ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.1901.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 1901/2019-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: R. S. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem Navrátilova 664/10, Praha 9, proti žalovanému: P. H. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Rostislavem Tomisem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1047/26, Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 297/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, č. j. 22 Co 25/2018-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Rostislava Tomise.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2018, č. j. 22 Co 25/2018-134, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 11. 2017, č. j. 98 C 297/2016-107, ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se obtěžování žalobce a užívat na jeho adresu vulgárních výrazů a především tvrzení, že žalobce je neplatič a parazit, a povinnost uveřejnit omluvu v požadovaném znění, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil jen ohledně částky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce i žalovaný jsou členy Společenství vlastníků jednotek domů č. p. XY, XY, XY - ulice XY, IČO XY, se sídlem XY, (dále jen „SVJ“). Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce dlouhodobě zpochybňuje řádnost ročních vyúčtování SVJ, které s ním vede soudní spory o zaplacení, přičemž vypracované znalecké posudky poukazují na pochybení ve zpracování vyúčtování. Žalovaný označil žalobce za neplatiče a parazita, a to jak dne 9. 5. 2015 v nepřítomnosti jiných osob, tak v rámci přestupkového řízení dne 7. 9. 2015. Žalobce neplatil zálohy ve výši předepsané SVJ, ani v měsíční periodicitě, nýbrž nahodile, a částky, které si stanovil sám, byly nižší, než požaduje SVJ a než platili ostatní členové. Z provedeného dokazování pak vyplynulo, že žalobce platil jen třetinu záloh. Povinnost platit měsíční zálohy přitom plyne ze zákona i ze stanov. Z ničeho neplyne, že by si výši záloh mohl stanovovat sám vlastník. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v řízení byl prokázán pravdivý základ pro napadané označení žalobce výrazy neplatič a parazit a ze strany žalovaného nejde věcně ani formou o kritiku excesivní. Žalovaný v přestupkovém řízení jako obviněný z přestupku vykonával své právo podle §36 správního řádu, kde bez excesů ke své obraně zopakoval v souladu s logikou věci napadané výroky a vysvětlil, čím je považuje za podložené. O neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce by se v přestupkovém řízení nejednalo ani tehdy, pokud by pravdivý základ výroků nebyl dán. Intenzita verbálního útoku je se zřetelem k okolnostem navíc tak slabá, že lze stěží hovořit o způsobilosti přivodit žalobci újmu. Postupem podle §82 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), arg. a contario, zde tak nejsou dány důvody pro uložení požadovaných zdržovacích povinností, neboť do osobnostních práv žalobce nebylo neoprávněně zasaženo a intenzita a okolnosti kritiky žalobce žalovaným nepřesáhla v demokratické společnosti přijatelný rozsah (nelze zde ani v tomto směru hovořit o zneužití svobody projevu). Nedůvodnost požadavku na odčinění nemajetkové újmy omluvou je dána postupem podle ustanovení §2910 a 2956 o. z., arg. a contrario, jelikož žalovaný osobnostní právo žalobce neporušil a povinnost odčinit žalobci újmu žalovanému nevznikla. Ohledně náhrady nákladů řízení soud prvního stupně pochybil při stanovení tarifní hodnoty, proto odvolací soud tento jeho výrok změnil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s tím, že se především odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve vztahu k vyúčtováním a zálohám, resp. tuto judikaturu nezohlednil. Dle něj tak nemohla být správně vyřešena ani právní otázka ohledně ochrany osobnosti dovolatele. Namítá, že pro řádné zhodnocení pravdivého základu závadných výroků je nezbytné vyřešit otázku, zda ke dni 9. 5. 2015 a ke dni 7. 9. 2015 existovala nějaká splatná pohledávka SVJ za dovolatelem. Žádná taková pohledávka podle něj neexistovala ani neexistuje. Odvolací soud se měl odchýlit od konstantní rozhodovací praxe i v otázce, co může člen SVJ činit, pokud mu nejsou řádně předepisovány zálohy za služby a doručována řádná vyúčtování, a také v otázce procesního práva týkající se především dokazování a skutkových zjištění odvolacího soudu. Skutková zjištění totiž neumožňovala přistoupit k právnímu závěru uvedenému v napadeném rozhodnutí, čímž bylo dotčeno právo dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť soudy neprováděly důkazy směřující ke sporům mezi dovolatelem a SVJ ohledně vyúčtování a záloh (například dovolatelem navrhované znalecké posudky, či námitky proti zálohám apod.). Dovolatel je tedy přesvědčen, že v projednávaném případě byly naplněny všechny předpoklady pro uplatnění nároků z titulu ochrany jeho osobnosti ve smyslu §81 o. z. a násl. Zásadně totiž každé nepravdivé tvrzení je objektivně způsobilé zasáhnout do osobnostních práv. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že považuje napadený rozsudek za správný a dovolání za nedůvodné, proto je navrhl zamítnout.
Při střetu základního práva na vyjádření kritiky, ať již slovem či tiskem, tj. svobody projevu s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 146/04). Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je pak třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (obdobně srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97). K otázce pravdivosti uveřejněných údajů se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99, podle něhož k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze (obdobně srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2951/2006).
Závěr odvolacího soudu, že výroky dovolatele vyslovenými jak dne 9. 5. 2015, tak v rámci přestupkového řízení dne 7. 9. 2015, nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv dovolatele s tím, že kritiku je třeba v konkrétní situaci považovat za přípustnou, přičemž tento zásah v daném případě nepřesáhl svojí intenzitou takovou míru, kterou by již v demokratické společnosti nebylo možno tolerovat, odpovídá závěrům obsaženým ve výše zmíněné judikatuře dovolacího soudu. Je zjevné, že předmětné výroky žalovaného byly jeho subjektivním hodnotícím soudem. Žalovaný na základě vlastních (subjektivních) kritérií zhodnotil, že jelikož dovolatel nehradí zálohy a částky vzešlé z vyúčtování v požadované výši (tato skutečnost byla v řízení prokázána jako pravdivá), je neplatičem. A jelikož ostatní členové SVJ částky na zálohách a z vyúčtování řádně platili (i tato skutečnost byla v řízení prokázána), subjektivně zhodnotil, že dovolatel na nich parazituje. Je tedy možno uzavřít, že hodnotící soud žalovaného stál na pravdivém základě a forma, kterou jej žalovaný vyjádřil dne 9. 5. 2015, byla sice příkrá, ale nedosáhla takové intenzity, aby představovala zásah do osobnostních práv dovolatele. Primárním cílem kritiky zjevně nebylo hanobení a zneuctění žalobce, ale náprava stavu ve prospěch SVJ, kterého byl žalovaný předsedou.
Na uvedeném přitom ničeho nemění to, zda 9. 5. 2015 skutečně existovala nějaká splatná pohledávka SVJ za žalobcem a jakým způsobem dopadnou soudní spory ohledně stanovení záloh a řádnosti vyúčtování ze strany SVJ. Proto přípustnost dovolání nezakládá ani námitka nezohlednění judikatury týkající se záloh a vyúčtování úhrad za služby spojené s užíváním bytu, ani námitka neprovedení důkazů ke sporům dovolatele a SVJ o správnost výše záloh a vyúčtování, a to bez ohledu na to, zda jimi byly uplatněny „jen“ vady řízení, které přípustnost dovolání nezakládají, anebo dovolatelem tvrzené porušení práva na spravedlivý proces.
Jde-li pak o výroky žalovaného pronesené v rámci přestupkového řízení, lze bez dalšího odkázat na správné závěry odvolacího soudu (i jím citovanou konstantní judikaturu), především pak to, že žalovaný jako obviněný z přestupku pouze vykonával své právo podle §36 správního řádu, kde bez excesů ke své obraně zopakoval v souladu se samou logikou věci napadané výroky a vysvětlil, čím je považuje za podložené. Vzhledem k uvedenému tak nelze dovolateli přisvědčit, že by odvolací soud judikaturu dovolacího soudu nesprávně vyložil, případně se od ní odchýlil.
Žalobce neuplatnil žádné námitky proti závěru odvolacího soudu o minimální intenzitě verbálního projevu žalovaného, jenž byl se zřetelem k okolnostem případu stěží způsobilý přivodit žalobci újmu vyžadující uplatnění právních prostředků ochrany osobnosti.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobce odmítl pro nepřípustnost.
Podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení, které jsou představovány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby 3 100 Kč (z tarifní hodnoty 50 000 Kč) podle §9 odst. 4 písm. a) a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., jednou paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300 Kč dle §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% DPH ze součtu shora uvedených částek, celkem 4 114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 6. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu