ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.2904.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2904/2020-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: P. K., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Ivou Říhovou, advokátkou se sídlem Zahradnická 223/6, 603 00 Brno, proti žalované: A. K., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Zuzanou Malaníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 27/2, 602 00 Brno, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 26/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2020, č. j. 70 Co 298/2019-135, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, č. j. 70 Co 298/2019-135, potvrdil k odvolání žalobce rozsudek ze dne 2. 10. 2019, č. j. 112 C 26/2019-113, kterým Městský soud v Brně zamítl žalobu ohledně nároku na uložení povinnosti žalované zdržet se tvrzení o žalobci, že využíval její finanční závislosti a držel ji ve finanční tísni a jakýkoliv finanční příspěvek z jeho strany se nikdy neobešel bez slovního napadání a řady výčitek, že měl žalovanou několikrát fyzicky bezdůvodně napadnout, že žalobce o společného nezletilého syna AAAAA (pseudonym) nejeví zájem, neboť si našel jinou partnerku, kterou si vodí do bytu v době, kdy má mít syna ve své péči, že žalobce neprojevuje zájem o nemocného nezletilého syna AAAAA, a rovněž ohledně nároku na uložení povinnosti žalované zaslat mu písemnou omluvu ve znění: „XY“ , a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V řízení, v němž se žalobce domáhal, aby se žalovaná zdržela uvedených tvrzení a omluvila se za výroky, které se dotýkají jeho cti a důstojnosti, vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná v žalobě o výživné manželky ze dne 18. 8. 2015 uvedla, že žalobce musela o finanční plnění dlouze prosit, že zneužíval její finanční závislosti, ač jeho příjem byl součástí společného jmění manželů, a že ji držel ve finanční tísni. Součástí návrhu bylo i sdělení, že ji několikrát fyzicky napadl a že po napadení dne 16. 8. 2015 musela vyhledat lékařské ošetření. Dne 26. 1. 2017 žalovaná kontaktovala orgán sociálně právní ochrany dětí se sdělením, že pátky se žalobci již pro styk s nezletilým synem nehodí, a to kvůli nové partnerce, kterou si vodí domů. Dne 2. 7. 2018 témuž orgánu sdělila, že žalobce nejeví zájem o zdravotní stav syna a dne 19. 11. 2018, že žalobce má ve vztahu k synovi nezodpovědný přístup, když jej v době užívání antibiotik vzal do kina. Po právní stránce soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu uzavřel, že posuzované výroky byly žalovanou učiněny v rámci podání adresovaných soudu, orgánu sociálně právní ochrany dětí, případně před orgánem projednávajícím přestupky, a jde proto o specifický typ zásahů do práva na ochranu osobnosti (§81 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „o. z.“), u nichž je jejich neoprávněnost bez přítomnosti excesu, k němuž ze strany žalované nedošlo ani jejich obsahem ani formou sdělení, zásadně vyloučena. Při posouzení, zda nejde o exces, zohlednil odvolací soud i to, že předmětné výroky byly žalovanou učiněny v souvislosti s atmosférou napjatých vztahů mezi účastníky, jejichž důsledkem je nejen tato žaloba na ochranu osobnosti, ale i stížnosti žalobce podávané Orgánu sociálně právní ochrany dětí, které byly všechny shledány nedůvodnými. Tvrzení žalované měla prokázaný skutkový základ. Ohledně neúspěchu uplatněného zdržovacího nároku pak ve shodě se soudem prvního stupně poukázal na podmínku trvání, pokračování či reálnou hrozbu opakování zásahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení z důvodu vnitřního rozporu významných dílčích skutkových zjištění (které zcela nebo z podstatné části chybí) ve vztahu k závěru o skutkovém stavu, a s tím, že odvolací soud posoudil otázky hmotného a procesního práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Namítá, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno a doloženo, že nepravdivými tvrzeními žalované, majícími objektivní potenciál poškodit žalobce v očích veřejnosti, docházelo opakovaně k neoprávněným zásahům do osobnosti žalobce, zejména do jeho cti. Tvrzení žalované mohla způsobit žalobci trestní stíhání, přičemž není podstatné, zda k němu skutečně došlo či nikoliv. Je zcela nepřípustné, aby odvolací soud dovozoval z jediné nehody, že mezi účastníky docházelo k domácímu násilí, když účelovost jednání žalované je zřejmá rovněž ze skutečnosti, že si z dané situace pořídila nahrávku. Soudy obou stupňů bagatelizují jednání žalované, která si lživými tvrzeními chtěla zajistit procesní výhodu, a nereflektovaly, že z její strany došlo k jednání naplňujícímu skutkovou podstatu trestného činu křivého obvinění. Soudem aplikovanou judikaturu označil za zcela nepřiléhavou a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 13/2007 namítl, že výroky žalované nebyly učiněny v souvislosti s veřejným nebo jiným společenským zájmem. Šlo o zájem zcela individuální, spočívající v získání procesní převahy nad žalobcem a s tím spojeným majetkovým prospěchem, jakož i v získání lepšího procesního postavení v budoucím opatrovnickém řízení. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátkou ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Předpokladem povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Avšak některé zásahy, byť se zdánlivě jeví tak, že odporují objektivnímu právu, není možno posuzovat jako neoprávněné, a to pro existenci okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Jde o případy, kdy k zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Zde, pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze, jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Takovýto zásah podmíněný příslušnou zákonnou úpravou však zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti trvat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, uveřejněný pod C 3188 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Zásah je třeba vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv či povinností plní (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“).
Právě z těchto zásad odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Posuzované výroky o osobě žalobce byly žalovanou učiněny v rámci řízení před soudem a styku s pracovníky Orgánu sociálně právní ochrany dětí, tedy při výkonu subjektivního práva žalované stanoveného zákonem. Na základě skutkových zjištění (jež podle §241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu) se žalovaná o žalobci nevyjadřovala bezúčelně a svévolně, ale na základě jeho předchozího jednání, případně na základě jejich předchozích vzájemných konfliktů. Nešlo o urážky, vulgarity či napadání, ale o hodnotící soudy, jež měly dostatečný faktický podklad. Ze strany žalované šlo o její tvrzení, o něž opírala oznámení a návrhy vůči státním orgánům, přičemž tato podání uplatnila přiměřeným způsobem (jejich forma i obsah byly srovnatelné s obdobnými podáními v rodinných věcech). Nejen právo, ale i povinnost tvrzení ukládají účastníkům procesní předpisy, proto je nepřípadná námitka žalobce, že se žalovaná uvedenými výroky snažila získat (neoprávněnou) výhodu v soudním řízení. Její výroky o žalobci nebyly zveřejněny, a nebylo ani tvrzeno, že by je žalovaná opakovala při jiné příležitosti, nebo že by je nějakým způsobem uvedla v širší známost. Závěru odvolacího soudu, že obsahem ani formou sdělení nedošlo ze strany žalované k excesu, tak nelze ničeho vytknout. Dovodil-li odvolací soud, že v projednávané věci jsou dány okolnosti vylučující neoprávněnost zásahu žalované do osobnostních práv žalobce, je tento závěr plně v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu (srov. např. již výše citované stanovisko č. 54/2010 Sbírky nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1050/2018). Dovolací soud neshledává žádný důvod k odchýlení se od uvedené judikatury v případě řízení týkajících se rodinného práva (ostatně dovolatel žádné důvody, pro které by v případě rodinných sporů měl být exces posouzen jinak, dovolacímu soudu nepředestřel).
Dovolatel rovněž zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu a domáhá se přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky).
Námitka týkající se vnitřních rozporů odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje námitku vady řízení, k níž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ.
Napadl-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání proti tomuto výroku přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu