ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.2675.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2675/2020-348
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: P. R. , narozený dne XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Petrou Krauss, LL.M., advokátkou se sídlem Šumavská 31, Praha 2 – Vinohrady, proti žalovanému: J. A. , bývalý advokát se sídlem XY, zastoupený JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou se sídlem Karlov 6, Prostějov, o 113.654 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 9 C 414/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2020, č. j. 44 Co 291/2019-246, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) odmítl pro nepřípustnost podle §237 o. s. ř. dovolání žalobce proti rozsudku ze dne 22. 1. 2020, č. j. 44 Co 291/2019-246, jímž Krajský soud v Brně v části výroku o platební povinnosti žalovaného ve výši 43.985,50 Kč s příslušenstvím potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 11. 2018, č. j. 9 C 414/2016-215, ohledně částky 69.668,50 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Ve sporu o náhradu škody podle §24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, kterou žalovaný způsobil žalobci pochybením při zastupování v řízení vedeném u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 11 C 314/2019, v němž se žalobce domáhal proti Léčebným lázním Kynžvart náhrady škody na zdraví a ochrany osobnosti, měla žalobci jako procesně neúspěšné straně vzniknout škoda sestávající z částky 95.654 Kč, kterou byl nucen protistraně zaplatit na náhradě nákladů řízení, a z částky 18.000 Kč, která mu na nákladech řízení nebyla přiznána. Odvolací soud dovodil nesprávný postup žalovaného advokáta pouze v tom, že žalobu o zaplacení 600.000 Kč, kterou bez bližší specifikace nároků podal za tehdy nezletilého žalobce jeho otec, rozšířil o již promlčený nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění (200.000 Kč). Vedle toho žalovaný po udělení plné moci specifikoval již uplatněný nárok jako odškodnění psychické újmy 700.000 Kč a bolestné 100.000 Kč; Okresní soud v Chebu však přiznal žalobci toliko bolestné ve výši 6.900 Kč. Neúspěch žalobce v uvedeném řízení ovšem podle Krajského soudu v Brně nelze klást v plném rozsahu k tíži žalovaného, neboť Okresní soud v Chebu pochybil při výpočtu náhrady nákladů řízení, nepřihlédl-li k výsledku řízení ve vztahu ke každému z posuzovaných nároků zvlášť (na odškodnění psychické újmy, bolestného a ztížení společenského uplatnění) a nezohlednil-li, že u odškodnění psychické újmy je třeba vyjít ze speciální tarifní hodnoty podle §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Navýšil-li dále žalovaný požadavek na bolestné na 100.000 Kč, činil tak se souhlasem otce žalobce, navíc za situace, v níž již předešlým podáním žalobce sám požadoval částku 600.000 Kč, přičemž s ohledem na dílčí úspěch ve vztahu k tomuto nároku a závislosti plnění na znaleckém posudku měl věc posuzující soud vycházet z úpravy v §142 odst. 3 o. s. ř. Konstatování Okresního soudu v Chebu, že nárok na odškodnění psychické újmy postrádá oporu v hmotném právu, opomíjí úpravu v §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného v rozhodné době, přičemž předmětný nárok byl podepřen dostatečným skutkovým popisem, jenž umožnoval soudu, vázánému jen vylíčením rozhodných skutečností, nikoliv jejich právním hodnocením, věc posoudit podle příslušných norem hmotného práva, což se v dané věci nestalo. Protože však žalovaný advokát v době vyhlášení rozsudku žalobce již nezastupoval, nemohl zjednat nápravu předestřených nedostatků v posouzení věci Okresním soudem v Chebu podáním odvolání. Odvolací soud v nyní projednávané věci tedy uzavřel, že v příčinné souvislosti se škodou vzniklou žalobci je pouze profesní pochybení žalovaného spočívající v absenci poučení o možném vznesení námitky promlčení a tomu odpovídající část nákladů řízení představuje škodu, kterou je povinen nahradit.
Žádný z dovolatelem vymezených dovolacích důvodů nezakládá přípustnost dovolání. Vytýká-li odvolacímu soudu nerespektování §159a odst. 1 a §159a odst. 4 o. s. ř. a neoprávněný přezkum pravomocného rozhodnutí soudu v původním sporu, dovolatel přehlíží, že ve sporu o náhradu škody způsobené činností advokáta je soud povinen učinit závěr o vzniku škody na základě srovnání skutečného výsledku předchozího soudního sporu s výsledkem, k němuž mělo dřívější řízení dospět, jestliže by advokát při jeho vedení nepochybil. V tomto směru je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2016/2009, a ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2038/2018). Dovolatelem vymezená otázka se tedy míjí s podstatou věci, ostatně nejde ani o totožnost věci, protože ta je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení, který je určen petitem žaloby a vymezen skutkovými okolnostmi, jimiž je žalobní požadavek zdůvodněn. O totožnost předmětu řízení jde v případě, že v novém řízení je projednáván tentýž nárok, vyplývající ze stejného skutkového stavu jako v předchozím řízení. Jestliže se však žalobce v původním řízení domáhal náhrady škody na zdraví proti poskytovateli lázeňské péče, zatímco nyní požaduje náhradu škody způsobené neúspěchem v tomto sporu proti advokátovi, není dána shoda ani v okruhu účastníků, ani v předmětu sporu a odvolacímu soudu nelze vytýkat, že se zabýval průběhem řízení a způsobem rozhodnutí soudu ve věci, od níž žalobce odvozuje vzniklou škodu. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí pouze zabýval správností úvah, na nichž je rozhodnutí Okresního soudu v Chebu založeno, aby mohl posoudit, zda rozhodující příčinou vydání pro žalobce nepříznivého rozhodnutí zakládajícího jeho povinnost k náhradě nákladů řízení byl nesprávný postup žalovaného, či nikoliv (k příčinné souvislosti postupu advokáta s utrpěnou újmou viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3453/2018). Pro účastníka nepříznivé rozhodnutí nelze bez dalšího klást k tíži jeho zástupce z řad advokátů, jestliže výsledné uspořádání práv a povinností účastníků v soudním rozsudku je výsledkem nalézání práva v intencích příslušných zákonných předpisů (zejména občanského soudního řádu), v němž se může výrazným způsobem projevit procesní aktivita účastníků, a tedy i eventuální pochybení jejich zástupce, aniž by však šlo o faktor jediný (k tomu srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1734/2016, publikovaný pod č. 15/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze tedy nepochybně zvažovat, v jaké míře se v závazných výrocích soudního rozhodnutí odrazily úkony účastníků, či naopak zda šlo toliko o způsob aplikace hmotného či procesního práva soudem, k čemuž (a nikoliv k přehodnocení závazného uspořádání práv a povinností mezi účastníky předcházejícího řízení) zjevně směřovaly úvahy odvolacího soudu.
Dovolací námitka, že žalovaný neopodstatněně a nesprávně upřesnil a rozšířil žalobu ohledně nároku na náhradu za bolest a za psychickou újmu, se zčásti odvíjí od odlišného skutkového stavu, než zjistil odvolací soud, dovolací soud ovšem není oprávněn skutkové závěry přezkoumávat, neboť způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jestliže žalovaný po dohodě s otcem žalobce pokračoval v jím zahájeném sporu tak, že nejvyšší uplatněnou částku vymezil jako psychickou újmu žalobce vyvolanou zacházením v lázeňském zařízení, nelze mu vytýkat pochybení spočívající v uplatnění neexistujícího či neodškodnitelného nároku, neboť takový nárok na ochranu osobnosti vyloučen nebyl. Odvolací soud podrobně vyložil, jak mělo být správně rozhodnuto ve věci samé a zejména o náhradě nákladů řízení v předchozím rozhodnutí, a dovolatel v tomto směru žádné relevantní námitky nevznáší. Okolnost, že žalobce nebyl v předmětném řízení úspěšný, nelze přičítat žalovanému též proto, že po vypovězení plné moci neměl možnost podat odvolání a dosáhnout změny nepříznivého rozhodnutí. Nově zvolená zástupkyně podala opravný prostředek jen proti nákladovému výroku, nikoliv do věci samé, proto musel v nyní projednávané věci výsledek sporu vyřešit jako předběžnou otázku odvolací soud. Obdobné platí i u nároku na náhradu za bolest.
K dalším výhradám dovolatele lze uvést, že konstatování odvolacího soudu, že soud není vázán právní kvalifikací, ale jen skutkovým vymezením žalovaných nároků, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 210/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, též nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16), stejně jako závěr o možném souběhu práva na kompenzaci zásahu do osobnostních práv s právem na náhradu za újmu na zdraví (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2787/2018).
Konečně výhrady dovolatele ke zrušení dříve vydaného rozsudku pro uznání se netýkají právních závěrů, na nichž stojí napadené rozhodnutí, a přípustnost dovolání proto rovněž nemohou založit.
Je tedy zřejmé, že žádná z dovolacích námitek, jejichž vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.; Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší si tuto otázku vymezovat sám, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019, ani bez jejího náležitého vymezení přistupovat k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí - nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18), přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud tudíž dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu