ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.2320.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 2320/2021-468
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) M. D. , narozený XY, a b) M. N. , narozená XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem Týnská 633/12, Praha 1, proti žalované: TV Nova s. r. o. , sídlem Kříženeckého náměstí 1078/5, Praha 5, IČO 45800456, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 110/2012, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2021, č. j. 3 Co 152/2014-447, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 5. 2014, č. j. 31 C 110/2012-258, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 11. 8. 2014, č. j. 31 C 110/2012-264, zamítl výrokem I žalobu, jíž se žalobce a) domáhal uveřejnění omluvy ve znění: „ XY “ (výrok I). Týmž rozsudkem soud uložil žalované uveřejnit v prvním nejbližším díle pořadu Na vlastní oči vysílaném po právní moci tohoto rozsudku omluvu ve znění: „ XY “ (výrok II); soud dále uložil žalované zaplatit žalobkyni b) částku 150.000 Kč (výrok III), zamítl žalobu co do požadavku žalobkyně b) na úhradu částky 4.850.000 Kč (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výroky V a VI) a vůči státu (výroky VII až IX). Žalobci předestřené žalobní nároky dovozovali ze skutečnosti, že žalovaná neoprávněně zasáhla do jejich osobnostních práv tím, že zveřejnila dne XY v pořadu XY reportáž týkající se aktivit Dopravního podniku hl. m. Prahy (dále též jen „Dopravní podnik“), v němž žalobce a) působil v minulosti jako generální ředitel a člen představenstva. V reportáži uveřejněná tvrzení poškozovala čest a dobrou pověst jak žalobce a), tak i jeho matky, žalobkyně b). V reportáži zazněla tvrzení v tom smyslu, že v Dopravním podniku existovala struktura firem zaměřených na vyvádění peněz, že připravovaný prodej tří stanic metra je podezřelou transakcí, stanice byly prodávány výrazně pod cenou, přičemž za vítěznými společnostmi ze skupiny Crescon stojí stejné osoby z advokátní kanceláře Šachta a partners, které zároveň pracovaly i pro Dopravní podnik a organizovaly zadávání předmětné zakázky. Rovněž mělo zaznít, že z padesáti procent vlastní zmíněné společnosti ze skupiny Crescon kyperská společnost Aelia limited, jež v době rozhodování o prodeji zaslala částku 94 milionů Kč žalobkyni b), formálně za odkoupení patnáctiprocentního podílu na společnosti Carpet Praha, s. r. o., který však zdaleka nemohl mít hodnotu poskytované částky. Provedené dokazování vedlo soud k závěru, že žalovaná prokázala propojení zadavatele, organizátora a úspěšných účastníků veřejné soutěže vyhlášené Dopravním podnikem za účelem odprodeje nemovitého majetku prostřednictvím osob advokátů advokátní kanceláře nesoucí tehdy název AK Šachta a partners. Jestliže jsou všichni aktéři veřejné obchodní soutěže propojení osobami advokátů, pak lze takovouto soutěž nepochybně označit za zmanipulovanou, což implikuje závěr o nedůvodnosti žaloby žalobce a). Oproti tomu žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně pravdivosti svého hlavního argumentu stran zapojení žalobkyně b) do machinací s předmětnými nemovitostmi, tedy že částka 94 milionů Kč za patnáctiprocentní podíl společnosti Carpet Praha, s. r. o., je cena mnohonásobně přehnaná; sdělení týkající se žalobkyně b) tak neobstojí jako pravdivá, a z nich vycházející hodnotící soudy tudíž nejsou přípustné. Zveřejněnými tvrzeními přitom žalovaná zasáhla do práva žalobkyně na ochranu cti, včetně cti profesní, a práva na dobrou pověst. Žalobkyni b) tak v souladu s §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) svědčí právo na omluvu a peněžitou satisfakci, jejíž výše byla s ohledem na veškeré zjištěné okolnosti stanovena na částku 150.000 Kč.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 6. 2015, č. j. 3 Co 152/2014-334, 3 Co 153/2014, ve znění opravných usnesení ze dne 4. 5. 2018, č. j. 3 Co 152/2014-376, 3 Co 153/2014, a ze dne 7. 6. 2018, č. j. 3 Co 152/2014-421, 3 Co 153/2014, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, IV, V a VII (výrok I), změnil jej ve výrocích II a III tak, že se žaloba žalobkyně b) zamítá, a potvrdil jej ve výrocích VIII a IX (výrok II), soud dále rozhodl o povinnosti žalobce a) nahradit žalované náklady řízení před odvolacím soudem (výrok III) a o povinnosti žalobkyně b) nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok IV) a před soudem odvolacím (výrok V). Odvolací soud konstatoval, že reportáž usilovala o informování veřejnosti o věcech veřejného zájmu, jímž je nepochybně i postup žalobce a) v pozici ředitele Dopravního podniku i jednání jeho matky v souvisejících obchodních případech, že autoři reportáže svým postupem naplňovali právo veřejnosti na informace o společenském dění a nakládání s veřejnými prostředky, a tudíž žalovaná nemohla zasáhnout do osobnostních práv žalobců.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně b) dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3479/2018, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud uzavřel, že vrchní soud v rozporu s ustálenou judikaturou vyšel ve svém posouzení výlučně ze závěru, že reportáž žalované usilovala o informování veřejnosti o věcech veřejného zájmu, jimiž jsou i transakce žalobkyně b) související s nakládáním s veřejným majetkem, a že kritickými vyjádřeními ohledně počínání žalobců bylo naplňováno právo veřejnosti na informace o společenském dění a o nakládání s veřejnými prostředky. Pominul, že právo na informace není bez dalšího nadřazené právu na ochranu osobnosti a že při střetu daných práv je třeba v rámci zabránění nedůvodné preference jednoho z nich bedlivě uvážit veškeré relevantní skutečnosti a zabývat se intenzitou a přiměřeností konkrétních problematických sdělení (jak ostatně v dané věci činil již soud prvního stupně), tedy zejména tím, zda se jedná o verifikovatelná skutková tvrzení a podložené hodnotící soudy neobsahující v neúměrné míře prvek hanlivosti. Současně ale dovolací soud přisvědčil názoru odvolacího soudu, že žalobkyně b) je nucena snášet větší míru kritiky, když nahlížení na ni jako na osobu veřejně činnou a podléhající zvýšené kontrole veřejnosti přitom není dáno jejím rozhodnutím vstoupit do veřejného života, ale povahou aktivit, v nichž se z vlastní vůle angažuje.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2021, č. j. 3 Co 152/2014-447, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích II a III tak, že zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované poskytnout žalobkyni b) zadostiučinění ve formě omluvy a zaplacení 150.000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. V novém rozhodnutí se odvolací soud neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že předmětná sdělení týkající se žalobkyně b) nejsou ve svém základu pravdivá a kritické hodnotící soudy z nich vycházející tudíž nejsou přípustné, když nebylo v řízení prokázáno, že by se žalobkyně b) v souvislosti s plánovanou revitalizací stanic metra obohatila a díky zmanipulované veřejné obchodní soutěži získala finanční prostředky od společnosti Aelia limited. Odvolací soud však citoval doslovné znění předmětné reportáže a uzavřel, že takto sdělení formulováno nebylo. Naopak uzavřel, že ve vztahu k žalobkyni b) tvůrci reportáže na základě pravdivých skutkových tvrzení o tom, že v rozhodné době probíhající veřejné obchodní soutěže na revitalizaci stanic metra skutečně proběhla popsaná obchodní transakce, učinili hodnotící závěr o pochybné poctivosti této transakce, avšak závěr nechali na divákovi. Veřejná obchodní soutěž na revitalizaci stanic metra již byla pravomocně shledána zmanipulovanou v předchozím řízení. V závěru odvolací soud připomenul, že předmětem řízení není správnost znaleckého dobrozdání K. o ceně předmětných pozemků, ale oprávněnost hodnotících soudů, které na jeho základě učinili tvůrci reportáže. Podle odvolacího soudu tak nedošlo předmětnou reportáží k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně b), neboť nedošlo k překročení mezí věcné a konkrétní kritiky, která vychází z pravdivých podkladů a z nich vyvozuje odpovídající hodnotící úsudky.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně b) dovolání, neboť má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného a procesního práva, kterou dovolatelka podrobně nespecifikovala, avšak z obsahu dovolání lze seznat, že nesouhlasí s procesem hodnocení důkazů odvolacím soudem a skutkovým stavem z nich zjištěným. K tomu dovolatelka uvedla, že výroky napadeného rozsudku jsou v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 1995, sp. zn. Cdon 24/1995, ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4792/2008, ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5021/2008, a ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007. Dovolatelka se považuje za soukromou osobu, která není povinna snášet větší limity přípustné kritiky. Není zřejmé, zda se odvolací soud ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, či přijal vlastní skutkové závěry, avšak bez doplnění či zopakování dokazování rozhodl nepředvídatelně a zasáhl do práv dovolatelky, neboť není zřejmé, na základě čeho odvolací soud dospěl k závěru, že jde o pravdivé výroky. Podle dovolatelky učinil odvolací soud nesprávné závěry o skutkovém stavu věci, a to bez náležitého dokazování. Proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně a rozhodne o náhradě nákladů řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání je totožné s předchozím dovoláním ve věci, nereflektuje argumentaci odvolacího soudu a neobsahuje základní náležitosti dovolání, tedy je vadné. I kdyby nebylo posouzeno jako vadné, není přípustné, neboť je rozsudek odvolacího soudu správný. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není dle §237 o. s. ř. přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně o uskutečněné obchodní transakci mezi společnostmi Aelia Limited, Carpet Praha a Eurospektrum Group, jejichž spoluvlastníkem je také dovolatelka, mohla žalovaná učinit hodnotící úsudek o poctivosti transakce a nedopustila se nepravdivého výroku, neboť předmětem posouzení neměl být znalecký odhad K. či cena převáděných pozemků, za něž nenese odpovědnost žalovaná. Na základě totožných skutkových zjištění soudu prvního stupně tedy odvolací soud odlišně právně hodnotil povahu hodnotících úsudků autorů reportáže a odmítl se zabývat správností znaleckých odhadů K., jež nebyly předmětem řízení. Dovolatelka neuvedla konkrétní otázky hmotného či procesního práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z obsahu dovolání lze seznat pouze nespokojenost dovolatelky se skutkovými závěry odvolacího soudu, s procesem hodnocení důkazů v odvolacím řízení a s tím spojenou tvrzenou vadou řízení. Dovolatelkou předestřená judikatura dovolacího soudu pochází z období před novelou občanského soudního řádu zákonem č. 404/2012 Sb., když podle tehdejšího znění §237 o. s. ř. bylo možno v dovolacím řízení účinně zpochybnit rovněž skutkový stav či založit přípustnost dovolání vytčením vad řízení. Od 1. 1. 2013 však nelze těmito námitkami účinně založit přípustnost dovolání, neboť námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání. Rovněž vady řízení nejsou způsobilým předpokladem přípustnosti dovolání. Námitky proti právnímu posouzení odvolacího soudu dovolatelka neformulovala a nepodřadila je pod žádné kritérium relevantního znění §237 o. s. ř.
Jelikož dovolání žalobkyně b) směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na paušální náhradu nákladů za své vyjádření k dovolání ve výši 300 Kč podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu