ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.276.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 276/2020-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: P. P. , narozený dne XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Františkem Vyskočilem, advokátem se sídlem Voršilská 130/10, Praha 1, proti žalované: EMPRESA MEDIA, a. s. , IČO 26418011, se sídlem Mikuleckého 1309/4, Praha 4, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 74/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. 22 Co 143/2019-148, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, č. j. 16 C 74/2018-109, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 20.000 Kč, co do částky 180.000 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná dne XY uveřejnila v časopisu XY článek o žalobcově matce, známé filmové režisérce XY, která prodělala cévní mozkovou příhodu. K článku byl připojen již dříve uveřejněný inzerát žalobce, kterým v tištěném deníku a na specializovaném webu poptával pečovatelku pro svou matku, vyžadující pomoc jiné osoby. Žalobce se domáhal peněžité náhrady za neoprávněný zásah do soukromí zveřejněním jeho e-mailové adresy, na kterou měl následně obdržet řadu nežádoucí korespondence a musel řadě lidí vysvětlovat stav matky i svůj postup. Soud dovodil, že žalobce nebrojil proti článku samotnému, ale proti uveřejnění jeho inzerátu, který k němu byl připojen bez jeho souhlasu. Bylo ovšem zjištěno, že osoby, které žalobce kontaktovaly, mu nabízely pomoc, případně se dotazovaly na zdravotní stav matky, s čímž musel žalobce počítat již při podání inzerátu. Na druhou stranu se jedná o zásah do osobní sféry, neboť je rozdíl mezi zveřejněním inzerátu v inzertních médiích a ve sledovaném médiu žalované. Je přitom nerozhodné, zda žalobce je či není osobou veřejně známou. Ačkoliv žalobce obdržel po zveřejnění inzerátu v časopise XY, které dříve sám poptával, dostalo se mu zájmu v takové intenzitě, kterou bylo možné považovat za zásah do jeho soukromého života. Nicméně intenzitu zásahu neshledal soud prvního stupně příliš vysokou, proto za přiměřenou náhradu považoval pouze desetinu požadované částky.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2019, č. j. 22 Co 143/2019-148, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se co do částky 20.000 Kč zamítá, v zamítavém výroku jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Doplnil dokazování dvěma jinými články, ze kterých zjistil, že matka žalobce se sama ke svému zdravotnímu stavu po cévní mozkové příhodě již dříve vyjadřovala. Ačkoliv obecně informace o zdravotním stavu spadají do osobní sféry, nedošlo k zásahu do práva na informační sebeurčení, neboť informace uveřejněné žalovanou se nijak neliší od těch, které již předtím dobrovolně sdělila žalobcova matka. V předmětném článku sice byly zveřejněny informace týkající se i žalobce (že hledá pečovatelku pro svou matku a za tím účelem podal inzerát), nicméně do určité míry musí osoby blízké veřejně známých osob strpět stejně jako ony informování o soukromých záležitostech v širší míře. Informace zveřejněné žalovanou byly nadto pravdivé a podány neutrálním způsobem. K zásahu do žalobcova soukromí nedošlo ani zveřejněním jeho e-mailové adresy, neboť již dříve ji několikrát zveřejnil on sám. Z objektivního hlediska navíc nelze následky tohoto jednání posoudit jako závažné, neboť žalobce prokázal příjem jen několika zpráv, v nichž mu většinou byly nabízeny pečovatelské služby.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného práva, které doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, a sice 1) zda osoby žijící v blízkosti osob veřejného zájmu jsou součástí soukromí těchto osob, a proto jsou i ony samy povinny v širší míře strpět informování o svých soukromých záležitostech, 2) zda veřejnost má oprávněný zájem na tom, aby byla informována, že pro osobu veřejného zájmu je sháněna zdravotní péče, a 3) zda zveřejnění informací ze soukromého života není zásahem do soukromí osoby, pokud již předtím informace užila způsobem, který umožnil, aby se s nimi seznámil předem neurčený okruh osob. K prvně vymezené otázce uvedl, že on sám osobou veřejného zájmu není, a neměl by tedy požívat nižšího stupně ochrany svých osobnostních práv. K následující otázce dále rozvádí, že poptávka po pečovatelských službách spadá do soukromí osoby, a proto neexistuje zákonná licence, která by takový zásah ospravedlňovala. K těmto otázkám pak odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které je třeba zkoumat, nakolik zveřejněné informace přispívají k diskuzi o veřejném zájmu. Ke třetí otázce konstatoval, že pokud fyzická osoba umístí v digitální podobě na internet svůj osobní údaj, nemůže to bez dalšího znamenat, že třetí osoby mohou tyto osobní údaje svobodně používat pro své vlastní potřeby. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
Žalovaná ve vyjádření označuje dovolání za nepřípustné, neboť formuluje otázky, které již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu, popř. Ústavního soudu řešeny, a napadené rozhodnutí je s jejich judikaturou v souladu. I v případě, že by dovolání bylo přípustné, je nedůvodné. Žalobce je sám osobou veřejného zájmu, protože působil jako režisér. Žalovaná pouze realizovala své právo na svobodu projevu, přičemž rozhodovací praxe připouští, že předmětem veřejného zájmu mohou být i informace spadající do soukromé sféry. Navíc inzerát učinil sám žalobce veřejným, včetně své e-mailové adresy. Žalovaná zpochybnila i vznik újmy, ke které mělo dojít zveřejněním inzerátu z její strany, neboť žalobce obdržel pouze několik mailů nabízejících pečovatelské služby. Navrhla proto, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z tohoto ustanovení se podává, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolateli předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže námitka nesprávnosti jejího řešení založit přípustnost dovolání (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 83/2020). Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z nich není splněna podmínka přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“).
V nyní projednávaném sporu o náhradu za opětovnou publikaci inzerátu, kterým žalobce předtím v jiných médiích poptával pečovatelské služby pro svou nemocnou matku (známou a oblíbenou filmovou režisérku a scénáristku), nelze přehlédnout, že publikací předmětného článku žalovaná v první řadě sdělovala informace o zdravotním stavu žalobcovy matky. Debata o tom, zda a nakolik je takové sdělení předmětem opodstatněného veřejného zájmu či je pokryto tzv. zpravodajskou licencí, je nadbytečná, jestliže z provedeného dokazování vyplynulo (dovolatel v tomto směru námitky nevznáší, skutková zjištění ostatně nemohou být předmětem dovolacího přezkumu), že ona sama o svém nepříznivém zdravotním stavu již dříve veřejnost informovala. Pak ovšem inkriminovaný článek v podstatě žádné nové a ani nepřípustné informace o žalobcově matce nepřinášel a neoprávněným zásahem do jejího práva na informační sebeurčení nebyl. Jestliže tedy odvolací soud neshledal neoprávněnost informace o zdravotním stavu žalobcovy matky ve vztahu k ní, a tím spíše pak ani vůči žalobci, je zřejmé, že první dvě dovolatelem vymezené otázky nesměřují proti právním závěrům, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Ohledně zásahu do soukromí žalobce, který se cítí dotčen tím, že byla uveřejněna informace o jeho snaze postarat se o matku, tj. o tom, že inzerátem pro ni sháněl pečovatelku, sice odvolací soud uvedl, že žalobce jako příbuzný osoby veřejně známé musí snášet zásah do soukromí v širším rozsahu, avšak zároveň dovodil, že tato žalovanou podaná informace velmi úzce souvisí s informacemi o zdravotním stavu žalobcovy matky, které již nebyly chráněny právem na informační sebeurčení, a přípustným způsobem na ně navazuje. I v tomto případě je tedy důvod zamítnutí žaloby postaven na závěru, který dovolání účinným způsobem nezpochybňuje.
Žalobce konečně namítá, že porušení jeho práva na soukromí představuje samo zveřejnění jeho e-mailové adresy. Ačkoliv v určitých případech může taková informace být nepřípustným zásahem do soukromí, v dané věci bylo zjištěno, že žalobce sám svou e-mailovou adresu na internetu používal, a vyčlenil ji tak ze své soukromé sféry. Přestože spojení této informace s článkem o zdravotním stavu jeho matky bylo poněkud účelové, vyšel odvolací soud především ze zjištění, že žalobci z toho žádné relevantní obtíže nevznikly, neboť v reakci na článek obdržel několik málo zpráv, ve kterých mu byly nabízeny pečovatelské služby. Právní názor odvolacího soudu, že odškodnitelná je jen újma určité intenzity a délky trvání nestandardního duševního stavu, zatímco slabá a krátkodobá duševní nepohoda nemusí být odčiněna, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, č. 90/2016 Sbírky). Ani tento závěr, který byl jedním z důvodů neopodstatněnosti žaloby, dovolatel nenapadá, tedy je zřejmé, že řešení dovolatelem formulovaných otázek nemůže přinést do jeho poměrů příznivý závěr, který by eliminoval všechny důvody, pro které byla jeho žaloba zamítnuta.
Dovolání proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není objektivně přípustné [§238 písm. h) o. s. ř.], dovolatel ostatně k tomuto výroku žádnou argumentaci neuvádí.
Protože dovolatelem vymezené otázky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 2. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu