ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3262.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 3262/2020-140
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: J. B. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou se sídlem Bělehradská 572/63, Praha, proti žalované: Generali Česká pojišťovna, a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, zastoupená JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha, o zaplacení 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 19/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, č. j. 29 Co 35/2020-114, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, č. j. 29 Co 35/2020-117, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, č. j. 29 Co 35/2020-114, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, č. j. 29 Co 35/2020-117, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 29 Co 35/2020-114, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 5. 2020, č. j. 29 Co 35/2020-117, potvrdil rozsudek ze dne 23. 5. 2019, č. j. 64 C 19/2017-79, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu o zaplacení 400 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; rozhodl též o nákladech odvolacího řízení. Rozhodl tak o nároku pojištěného proti pojistiteli na zaplacení pojistného plnění ve výši částky 400 000 Kč, kterou pojištěný škůdce sám uhradil sekundárnímu poškozenému. Soudy vyšly ze zjištění, že žalobce dne 5. 3. 2013 jako řidič motorového vozidla pojištěného u žalované způsobil dopravní nehodu, při které zranil chodce P. O., který následkům zranění podlehl. P. O. mladšímu, tj. synovi zesnulého (dále jen „poškozený“), žalovaná vyplatila pojistné plnění v podobě jednorázového odškodnění 240 000 Kč podle §444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) ve spojení s §6 odst. 2 písm. a) a §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o pojištění odpovědnosti“). Vedle toho Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 10. 2. 2014, sp. zn. 4 T 139/2013, kterým uznal žalobce vinným z přečinu usmrcení z nedbalosti, uložil také žalobci zaplatit poškozenému 400 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy. Žalobce tuto povinnost splnil. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, který žalobu zamítl pro nedostatek příčinné souvislosti mezi škodou a provozem pojištěného vozidla, dospěl k závěru, že nárok žalobce na pojistné plnění nevznikl, neboť žalobce částku 400 000 Kč zaplatil poškozenému jako náhradu nemajetkové újmy pozůstalého z titulu ochrany osobnosti podle §11 a násl. obč. zák. Tento nárok však nelze podřadit pod pojem „způsobené škody na zdraví nebo usmrcením“ podle §6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti, který upravuje rozsah škod, na něž se pojištění vztahuje. Proto žalobci nevzniklo právo, aby za něj žalovaná nárok pozůstalého uhradila. Závěrem odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, dovodil, že případný nárok na náhradu škody představované částkou zaplacenou škůdcem (žalobcem) pozůstalému (poškozenému) by žalobce musel před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, uplatnit vůči České republice, nikoli vůči žalované coby pojistiteli. Ta svou povinnost vyplývající z §6 zákona o pojištění odpovědnosti splnila tím, že uhradila poškozenému 240 000 Kč podle §444 odst. 3 obč. zák. Nedostatečná či nesprávná implementace předpisů Evropské unie měla totiž za následek, že zákon o pojištění odpovědnosti nezakládal pojištěným nárok na pojistné plnění v případech náhrad újem podle §11 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a na otázce, která má být dovolacím soudem posouzena jinak než jím byla řešena dosud. Především namítl nesprávný výklad §6 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti, neboť pojištění odpovědnosti se vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla, tj. i na něj, byť odpovědného jako řidiče anikoli jako provozovatele vozidla. Rovněž nesouhlasil s výkladem §6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti, pod který je podle něj podřaditelný i nárok pozůstalých na náhradu nemajetkové újmy podle §11 obč. zák., nikoli pouze nárok na jednorázové odškodnění pozůstalých podle §444 odst. 3 obč. zák. Odkázal především na potřebu eurokonformního výkladu citovaného ustanovení s odkazem na příslušné směrnice Evropské unie, které upravují sbližování právních předpisů členských státu ve věci pojištění odpovědnosti z provozu vozidel, a dále na rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. 4. 1984, ve věci S. v. C. a E. K. proti Land Nordrhein-Westfalen, 14/83, ze dne 13. 11. 1990, ve věci Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentacion SA, C-106/89, a ze dne 24. 10. 2013, ve věci K. H. proti R. P. a B. H. , C-22/12. Podle výkladu v nich podaného nejen řidič, ale i provozovatel vozidla je odpovědný za nemajetkovou újmu pozůstalých podle §11 a 13 obč. zák. Konečně brojil proti závěru o nedostatku příčinné souvislosti, která měla být podle odvolacího soudu dána pouze mezi škodou a protiprávním jednáním řidiče, nikoli mezi škodou a provozem pojištěného vozidla. Podle žalobce byla příčinná souvislost mezi škodní události a vznikem škody v řízení jednoznačně prokázána. Navrhl zrušení rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť právní otázku, zda pod náhradu škody na zdraví nebo usmrcením podle zákona o pojištění odpovědnosti lze podřadit náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §11 a 13 obč. zák., posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle §6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti, ve znění účinném do 31. 12. 2013, měl pojištěný právo, nestanovil-li zákon jinak, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a výši podle občanského zákoníku poškozenému způsobenou škodu na zdraví nebo usmrcením.
V rozsudku ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že je třeba odchýlit se od dřívějšího výkladu §6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti vyplývajícího zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1051/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4083/2010, a ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3906/2011, podle kterých pojistitel není povinen nahradit nemajetkovou újmu poškozených přiznanou na základě §13 odst. 1 a 2 obč. zák., neboť není v souladu s unijním právem a vnitrostátní soud by měl při aplikaci tohoto ustanovení přistoupit k jeho výkladu s použitím doktríny nepřímého účinku příslušných směrnic Evropské unie. Proto uzavřel, že výkladem lze podřadit pod náhradu škody na zdraví nebo usmrcením podle §6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti i náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §11 a §13 obč. zák. (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3726/2016).
Ačkoli odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, dovodil z něj nesprávné závěry. Nově zastávaný výklad §6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti je nutné vztáhnout na veškerá řízení, která byla zahájena po publikaci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, popř. která byla v době jeho vyhlášení, resp. publikace, již vedena, a jejichž předmětem je aplikace §6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti, ve znění účinném do 31. 12. 2013, což je i nyní projednávaný případ. Zaplatil-li žalobce poškozenému náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §11 a §13 obč. zák. ve výši 400 000 Kč, jde o plnění spadající do rozsahu pojištění podle §6 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti.
Na otázce výkladu §6 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti ani otázce příčinné souvislosti napadené rozhodnutí nezávisí, neboť žaloba byla zamítnuta s odkazem na to, že nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §11 a §13 obč. zák. nelze podřadit pod náhradu škody na zdraví nebo usmrcením podle §6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti. Tezi o nedostatečné příčinné souvislosti sice odůvodnění odvolacího soudu obsahuje, avšak pouze coby rekapitulaci právních závěrů soudu prvního stupně, který však posuzoval žalobcem uplatněný nárok chybně jako bezdůvodné obohacení.
Protože Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání je důvodné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním závěru, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1, 2 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g ve spojení s §226 o. s. ř.).
V dalším řízení soud posoudí splnění všech podmínek pro poskytnutí pojistného plnění, jež vyplývají především ze zákona o pojištění odpovědnosti a pojistné smlouvy včetně pojistných podmínek, a rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 11. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu