ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.1796.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 1796/2020-223
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: J. K., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 142, Příbram, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo financí , se sídlem Letenská 15, Praha 1, o náhradu škody , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 82/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, č. j. 18 Co 173/2018-194, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, č. j. 18 Co 173/2018-194, se mění tak, že se potvrzuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 1. 2018, č. j. 17 C 82/2017-106.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení 261.130 Kč k rukám advokáta JUDr. Antonína Janáka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
1. Žalobce jako restituent řádně uplatnil nárok na vydání majetku ve správě Správy budov města Plzně podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, avšak porušením privatizačních předpisů žalovanou došlo k převodu těchto nemovitostí na společnost U. a následně na S. P., jež nemovitosti užívala a vybírala v nich nájemné. Žalobce vedl řadu sporů o ochranu svého vlastnictví a zaplacení ušlého nájmu, při nichž vynaložil částky 422.857 Kč a 196.661,70 Kč na náklady soudních řízení, avšak pro nesolventnost dlužníka společnosti S. P. bylo v roce 2016 ukončeno exekuční řízení pro nedostatek majetku k provedení exekuce. Žalobce tak požaduje částky 2.767.200 Kč, 1.191.437,20 Kč a 1.776.055,80 Kč pravomocně přiznané na ušlém nájemném a náklady zbytečných soudních řízení, jež zapříčinila žalovaná svým pochybením.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. 1. 2018, č. j. 17 C 82/2017-106, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částky 2.767.200 Kč, 1.191.437,20 Kč a 1.776.055,80 Kč na nároku z bezdůvodného obohacení neoprávněného pronajímatele, a částky 422.857 Kč a 196.661,70 Kč na nákladech soudních řízení k ochraně vlastnictví, vše s příslušenstvím, a nahradit náklady řízení.
3. K odvolání žalované tento rozsudek Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 9. 2018, č. j. 18 Co 173/2018-145, změnil tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, nesouhlasil však s jeho právním posouzením otázky příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalované při privatizaci majetku a nedobytností pohledávek třetí strany.
4. Z podnětu dovolání žalobce Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1376/2019, napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že v dané věci žalovaná přímo odpovídá za škodu v podobě ušlého zisku, jenž dovolateli ušel na nájemném, které neoprávněně vybírala společnost S. P., neboť nebýt jejího pochybení při privatizaci, nabyl by v restitučním řízení vlastnictví k nemovitostem dovolatel a mohl by inkasovat nájemné sám. Rovněž by nebyl nucen vést soudní řízení k ochraně svého vlastnictví a nést jejich náklady.
5. Městský soud v Praze opětovně rozsudkem ze dne 6. 11. 2019, č. j. 18 Co 173/2018-194, změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zavázán právním názorem dovolacího soudu shledal, že byla vyřešena otázka právního posouzení příčinné souvislosti i skutková otázka existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem žalované. Z těchto okolností vyšel odvolací soud při posouzení důvodnosti námitky promlčení a uzavřel, že nárok žalobce na náhradu ušlého zisku z nájemného byl promlčen nejpozději v červnu 2008, a nárok z titulu náhrady nákladů soudních řízení k ochraně jeho práv byl promlčen v lednu 2011, neboť uplynuly subjektivní i objektivní promlčecí doby dle §106 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Zároveň neshledal rozpor uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení otázky uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i soudu Ústavního. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud nevyhověl pokynům dovolacího soudu vyjádřeným v předchozím rozsudku. Shrnul skutkové okolnosti projednávané věci, připomněl, kolik soudních řízení předcházelo, než dosáhl vydání nemovitosti, na kterou měl nárok a kterou stát neoprávněně prodal v privatizaci, a jakým způsobem se domáhal náhrady ušlého zisku, jejž neoprávněně pobírala společnost S. P. Akcentoval také roli žalované i státu, jenž nejen celý spor způsobil svým protiprávním jednáním, ale následně aktivně do něj zasahoval, když odmítal vrátit kupní cenu personálně propojené společnosti U., která proto nemohla vrátit kupní cenu společnosti S. P., z níž alespoň částečně mohla být pohledávka dovolatele uspokojena, a současně nedokázal prostřednictvím soudních orgánů zajistit ochranu jeho práv. K tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, který teprve vyjasnil, že lze uplatnit nárok na náhradu škody proti škůdci, jenž neobdržel majetkový přínos, aniž by bylo třeba nejprve marně usilovat o vydání bezdůvodného obohacení třetího subjektu, který majetkový přínos získal na úkor poškozeného. Dále připomněl, že ve věci neplatné privatizace bylo vedeno několik soudních řízení mezi různými účastníky, a odvolací soud v totožném případě nároku společnosti S. P. shledal odpovědnost žalované za vznik pohledávek, které není schopen dlužník uhradit, a tedy nárok jejích věřitelů domáhat se náhrady své škody přímo proti státu. Tedy judikatura nižších soudů, ani judikatura dovolacího soudu nebyly jednotné v posuzování odpovědnosti státu za vznik pohledávek a za jejich nedobytnost. Do rozhodnutí velkého senátu, jenž rozlišil nároky z titulu odpovědnosti státu za výkon veřejné moci a z ostatních odpovědnostních titulů, nemohl dovolatel účinně uplatnit svůj nárok vůči žalované u soudu, neboť mohl důvodně očekávat, že takovou žalobu by soudy považovaly za předčasnou. Dovolatel proto shledává námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalovaná k podanému dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje s napadeným rozhodnutím i s jeho odůvodněním. Citovala odlišná rozhodnutí v restitučních věcech, v nichž nebyla shledána námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
8. Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalobce bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné pro řešení otázky uplatnění námitky promlčení státem v restituční věci v rozporu s dobrými mravy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je důvodné.
9. Vzhledem k ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry (práva a povinnosti) vzniklé před 1. 1. 2014.
10. Dle §3 odst. 1 obč. zák. nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
11. Již v předchozím zrušujícím rozsudku ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1376/2019, odkázal dovolací soud na svoji ustálenou rozhodovací praxi ve vztahu k otázce uplatnění námitky promlčení státem u pochybení v restitučních věcech a pro příklad uvedl usnesení ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 400/2018. V obdobně specifických případech však rozhodoval také v rozsudku ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2060/2003, nebo již dovolatelem citovaném rozsudku ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009, či v rozsudku ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3952/2013, ve kterém mj. dovolací soud citoval z nálezů Ústavního soudu: restitučními zákony se demokratický právní stát snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových křivd, přičemž státní orgány jsou povinny postupovat podle příslušného restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma, způsobená za totalitního komunistického režimu, má být alespoň částečně kompenzována “ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09, a ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01). A dále citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11, podle něhož mnohé „ případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině práva podústavního je nutné posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního práva odrazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení…Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům. “ (srov. i nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09). V restitučních věcech je výše citovaná judikatura Ústavního soudu o povinnosti obecných soudů nalézt spravedlivé řešení věci rozšířena o ustálenou judikaturu dovolacího soudu, podle níž je třeba restituční předpisy interpretovat co nejvstřícněji vůči oprávněným osobám (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3786/2013, ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2894/2012, nebo ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014).
12. Ačkoli dovolatel dne 27. 4. 1995 řádně uplatnil restituční nárok vůči povinné osobě, žalovaná pokračovala v realizaci privatizačního projektu a dne 1. 12. 1995 uzavřela smlouvy o prodeji nemovitostí dotčených restitučním nárokem dovolatele. Tímto protiprávním jednáním vyloučila dovolatele z možnosti užívat majetek, nakládat s ním a pobírat z něj užitky a výnosy. Následně byl dovolatel nucen vést řadu soudních řízení, aby pochybení žalované napravil a žalovaná nezůstala pouze pasivní, nýbrž aktivně vstoupila do dalších soudních řízení s neoprávněnými vlastníky nemovitosti a bránila se vrátit kupní cenu získanou v privatizaci právnímu předchůdci společnosti S. P., ačkoli šlo o zjevné bezdůvodné obohacení dle §457 obč. zák., což již dovolací soud také konstatoval v předchozím rozsudku. Trvalo více než deset let, než se dovolatel domohl zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí, a poté trvalo dalších deset let, než žalovaná vrátila kupní cenu společnosti U.
13. Přiléhavá je také námitka dovolatele, že soudní judikatura až do citovaného rozsudku velkého senátu nebyla jednotná v otázce konkurence nároku na náhradu škody proti škůdci a na vydání bezdůvodného obohacení proti osobě odlišné od škůdce, a tedy nebylo možné spravedlivě požadovat po dovolateli, aby již v roce 2006 inicioval další soudní spor proti žalované a domáhal se na ní náhrady škody. K odůvodněnosti této námitky postačí připomenout, že odpovědnost žalované přímo za škodu v podobě ušlého zisku i nákladů zbytečných soudních řízení odvolací soud neposuzoval ani v roce 2018.
14. V uvedených okolnostech lze spatřovat výjimečný případ, kdy je námitka promlčení výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž tyto okolnosti jsou naplněny v natolik výjimečné intenzitě, že je odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3315/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2193/2014).
15. Uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy je tak naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu změnil [§243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], neboť odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení umožňují o věci rozhodnout tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu.
16. Podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna nahradit žalobci za řízení před odvolacím i dovolacím soudem náklady, které jsou představovány odměnou advokáta za šest úkonů právní služby po 33.740 Kč podle §6 odst. 1, §7 a §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, šesti paušálními náhradami hotových výdajů advokáta po 300 Kč dle §13 odst. 4 téže vyhlášky, 21% náhradou daně z přidané hodnoty ze součtu shora uvedených částek, která činí 42.890 Kč a zaplaceným soudním poplatkem za dovolání ve výši 14.000 Kč. Náklady řízení žalobce činí celkem 261.130 Kč a žalovaná je povinna zaplatit je k rukám zástupce žalobce podle §149 odst. 1 o. s. ř. v zákonné lhůtě podle §160 odst. 1 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 3. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu