ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3048.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 3048/2021-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: P. D. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem náměstí Míru 142/88, Svitavy, proti žalovanému: město Svitavy, IČO 00277444, se sídlem úřadu T. G. Masaryka 5/35, Svitavy, zastoupené JUDr. Janou Čepelkovou, advokátkou se sídlem Pavlovova 1161/15, Svitavy, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o zaplacení 681.839 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 83/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 6. 2021, č. j. 27 Co 91/2021-153, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně utrpěla dne 28. 7. 2012 újmu na zdraví, když na pozemku v majetku žalovaného došlo k rozlomení stromu a jeho pádu na žalobkyni, čímž utrpěla zranění s trvalými následky. Žalobkyni bylo v předchozím řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 201/2014 přiznáno bolestné, náhrada za ztížení společenského uplatnění, ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náklady léčení, náklady za zdravotní pomůcky a náklady vynaložené na pořízení osobního automobilu. V probíhajícím řízení žalobkyně uplatnila nároky na další náklady léčby, na náhradu mzdy po skončení pracovní neschopnosti a náklady na pořízení nového osobního automobilu.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 16. 2. 2021, č. j. 6 C 83/2020-107, výrokem I uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 385.000 Kč s příslušenstvím představující náklady na pořízení nového automobilu, výrokem II zamítl žalobu co do částky 296.839 Kč s příslušenstvím (náhradu škody za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti) a výroky III a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel z předchozího řízení, v němž byla najisto postavena odpovědnost žalovaného za újmu na zdraví žalobkyně, a dále uzavřel, že část nákladů léčení byla žalobkyni uhrazena vedlejší účastnicí v průběhu řízení, v části nákladů na pořízení osobního automobilu shledal žalobu důvodnou, avšak v části nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 22. 4. 2017 do 30. 4. 2020 v částce 296.839 Kč shledal důvodnou námitku promlčení. Okresní soud k tomu uvedl, že žalobkyni byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně dne 7. 10. 2016, ke dni 22. 12. 2016 ukončila pracovní poměr u svého zaměstnavatele dohodou a nejpozději v únoru 2017 si musela být žalobkyně vědoma, že u ní dochází ke ztrátě na výdělku a měla možnost tento nárok uplatnit buď v původním řízení, či podat novou žalobu. Současně soud připomenul, že žalobkyně byla po celou dobu zastoupena advokátem, proto neshledal námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 23. 6. 2021, č. j. 27 Co 91/2021-153, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I, II a IV, změnil jej ve výroku III jen co do výše přiznané náhrady nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i se závěrem, že v části nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je důvodná námitka promlčení podle §106 odst. 1 obč. zák., která nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy. O takový případ by šlo pouze ve výjimečných situacích, kdy by tato námitka byla výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. V dané věci tomu tak nebylo, žalovaný ani vedlejší účastník žalobkyni žádné plnění neslibovali a žalobkyni nic nebránilo podat žalobu včas a nečekat na znalecký posudek k jinému nároku. Současně nepřisvědčil ani námitkám žalovaného a vedlejšího účastníka o nepřiměřeně vysoké ceně vozidla jako kompenzační pomůcky pro žalobkyni.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka uvedla, že mohla mít povědomí o vzniku škody na ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti již v dubnu 2017, podrobněji se o nárok začala zajímat po pravomocném rozhodnutí o její první žalobě a následně dne 13. 11. 2018 uplatnila konkrétní nárok u žalovaného, tedy včas. Má tedy za to, že žalovaný její nárok neodmítl, nevznesl žádné námitky a ubezpečoval ji, že po předložení dokladů jí bude plněno ze strany pojišťovny, proto následné vznesení námitky promlčení není v souladu s dobrými mravy a takové jednání nemůže požívat právní ochrany. Dovolatelka podrobně rozvedla časový harmonogram předcházejícího soudního řízení a své důvody, proč žalobu podala až dne 1. 4. 2020, neboť se domnívala, že žalovaný a vedlejší účastník budou plnit dobrovolně. Navrhla proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl, že dovolání považuje za nepřípustné a nedůvodné. K výzvě žalobkyně z listopadu 2018 nárok sice neodmítl, avšak ani neuznal a vázán pokyny pojišťovny pouze předal vedlejšímu účastníku k dalšímu řešení. Nejednalo se o ubezpečení o budoucím plnění a dovolatelkou citovaná judikatura na věc nedopadá. Navrhl tedy dovolání odmítnout pro nepřípustnost.
Obdobně se vyjádřil rovněž vedlejší účastník na straně žalovaného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §3079 odst. 1 o. z. se právo na náhradu škody vzniklé tvrzeným porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, posuzuje podle dosavadních právních předpisů.
Jestliže ke škodní události došlo před 1. 1. 2014, posoudí se promlčení práva na náhradu újmy na zdraví, která vznikla po tomto datu, podle dosavadních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3377/2018, uveřejněný pod číslem 97/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Podle §106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“) se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle §106 odst. 2 obč. zák. se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Judikatura dovolacího soudu je ustálená v závěru, že o výši škody spočívající ve ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti se poškozený dozví zpravidla v okamžiku, kdy mu byla vyplacena poslední dávka nemocenského, a kdy může ztrátu na výdělku blíže specifikovat (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 6. 1972, sp. zn. 1 Cz 10/72, publikovaný ve Sborníku IV stanovisek, zpráv a rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů z let 1970 – 1983, s. 625). Subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti začíná běžet zásadně od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o výdělku dosahovaném před poškozením a po poškození, popř. kdy bylo vydáno rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu a poškozený se o něm dozvěděl (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 29. 4. 1988, sp. zn. 1 Cz 2/88, uveřejněný pod č. 2/1990 Bulletinu Nejvyššího soudu ČR). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti má charakter opětujícího se plnění a promlčuje se jako celek, nikoliv jen nároky na jednotlivá plnění z něj vyplývající, poskytovaná ve formě důchodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/2005, uveřejněný pod číslem 36/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sbírka“).
K rozporu námitky promlčení s dobrými mravy dovolací soud rovněž ustáleně rozhoduje, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a je tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, č. 59/2004 Sbírky, usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, rozsudek ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, Soubor rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu C 1058, či usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2366/2013); to platí samozřejmě i ve vztahu k právu na náhradu škody. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti se přitom nevztahují k samotnému škodnímu jednání, nýbrž především k poměrům, za nichž se žalovaný námitkou promlčení bránil, a musely by přitom být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že v říjnu 2016 byl dovolatelce přiznán invalidní důchod 3. stupně, v prosinci 2016 ukončila pracovní poměr u bývalého zaměstnavatele dohodou a tedy nejpozději od února 2017 zjistila, že u ní dochází ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Od tohoto okamžiku počala plynout dvouletá promlčecí doba podle §106 odst. 1 obč. zák. Ačkoli se dovolatelka obrátila na žalovaného se svým nárokem dne 13. 11. 2018, nebylo jí přislíbeno žádné plnění, nedošlo k uznání nároku, došlo pouze k vyzvání k doložení dalších dokladů k posouzení nároku dovolatelky. Po celou dobu byla zastoupena kvalifikovaným právním zástupcem a nic jí nebránilo podat žalobu včas. Zcela bez souvislosti s projednávaným nárokem je čekání na vypracování znaleckého posudku pro ohodnocení ztížení společenského uplatnění. Dovolatelkou citovaná rozhodnutí dovolacího soudu o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy tedy na projednávanou věc nelze použít, neboť se odlišují po skutkové stránce. Námitky dovolatelky o tom, že ji žalovaný ubezpečoval, že jí bude plněno vedlejším účastníkem, vycházejí z vlastních skutkových závěrů, jež odvolací soud neučinil.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není rozumného důvodu, aby tato právní otázka byla vyřešená jinak. Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu