ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3648.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3648/2018-406
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
v právní věci žalobce J. A. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 158/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. května 2018, č. j. 19 Co 132/2018 - 379, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši
3.388,- Kč k rukám Mgr. Martina Běliny, advokáta se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 3. 2018, č. j. 9 C 158/2017-342, zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal vydání rozsudku, jímž by soud uložil žalované povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o převodu náhradních pozemků, konkrétně pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, všech zapsaných na listu vlastnictví č. XY katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm XY pro obec a katastrální území XY (výrok I.). Dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vydání rozsudku, jímž by soud uložil žalované povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o převodu náhradních pozemků, konkrétně pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY a XY, všech zapsaných na listu vlastnictví č. XY katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm XY pro obec a katastrální území XY – dále „předmětné pozemky“ (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2018, č. j. 19 Co 132/2018-379, rozsudek soudu prvního stupně, vyjma odvoláním nedotčeného výroku I., potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 25.446,- Kč (výrok II.).
Soudy nižších stupňů svá rozhodnutí založily na závěru, že předmětné pozemky nejsou vhodné k uspokojení restitučního nároku žalobce jakožto osoby oprávněné ve smyslu
ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), domáhající se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Vyšly ze zjištění, že předmětné pozemky jsou dotčeny předběžným opatřením vydaným ve prospěch jiné oprávněné osoby ještě před zahájením tohoto řízení. S respektem k principu ochrany právní jistoty a principu legitimního očekávání oprávněných osob proto žalobě nebylo vyhověno. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 158/2012 (zmíněné usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), jímž argumentoval žalobce, soudy nižších instancí neaplikovaly z důvodu odlišné skutkové situace, neboť v odkazovaném rozhodnutí byla nejprve podána žaloba a teprve poté návrh na předběžné opatření (ze strany jiné oprávněné osoby než žalobců).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jíž mají reprezentovat závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 158/2012, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1153/2000. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že skutečnost, že ve vztahu k předmětným pozemkům bylo vydáno předběžné opatření, zakládá překážku pro to, aby tyto pozemky byly jako náhradní vydány žalobci. Má za to, že předběžné opatření týkající se určitého pozemku nezakládá důvod, pro nějž by daný pozemek nebyl vhodný k převodu jiné oprávněné osobě jako pozemek náhradní. Domnívá se, že princip právní jistoty se v případě nařízeného předběžného opatření projevuje v tom, že žalované je zamezeno převést předmětné pozemky na osobu, jež není oprávněnou osobou podle zákona o půdě. Důvod vydání předběžného opatření tak nespočívá v zapovězení převodu předmětných pozemků na jinou oprávněnou osobu podle zákona o půdě. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání přisvědčila správnosti rozsudku odvolacího soudu
a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán (vyhlášen) dne 22. 5. 2018 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel obsahově vymezuje z důvodu přípustnosti dovolání, spočívajícího v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dvě právní otázky, k nimž by se měl dovolací soud vyjádřit: a.) zda je pozemek nevhodný k převodu jako náhradní jiné oprávněné osobě podle zákona o půdě než té, v jejímž soudním řízení bylo předběžné opatření vydáno, b.) zda převod pozemku, coby náhrady, oprávněné osobě podle zákona o půdě, představuje porušení principu ochrany právní jistoty ve vztahu k jiné oprávněné osobě, na jejíž návrh bylo ve vztahu k tomuto pozemku nařízeno předběžné opatření.
Dovolání žalobce není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení v pořadí první z vymezených otázek hmotného práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a na řešení v pořadí druhé otázky není rozsudek odvolacího soudu založen.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016, uvedl, že v situaci, kdy předběžné opatření zakazující dispozice s pozemky bylo vydáno dříve, než byl nárok na jejich bezúplatný převod uplatněn též žalobcem, nejsou tyto pozemky k uspokojení restitučního nároku žalobce vhodné. Závěry přijaté Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 158/2012, pro případ, kdy předběžné opatření zakazující právnímu předchůdci žalované (Pozemkovému fondu ČR) disponovat s pozemky bylo vydáno v soudním řízení zahájeném až poté, co nárok na bezúplatný převod totožných pozemků uplatnil jiný oprávněný, tak nelze aplikovat na projednávanou věc z důvodu odlišného skutkového stavu věci. V nyní posuzované věci totiž odvolací soud vyšel ze zjištění, že ke dni, kdy žalobce uplatnil nárok na bezúplatný převod předmětných pozemků žalobou u soudu (dne 8. 6. 2017), již bylo vykonatelným usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. 1. 2012, sp. zn. 6 C 8/2012, k návrhu jiné oprávněné osoby nařízeno předběžné opatření zakazující žalované s nimi disponovat.
V posuzované věci tedy nalézací soudy správně vedly účastníky k tomu, aby byl restituční nárok žalobce uspokojen převodem jiných vhodných pozemků vlastněných žalovanou, neboť řízení o uspokojení nároku převodem náhradního pozemku oprávněné osobě je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř. Nárok oprávněné osoby lze tudíž uspokojit vícero způsoby a soud v řízení není žalobním návrhem (petitem) vázán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014). Pokud v poměrech projednávané věci žalobce setrval na vydání (náhradních) pozemků pro naturální restituci z výše naznačených důvodů nevhodných, pak se svým nárokem nemohl být v řízení úspěšný.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá ani dovolatelem vymezená otázka porušení principu ochrany právní jistoty oprávněné osoby, na jejíž návrh bylo nařízeno předběžné opatření ve vztahu k pozemku, jenž by měl být převeden jako náhradní podle zákona o půdě jiné oprávněné osobě, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž dovolací soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Je tomu tak již proto, že odvolací soud při svém rozhodnutí, jak z jeho odůvodnění vyplývá, vycházel z vázanosti odvolacího soudu výrokem vykonatelného usnesení o nařízení předběžného opatření, pročež předmětné pozemky prohlásil toliko z uvedeného důvodu za nevhodné k převodu jako pozemků náhradních podle zákona o půdě. Ohled na princip právní jistoty účastníků řízení odvolací soud zmínil v souvislosti s postupem soudu prvního stupně, jenž vedl účastníky k označení jiných k převodu vhodných pozemků.
Přiléhavost postrádá rovněž polemika dovolatele s podstatou předběžného opatření, jelikož v souladu s ustanoveními §74 a §102 o. s. ř. lze nařídit předběžné opatření, je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, přičemž fundamentálním smyslem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá, za současného respektování ústavních pravidel ochrany i toho, vůči komu předběžné opatření směřuje (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 504/05, jež je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Uvedený závěr se nikterak nepříčí úvahám odvolacího soudu ani zákonné povinnosti žalované nenakládat se svěřenými pozemky způsobem odporujícím právu (obecně všech) oprávněných osob na převod náhradních pozemků. Sluší se navíc podotknout, že polemika dovolatele o podstatě předběžných opatření se míjí s účelem dovolacího řízení, jímž není řešení problémů ryze hypotetických, které dovolatel nastoluje, bez vlivu na konečné rozhodnutí ve věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 188/2015)
Rozsudek odvolacího soudu nelze z hlediska dovolatelem vymezeného důvodu přípustnosti dovolání poměřovat ani se závěry vyplývajícími z (dovolatelem) odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1153/2000, neboť ty jsou založeny na skutkových okolnostech odlišných od projednávané věci; dopadá na problematiku nakládání s majetkem konkursní podstaty, byť v souvislosti s nařízeným předběžným opatřením.
Do poměrů projednávané věci rovněž nijak nedopadají ani závěry z dovolatelem odkazovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017. Z dovolání není zřejmé, z čeho žalobce dovozuje, že odvolací soud založil závěr o nevhodnosti předmětných pozemků k převodu coby náhradních pozemků k uspokojení restitučního nároku žalobce na právě citovaných rozsudcích dovolacího soudu. Sluší se v této souvislosti uvést, že odvolací soud z nich výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí nevychází, na druhou stranu se však od nich ani neodchýlil. Zmíněné rozsudky totiž předkládají příkladmý výčet kritérií, jež by měly soudy zvažovat při svém rozhodování o tom, zda určitý pozemek je pro účely naturální restituce coby pozemek náhradní vhodný či nikoliv.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 9. 4. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu