ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.1982.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 1982/2020-876
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: M. K. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem Šaldova 217/7, Ústí nad Labem, proti žalované: BETONBAU, s. r. o., se sídlem Průmyslová 698/5a, Praha 10, IČO 49614819, zastoupená JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem se sídlem Křižíkova 226/16, Praha 8, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Česká kancelář pojistitelů , se sídlem Milevská 2095/5, Praha 4, IČO 70099618, zastoupená Českou pojišťovnou, a. s., IČO 45272956, adresa pro doručování Odbor pojištění odpovědnosti za škodu, Na Strži 63, Praha 4, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 14/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2019, č. j. 25 Co 213/2019-840, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení vůči žalobci nepřiznává .
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 6. 8. 2001 domáhal náhrady škody na zdraví spočívající v ušlém výdělku, již utrpěl dne 17. 12. 1997 při dopravní nehodě způsobené automobilem, jehož provozovatelem byla žalovaná, a který řídil její zaměstnanec, který byl v souvislosti s nehodou trestně odsouzen. V důsledku dopravní nehody žalobce utrpěl značná poškození zdraví, musel být hospitalizován a po skončení pracovní neschopnosti mu byl přiznán plný invalidní důchod.
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 1. 2013, č. j. 9 C 14/2007-467, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2014, č. j. 25 Co 109, 339/2013-628, bylo žalobě z části vyhověno, ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud vyšel ze skutkových i právních závěrů okresního soudu a uzavřel, že nárok žalobce není jako celek promlčen, neboť u žalobce díky poruše vštípivosti promlčecí doba nepočala plynout, dokud neměl prokazatelně veškeré informace o tom, kdo odpovídá za škodu i o její výši. Toto lze usuzovat až v momentě uplatnění nároku. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3515/2015, uveřejněným pod číslem 84/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, oba rozsudky zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že právo na náhradu škody je promlčitelné, proto nelze akceptovat právní závěr, že promlčecí doba nepočala plynout před samotným podáním žaloby. U žalobce, který nebyl omezen ve svéprávnosti, je nutné stanovit konkrétní okamžik, kdy počala běžet subjektivní promlčecí doba pro uplatnění jeho nároku na náhradu škody.
Následně rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 3. 2019, č. j. 9 C 14/2007-787, byla žaloba zamítnuta a žádnému z účastníků ani státu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud rekapituloval průběh řízení a vázán právním závěrem dovolacího soudu uzavřel, že již ve druhé polovině roku 1998 měl žalobce opakovaně k dispozici informace, že došlo k dopravní nehodě, při níž bylo vážně poškozeno jeho zdraví, které dále předával svým známým. Byl schopen řídit auto, vykonávat nenáročné pracovní činnosti a žít rodinným životem. Současně si uvědomoval vážnost svého stavu a opakovaně uvažoval o sebevraždě. O tom, kdo za škodu může, se dozvěděl nejpozději dne 21. 1. 1999, když si převzal trestní rozsudek odsuzující pachatele dopravní nehody. Od tohoto data započala běžet dvouletá promlčecí doba, a jelikož žaloba byla podána k soudu dne 6. 8. 2001, je námitka promlčení důvodná.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2019, č. j. 25 Co 213/2019-840, potvrdil rozsudek okresního soudu a přiznal žalované, vedlejší účastnici i státu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši jedné poloviny. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vyšel ze závěrů znaleckého posudku, podle kterých byl žalobce již v první polovině roku 1998 schopen chápat, že byl účastníkem dopravní nehody, že nechodí do zaměstnání a že u něj došlo k újmě na zdraví, dále že byl schopen chápat smysl úředních listin a obdržel rozhodnutí o přiznání plného invalidního důchodu. Ze skutečnosti, že nebyl podán návrh na omezení či zbavení jeho způsobilosti k právním úkonům, lze dovodit, že to nebylo potřeba. S uplatněním nároku na náhradu škody mu pomáhal advokát, jehož mohl oslovit již v průběhu plynutí promlčecí doby, a nebylo zjištěno, že by u žalobce došlo k významné změně zdravotního stavu, která by vysvětlovala, proč nemohl nárok uplatnit dříve, když si již byl vědom všech skutečností podstatných pro podání žaloby. Zároveň odvolací soud neshledal uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy a uzavřel, že důvody pro odepření náhrady nákladů odvolacího řízení dle §150 o. s. ř. jsou dány pouze v jedné polovině, neboť ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu a pečlivě odůvodněného rozsudku okresního soudu muselo být žalobci známo riziko úhrady nákladů řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce do všech jeho výroků dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení otázky promlčení. Dovolatel vymezil přípustnost dovolání čtyřmi otázkami, a to dovolacím soudem dosud neřešené otázky stanovení počátku promlčecí doby u poškozeného, jenž sice obdržel veškeré informace podstatné pro uplatnění nároku na náhradu újmy na zdraví, avšak pro závažné poškození mozku tyto informace neudrží v paměti a není schopen je účinně použít s přihlédnutím k §113 obč. zák.; otázky rozdílnosti rozhodování soudů v otázce promlčení jednotlivých složek práva na náhradu škody na zdraví, jež dosud nebyla dovolacím soudem řešena; dále rovněž dosud neřešené otázky promlčení nároku v situaci, kdy do podání žaloby plnila za škůdce pojišťovna ze zákonné odpovědnosti, a otázky vědomosti poškozeného o škodě a škůdci, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel má za to, že odvolací soud založil své rozhodnutí na pouhých domněnkách, co mohl a měl vědět, ale nepodařilo se prokázat, kdy se prokazatelně dozvěděl o rozsahu škody a o tom, kdo ji způsobil. Navrhl proto, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že odvolací soud postupoval v souladu s předchozím rozsudkem dovolacího soudu a na základě podrobného dokazování stanovil okamžik, od kterého počala běžet promlčecí doba, a námitka promlčení tedy byla uplatněna důvodně. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl, případně odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“) se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle §106 odst. 2 obč. zák. se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Podle §113 obč. zák. jde-li o práva osob, které musí mít zákonného zástupce, nebo o práva proti těmto osobám, promlčení nepočne, dokud jim zástupce není ustanoven. Již započaté promlčení probíhá dále, avšak neskončí, dokud neuplyne rok po tom, kdy těmto osobám bude zákonný zástupce ustanoven nebo kdy překážka jinak pomine.
Judikatura dovolacího soudu je ustálená v závěru, že o osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech rozhodných pro vymezení odpovědného subjektu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 599/2006). O výši škody spočívající ve ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti se poškozený dozví zpravidla v okamžiku, kdy mu byla vyplacena poslední dávka nemocenského, a kdy může ztrátu na výdělku blíže specifikovat (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 6. 1972, sp. zn. 1 Cz 10/72, publikovaný ve Sborníku IV stanovisek, zpráv a rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů z let 1970 – 1983, s. 625). Subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti začíná běžet zásadně od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o výdělku dosahovaném před poškozením a po poškození, popř. kdy bylo vydáno rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu a poškozený se o něm dozvěděl (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 29. 4. 1988, sp. zn. 1 Cz 2/88, uveřejněný pod č. 2/1990 Bulletinu Nejvyššího soudu ČR). Nárok na náhradu za ztrátu výdělku po skončení pracovní neschopnosti má charakter opětujícího se plnění a promlčuje se jako celek, nikoliv jen nároky na jednotlivá plnění z něj vyplývající, poskytovaná ve formě důchodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/2005, uveřejněný pod číslem 36/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Dovolatelem vymezená otázka stanovení počátku promlčecí doby u poškozeného, jenž sice obdržel veškeré informace podstatné pro uplatnění nároku na náhradu újmy na zdraví, avšak pro závažné poškození mozku tyto informace neudrží v paměti a není schopen je účinně použít s přihlédnutím k §113 obč. zák., je otázkou, kterou dovolací soud ve svém předchozím rozsudku uzavřel se závěrem, že jelikož je právo na náhradu škody na zdraví promlčitelné, je potřeba stanovit u dovolatele okamžik, od něhož počala promlčecí doba plynout, a to před podáním žaloby. Odvolací soud v souladu s tímto závazným právním názorem dovolacího soudu rozhodl, že u dovolatele již v březnu 1998 bylo zjištěno nadprůměrné IQ 131 a průměrný paměťový kvocient 97, při dalších vyšetřeních se tyto hodnoty lišily v rozmezí několika bodů. Po předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu bylo u Okresního soudu v Teplicích zahájeno řízení o omezení svéprávnosti dovolatele, avšak po vypracování znaleckého posudku byl návrh na zahájení řízení vzat dovolatelem zpět. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že u dovolatele nebyl dán důvod k omezení svéprávnosti a dovolatel v dovolání tento závěr ani nezpochybňuje. Zároveň dovolatel sám či s pomocí rodinných příslušníků žádal o invalidní důchod, vyřizoval úřední záležitosti, jednal s pojišťovnou žalované, a byl tedy sám či s pomocí schopen hájit své zájmy. Nebylo tedy prokázáno, že by se jednalo o osobu, jež z důvodu duševní poruchy nemůže sama účinně bránit svá práva a potřebuje ochranu podle §113 obč. zák. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl v souladu se závazným právním závěrem rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3515/2015 a dovolatel ani neformuloval argumenty, proč by měl dovolací soud tyto své závěry přehodnotit a rozhodnout jinak, tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že dovolatel již v první polovině roku 1998 věděl o vzniku škody, a o tom, kdo za škodu odpovídá, se dozvěděl nejpozději v lednu 1999, kdy obdržel trestní rozsudek odsuzující pachatele dopravní nehody, tedy osobu konkrétního škůdce. Měl tedy všechny informace podstatné pro uplatnění nároku na náhradu škody a současně neuvedl žádný relevantní důvod, proč tyto informace nemohl účinně užít na počátku roku 1999 a na začátku roku 2001 či později již ano. Judikatura dovolacího soudu zmíněná výše spojuje počátek promlčecí doby s nabytím informací o vzniku škody a škůdci, nikoli se závěrem poškozeného, že je třeba vyhledat advokáta, jak vyznívá námitka dovolatele. Rozhodnutí odvolacího soudu v otázce stanovení počátku promlčecí doby je tedy v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Ačkoli je případ dovolatele z lidského hlediska politováníhodný, v situaci, kdy zákon výslovně upravuje právo na náhradu škody na zdraví jako promlčitelné i u osob, které nejsou plně způsobilé k právním úkonům (např. u dětí viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 433/2019), případně u osob, jejichž odškodnění již bylo uplatněno u soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2682/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3936/2017), nelze nepřípustně odsouvat počátek promlčecí doby v neprospěch žalované, jež se na marném uplynutí promlčecí doby žádným způsobem nepodílela.
Odvolací soud se nezabýval otázkou promlčení samostatných dílčích složek práva na náhradu škody na zdraví, ani otázkou promlčení v situaci, kdy je škoda plněna za škůdce pojistitelem odpovědnosti. K řešení takto formulovaných otázek tedy nemůže být dovolání přípustné.
Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná by měla proti žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, nicméně dovolací soud podle §150 o. s. ř. z důvodů hodných zvláštního zřetele podrobně rozvedených soudem prvního stupně žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal. Vedlejšímu účastníku na straně žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, čemuž odpovídá výrok, že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 5. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu