ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3732.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 3732/2020-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: D. Č. , narozený dne XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Ing. Markem Schindlerem, advokátem se sídlem Místecká 329/258, Ostrava, proti žalované: Fakultní nemocnice Ostrava , se sídlem 17. listopadu 1790, Ostrava-Poruba, IČO 00843989, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 C 41/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2020, č. j. 71 Co 157/2020-25, takto
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 7. 2020, č. j. 71 Co 157/2020-25, potvrdil usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2020, č. j. 37 C 41/2020-11, jímž bylo přerušeno řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 12/2019, v němž žalobce na základě obdobných skutkových tvrzení požaduje náhradu nemajetkové újmy proti M. P., jehož označil za původce tvrzené dehonestující diagnózy v rámci osobní anamnézy v lékařské zprávě; na šíření daného údaje se pak měla podílet žalovaná, která jej má v databázi. Uvedením a šířením nepravdivé diagnózy měla žalobci vzniknout újma, jejíž kompenzace se nyní domáhá. Soudy uzavřely, že pro obě řízení je stěžejní znalecké zkoumání zdravotního stavu žalobce, tedy čistě odborná otázka z oblasti zdravotnictví, je proto nehospodárné, aby totéž probíhalo v obou řízeních, a je naopak vhodné, aby otázka správnosti diagnózy byla vyřešena v jednom řízení, a to v řízení dříve zahájeném. Za mylný považují názor žalobce, že si soud o této otázce může učinit závěr sám prostřednictvím informací dosažitelných z vyhledávače Google.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání žalobce, dovozující jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. z otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a to od rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 4713/2016 akcentujícího adekvátnost přerušení řízení v situacích, v nichž neutrpí oprávněné zájmy účastníků, a při předvídatelném postupu soudu, a dále též od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 572/2014, kladoucího důraz na přiměřenost úvahy o přerušení řízení a relevantnost skutečností, na nichž je založena. Dovolatel označil napadené rozhodnutí za nepředvídatelné, poškozující jeho práva a nesprávně vycházející z nutnosti znaleckého posouzení, ačkoli okolnost, zda text vydávaný žalovaným za diagnózu je či není diagnózou obecně platnou, si může soud posoudit sám, jelikož jde o otázku právní, nikoliv skutkovou. Není tak důvodu vyčkávat zpracování znaleckého posudku, jehož provedení v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 12/2019 doposud nebylo navrženo. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil a rozhodl, že se řízení nepřerušuje.
Žalovaná ve svém vyjádření souhlasila se závěry soudů obou stupňů o existenci důvodu pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné. Z dovolatelem označených rozhodnutí a uplatněné argumentace nelze dovozovat, že by se přístup odvolacího soudu k výkladu §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. vymykal ustálené judikatuře. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovozuje, že toto ustanovení, dávající soudu možnost přerušit řízení, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností; byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, rozhodnutí ve věci nemůže být v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Postup podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci v projednávané věci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zcela zjevně irelevantní. Není věcí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, aby v konkrétních věcech přezkoumával úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit či nikoliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1658/2016, a ze dne 4. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1083/2020).
Argumentuje-li žalobce tím, že prověření korektnosti diagnózy, jež měla být v rámci anamnézy uvedena v lékařské zprávě, může učinit soud sám, předestírá svůj náhled na způsob, jímž by v dané věci mělo být přistoupeno ke zjišťování a dokazování rozhodných skutečností. Je přitom na soudu, aby v souladu se zákonnou úpravou důkazní povinnosti, dokazování jako takového a zásady volného hodnocené důkazů uvážil, jaké důkazní prostředky pokládá za stěžejní pro posouzení konkrétní věci. Reflektoval-li odvolací soud ve své úvaze rozsáhlost, komplexnost a dynamičnost stavu lékařské vědy a lékařského poznání, jež není ztotožnitelné s přehledovými údaji dostupnými prostřednictvím internetu, které zjevně neměl za adekvátní k prokázání tvrzení žalobce, a dále skutečnost, že je předpoklad odborného prověření rozhodných skutečností (tedy postupu vyžadujícího zapojení odborné osoby za určitých nákladů a času) v jiném, dříve zahájeném řízení, není důvodu s ohledem na tuto skutečnost označovat jeho postup za zjevně nepřiměřený. Argumentace žalobce neumožňuje ani dospět k závěru, že by zvolený postup nutně poškozoval jeho oprávněné zájmy. I kdyby soudy nesdílely jeho náhled na unesení důkazního břemene o jedné ze skutečností pokládaných za rozhodné pro danou věc (nesprávnost diagnózy uvedené v lékařské zprávě), což by mohlo vést k zamítavému, tedy pro žalobce nepříznivému rozhodnutí, zvolily postup odlišný, umožňující zohlednit průběh dokazování ve sporu, v němž lze očekávat zkoumání téže otázky. Nejvyšší soud tedy podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť řízení pokračuje před soudem prvního stupně, který o všech nákladech řízení rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 1. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu