ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.2162.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 2162/2021-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: H. H., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Michalem Janovcem PhD., advokátem se sídlem Dobrovského 1310/64, Brno, proti žalované: Základní škola Žďár nad Sázavou, Švermova 4 , IČO 43380123, se sídlem Švermova 4, Žďár nad Sázavou, zastoupená Mgr. Martinem Zobačem, advokátem se sídlem Strojírenská 527/1, Žďár nad Sázavou, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 6 C 9/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2021, č. j. 70 Co 79/2020-219, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 3. 2021, č. j. 70 Co 79/2020-219, potvrdil výrok rozsudku ze dne 21. 2. 2020, č. j. 6 C 9/2018-172, jímž Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou zamítl žalobu na zaplacení 500.000 Kč s příslušenstvím, a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení; rozhodl též o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že v řízení vedeném Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 186/2012 byla s právní mocí ke dni 7. 1. 2015 zamítnuta žaloba o náhradu platu za období od 1. 6. 2010 do 28. 2. 2011 a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 55.634 Kč. Jelikož žalobkyně uvedenou povinnost nesplnila, zahájila žalovaná exekuci, v níž byl postižen majetek ve společném jmění žalobkyně a jejího manžela, bankovní účet a mzda žalobkyně. V průběhu exekučního řízení namítla žalobkyně započtení své pohledávky ve výši 67.888 Kč jako náhrady platu za měsíce červenec až říjen 2014 proti exekuované pohledávce žalované. Exekuční soud návrh žalobkyně na zastavení exekuce nejprve zamítl, následně Ústavní soud nálezem ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 2703/15, rozsudky obecných soudů (exekuční tituly) zrušil, k návrhu žalované byla posléze exekuce vedená na majetek žalobkyně zastavena. Podle žalobkyně vedení exekuce způsobilo újmu na jejích přirozených právech a závažně zasáhlo do jejích osobnostních práv; jelikož způsobená újma byla násobena uváděním ve veřejnou známost, musí být výše zadostiučinění úměrně zvýšena. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná nezasáhla neoprávněně do osobnostních práv žalobkyně, a nebyla tak založena její povinnost k náhradě nemajetkové újmy podle §81, §2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Neoprávněnost zásahu do osobnostních práv je totiž vyloučena tam, kde šlo o výkon subjektivního práva či vymáhání povinností stanovených zákonem (jako je např. výkon práv účastníka v řízení nebo výkon svědecké či znalecké povinnosti) s výjimkou případů, kdy se oprávněná osoba dopustí excesu. Postup žalované při výkonu zákonné licence v podobě podání exekučního návrhu byl racionálně založen na dobré víře v pravomocné a vykonatelné exekuční tituly (soudní rozhodnutí), jež v té době měla k dispozici. V deliktním právu je obvyklé i nezbytné, že objektivní právní přípustnost jednání nelze posuzovat ex post, nýbrž je nutné hodnocení dané otázky ex ante. K pozdějšímu zrušení exekučních titulů Ústavním soudem po zhruba jednom a půl roce nelze proto zpětně vůbec přihlížet, neboť by šlo o nepřípustné hodnocení objektivní přípustnosti jednání žalované ex post (tedy za zcela jiné situace).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „podle níž nelze připustit, aby v jiném řízení mezi týmiž účastníky za nezměněné skutkové situace byla otázka (zde otázka započtení pohledávek a zavinění na neoprávněné exekuci) znovu otevřena a řešena popřípadě opačně“ (rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 1078/2006, 28 Cdo 2901/2007, 33 Odo 1662/2006). Podle dovolatelky měla být otázka základu nároku na náhradu nemajetkové újmy odvolacím soudem posouzena v souladu s usnesením exekučního soudu o zastavení exekuce. Odkazuje na další rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se otázky zavinění na zastavení exekuce a náhrady nákladů exekuce. Namítá, že dřívější nesplněný dluh žalované vůči žalobkyni vylučoval podání exekučního návrhu ze strany žalované a že rozhodnutí exekučního soudu o zastavení exekuce je závazné nejen pro účastníky, ale též pro soud, který nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku. Otázka vzájemného započtení pohledávek a zavinění exekuce byla vyřešena v pravomocně skončeném exekučním řízení, avšak soudy obou stupňů za nezměněné skutkové situace tuto otázku vyřešily nepřípustně opačně a odklonily se nejen od výroku (o zastavení exekuce), ale též od odůvodnění exekučního usnesení. Podle žalobkyně se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1078/2006, pokud založil neexistenci neoprávněného zásahu na údajném legitimním očekávání žalované ohledně neexistence započtené pohledávky žalobkyně. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., avšak není přípustné (§237 o. s. ř.), neboť odvolací soud řešil otázku zásahu do osobnostních práv vedením exekuce v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Patří k obecným východiskům práva na ochranu osobnosti, a to i po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018), že ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení, nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka (obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018). Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1917/2018). Některé zásahy, byť se zdánlivě jeví tak, že odporují objektivnímu právu, není možné posuzovat jako neoprávněné pro existenci okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. O neoprávněný zásah do osobnosti nejde zpravidla mimo jiné tehdy, když jednání představuje výkon subjektivního práva, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na to navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozsudky ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 580/2008, nebo ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2342/2006). Vzhledem k tomu, že právo na soudní ochranu před nezávislým soudem je včleněno do katalogu základních práv, nelze jeho uplatnění, ať na straně žalující či žalované, považovat za neoprávněný zásah do práv osoby, která se teprve soudní cestou dobere výroku deklarujícího či konstituujícího její práva. I když soudní spor je spíše krajním řešením sporu mezi osobami, nelze jeho vedení považovat za něco zcela neobvyklého, co by v běžných případech osoba obvyklých vlastností nebyla schopna zvládnout bez újmy na svých osobnostních právech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 8/2020, publikovaný pod číslem 72/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené platí i pro vykonávací řízení, které následuje v případě, že povinný nerespektuje závazný výrok rozhodnutí.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnost dovolacímu přezkumu nepodléhá) zahájila žalovaná exekuci poté, co jí žalobkyně neuhradila náklady řízení přiznané pravomocným soudním rozhodnutím v řízení o náhradu platu zahájeném žalobkyní. Exekuční titul zrušil svým nálezem ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 2703/15, Ústavní soud a exekuce byla poté na návrh žalované (oprávněné) pravomocně zastavena. V jednání žalované tak nelze spatřovat exces z výkonu subjektivního práva ani zneužití práva. Žalovaná byla v dobré víře ohledně formální a materiální vykonatelnosti exekučních titulů. Navíc pokud by jako příspěvková organizace, jejímž zřizovatelem je město Žďár nad Sázavou, pravomocně přiznanou a vykonatelnou pohledávku za žalobkyní v podobě nákladů řízení nevymáhala, postupovala by žalovaná v rozporu s péčí řádného hospodáře. O jejím obezřetném a hospodárném přístupu svědčí i to, že poté, co byly exekuční tituly zrušeny Ústavním soudem, navrhla bez prodlení soudnímu exekutorovi zastavení exekuce. Lze proto uzavřít, že jestliže žalovaná podala návrh na zahájení exekuce za situace, kdy pro její zahájení byly splněny zákonné podmínky, jednalo se o výkon subjektivního práva vylučující protiprávnost zásahu do osobnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3912/2007). Dospěl-li odvolací soud k právnímu závěru, že zahájení exekučního řízení na základě pravomocného a vykonatelného exekučního titulu nebylo neoprávněným jednáním, nýbrž oprávněným výkonem subjektivního práva, nikterak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Na vyřešení otázky započtení pohledávek a zavinění na zastavení exekuce napadené rozhodnutí nezávisí, neboť – jak shora uvedeno - v jednání žalované nelze spatřovat protiprávní zásah. S rozsudkem sp. zn. 33 Odo 1078/2006, od něhož se měl podle dovolatelky odvolací soud odchýlit, je napadené rozhodnutí zcela v souladu, neboť Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dospěl k závěru, že jestliže zákon přiznává oprávněnému právo podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím), nemůže být – logicky vzato – toto oprávnění současně protiprávním úkonem.
Nutno dodat, že dovolání je postaveno na argumentaci zcela nepřiléhavé k důvodům, o něž opřel odvolací soud svůj závěr o absenci zásahu do přirozených práv žalobkyně. Dovolatelka sice odkazuje na bohatou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, ta však řeší problematiku náhrady nákladů exekuce v případě jejího zastavení a otázku zavinění na zastavení exekuce ve vazbě na rozhodování, kdo nese náklady exekuce ve smyslu §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Ani náznakem se však nedotýkají předpokladů odpovědnosti za zásah do osobnostních práv, tedy problematice řešené v nyní projednávané věci. Stejný závěr platí i pro dovolací námitky ohledně závaznosti rozhodnutí exekučního soudu o započítávání pohledávek.
Nejvyšší soud tedy neshledal dovolání žalobkyně přípustným, proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 11. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu