ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4083.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4083/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců a) Ing. P. Š. , b) Ing. M. Š. , a c) P. Š. , a d) K. V. , zastoupených JUDr. Mgr. Martinou Jinochovou Matyášovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Petrohradská 390/46A, proti žalovaným 1) R. M. , zastoupeným JUDr. Stránským, advokátem se sídlem v Turnově, Husova 602 a 2) Ing. Z. B. , o ochranu osobnosti , ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 94/2005, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2010, č.j. 1 Co 396/2009 – 131, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 15.360,- Kč, rukám JUDr. Mgr. Martiny Jinochové Matyášové, advokátky se sídlem Praha 10, Petrohradská 390/46A, do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl dne 10. dubna 2009, č.j. 34 C 94/2005 – 90, tak, že v odst. I výroku uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci a) částku 400.000,- Kč, v odst. II výroku uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci b) částku 150.000,- Kč, v odst. III výroku uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni c) částku 400.000,- Kč, v odst. IV výroku uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni d) částku 400.000,- Kč, v odst. V výroku zamítl žalobu žalobce a), aby mu oba žalovaní zaplatili společně a nerozdílně částku 900.000,- Kč a dále zamítl, aby první žalovaný zaplatil žalobci a) částku 300.000,- Kč, v odst. VI výroku zamítl žalobu, aby první žalovaný zaplatil žalobci b) částku 350.000,- Kč, v odst. VII výroku zamítl žalobu, aby oba žalovaní zaplatili společně a nerozdílně žalobkyni c) částku 900.000,- Kč, v odst. VIII výroku zamítl žalobu, aby oba žalovaní zaplatili společně a nerozdílně žalobkyni d) částku 900.000,- Kč a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (odst. IX, X, XI výroku).
Žalobci spatřovali neoprávněný zásah do práva na rodinný život v dopravní nehodě ze dne 7. 11. 2002, při níž byla usmrcena M. Š., manželka žalobce a), sestra žalobce b) a matka žalobkyň c) a d), a současně byla usmrcena i nezletilá M. Š., narozená r. 1993, dcera žalobce a), neteř žalobce b) a sestra žalobkyň c) a d). Za toto jednání byl první žalovaný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Jablonci ze dne 20. února 2006, č.j. 2 T 176/2005 – 411, trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., přičemž mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody ve výměře 10 měsíců se zkušební dobou 24 měsíců a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu 18 měsíců. Druhý žalovaný byl označeným rozsudkem zproštěn obžaloby, nicméně žalobci dovozovali i jeho občanskoprávní odpovědnost, neboť i on porušil dopravní předpisy a v nepřehledné situaci nepřizpůsobil jízdu dohledové vzdálenosti a již ležící tělo M. Š., kterou srazil svojí jízdou první žalovaný, svým vozem přejel. Soud prvního stupně shledal v jednání prvního žalovaného shodně se závěrem učiněným v trestním řízení, protiprávní úkon, a tím i protiprávní zásah do osobnostních práv žalobců. Vyšel ze zjištění, že rodina žalobců žila harmonickým životem, její členové si vzájemně pomáhali, zemřelá matka se o rodinu vzorně chovala a mezi všemi byl silný citový vztah. Zohlednil rovněž absenci spoluzavinění u chodkyň, a dovodil proto, že vzhledem k intenzitě zásahu do osobnostních práv, je přiznání peněžité satisfakce zcela na místě. Při určení výše relutární satisfakce soud prvního stupně, při vědomí „zdvojeného“ neoprávněného zásahu do osobnostních práv všech žalobců (úmrtí dvou osob z rodinného prostředí současně), zohlednil též osobní poměry prvého žalovaného, jeho majetkové poměry, a to nikoli z pohledu stanovení výše přiznané satisfakce, ale z pohledu možností reálného uspokojení přiznaných nároků. Na straně druhého žalobce soud zohlednil tu skutečnost, že ztráta sestry a neteře má na žalobce poněkud jiný (lze říci méně intenzivní) traumatizující dopad, než jaký má ztráta matky a manželky na obě (tehdy) nezletilé děti a jejich otce. Nepříznivé následky v rovině citového života druhý žalobce překonává jednak za pomoci vlastní rodiny a dětí. Z těchto důvodů soud vyhověl nároku druhého žalobce ve výrazně nižším, než požadovaném nároku. Nároky zbývajících žalobců posoudil soud jednak v kontextu všech shora uvedených skutečností, jednak i z toho pohledu, že ztráta matky a manželky přišla v době pro její děti nejméně příznivé, kdy již měly vytvořeny trvalé a pevné pouto k matce, jejíž péče se jim dostávalo po celou dobu jejich života a jejíž pomoc by právě v období dospívání nenahraditelně potřebovaly. Prožité trauma je navíc velmi silně umocňováno smrtí mladšího sourozence, v čemž soud spatřuje důvody hodné mimořádného zřetele a odůvodňující přiznání náhrady v částce blížící se výši zákonem stanovených nároků v obdobných případech (§444 občanského zákoníku). U druhého žalovaného neshledal žádné porušení povinností, které by mělo za následek neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců, a proto ve vztahu k němu žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podali odvolání všichni žalobci a první žalovaný.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil dne 11. května 2010, č.j. 1 Co 396/2009 – 131, rozsudek soudu prvního stupně v odst. I, II, III, IV, V, VI, VII, VIII, X a XI výroku a v odst. IX výroku změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že první žalovaný je povinen zaplatit každému žalobci na nákladech řízení 7.145,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud po přezkoumání odvoláním napadených výroků ve věci samé došel ke shodnému závěru jako soud prvního stupně. Odvolací soud zdůvodnil, že první žalovaný neprokázal žádné skutečnosti, které by jeho plnou odpovědnost nějak oslabovaly, neprokázal, že by k úmrtí došlo i zaviněním poškozených a ani skutečnost, že se žalobci opomenutím příslušného jednání s pojišťovnou sami připravili o část finančního plnění ze strany pojišťovny, nepovažoval odvolací soud za relevantní. Zdůraznil, že prvním žalovaným vytýkané opomenutí žalobců, nelze za tak tragické situace, v níž se žalobci nalézali po úmrtí členů rodiny, ještě klást žalobcům k tíži. K námitce promlčení odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2009, číslo 73, konstatoval, že zde platí obecná tříletá promlčení doba, která začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. v den následujícím po dopravní nehodě, což bylo 8. 11. 2002, přičemž poslední den lhůty připadá na 7. 11. 2005. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 3. 11. 2005, nepovažoval odvolací soud nároky za promlčené. Ve vztahu k druhému žalovanému odvolací soud plně odkázal na závěry soudu prvního stupně a dovodil, že žalovaný svým jednáním nespáchal žádný neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců.
Proti tomuto rozsudku podal první žalovaný dovolání. Prvý žalovaný (dále jen „dovolatel“) v odůvodnění uvádí, že soudy nezohlednily skutečnost, že žalobci neuplatnili nároky z pojistného plnění a ze zákonného pojištění vozidla a nároky nechali promlčet, přičemž by poté povinnost dovolatele zaplatit náhrady byla nepochybně nižší. Mimoto dovolatel uvádí, že počínání poškozených bylo zcela riskantní, matka přecházela mimo přechod a on není povinen předpovídat porušení povinnosti jiným účastníkem silničního provozu. Dále má za to, že prohlášení nepromlčitelnosti nároku dle ustanovení §13 odst. 2 v kontextu stanoviska občanského a obchodního kolegia Nejvyššího soudu č. 1/2008, popírá základní principy občanského práva, promlčení a běh lhůt a nadále tak setrvává na promlčení nároků. Současně se dovolatel domnívá, že kdyby byla celá věc posuzována v přiměřené době od dopravní nehody, tak by částky určené v rozhodnutí byly nepochybně nižší a žalobci by nemohli dostat ani odškodnění podle §444 odst. 3 obč. zák. podle novely účinné od 1. 5. 2004. Dovolatel navíc upozorňuje na to, že aplikace §11 obč. zák. je na danou věc nepřípadná a celá praxe ochrany osobnosti je dosud diskutabilní. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soud prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že podle jejich názoru není dovolání přípustné podle §271 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v něm nebyla formulována žádná otázka zásadního právního významu. Ke skutkovým tvrzením žalovaného dále uvádějí, že dovolatel očividně zaměňuje řízení o náhradu škody a ochranu osobnosti. Žalobcům není známo, že by jim nějaký právní předpis upíral právo na nároky z ochrany osobnosti, pro případ, že nedostatečně čerpali z nároků na náhradu škody; navíc pojišťovna pouze zaslala výzvu k uplatnění nároků na jméno zemřelé M. Š. a žádala o vyčíslení oblečení zemřelé M. Š. Žalobci jen dále zdůrazňují, že manžel poškozené se se ztrátou zcela nevyrovnal, dopady ztráty matky na obě dcery jsou fatální, neboť o ní přišly v době, kdy byla jejich citová a emoční vnímavost nejvyšší a kdy matku nejvíce potřebovaly a vše ještě bylo umocněno ztrátou mladší sestry. Na základě těchto důvodů a podle Pl. ÚS 16/04 žalobci dovodili, že lze vyčíslit zadostiučinění i nad rámec náhrady dle §444 odst. 3 obč. zák, a proto nebyl vážný důvod pracovat s tímto kritériem výše náhrady jako s určujícím. Závěrem žalobci navrhli, aby dovolací soud odmítnul, resp. zamítnul dovolání a současně přiznal náhradu nákladů řízení.
K dovolání podal vyjádření i druhý žalovaný, který jen potvrdil, že trvá na svých dosavadních výpovědích, souhlasí s dovolaním prvního žalovaného, neboť se domnívá, že viníkem nehody byly chodkyně a nebyly brány v potaz klimatické podmínky v době nehody.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (které, se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012).
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázka vztahu zákonného pojištění vozidla k nárokům z ochrany osobnosti byla již nastolena v dovolání, o němž dovolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 27.9.2005, sp. zn. 30 Cdo 1051/2005. Proti citovanému rozsudku Nejvyššího soudu byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 8/06 odmítl. Uvedl zde mimo jiné, že „vymezeným chráněným statkem, na němž lze způsobit škodu, která má být podle zákona a smlouvy s pojistitelem za pojištěného uhrazena, je podle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla „zdraví a život“, a nikoli soukromí a život rodinný, resp. jiné obdobné kategorie, z nichž teprve by bylo možné - jak činí stěžovatelé – usuzovat, že ustanovení §6 odst. 2 písm. a) zákona odkazuje i na ustanovení §11, resp. 13 obč. zák.“ a následně v témže usnesení shrnul, že „nárok posuzovaný podle §13 odst. 2 obč. zák. nebyl podřaditelný ustanovení §6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla“ .
Namítá-li dovolatel, že žalobci si svým opomenutím sami snížili relutární satisfakci, pak pomíjí shora uvedený závěr, že relutární satisfakce za zásah do práva na rodinný život podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. se nekryje se ze žádnou pojistnou událostí vyjmenovanou v hypotéze ustanovení §6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Uvedené „opominutí“ proto nemohlo mít vliv na přiznání relutární satisfakce podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. Protože odvolací soud posoudil danou věc v souladu s judikaturou dovolacího soudu (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1051/2005 ze dne 27. 9. 2005) i judikaturou Ústavního soudu (usnesení sp. zn. III. ÚS 8/06 ze dne 16. 3. 2006 a nález sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4. 5. 2005) nevzniká zde žádná otázka zásadního právního významu.
Směřuje-li dovolatel další námitku k zjištění spoluzavinění obětí dopravní nehody, pak uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., k němuž se při posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dle výslovného ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., nepřihlíží.
K posouzení námitky promlčení, na které dovolatel trvá, dovolatel neformuluje žádnou otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedl ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Namítá-li nesprávnost právního názoru o nepromlčitelnosti nároků plynoucích z ustanovení §11 obč. zák. pak přehlíží, že tento právní názor zaujal soud prvního stupně. Odvolací soud otázku promlčení posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudkem ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2009, číslo 73. Závěr dovolatele, že bylo-li by rozhodnuto o nárocích žalobců dříve, nedosahovala by přiznaná náhrada výše částek uvedených v ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. je hypotetický, navíc nezohledňuje skutečnost, že již podle naposledy citovaného rozsudku Nejvyššího soudu náhrada za nemateriální újmu spočívající v zásahu do osobnostních práv cestou ochrany osobnosti podle §11 a §13 obč. zák. představuje jiný nárok, než je náhrada škody, jejíž způsob a rozsah náhrady odškodnění pozůstalých za ztrátu blízké osoby upravil §444 odst. 3 obč. zák. v důsledku jeho novely provedené zák. č. 47/2004 Sb. s účinností od 1. 5. 2004.
Dovolatel výslovně napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Dovolání však ani v této části však není přípustné. Nákladový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. §237 odst. 1 o.s.ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Dovolání je proto třeba odmítnut jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
O náhradě dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když bylo dovolání žalovaného odmítnuto, a žalovaný je proto povinen nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení. Tyto náklady se sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), přičemž jde o paušální sazbu odměny za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření k dovolání podle §6 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 25.000,- Kč, sníženou podle §14 odst. 1 a §15 téže vyhlášky o 50 % a podle §18 odst. 1 téže vyhlášky o dalších 50% na 6.250,- Kč, kdy je následně třeba tuto částku zvýšit o 50% podle §19a téže vyhlášky, neboť advokátka zastupovala v řízení více jak dva účastníky, takže paušální odměna za zastupování činí 12.500,- Kč a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 300,- Kč, a s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty celkem činí náhrada dovolacích nákladů částku ve výši 15.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu