ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.2253.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2253/2020-641
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: J. R. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Miloslavou Konvalinkovou, advokátkou se sídlem Dr. E. Beneše 26, Bystřice, proti žalované: EUROVIA CS, a.s. , IČO: 45274924, se sídlem U Michelského lesa 1581/2, Praha 4, zastoupená JUDr. Josefem Černohlávkem, advokátem se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 292/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. 13 Co 297/2019-586, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 2. 2019, č. j. 27 C 292/2014-528, uložil žalované zaplatit žalobci 298 427,74 Kč (výrok I), žalobu do částky 701 572,30 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). Vyšel ze zjištění, že žalovaná jako zhotovitel stavby „Modernizace trati Votice – Benešov“ realizované v letech 2010 až 2012 prováděla skrývku ornice, kterou ukládala na pozemky nacházející se ve vyvýšeném terénu nad rybníkem žalobce. Od zřízení skládky zeminy v roce 2010 z ní bylo dešťovou vodou splavováno bahno do rybníku žalobce, čemuž se žalovaná pokusila v roce 2012 zabránit vybudováním retenční nádrže. Žalobce před dokončením stavby požádal žalovanou o vyčištění rybníku, ta ho však odkázala na svého subdodavatele, který odstranění bahna z rybníku odmítl a nabídl žalobci kompenzaci 40 000 Kč. Poté, co žalobce odborným posouzením společnosti zabývající se čištěním rybníků zjistil, že náklady na odbahnění by byly asi 1 000 000 Kč, vyzval v rámci smírného vyřešení sporu žalovanou k zaplacení 500 000 Kč, na což žalovaná nepřistoupila. Soud vzal za prokázané, že hlavní příčinou zabahnění rybníka byla stavební činnost žalované (stékání zeminy ze skládky mezi roky 2010 a 2012). Cena nákladů na vyčištění byla stanovena s přihlédnutím ke znaleckému posudku na 298 427,74 Kč. Soud prvního stupně neshledal žalovanou vznesenou námitku promlčení důvodnou, neboť podle §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), pojem škoda zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné.
Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne ze dne 13. 11. 2019, č. j. 13 Co 297/2019-586, změnil rozsudek prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu o zaplacení 298 427,74 Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nárok je podle §106 odst. 1 obč. zák. promlčen. Žalobce se o žalované jako osobě případného škůdce dozvěděl již v průběhu roku 2010, o čemž svědčí i to, že s ní během provádění díla jednal a opakovaně řešil stékání hlíny do rybníka. Plynutím doby až do ukončení provozu skládky se z hlediska osoby škůdce nic nezměnilo, pouze se měnil rozsah tvrzené škody. K postupnému zabahňování rybníka mělo podle tvrzení žalobce docházet splavováním zeminy ze skládky, čemuž odpovídala i zjištění zpracovatele znaleckého posudku, podle kterého je z pohledu vzniku škodních následků období po odstranění skládky bez významu. V průběhu řízení se účastnickým výslechem žalobce ukázalo, že skládka byla zlikvidována v letních měsících (červenec, srpen) roku 2012. Žalobce tak měl dostatečné informace umožňující objektivizaci škody již bezprostředně poté, co byl likvidací skládky odstraněn zdroj vzniku škody, tudíž nejpozději ke konci srpna 2012, kdy byla skládka odstraněna. Již v září 2012 tak počala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba, která ke dni podání žaloby 31. 10. 2014 již uplynula. Vznesení námitky promlčení žalovanou nepovažoval odvolací soud za výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2144/2006, a ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 599/2006, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003). Odvolací soud nesprávně ztotožnil okamžik vzniku škody s okamžikem odstranění skládky. Opomenul, že bez znalosti množství bahna v rybníku není možné náklady na jeho odstranění odhadnout, neboť objem bahna je stěžejní složkou kalkulace ceny nákladů. Odhad rozsahu škody žalobce získal až v okamžiku, kdy se obrátil na odborníka, který změřil vrstvu bahna a orientačně mu sdělil předpokládané náklady. Navíc odstraněním skládky nebylo zamezeno veškerému stékání hlíny, k tomu docházelo i nadále, byť v menší míře. Proto byla voda v rybníku zakalená a bez usazení bahna nebylo možné rozsah škody určit. Současně upozornil, že odvolací soud určil okamžik odstranění skládky na základě jeho účastnické výpovědi, aniž by vzal v potaz možné zkreslení takové výpovědi uplynutím dlouhé doby, a nepřihlédl k jiným důkazům, které byly v řízení provedeny, například k fotografii, kde je skládka zachycena ještě 14. 9. 2012, či fotografii, kde jsou viditelně zbytky skládky nadále splachovány do rybníka dne 4. 11. 2012. Konečně žalobce nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, že vznesení námitky promlčení žalovanou není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. S žalovanou o znečištění rybníka několikrát jednal, a to již v průběhu provádění díla. Pracovníci žalované mu vždy sdělili, že musí počkat na dokončení stavby, po jejím dokončení ho odkázali na třetí subjekt, subdodavatele stavby, který měl bahno odtěžit, avšak ten to odmítl a nabídl žalobci 40 000 Kč. Po další snaze o komunikaci mu pracovník žalované sdělil, že žalovaná věc předala svému pojistiteli a čeká na skončení šetření pojistné události. Žalovaná se účelově snažila oddálit podání žaloby. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozhodl sám tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a přizná žalobci náhradu nákladů řízení před odvolacím i dovolacím soudem.
Podle vyjádření žalované k dovolání z rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou odkazuje i žalobce, vyplývá, že vědomost o škodě postačí přibližná, orientační. Takovou znalost o škodě musel mít žalobce již v červnu či červenci 2012, neboť v té době s ní již jednal, zda a v jaké výši by mu zabahnění nahradila. Odvolací soud se tak od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Námitka vztahující se k určení data likvidace skládky je pak námitkou skutkovou, tudíž není způsobilým dovolacím důvodem. Vznesení námitky promlčení nebylo učiněno v rozporu s dobrými mravy, žalobcova tvrzení uvedená v dovolání jsou pouze nepodloženou spekulací. Byl to on, kdo měl být dostatečně bdělý a uplatnit své právo včas. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl, a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
V replice žalobce zdůraznil, že v červnu a červenci 2012 s žalovanou jednali pouze o odtěžení bahna z rybníku, nikoli o náhradě škody. Až na jaře 2013 se obrátil na specializovanou osobu s žádostí o stanovení orientační výše škody, což ostatně vyplynulo i z dokazování. Navrhl, aby bylo dovolacím soudem rozhodnuto na základě skutkového základu sporu, jak vyplývá ze všech důkazů, nikoli pouze z jeho účastnické výpovědi. Nadále setrval na podaném dovolání a jeho důvodnosti.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby nároku na náhradu škody od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Vzhledem k ustanovení §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se posuzuje věc podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se poškozený dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a přibližně i její rozsah, aby bylo možné určit orientačně výši škody v penězích, není třeba, aby znal výši škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1168 a č. C 2445, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1440/2010). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 551/2005, na který odkázal sám žalobce v dovolání, se poškozený o škodě dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) její rozsah tak, aby bylo případně možné současně určit alespoň přibližně výši škody v penězích; není potřebné, aby znal rozsah (výši) škody přesně, například na základě odborného posudku. Při zkoumání, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti povinného učinit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3484/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1250/2019). Informace o osobě škůdce podle nalézacími soudy zjištěného skutkového stavu (jehož správnost dovolacímu přezkumu nepodléhá) měl žalobce již v roce 2010. Úplné informace o škodě měl ke dni odstranění zdroje původu škody, tj. nejpozději v srpnu 2012, neboť tato skutečnost je v případě postupně vznikající škody v důsledku téže škodní události stěžejním okamžikem z hlediska počátku běhu promlčecí doby, jedná-li se o jeden neoddělitelný nárok (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, 2 Cz 19/74, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/75, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2749/2004, nebo usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2523/2011). Za daných okolností, i se zřetelem na obtížnější seznatelnost a vývoj míry zabahnění rybníku po dobu existence skládky, považuje dovolací soud závěr o existenci jednoho neoddělitelného nároku na náhradu škody a běhu jedné promlčecí doby za správný. Případná informace o množství bahna v rybníku založená na měření a stanovení rozsahu škody na základě odborného vyjádření třetí osoby, představuje již znalost přesné, nikoli orientační výši škody. Námitky, že skládka existovala ještě v září 2012 a ani poté nebylo zamezeno veškerému stékání hlíny, neboť se na pozemcích nacházely zbytky skládky, ze kterých se splavovala hlína do rybníku žalobce, jsou námitkami proti skutkovým zjištěním, resp. hodnocení důkazů, které nepodléhají přezkumu dovolacího soudu. Dovolatel netvrdí, kdy mělo dojít k likvidaci skládky, a i pokud by skládka byla odstraněna v září 2012, byl by nárok před podáním žaloby již promlčen.
Vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy její uplatnění je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5540/2015). Ze skutkového stavu zjištěného v řízení nevyplývá žádná skutečnost, která by vedla k závěru, že vznesením námitky promlčení byly porušeny dobré mravy. Způsob jednání žalované a její sdělení žalobci, za situace, kdy jejich část proběhla již před započetím běhu promlčecí doby, nelze pokládat za nemravné do té míry, že by vylučovaly důvodné vznesení námitky promlčení. Odvolací soud se otázkou rozporu námitky promlčení s dobrými mravy zabýval a podrobně svůj závěr na podkladě zjištěného skutkového stavu zdůvodnil.
Jelikož není důvodu pro závěr, že by se napadené rozhodnutí odvolacího soudu odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle §237 o. s. ř. přípustný. Dovolací soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §150 o. s. ř., neboť shledal důvody hodného zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady. Jak zjistil odvolací soud, žalobce je invalidním důchodcem žijícím z důchodu 9 000 Kč měsíčně. Byť je vlastníkem většího množství nemovitých věcích, jedná se z převážné části o pozemky zemědělského charakteru, za jejichž pronájem dosahuje ročně příjmu 10 000 Kč. Žalobce ve skutkově podobném sporu neuspěl mimo jiné vůči nyní žalované, přičemž mu byla pravomocně uložena povinnost nahradit náklady řízení v souhrnné výši 1 086 362,20 Kč z toho 333 972,10 Kč právě žalované. Naproti tomu žalovaná je nadnárodní společnost, v jejímž postavení (s přihlédnutím k její velikosti a hospodářské síle) se nepřiznání náhrady nákladů negativně neprojeví. Proto dovolací soud žalované náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 5. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu