ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.2223.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2223/2020-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: K. B. , nar. XY, bytem XY, proti žalované: Komerční banka, a.s., IČO: 45317054, se sídlem Na Příkopě 969/33, Praha 1, zastoupená JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem se sídlem Litoměřická 839/15, Praha 9, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 35/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2019, č. j. 22 Co 239/2019-158, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2019, č. j. 23 Co 239/2019-158, potvrdil rozsudek ze dne 11. 1. 2019, č. j. 31 C 35/2017-90, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu, aby žalovaná zaslala žalobkyni doporučeným dopisem omluvu tohoto znění: „XY.“ (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení 2 812 230 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení; rozhodl též o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla jediným společníkem a jednatelem obchodní společnosti B. Mezi uvedenou společností a žalovanou byla dne 25. 1. 2001 uzavřena smlouva o zřízení a vedení účtu s povoleným debetem 100 000 Kč. Ke krytí všech pohledávek souvisejících se smlouvou byla vystavena blankosměnka a ujednán způsob jejího doplnění, k němuž byla zmocněna žalovaná. Žalovaná podala dne 7. 1. 2008 u Městského soudu v Praze směnečnou žalobu proti žalobkyni, jakožto směnečnému avalistovi, kterou se domáhala uložení povinnosti zaplatit směnečný peníz 106 820,07 Kč s příslušenstvím. Žalobě bylo vyhověno, načež na základě pravomocného a vykonatelného směnečného platebního rozkazu byla zahájena exekuce a exekučními příkazy zatíženy nemovité věci ve vlastnictví žalobkyně. V žalobkyní zahájeném námitkovém řízení byl směnečný platební rozkaz ponechán rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 53 Cm 308/2010, v platnosti. K odvolání žalobkyně však Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 5 Cmo 478/2013, směnečný platební rozkaz v celém rozsahu zrušil. Podle žalobkyně se žalovaná dopustila neoprávněného zásahu do jejích osobnostních práv, zejména práva na soukromí, tím, že vedla osm a půl roku soudní (a exekuční) řízení, to vše na základě neplatné směnky. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná nezasáhla neoprávněně do osobnostních práv žalobkyně a nebyla tak založena její odpovědnost podle §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Bylo prokázáno, že směnka vykazovala formální nedostatek, pro který byl směnečný platební rozkaz zrušen. Podáním žaloby žalovaná využila svého práva domáhat se soudní cestou zaplacení nároku ze směnky, v tomto jednání tak chybí prvek protiprávnosti jako nezbytný předpoklad pro zásah do osobnostních práv (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, že žalovaná měla očividně vadnou směnku rozpoznat a žalobu nepodávat, neboť i sám soud ve směnečném řízení (opakovaně) na základě směnky a znaleckých posudků žalobě vyhověl. Přitom v druhém případě již poté, co žalobkyně aktivně vstoupila do sporu a uplatnila svoji obranu. To, že žalovaná s žalobou neuspěla, neznamená, že podáním žaloby jednala protiprávně. Pouze vedla neúspěšně spor, jehož výsledek se promítl do výroku o nákladech řízení. Odvolací soud rovněž neshledal protiprávním jednání žalované spočívající v podání návrhu na zahájení exekuce na základě rozhodnutí, na kterém soudní orgán vyznačil v důsledku nesprávného úředního postupu doložku právní moci a vykonatelnosti.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení níže uvedených otázek hmotného a procesního práva, které ve vazbě na směnečné řízení doposud nebyly dovolacím soudem řešeny a při jejichž řešení se v obecné rovině odvolací soud odchýlil od závěrů dovolacího soudu. Podle žalobkyně odvolací soud nesprávně posoudil jednání žalované jako výkon subjektivního práva, u něhož absentuje prvek protiprávnosti, ačkoli žalovaná zjevně zneužila práva svou směneční nepoctivostí. Dovoláním předkládá otázky: 1) zda lze jednání žalované spočívající v předložení neplatné a zfalšované směnky směnečnou žalobou a následném vedení mnohaletého neúspěšného směnečného sporu kvalifikovat jako protiprávní zásah do její osobnosti chráněné §11 obč. zák.; 2) zda popsané jednání představuje výkon subjektivního práva lege artis nebo zneužití práva; 3) zda lze přiměřeně aplikovat obdobnou odpovědnost za majetkovou a nemajetkovou újmu podle §147 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, anebo na projednávanou věc vztáhnout judikaturu Ústavního soudu, která podává výklad k možnému zásahu do soukromí a osobního života zahájením trestního stíhání (nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09, či ze dne 11. 10. 2006. sp. zn. IV. ÚS 428/05) a 4) zda byla splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající v porušení nebo ohrožení osobnosti fyzické osoby v její morální integritě, když touto otázkou se soudy vůbec nezabývaly. Pro případ přípustnosti dovolání žalobkyně namítla také vady řízení, spočívající v tom, že odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl nesprávnou výši zadostiučinění při rekapitulaci výroku rozsudku soudu prvního stupně, nahradil aktivitu účastníka řízení připuštěním doplnění plné moci žalované, soud prvního stupně připojil nesprávný spis směnečného řízení a nepředvolal žalobkyni na jednání, při kterém byl vyhlášen rozsudek. Navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), který má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], avšak není přípustné (§237 o. s. ř.), neboť odvolací soud řešil otázku zásahu do osobnostních práv vedením soudního sporu a exekuce v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Podle §11 obč. zák. má každá fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Ustanovení §13 obč. zák. fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální, nebo případně i peněžité). Ke vzniku občanskoprávní odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 obč. zák. musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů pak vylučuje odpovědnost podle §13 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3577/2006, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2342/2006, nebo ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2027/2004). Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1917/2018). Některé zásahy, byť se zdánlivě jeví tak, že odporují objektivnímu právu, není možné posuzovat jako neoprávněné, pro existenci okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. O neoprávněný zásah do osobnosti nejde zpravidla mimo jiné tehdy, když jednání představuje výkon subjektivního práva, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na to navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 580/2008, nebo ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2342/2006). Vzhledem k tomu, že právo na soudní ochranu před nezávislým soudem je včleněno do katalogu základních práv, nelze jeho uplatnění, ať na straně žalující či žalované, považovat za neoprávněný zásah do práv osoby, která se teprve soudní cestou dobere výroku deklarujícího či konstituujícího její práva. I když soudní spor je spíše krajním řešením sporu mezi osobami, nelze jeho vedení považovat za něco zcela neobvyklého, co by v běžných případech osoba obvyklých vlastností nebyla schopna zvládnout bez újmy na svých osobnostních právech (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 8/2021).
Tyto předpoklady nesplňuje tzv. šikanózní výkon práva, jímž je podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu takový výkon práva, jenž nesleduje dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž jeho jediným cílem je poškodit jiného. Jednání, které je šikanózní anebo které je zneužitím práva, občanský zákoník výslovně nepostihuje; takové jednání je však v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), a proto mu lze za podmínek v tomto ustanovení uvedených odepřít ochranu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1567/2004, a ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2814/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1887/2020). V určitých případech může dokonce nastoupit odpovědnost za škodu podle §424 obč. zák. (nyní §2909 o. z.), neboť za úmyslné jednání proti dobrým mravům odpovídá ten, kdo jinému způsobil škodu podáním zcela bezúspěšné žaloby, založené na očividně nepravdivých tvrzeních, pokud si toho byl vzhledem k okolnostem vědom a sledoval tím jiný cíl než hájení svých práv (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 306/2016, Soubor C 16083).
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu (která dovolacímu přezkumu nepodléhají) byla blankosměnka vystavena v souvislosti se smlouvu o zřízení a vedení účtu a žalovaná byla zmocněna k jejímu doplnění ve smlouvě uvedeným způsobem. Nebylo prokázáno, že by blankosměnka jevila tak zásadní vady, že by byla na první pohled neplatná. Byť je žalovaná bankou, která pravidelně přichází do styku se směnkami, nelze jí klást k tíži, že nerozpoznala neplatnost směnky, když Městský soud v Praze opakovaně v řízení o směnečném platebním rozkazu rozhodl na základě takové směnky v její prospěch, a závěr o neplatnosti směnky učinil až na základě podrobného dokazování zahrnujícího i znalecký posudek. V jednání banky tak nelze spatřovat exces z výkonu subjektivního práva ani zneužití práva. Banka byla v dobré víře ohledně platnosti směnky, která se následně v odvolacím řízení ukázala být neplatnou (srov. obdobné rozlišení křivé výpovědi a v dobré víře uvedených skutečností, které se následně ukáží jako nepravdivé podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 580/2008). Jestliže žalovaná podala návrh na zahájení exekuce za situace, kdy pro její zahájení byly splněny zákonné podmínky, jedná se rovněž o výkon subjektivního práva vylučující protiprávnost zásahu do osobnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3912/2007). Pochybení ve vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti ze strany soudu nelze klást k tíži žalované. Předkládá-li žalobkyně v dovolání právní otázky k přezkumu na podkladě tvrzení, že směnka byla zfalšována, postrádala podpis avalisty i výstavce, obsahovala přepisované datum splatnosti, žalovanou předložená smlouva o zřízení a vedení účtu nemohla existovat, vychází ze své verze skutkového stavu a fakticky brojí proti skutkovým zjištěním, které, jak již shora uvedeno, nepodléhají přezkumu dovolacího soudu. Dospěl-li odvolací soud k právnímu závěru, že uplatnění směnky žalobou a zahájení exekučního řízení na základě pravomocného a vykonatelného směnečného platebního rozkazu nebylo neoprávněným jednáním, ale představovalo oprávněny výkon subjektivního práva, nikterak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Přiměřená aplikace odpovědnosti podle §147 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, nepřipadá v úvahu, neboť jde o speciální právní úpravu, která odráží skutečnost, že s podáním insolvenčního návrhu jsou spojeny účinky a možnost přijetí různorodých opatření, která se dotýkají nejen samotného dlužníka, ale i všech jeho věřitelů a případně i jiných osob. Rovněž závěry o možném zásahu do soukromí a osobního života zahájením trestního stíhání nelze vztáhnout i na zahájení civilního sporného řízení, neboť podání žaloby, která se ukáže jako bezdůvodná, bez dalšího nepředstavuje pro žalovaného psychickou újmu a není s ní spojen difamující účinek jako v případě trestního stíhání.
Na vyřešení otázky, zda byla splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající v porušení nebo ohrožení osobnosti žalobkyně v její morální integritě, napadené rozhodnutí nezávisí, soud prvního stupně ani odvolací soud se touto otázkou nezabývaly, neboť v jednání žalované neshledaly protiprávní zásah. Nebyl tak splněn jeden z předpokladů odpovědnosti podle §13 obč. zák. a otázka splnění dalšího předpokladu se proto stala nadbytečnou.
Vytýkala-li žalobkyně odvolacímu soudu, že v odůvodnění rozsudku uvedl nesprávnou výši zadostiučinění při rekapitulaci výroku rozsudku soudu prvního stupně, nahradil aktivitu účastníka řízení připuštěním doplnění plné moci žalované, soud prvního stupně připojil nesprávný spis směnečného řízení a nepředvolal žalobkyni na jednání, při kterém byl vyhlášen rozsudek, jde o námitky vad řízení, k nimž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
Ze všech těchto důvodů dovolací soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu