ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3339.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 3339/2020-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: S. G. , narozená XY , bytem XY, zastoupená Mgr. Alicjou Kellerberg Klimeš, LL.M., advokátkou se sídlem J. Wericha 3/400, Havířov, proti žalované: Nemocnice Havířov, příspěvková organizace, IČO 00844896, se sídlem Dělnická 1132/24, Havířov, zastoupená Mgr. MUDr. Karlem Adamusem, Ph.D., advokátem se sídlem Kirovova 1430/11, Karviná, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Generali Česká pojišťovna a.s. , IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o 1 000 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 130 C 18/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2020, č. j. 8 Co 104/2020-194, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč, k rukám advokáta Mgr. MUDr. Karla Adamuse, Ph.D. do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 8 Co 104/2020-194, potvrdil rozsudek ze dne 9. 12. 2019, č. j. 130 C 18/2018-154, kterým Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově zamítl žalobu na zaplacení 1 000 000 Kč a rozhodl o nákladech řízení; rozhodl rovněž o nákladech odvolacího řízení. Žalobkyně se domáhala náhrady újmy za duševní útrapy, jež jí vznikly v důsledku manželova úmrtí, které přičítala nedostatečné péči o manžela na pohotovosti žalované. Soudy vyšly ze zjištění, že dne 18. 6. 2016 v podvečer se manžel žalobkyně dostavil na pohotovost žalované s problémy s dýcháním, tlakem a bolestmi na hrudi. Lékař žalované stanovil diagnózu bolesti na hrudi, toho času v klidovém EKG bez ischemie, bez arytmie, s možným původem obtíží od zad, předepsal mu lék Doreta a poslal ho domů. V pozdních večerních hodinách žalobkyně svému manželovi, který upadl do bezvědomí, přivolala Zdravotnickou záchrannou službu Moravskoslezského kraje. Ošetřující lékař záchranné služby po neúspěšném pokusu o oživování konstatoval jeho smrt, v záznamu o výjezdu stanovil diagnózu akutního transmurálního infarktu myokardu přední stěny a v listu o prohlídce zemřelého učinil poznámku „k pitvě“. Důvod pitvy, ani to, zda jde o pitvu povinnou, neuvedl. Lékař z Ústavu soudního lékařství Fakultní nemocnice Ostrava pitvu neprovedl, o čemž učinil záznam do listu o prohlídce zemřelého. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle §§2910, 2956 a 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), ve spojení s §4 odst. 5 a §28 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění účinném do 30. 6. 2016. Ačkoli z dokazování vyplynulo, že lékař žalované na pohotovosti nepostupoval správně a neposkytl manželu žalobkyně přiměřenou a potřebnou péči odpovídající jeho obtížím i rodinné anamnéze (jeho otec zemřel na infarkt), soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi pochybením lékaře žalované a smrtí svého manžela. Podle znaleckého posudku znaleckého ústavu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze příčinu úmrtí nelze jednoznačně určit, protože lékař Ústavu soudního lékařství neprovedl pitvu těla zesnulého. Pouze pitvou by bylo možné prokázat, zda manžel žalobkyně zemřel na akutní infarkt myokardu či na některou z dalších možných diagnóz. Dále ze znaleckého posudku MUDr. Milana Sepši, Ph.D., který byl pořízen v rámci trestního řízení, vyplynulo, že pojem akutního infarktu myokardu, jak jej uvedl lékař v záznamu zdravotnické záchranné služby, má charakter pouze pracovní diagnózy. Porucha srdečního rytmu – fibrilace komor zaznamenaná lékařem v tomtéž záznamu nemusela být podle znalce nutně projevem akutního infarktu, ale řady dalších příčin. Ze žádného z provedených vyšetření nevyplynuly známky akutního infarktu myokardu a závěr o této příčině je tak ryze spekulativní. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1788/2017, odvolací soud uzavřel, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi pochybením lékaře pohotovosti a úmrtím manžela žalobkyně ani v míře blížící se jistotě, proto nebyla splněna jedna z podmínek odpovědnosti žalované za škodu. Neprovedení pitvy lékařem Ústavu soudního lékařství bylo podle odvolacího soudu v souladu s §89 odst. 5 zákona o zdravotních službách. Důvody k provedení povinné pitvy lékař neměl, neboť nevyplynuly z listu o prohlídce zemřelého a nesdělila mu je ani žalobkyně, která s provedením pitvy naopak nesouhlasila. Za to, že lékař Ústavu soudního lékařství (který je subjektem odlišným od žalované) neprovedl pitvu, nemůže nést odpovědnost žalovaná.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost odůvodnila tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, a na otázkách, které doposud dovolacím soudem nebyly řešeny. Odvolací soud pochybil, jestliže požadoval prokázání příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a úmrtím manžela žalobkyně se 100% jistotou. Při hodnocení důkazů nekvantifikoval míru pravděpodobnosti jednotlivých příčin úmrtí a s ohledem na jejich pluralitu bez dalšího uzavřel, že příčinná souvislost nebyla prokázána. Nikterak nepřihlédl k pravděpodobnosti jednotlivých příčin a k příčině úmrtí, kterou zjistil lékař záchranné služby. Na pozadí otázky, co se rozumí vyšší mírou pravděpodobnosti prokázání příčinné souvislosti v medicínsko-právních sporech, předložila žalobkyně v dovolání otázku, zda v případě, že existuje několik možných příčin úmrtí pacienta, je možné považovat příčinnou souvislost za neprokázanou, jestliže je zde sice na základě provedeného dokazování stanovena nejpravděpodobnější příčina, avšak ta je zpochybněna tím, že existují i jiné, byť méně pravděpodobné příčiny. Odvolací soud měl za prokázanou příčinu úmrtí považovat akutní infarkt myokardu, který byl jako příčina uveden v listu o prohlídce zemřelého. Žalobkyně je přesvědčena, že tato příčina je rozhodující, neboť měl-li by o ní lékař Ústavu soudního lékařství pochybnosti, byl by naplněn jeden z důvodů povinné pitvy podle §88 odst. 3 písm. a) či písm. c) zákona o zdravotních službách. Její souhlas či nesouhlas s pitvou by nebyl v takovém případě relevantní. Nemůže jí být kladeno k tíži, že lékař Ústavu soudního lékařství neprovedl pitvu. Navrhla zrušení rozsudku soudu prvního stupně i odvolacího soudu a vrácení věci Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s posouzením odvolacího soudu, zdůraznila, že se soud dostatečně zabýval otázkou prokázání příčinné souvislosti. Ze závěrů znaleckého posudku jednoznačně vyplynulo, že příčinu úmrtí nelze jednoznačně zjistit a ta, která je uvedena v listu o prohlídce zemřelého, je podle znaleckého posudku pouze pracovní a spekulativní. Neprovedení pitvy pro účely zjištění příčiny úmrtí jí nemůže být kladeno k tíži. Navrhla dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
Napadené rozhodnutí je založeno na závěru o neprokázání příčinné souvislosti mezi postupem žalované při poskytování zdravotní péče a škodním následkem (úmrtím manžela žalobkyně).
Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). Vztah příčinné souvislosti je naplněn, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (condicio sine qua non). V medicínských sporech vzniká odpovědnostní vztah pouze tehdy, je-li pochybení lékaře, zakládající porušení právní povinnosti, doloženou příčinou újmy na zdraví pacienta. I když je pro tzv. medicínské spory obvyklé, že vztah příčiny a následku nelze vždy postavit zcela najisto, tj. na 100 % (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, č. 50/2008), soudní praxe důvodně vyžaduje splnění této podmínky prokázané alespoň s vysokou mírou pravděpodobnosti či stupněm hraničícím s jistotou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1628/2013, Soubor C 14066 a ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, Soubor C 14503), neboť nelze škůdci uložit povinnost k náhradě, jestliže podmínky vzniku odpovědnosti nejsou dány. Tento závěr lze uplatnit i pro posouzení nároků odvozených, tedy nároků žalobců, kteří uplatňují odškodnění nemajetkové újmy způsobené úmrtím osoby blízké (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1788/2017).
V projednávané věci odvolací soud tato hlediska zohlednil, jestliže na základě skutkového stavu (který dovolacímu přezkumu nepodléhá) uzavřel, že se žalobkyni nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi non lege artis postupem lékaře žalované a úmrtím manžela žalobkyně ani v míře blížící se praktické jistotě a tento závěr dostatečně odůvodnil. Vyšel přitom zejména ze znaleckého posudku znaleckého ústavu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, podle něhož nebylo bez provedení pitvy v daném případě možné zjistit, zda mezi pochybením lékaře žalované a úmrtím manžela žalobkyně byla dána příčinná souvislost. Podle zdravotní dokumentace zesnulého připadaly v úvahu různé diagnózy, které mohly vést k jeho úmrtí. Znalec MUDr. Milan Sepši, Ph.D., ve znaleckém posudku zpracovaném pro účely trestního řízení uvedl, že příčinu smrti v listě o prohlídce zemřelého, jak byla stanovena lékařem záchranné služby, je možné vnímat pouze jako pracovní, neboť není k dispozici záznam EKG z ošetření zemřelého záchrannou službou a křivka EKG provedeného na pohotovosti žalované nesvědčí jednoznačně pro konkrétní příčinu následného úmrtí. Porucha srdečního rytmu – fibrilace komor, kterou lékař záchranné služby uvedl v záznamu zdravotnické záchranné služby, může být následkem různých příčin. Toto odůvodnění rozsudku odvolacího soudu odpovídá i na otázku dovolatelky, zda mohla či měla být příčinná souvislost prokázána pouze listem o prohlídce zemřelého. V tomto konkrétním případě nikoli, neboť se jednalo o příčinu pracovní, která jednoznačně nevyplynula z vyšetření provedených lékaři a z příznaků, kterými zesnulý trpěl. Nejvyšší soud považuje za důležité zdůraznit, že znalec ani znalecký ústav ve svých posudcích nedospěli k závěru, že by některá z příčin byla více či méně pravděpodobná, ale pouze k tomu, že příčinu z více možných bez provedení pitvy nešlo určit. Na otázce míry pravděpodobnosti jednotlivých příčin úmrtí napadené rozhodnutí nezávisí.
O provedení či neprovedení pitvy rozhodl lékař Ústavu soudního lékařství Fakultní nemocnice v Ostravě (subjektu odlišného od žalované), který vyšel z informací uvedených v listu o prohlídce zemřelého, vyplněného lékařem Záchranné služby Moravskoslezského kraje (rovněž subjektu odlišného od žalované). Neprovedení pitvy sice není možné klást k tíži žalobkyně, bylo však na ní, popř. jiných osobách blízkých zemřelému, aby sdělili lékaři Ústavu soudního lékařství informace, které by ho mohly vést k závěru o nutnosti pitvu provést. Především podle §88 odst. 3 písm. c) zákona o zdravotních službách mohla osoba blízká zesnulému vyslovit podezření, že úmrtí může být v příčinné souvislosti s nesprávným postupem při poskytování zdravotnických služeb, čímž by byla založena povinnost lékaře pitvu provést. Ať už důkazní nouze nastala proto, že žalobkyně nesdělila lékaři soudního lékařství své pochybnosti o správnosti postupu lékaře žalované (resp. přímo možnost pitvy odmítla, jak sama vypověděla) nebo nastala v důsledku okolností přičitatelných lékaři Ústavu soudního lékařství Fakultní nemocnice v Ostravě, popř. lékaři Záchranné služby Moravskoslezského kraje, není možné tuto skutečnost klást k tíži žalované.
Žalobkyně napadla dovoláním též výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, avšak podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 11. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu