náročnost a trvání znaleckého zkoumání povahy, charakteru a výše způsobené škody. Nesprávnost právního posouzení i rozpor s judikaturou (konkrétně rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 653/2003, 32 Odo 879/2002, 29 Odo 162/2003 a 32 Cdo 4291/2007) shledával dovolatel dále v tom, že námitka promlčení uplatněná až v odvolacím řízení (předcházejícím) byla odvolacím soudem připuštěna, ačkoliv její důvodnost z dosavadního obsahu spisu nebylo možno posoudit a předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno jen proto, aby rozhodné okolnosti byly zjišťovány. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 26 Cdo 45/2010, 20 Cdo 595/2010, 21 Cdo 85/2010 a 25 Cdo 1839/2000) a Ústavního soudu namítá rovněž rozpor uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy, jejž spatřuje v tom, že žalovaný dovolatele výslovně ubezpečoval, že jím způsobená škoda je bagatelní a zavázal se ji odstranit, ačkoliv si jako podnikatel v oboru musel být vědom její závažnosti. Dovolatel je přesvědčen, že byla-li škoda způsobena před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a subjektivní promlčecí doba začala běžet až za jeho účinnosti, měl být aplikován §3028 odst. 1 o. z., a subjektivní promlčecí doba měla být tříletá. Chybným je rovněž závěr, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o dílo. Podle ustálené judikatury (sp. zn. 31 Cdo 1717/2015, 32 Odo 968/2003, 33 Odo 43/2004, 33 Odo 781/2002 a 33 Cdo 1525/2007) nebylo v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013 ujednání o výši ceny díla obligatorní náležitostí smlouvy o dílo; i bez takové dohody smlouva vznikla, bylo-li dosaženo dohody o předmětu smlouvy a o poskytnutí odměny za dílo, což v projednávaném případě bylo splněno. Soud pak zatížil řízení vadou, neboť k této otázce neprováděl dokazování. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 308 032,50 Kč s příslušenstvím potvrdil, případně napadenou část rozsudku odvolacího soudu zrušil. Toto dovolání žalobce doplnil o námitku podjatosti předsedy senátu odvolacího soudu JUDr. Jaroslava Buriana.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky promlčení uplatněného nároku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k tomu, že k provedení díla došlo před 1. 1. 2014, posuzuje se věc z hlediska hmotného práva podle dosavadních předpisů (§3028 odst. 3 o. z.), tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Podle §633 odst. 1 obč. zák. je zhotovitel povinen dílo provést podle smlouvy, řádně a v dohodnuté době. Je-li pro provedení díla stanovena závazná technická norma, musí provedení odpovídat této normě.
Podle §653 odst. 1 obč. zák. zhotovitel odpovídá za vady, které má provedená oprava nebo úprava při převzetí věci objednatelem, jakož i za vady, které se vyskytnou po převzetí věci v záruční době. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odpovídá zhotovitel také za vady, jejichž příčinou je vadnost věci, která má být opravena nebo upravena, či nevhodnost pokynů objednatele, jestliže ho na vadnost věci či nevhodnost pokynů neupozornil.
Podle §510 obč. zák. uplatnění nároku z odpovědnosti za vady nevylučuje nárok na náhradu škody, která z vady vznikla.
Podle §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu stojí na závěru, že žalovaný podle §415 a §420 obč. zák. odpovídá za škodu, již vadným provedením díla způsobil žalobci, avšak nárok žalobce je podle §106 odst. 1 obč. zák. promlčen.
Porušení povinnosti splnit řádně závazek je předpokladem odpovědnosti za vady i odpovědnosti za škodu. Tyto závazkové právní instituty je třeba od sebe odlišit, neboť každý z nich má jiný účel, jsou založeny na rozdílných zásadách a předpokladech vzniku odpovědnosti. Za nedostatky vlastního plnění je dána odpovědnost za vady. Teprve jiná újma, jež vznikla jako následek vadného plnění, je škodou. Jde o újmu, kterou vyvolaly vady poskytnutého plnění, nikoliv o újmu spočívající ve vadnosti poskytnutého předmětu plnění. Odpovědnost za vady sleduje, aby se nabyvateli dostalo ze závazkového právního vztahu smluvené plnění bez jakýchkoliv vad. Nelze-li toho dosáhnout (např. výměnou věci či její opravou), slouží k finančnímu vyrovnání snížení hodnoty věci vzhledem k její vadě či chybějící vlastnosti (sleva). Odpovědnost za škodu sleduje oproti tomu účel, aby byla nahrazena majetková újma vzniklá následkem porušení právní povinnosti nebo v důsledku jiné právem uznané skutečnosti (události). Z §510 obč. zák. tedy současně vyplývá, že z důvodu náhrady škody se nelze domáhat nároků, které vyplývají ze závazků z odpovědnosti za vady. Znamená to, že nabyvatel nemůže požadovat náhradu újmy za vadně poskytnuté plnění z titulu náhrady škody a naopak.
Zmíněné zásady formuloval Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“) pod č. R 12/1989, v němž dovodil, že pokud jde o vztah odpovědnosti za škodu a odpovědnosti za vadné poskytnutí služby, platí, že cestou odpovědnosti za škodu není možné dosáhnout odčinění majetkové újmy fyzické osoby spočívající v samotné vadnosti např. zhotovené věci nebo provedené opravy (úpravy). Náprava této majetkové újmy může být přiznána vždy jen v rámci odpovědnosti za vady. Při rozlišení mezi tím, kdy má majetková újma fyzické osoby povahu vady služby a kdy má povahu utrpěné škody, je třeba dovodit, že zatímco o vadu jde tam, kde újma spočívá ve vadném poskytnutí služby (ve vadnosti poskytnutého předmětu služby), újma, která vzniká jako důsledek tohoto vadného plnění, je škodou fyzické osoby. Na tyto závěry navázal Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (např. ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001, ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 270/2001, ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, či ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1619/2007), v nichž shodně dovodil, že majetková újma, která spočívá ve vadném provedení opravy (úpravy), tj. ve vadnosti poskytnutého plnění, je napravitelná jen v rámci odpovědnosti za vady. Nárok na náhradu nákladů potřebných k odstranění vady provedené opravy je nárokem z odpovědnosti zhotovitele za vady provedené opravy; nároků, které vyplývají ze závazků z odpovědnosti za vady, se nelze domáhat z titulu náhrady škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1849/2001, č. 34/2004 Sbírky).
Pro správné právní posouzení dané věci je tedy podstatné rozlišit, zda je plnění požadováno na náhradu nákladů potřebných k odstranění vady provedeného díla, anebo na náhradu újmy, jež vznikla v důsledku nekvalitního díla. Předmětem dovolacího přezkumu je částka 308 032,50 Kč s příslušenstvím, jež zahrnuje dva nároky (na zaplacení 274 152,50 Kč a 33 880 Kč). Částku 274 152,50 Kč s příslušenstvím žalobce požaduje na úhradu nákladů, které musel vynaložit na zhotovení nové hydroizolace střechy svého domu poté, kdy vyšlo najevo, že hydroizolace provedená žalovaným je zcela vadná, neplní svůj účel a musí být odstraněna. Je tedy zřejmé, že požaduje zaplatit náklady, které vynaložil na opravu (předělání) nekvalitně provedeného díla, a proto se jedná o nárok z odpovědnosti za vady, a nikoli nárok na náhradu škody, nedomáhá-li se nákladů, jež vynaložil na odstranění škody, jež mu vznikla následkem nekvalitně provedeného díla (např. na sanaci zdiva poškozeného zatékáním do vadně izolované střechy). Odvolací soud (i soud prvního stupně) však, v rozporu s citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, posoudil uplatněný nárok jako nárok na náhradu škody, a to včetně posouzení důvodnosti námitky promlčení, tedy podle ustanovení, jež právní vztah z odpovědnosti za vady, o který zde jde, ani jeho promlčení neupravují. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení námitky promlčení uplatněného nároku je tak naplněn.
Odvolací soud zamítl žalobu i v nároku na zaplacení částky 33 880 Kč, již žalobce vynaložil na vypracování znaleckého posudku. Jde o náklady spojené s uplatněním žalobou požadované pohledávky (včetně nároku ohledně něhož odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil) ve smyslu §121 odst. 3 obč. zák., jež zásadně sdílí osud pohledávky hlavní. Lze doplnit, že v projednávané věci se neuplatní §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť vztah mezi účastníky je vztahem ze spotřebitelské smlouvy ve smyslu §52 odst. 1 obč. zák.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně nesprávné, a proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1, 2 o. s. ř.). Na soudu prvního stupně bude, aby nárok žalobce posoudil podle příslušných ustanovení upravujících odpovědnost za vady, včetně ustanovení upravujících promlčení takového nároku.
Dovolací soud se nezabýval námitkou podjatosti vznesenou žalovaným vůči JUDr. Jaroslavu Burianovi, neboť byla dovolatelem uplatněna po lhůtě k podání dovolání (§242 odst. 4 o. s. ř.).
O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci samé (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu