ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3384.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 3384/2020-375
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyň: a) V. Č. , narozená XY, bytem XY, b) M. Č. , narozená XY, bytem XY, obě s adresou pro doručování XY, obě zastoupeny JUDr. Marošem Matiaškem, LL. M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha, proti žalované: Psychiatrická nemocnice Bohnice , IČO 00064220, se sídlem Ústavní 91/7, Praha 8, zastoupená JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 58/2016, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, č. j. 22 Co 215/2019-298, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, č. j. 22 Co 215/2019-298, v části výroku, kterou byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 6. 2019, č. j. 7 C 58/2016-221, ve výroku III se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení, jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 6. 6. 2019, č. j. 7 C 58/2016-221, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni a) 300 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni b) 250 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly po žalované zaslání písemné omluvy ve znění: „Vážená paní Č., omlouváme se Vám za to, že jsme necitlivým přístupem našich zaměstnanců a lékařů zasáhli do vašich osobnostních práv a zároveň Vám tím způsobili vážné obtíže ve Vašem životě. Za celou nešťastnou událost se Vám velice omlouváme“ (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Žalobkyně a) se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši: (i) 150 000 Kč způsobené tím, že byla u žalované nedobrovolně hospitalizována v období od 17. 2. do 4. 3. 2013, (ii) 50 000 Kč způsobené tím, že jí žalovaná během hospitalizace omezila kontakt s rodinou, (iii) 50 000 Kč, která jí vznikla tím, že se musela svléknout před mužskými pracovníky žalované a (iv) 50 000 Kč způsobené tím, že jí žalovaná podávala léky Rivotril, Risperdal a Cipralex, ačkoli věděla o možných reakcích žalobkyně na psychiatrické léky, které u ní vyvolaly vedlejší účinky. Žalobkyně b) se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši: (i) 500 Kč za nedobrovolnou hospitalizaci u žalované v období od 19. 2. do 21. 2. 2013, (ii) 249 000 Kč způsobené tím, že ji pracovníci žalované během hospitalizace připoutali na dobu 24 hodin na lůžko a (iii) 500 Kč za znemožnění kontaktu s rodinou. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně a) byla žalovanou převzata do péče poté, co utekla z hospitalizace ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady a zkolabovala na nádraží. Záchranná služba ji přivezla 17. 2. 2013 v 17:50 hod., žalovaná hospitalizaci nahlásila 18. 2. 2013 v 7:14 hod. a týž den Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl o zahájení řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do ústavu zdravotnické péče. Usnesením ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 19 L 434/2013, rozhodl, že převzetí žalobkyně a) učinila žalovaná v souladu se zákonnými důvody a ty nadále trvají, odvolání Městský soud v Praze odmítl usnesením ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 13 Co 118/2013. Dne 28. 2. 2013 žalovaná informovala soud, že se pobyt žalobkyně a) změnil na dobrovolný, a soud řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení v ústavu zdravotnické péče zastavil usnesením ze dne 15. 4. 2013, sp. zn. 19 L 434/2013. Žalovaná hospitalizovala žalobkyni b) bez jejího souhlasu 19. 2. 2013 v 15:30 hod. poté, co žalobkyně b) přišla do léčebny a stěžovala si na postup žalované ve vztahu k její dceři – žalobkyni a), následně byla hlučná, neklidná, vulgární a napadla ošetřovatele. Žalovaná nahlásila danou hospitalizaci soudu 20. 2. 2013 v 14:30 hod., téhož dne Obvodní soud pro Prahu 8 zahájil řízení o vyslovení přípustnosti převzetí žalobkyně b) do ústavu zdravotnické péče a usnesením ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 19 L 448/2013, rozhodl, že její převzetí bylo v souladu se zákonnými důvody, které nadále trvají. Usnesením ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 19 L 448/2013, soud řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení v ústavu zdravotnické péče zastavil, neboť žalovaná oznámila soudu, že žalobkyni b) 21. 2. 2013 propustila. Obvodní soud pro Prahu 8 posoudil žalobu podle §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že o zákonnosti hospitalizace již soudy pravomocně rozhodly, rozhodnutími je vázán a pro absenci protiprávnosti hospitalizací k zásahu do osobnosti obou žalobkyň nemohlo dojít. Šlo-li o ostatní tvrzené zásahy, připustil, že je žalobkyně mohly sice vnímat jako necitlivé, avšak všechny byly adekvátní vzhledem k jejich zdravotnímu stavu a žádný nebyl protiprávní.
Rozsudkem ze dne 12. 12. 2019, č. j. 22 Co 215/2019-298, Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 150 000 Kč s příslušenstvím, ve výroku II co do částky 500 Kč s příslušenstvím a ve výroku III v celém rozsahu, ve zbytku rozsudek zrušil a vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shledal správnými závěry o nedůvodnosti žaloby založené na tvrzené nezákonnosti hospitalizace žalobkyň, tj. ve vztahu k nároku žalobkyně a) na náhradu nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím a nároku žalobkyně b) na náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 Kč s příslušenstvím. O zákonnosti hospitalizace soudy již pravomocně rozhodly a těmito rozhodnutími je odvolací soud vázán, proto hospitalizace nepředstavuje neoprávněný zásah do osobnosti žalobkyň. Správným shledal odvolací soud i výrok III rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na omluvu, která byla žalobkyněmi formulována tak neurčitě, že postrádá satisfakční efekt. Nevyplývá z ní, čím konkrétně žalovaná zasáhla do práv žalobkyň, které netvrdí, že by veškerý nebo nějaký konkrétně popsaný postup žalované byl nesprávný a necitlivý, a omluva za přístup týkající se samotné hospitalizace není ani na místě. Pro obecnost formulované omluvy nebylo žalobkyním možné vyhovět ani částečně, přitom soud byl žalobním návrhem vázán. Ostatními zásahy do osobnosti žalobkyň se soud prvního stupně dostatečně nezabýval, a proto mu odvolací soud věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně napadly dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu v potvrzující zamítavé části výroku I o nároku žalobkyně a) na zaplacení zadostiučinění 150 000 Kč za nedobrovolnou hospitalizaci a ve výroku III rozsudku soudu prvního stupně o nároku na omluvu oběma žalobkyním. Přípustnost podle §237 o. s. ř. odůvodnily tím, že napadené rozhodnutí závisí na právních otázkách, které odvolací soud posoudil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, resp. otázkách, které doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly řešeny. Odvolací soud nehodnotil, jaké dopady mělo jednání žalované do jejich práv zaručených Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením a Listinou základních práv a svobod, které garantují svobodu a osobní bezpečnost, právo na ochranu osobní integrity a na přístup ke spravedlnosti. Nedobrovolná hospitalizace žalovanou vedla k zásahu do těchto práv. V této souvislosti odkázaly dovolatelky na kritiku konceptu nedobrovolné hospitalizace obsažené v právní úpravě České republiky podle Výboru OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Odvolací soud pochybil, spokojil-li se pouze s převzetím závěrů rozhodnutí, kterými byla přezkoumávána zákonnost hospitalizace. Předmět současného řízení totiž neleží v posouzení zákonnosti hospitalizace, ale zhodnocení zásahů do jejich osobnostních práv, které hospitalizace vyvolala – tyto těžkosti v řízení dostatečně popsaly. Odvolací soud dále pochybil, neposkytl-li jim poučení k opravě textu omluvy. Nedostatky formulace omluvy nelze klást k jejich tíži, neboť jsou osobami se specifických příběhem a omezenými možnostmi přístupu k právní pomoci. Žalobkyně navrhly, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s posouzením odvolacího soudu, na které odkázala. Zdůraznila, že o zákonnosti převzetí žalobkyň do ústavu zdravotnické péče pravomocně rozhodly soudy v příslušných detenčních řízeních a v současném sporu jsou soudy těmito rozhodnutími vázány. Protože podle ní dovolatelky neuplatňují žádný způsobilý dovolací důvod, navrhla dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelek (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a podle §237 o. s. ř. je důvodné jen částečně, a to ve vztahu k právnímu posouzení nároku na zadostiučinění ve formě omluvy.
Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu domáhá-li se žalobce přiměřeného zadostiučinění ve formě omluvy, musí žalobní návrh (petit) omluvy formulovat v souladu s §79 odst. 1 o. s. ř., tj. omluva musí být dostatečně konkrétní, jasná, určitá, aby byl žalobní petit projednatelný a vykonatelný. Od toho je nutné odlišit situace, ve kterých omluva sice odpovídá požadavkům §79 odst. 1 o. s. ř., ale soud navrženou formu morálního zadostiučinění neshledá přiměřenou, resp. postačující a tím i účinnou. V takovém případě, pokud není žaloba odpovídajícím způsobem upravena, nezbývá soudu než žalobu zamítnout (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2745/2004, ze dne 30. l1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4524/2015, a ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1903/2018). Má-li k omluvě dojít neveřejně, jen zasláním dopisu, není nezbytné klást na přesnost, výstižnost a konkrétnost jejího textu takový důraz, jako v případě omluvy, s níž se má seznámit veřejnost, neboť lze vycházet z toho, že obě strany vědí, jakého jednání se omluva týká. Je-li však v soudním řízení požadována omluva (byť bez jejího zveřejnění) za více zásahů do osobnostních práv člověka, musí z jejího textu vyplývat, za která konkrétní jednání žalovaného je omluva poskytována, a to nejen z důvodu naplnění satisfakční role omluvy, ale i pro případ, že by žaloba byla shledána důvodnou jen zčásti.
Dovolací soud se v daném případě neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že část žaloby, jíž žalobkyně požadují omluvu, je projednatelná. Z textu omluvy, jejíhož zaslání dopisem se domáhaly obě žalobkyně, nelze zjistit, zda by měla každá ze žalobkyň obdržet dopis s omluvou stejného znění (když omluva je podle žaloby adresována „paní Č.“), ani zda se žalovaná měla omluvit za převzetí žalobkyň do zdravotnického zařízení bez jejich souhlasu nebo (také) za nějaké konkrétní jednání žalované v průběhu hospitalizace žalobkyň. Žalobkyněmi požadované znění omluvy nekoresponduje s obsahem skutkových tvrzení v žalobě, danou (skutečně velmi obecně formulovanou) omluvu požadují dvě žalobkyně s odůvodněním, že do osobnostních práv každé z nich bylo zasaženo nezákonným převzetím do zdravotnického zařízení a u každé z nich ještě dalšími dvěma jednáními žalované, a není jasné, za která z uvedených tří tvrzených pochybení ve vztahu ke každé ze žalobkyň má být omluva poskytnuta. Bylo tedy namístě postupem podle §43 odst. 2 o. s. ř. vyzvat žalobkyně k odstranění vad žaloby tak, aby bylo jasné, která ze žalobkyň a za jaké jednání omluvu žádá. Rozhodl-li odvolací soud věcně o nároku žalobkyň na omluvu, aniž byly odstraněny shora popsané vady žaloby, nelze jeho právní hodnocení důvodnosti nároku přezkoumat.
Dovolací soud shledal v tomto rozsahu rozsudek odvolacího soudu nesprávným, proto jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v části výroku, kterou byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na omluvu, a protože stejné důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil podle §243e odst. 2 o. s. ř. též výrok III rozsudku obvodního soudu a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
Ve zbývajícím rozsahu není dovolání žalobkyň přípustné a dovolací soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl z následujících důvodů.
K podání dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byla potvrzena část výroku I rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí nároku žalobkyně a) na zaplacení 150 000 Kč není žalobkyně b) subjektivně legitimována, neboť uvedené rozhodnutí se netýká jejích práv a povinností a nevznikla jí ani jiná újma, kterou by bylo možné odčinit změnou či zrušením rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, či ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000).
Podle §11 obč. zák. má každá fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Ustanovení §13 obč. zák. fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální, nebo případně i peněžité). Ke vzniku občanskoprávní odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 obč. zák. musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů pak vylučuje odpovědnost podle §13 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3577/2006, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2342/2006, nebo ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2027/2004). Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1917/2018, nebo ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2223/2020). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (zejména srov. rozsudky ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, nebo usnesení ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2517/2013) je posouzení předběžné otázky pro soud závazné, byla-li řešena ve výroku rozhodnutí.
V daném případě soud ve výroku rozhodnutí o přípustnosti převzetí žalobkyně a) do ústavu zdravotnické péče pravomocně vyslovil, že její převzetí do péče žalované bez jejího souhlasu bylo v souladu se zákonem. Posouzení otázky zásahu do základních lidských práv způsobeného převzetím osob do ústavu zdravotnické péče bez jejich souhlasu je imanentní součástí detenčního řízení, které by vždy mělo vést k podrobné a přísné kontrole naplnění podmínek pro nedobrovolné převzetí do ústavu zdravotnické péče. Pokud měla žalobkyně a) za to, že žalovaná nepostupovala v souladu se zákonem, popř. soudy se v řízení o zákonnosti jejího převzetí dopustily závažných procesních pochybení, která vedla k zásahu do jejích základních práv, měla brojit právě proti těmto rozhodnutím a využít procesních prostředků, které jí zákon k tomu dává. Pasivitu její či jejího zástupce v tomto směru nelze zhojit v řízení o finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla vzniknout jejím převzetím do ústavu zdravotnické péče. Odvolací soud správně vyšel z toho, že posouzením protiprávnosti zásahu spočívajícího v převzetí žalobkyně a) je vázán, a tudíž není-li splněna podmínka neoprávněnosti (protiprávnosti) zásahu do osobnosti, je vyloučena odpovědnost žalované podle §13 obč. zák., a jeho rozhodnutí je tak v souladu se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu.
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu