ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3000.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 3000/2020-172
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: H. N. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem Na viničních horách 1834/24, Praha 6, proti žalované: DA Deutsche Allgemeine Versicherung Aktiengesellschaft , se sídlem Kölner Strasse 3b, Eschborn, Spolková republika Německo, zastoupená Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Pod křížkem 428/4, Praha 4, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 17 C 54/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 6. 2020, č. j. 5 Co 1804/2019-142, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 6 099 Kč, k rukám advokáta Mgr. Lubomíra Pánika, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 10. 10. 2019, č. j. 17 C 54/2018-116, uložil žalované zaplatit žalobci 90 985 Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od 2. 1. 2017 do 31. 10. 2017, který mu ušel z důvodu pracovní neschopnosti vzniklé jako následek dopravní nehody. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce utrpěl dne 28. 3. 2009 škodu na zdraví v důsledku dopravní nehody, při níž se střetl jako řidič vozidla XY s vozidlem XY, které bylo pojištěno u žalované, a které řídil viník dopravní nehody, paní H.. Následky dopravní nehody znemožňovaly žalobci nejpozději již od roku 2013 výkon jeho profese, zlepšení se nedalo předpokládat, a i proto žalobce po dopravní nehodě neobnovil svou podnikatelskou činnost. Ačkoli žalobce koncipoval žalobu jako nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, neboť od 2. 1. 2017 byl v novém pracovním poměru a od 13. 1. 2017 v pracovní neschopnosti, posoudil okresní soud nárok podle §447 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) tedy jako nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Výši náhrady 90 985 Kč určil jako rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením zdraví a výdělkem dosahovaným po poškození, přičemž příjmy z nového pracovního poměru a navazující dávky nemocenského pojištění zohlednil při určení výše příjmů, které žalobce dosahoval v rozhodném období po poškození zdraví. Tím, že v roce 2017 uzavřel nový pracovní poměr a byl opakovaně uznán pracovně neschopným, mu nárok podle §446 obč. zák. nemohl vzniknout, neboť zdravotními omezeními nepochybně trpěl již před tím, a nebyla tak dána příčinná souvislost mezi dopravní nehodou a ztrátou na výdělku, kterého žalobce dosahoval v novém pracovním poměru před pracovní neschopností.
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalované rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 5 Co 1804/2019-142, potvrdil rozsudek okresního soudu v části, kterou jí uložil zaplatit žalobci 90 985 Kč s úrokem z prodlení od 11. 8. 2018 do zaplacení (výrok I), změnil část výroku, kterou okresní soud přiznal žalobci úrok z prodlení od 4. 7. 2018 do 10. 8. 2018 tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok II), neboť seznal rozdílný okamžik splatnosti nároku žalobce a na to navazující okamžik vzniku nároku na úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok III) a odvolacím soudem (výrok IV). Vyjma odlišeného posouzení okamžiku vzniku nároku na úroky z prodlení vyšel ze skutkových zjištění a právního posouzení okresního soudu, pouze upřesnil, že nárok žalobce není nárokem na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, ale přímým nárokem poškozeného na pojistné plnění podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, za tuto škodu. K žalovanou v odvolání vznesené námitce promlčení uvedl, že pro posouzení promlčení nároku na pojistné plnění podle §8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, je nezbytné zjistit, kdy nastala pojistná událost. Soud prvního stupně však pojem pojistné události vymezený v pojistné smlouvě či v pojistných podmínkách nezjišťoval a obsah těchto listin nebyl v řízení znám. Protože námitka promlčení vznesená v průběhu odvolacího řízení podléhá režimu neúplné apelace, lze k ní přihlédnout pouze v případě, že závěr o promlčení práva vyplývá ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny soudem prvního stupně. To nebyl tento případ, a proto námitku promlčení neshledal důvodnou.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I a IV dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného a procesního práva, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedla, že žalobcem vznesený nárok je ryze účelový, neboť ačkoli je dlouhodobě v invalidním důchodu třetího stupně a již v roce 2013 prokazatelně věděl, že nebude moci v budoucnu pracovat jako kuchař, uzavřel pracovní smlouvu, aby po týdnu v zaměstnání nastoupil na pracovní neschopnost. Tím žalobce jednal v rozporu s prevenční povinností předcházet vzniku škody. Vzhledem k účelovému uzavření pracovní smlouvy je nesprávný závěr soudů o příčinné souvislosti vzniku nároku s dopravní nehodou, jakož i výpočet přiznaného nároku. Při posouzení námitky promlčení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť v souladu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5175/2008, ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 346/2013, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 877/2013, měl za vznik pojistné události považovat okamžik ustálení zdravotního stavu žalobce, neboť v tu chvíli mu mohl nejpozději vzniknout nárok na náhradu škody za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Nárok nemohl vzniknout až okamžikem přiznání či zvýšení invalidního důchodu, neboť již před dopravní nehodou byl žalobce uznán invalidním ve 3. stupni. Okamžik ustálení zdravotního stavu byl přitom zjistitelný ze skutečností, které buď vyšly v řízení najevo, nebo byly soudem prvního stupně v řízení zjištěny. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření ztotožnil s posouzením odvolacího soudu, zdůraznil, že se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné.
Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou je třeba aplikovat ustanovení §8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, jak správně dovodil odvolací soud, neboť se nejedná o právo poškozeného na náhradu škody proti škůdci, ale o originární právo poškozeného na plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, založené zákonem č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, publikovaný pod č. 93/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 346/2013, nebo ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1463/2014).
Podle §8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, se právo na plnění z pojištění promlčí nejpozději za 3 roky s tím, že promlčecí doba práva na pojistné plnění počíná běžet za 1 rok po vzniku pojistné události. To platí i v případě, kdy poškozenému vznikl přímý nárok na pojistné plnění vůči pojistiteli, nebo v případě, kdy pojištěný žádá na pojistiteli úhradu částky, kterou poskytl poškozenému jako náhradu škody, za kterou poškozenému odpovídá.
Zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, pojem pojistné události blíže nevymezuje, ponechává tuto otázku na konkrétní pojistné smlouvě, kterou mezi sebou pojistitel a pojištěný uzavřou, případně na pojistných podmínkách, které jsou její součástí. Může jí být škodní událost [způsobení škody provozem vozidla podle §2 písm. h) zákona č. 168/1999 Sb.], okamžik vzniku povinnosti pojištěného nahradit škodu nebo může být stanoven i jiný způsob jejího určení. Pojistnou událost nelze bez dalšího ztotožňovat se škodní událostí ani s dopravní nehodou samotnou. Pro stanovení, co je v konkrétním pojištění pojistnou událostí, se vychází z pojistných podmínek, popř. pojistné smlouvy, nebo ze zvláštního právního předpisu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5175/2008, publikován pod C 7235 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, popř. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 346/2013, ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1463/2014, nebo ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 736/2019). Tyto závěry vyplývají i ze všech dovolatelkou předložených rozhodnutí Nejvyššího soudu, není tudíž patrné, v jakém směru se od nich měl odvolací soud odchýlit.
Odvolací soud správně uzavřel, že pro určení počátku běhu promlčecí lhůty bylo nezbytné stanovit pojistnou událost. Protože soud prvního stupně pojistnou událost v pojistné smlouvě a pojistných podmínkách nezjišťoval a obsah těchto listin nebyl v řízení znám, nepřihlédl ke vznesené námitce promlčení. Námitka dovolatelky, že za pojistnou událost měl odvolací soud považovat okamžik ustálení zdravotního stavu žalobce, neboť v ten okamžik nejpozději vznikl nárok na náhradu škody za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, vychází patrně z domněnky, že pojistnou událostí byl okamžik vzniku škody. V řízení však pojistná událost nebyla vůbec stanovena, tudíž není zřejmé, kdy měla promlčecí lhůta práva na pojistné plnění svůj počátek. Určení okamžiku vzniku škody proto není rozhodné, leda pro určení běhu promlčecí lhůty práva na náhradu škody podle §106 obč. zák. Nárok na náhradu škody však není předmětem řízení, jak bylo rozvedeno shora.
Pokud dovolatelka namítla, že nárok žalobce je účelový, neboť se záměrně nechal znovu zaměstnat, a proto je nesprávný závěr o příčinné souvislosti a nesprávně vypočtena výše škody, pak dovolací soud zdůrazňuje, že uzavření nové pracovní smlouvy žalobcem a jeho opětovná pracovní neschopnost neměla na příčinnou souvislost nároku na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle §447 obč. zák. v daném případě žádný vliv. Tento nárok kompenzuje ztrátu výdělku, který případný pracovní poměr uzavřený po skončení pracovní neschopnosti ovlivní pouze v otázce výše ztráty příjmu (škody), avšak nemá vliv na příčinnou souvislost. Ostatně po skončení pracovní neschopnosti je typické vrácení poškozeného na stávající pozici v jeho zaměstnání, umožňuje-li to jeho poškození zdraví, převedení na jinou práci, uzavření nové pracovní smlouvy nebo přiznání invalidního důchodu. Ani jedna z uvedených okolností není skutečností, která by vstoupila do řetězce příčinné souvislosti a jakkoli by ji ovlivnila. Výši škody soudy správně určily jako rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením zdraví v roce 2009 a výdělkem dosahovaným po poškození, konkrétně v období roku 2017, za které se žalobce náhrady domáhal, přičemž příjmy z nového pracovního poměru a navazující dávky nemocenského pojištění zohlednil při určení výše příjmů, které žalobce v tomto rozhodném období po poškození zdraví dosahoval. Jinak řečeno, přiznaná škoda žalobci kompenzuje ztrátu příjmů, které dosahoval před nehodou v roce 2009, nikoli příjmů, které dosahoval či měl dosahovat v novém pracovním poměru v roce 2017. V konečném důsledku tím soudy snížily výši škody, kterou žalované uložily nahradit. Nebýt toho, že žalobce uzavřel pracovní smlouvu, byla by výše jeho příjmu v rozhodném období nižší, tudíž by dovolatelka musela nahradit tuto větší ztrátu příjmů.
Žalovaná napadla dovoláním výslovně též výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, avšak podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 10. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu